Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Vše je na první pohled v pořádku, ekonomika prosperuje, lidé se mají lépe, veřejně se proti čemukoli nebouří jako v jiných postkomunistických zemích, jsme v EU a v NATO. Přesto nelze nepozorovat napětí. Politická scéna je polarizovaná a rozháraná, antikomunismus je zástupně zneužíván k dehonestacím a odvádění pozornosti místo řešení dlouhodobých problémů. K tomu přistupují obecné symptomy rizikové společnosti, jak před nimi varuje Ulrich Beck: globalizace, klimatické změny a mezinárodní terorismus. Existují programy politických stran, ale neexistuje dlouhodobější vize osobně a s nasazením prosazovaná důvěryhodnými politiky, za kterou by šla většina společnosti; ta spíš překvapivě než svobodě a demokracii dává přednost vládě silné ruky, po níž ani tak nevolala ve složité situaci po sametové revoluci.
V souvislosti se snahou založit obdobu Ústavů paměti národa ze sousedství jsme vyzýváni, abychom se vypořádali s vlastní minulostí. Jako by rekonstruovat jen osobní životní historii, starou u mnohých desítky let, bylo i při geniální paměti možné! Dobové poznání i pocity se lety zákonitě modifikují poznáním a prožitky novými, které vnikají do původní paměti, což vede k její aktuálnější korekci, ztrátě kontextu, a tedy zčásti i pravdivosti a autentičnosti.
Proti zneužívání minulosti v politických sporech se s mnoha jinými ozval Jiří Pehe (Česko v zajetí kádrováků, Právo 9. 2. 2007): „Na kauzách Tošovský či Nohavica je odstrašující, že je to součást jakéhosi podivného vzmachu jakobínství. Novodobí kádrováci se mentálně nebezpečně podobají těm, od nichž údajně (dosti opožděně) chtějí společnost očistit. Jsou často stejně ideologičtí a nezajímající se o širší souvislosti – stejně jako kádrováci komunističtí nebo autoři štvavých článků proti disidentům.“
Podobně Martin Hekrdla (Zpověď práskače, Právo 14. 2. 2001): „Systém je vždycky horší než lidé. Nacismus byl horší než Hitler. A kdo loví pravdu jen v policejních knihách, aby zase ,jel‘ po lidech, nejen že nepřispívá k pochopení systému: jiným systémem jen jinak semílá živáčky, již jednou tvrdě semleté.“ Petr Žantovský (Lov na lidi po česku, Metro 5. 3. 2007) ke kauze Jiřího Janečka a Františka Lamberta píše: „Pravda, členství v Lidových milicích a KSČ není ničím, co by nositele mělo naplňovat hrdostí. Není to ale zároveň známka toho, že jde nutně o zločince. To však je rozlišení pro naše novináře příliš jemné, a proto nezajímavé. Mimochodem – proč se na členství v takových „firmách“ nikdo neptal bývalých ředitelů této televize Fairaizla, Kantůrka či Mathého? Jak je vidět, i hon na lidi je selektivní.“
To samozřejmě evokuje další otazníky. Máme mít v paměti i dávné události a vypořádat se s nimi, ale zapomínáme z podobných důvodů na ty daleko bližší: Vzpomínáme právem Jana Palacha, který se upálil v lednu 1969. Nevzpomínáme však Zdeňka Adamce, který se upálil na Václavském náměstí 6. března 2003. V jednom případě se o příčiny zajímáme, v tom druhém se jim raději vyhneme. Lepší je pravděpodobně připomínat si minulost dávnější. Senátoři na jedné straně chtějí zakázat komunistickou stranu, na druhé policie musí chránit pochody pravicových extrémistů. Jenže lidé reagují jaksi jinak, Jaromír Nohavica se stal díky hlasování Osobností roku v populární hudbě. Co si o tom myslet? Možná nechtějí pokračovat v honech na lidi?
Jiří Voskovec kdysi Janu Werichovi napsal: „… inteligence, talent, imaginace a kuráž jsou mezinárodní. Jenom blbost, uprdnutost a zbabělost mají své národní barvy. (K tomu bych dodal osobní poznámku, že pro mne je západní blbost v barvě snesitelnější než východní či středoevropská).“ Dva režimy se specificky promítají i do lesa u naší chalupy. Za toho minulého trpěl exhalacemi z mělnické elektrárny a chemickými hnojivy z letadel. Když si trochu oddechl, rabují v něm noví vlastníci spolu s místními i přespolními zloději. Měli jsme věřit, že vše vyřeší soukromé vlastnictví. Zatím se to nejen v našem lese nezdá.
Kdyby ovšem šlo jen o takové banality, jako že společnost Eastern Sugar dostane od Evropské unie odškodné za zavření cukrovarů u nás dvě miliardy Kč! U nás je ovšem možné vykoupit se i ze zabití – opilý podnikatel Richard Mužátko, jedoucí stodvacetikilometrovou rychlostí, dal za dva životy dva miliony korun. Zůstal mu i řidičský průkaz. Řidič kamionu za stejný trestný čin dostal 4,5 roku a nesmí sedm let řídit. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká chce podnikatelův případ znovu vyšetřit. Uvidíme. Svědomí ztratili i pozůstalí, kteří peníze přijali. Advokát Jiří Teryngel k tomu suše poznamenal: „V kauze podnikatele bylo pozůstalým to vědomí pomsty tou sumou zřejmě dostatečně vyváženo. Smyslem trestu nemá být odplata, ale varování nebo náprava. O tom je kapitalismus.“ Zdeněk Bambas, šéf celorepublikové dopravní policie, má logicky jiný názor: „To je šílené, horší než středověk. I banánové republiky se nám za to musí smát.“ Jaké jsou vlastně podmínky narovnání? Obviněný se musí k trestnému činu přiznat. Sazba takového trestného činu nesmí přesahovat pět let. S mimosoudním narovnáním musí souhlasit poškození a také státní zástupce a soud. Částka nesmí být nepřiměřená závažnosti trestného činu, což posuzuje státní zástupce či soud. Kromě narovnání poškozenému musí obviněný složit i určitou částku na charitu. Takže to jde.
Je jisté, že pokud se něco podstatného nestane, svět takhle spěje pomalu a jistě ke ghetizaci, která je v neregulované nebo málo usměrňované tržní ekonomice průvodním jevem prohlubující se sociální diferenciace a spěje ke ztrátě pocitu štěstí. To nám připravuje i křesťan Miroslav Kalousek, když propaguje zdánlivě spravedlivou politiku: nechce trestat úspěšné lidi. Lze těžko odlišit, zda tak činí vědomě, či nevědomě, ale při jeho inteligenci jde zřejmě o prvé. Není proto divu, že Alexandr Kramer v rozhovoru s ním (Kdyby neprošla reforma výdajů, byla by to tragédie, říká Miroslav Kalousek, Právo 17. 3. 2007) to zpovídanému řekl naplno: „Ten můj pocit je takový, že se vám těmi reformami možná podaří dosáhnout něčeho, po čem sami netoužíte: předložit důkaz, že o kapitalismu ve vašem podání platí téměř všechno, co o něm za mých školních let tvrdily ty nejprimitivnější komunistické agitky…“
Situace je ovšem podle Václava Bělohradského (Inspirující a opuštěná Charta 77 jako filosofický problém, Salon Práva, 15. 3. 2007) složitější, a hlavně její příčiny. Některé jeho myšlenky jsou hodně tvrdé: „Socialistické hodnoty samy mají svou historicky přesvědčivou sílu, nelze proto klást rovnítko mezi nacismus a komunismus; nacismus je zlo, zatímco komunismus je na později odložené dobro… Černá kniha kapitalismu má stejný počet hrůzných stránek jako černá kniha komunismu, jen jsou více rozloženy v čase… Spor mezi komunismem a kapitalismem je rvačka mezi sourozenci uvnitř jedné civilizace růstu Růstu.“ Podobně usuzuje Rudolf Kučera (Sametový syndrom, Právo 26. 2. 2007): „Úlohu všeobecně uznávané komunistické ideologie 50. let nahradil v ČR po sametové revoluci v mnoha aspektech totem růstu. Není podstatné, co, jak a proč vlastně roste a čemu konkrétně růst slouží, je ale nutné výši tohoto růstu vše podřídit… Kdokoli byť jen trochu zapochybuje o jeho neomylnosti nebo o smyslu ,růstu pro růst‘, je automaticky pokládán, podobně jako reakcionáři 50. let, buď za nepoučitelného snílka, nebo rovnou nebezpečného útočníka na jedinou ověřenou pravdu… Pokud se poválečná doba vyznačovala extrémním upřednostňováním kolektivu na úkor individua, je tomu dnes de facto stejně, jen s obráceným znaménkem… Slovo komunismus 50. let nahradil kapitalismus, styl myšlení se však často neliší.“
Důsledky jsou zjevné. Nezávislá hodnotící skupina Světové banky zjistila, že mezi léty 1990 a 2002 si z pětadvaceti reprezentativně vybraných zemí polepšilo jen jedenáct; čtrnáct je na tom stejně nebo dokonce hůře. Případné zisky šly většinou ve prospěch elit, ne obyvatelstva. Nejhůře se realizují programy obnovy venkova. Všechny negativní externality růstu HDP se nakonec projevují v tzv. Easterlinově paradoxu štěstí: v bohatých zemích se za minulá desetiletí HDP na hlavu zvýšil o desítky procent, ale subjektivně vnímané a měřené štěstí stagnuje či dokonce klesá.
Pokud bude antikomunismus základním nástrojem české demokracie, z postkomunistického období se nevymaníme, budeme myšlenkově závislí na překonaném období, tedy i nesvobodní. I s přispěním vládnoucího neoliberalismu. Konečně, jak napsal Ulrich Beck, předpona post- je kódem pro bezradnost.
Ti, kdo se k antikomunismu uchylují, v poslední době hlavně senátoři Martin Mejstřík a Jaroslav Štětina, mají sami co dělat se svou vlastní historií. Jeden s angažovaně svazáckou, druhý je podle Jiřího Hanáka (Svéráz české politiky, Právo 12. 1. 2007) „… z jiného fládru. Světa znalý muž, který podle svého vyjádření na pouhé bramborové razítko, které si vyrobil, cestoval do zakázaných oblastí brežněvovského Ruska. Kdyby jen CIA věděla, jak jednoduché to bylo.“ Kupodivu jinak většinou rozvážný kardinál Miloslav Vlk v souvislosti s katedrálou sv. Víta na adresu Hradu bez uzardění řekne: „Takové věci se nestaly ani v padesátých letech.“ Rozeberte si to, jak chcete. Marie Benešová v rozhovoru s Alexandrem Kramerem (Právo 10. 3. 2007) ke Kubiceho kauze řekla: „Jako občan konstatuji, že to bylo po roce 1998 poprvé, kdy byly v politickém boji v naší zemi nasazeny zbraně takového kalibru. Myslím, že to bylo velmi otrlé a velmi záludné a že to velmi uškodilo naší politické kultuře. Jako právník považuji za skandální, jak dopadlo to následující vyšetřování v rámci orgánů Policie České republiky a ministerstva vnitra – to, že pan plukovník Kubice nebyl potrestán dokonce ani za kázeňský přestupek!… Podle mne tady selhali všichni včetně státního zastupitelství.“
Není proto divu, že po dehonestacích často slušných a osvědčených lidí, ve které antikomunismus obvykle vyúsťuje a v nichž se svými pseudopoznatky a selektivně vybíranými dokumenty angažuje i policie, šedesát procent lidí policii, tajné službě a Národnímu bezpečnostnímu úřadu nedůvěřuje. Jen pouhá třetina si myslí, že žije lépe než za socialismu. Zajímá to někoho? Nebo agentury pro výzkum veřejného mínění, když se nám to nehodí, považujeme za nedůvěryhodné? Nejde jen o policisty a s nimi spojené politiky. Pavel Verner míří i do vlastních řad: „Sedmnáct let po listopadovém převratu vstávají žurnalisté–bojovníci s ohněm v oku a prázdnotou v mozku… Nezkoumají konkrétní vinu. Nepátrají po estébácích samotných. Probíhá řetězová reakce prozatím mediálních čistek. Spolupracovník, člen milicí, člen KSČ…, co bude dál, člen SSM, SČSP, pionýr, jiskřička?“
Existuje–li něco pro naši dobu příznačného, je jím rozhodně kauza Jiřího Čunka a to, jak se v ní angažovali nejspíš z pudu sebezáchovy jeho senátorští partneři. Pro vydání hlasovalo ze 72 přítomných jen 38 (pouze o jednoho víc, než bylo třeba), 26 bylo proti, 8 se hlasování zdrželo včetně Čunka, který si zbavení imunity údajně přál. Proti například byli Alexandr Vondra, Václav Jehlička, Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina, Jaroslav Kubera (ten dokonce navrhoval tajné hlasování). Stojí za to zachovat pro historii několik výroků. Jaromír Štětina začal vznešeně, nejspíš ve vzpomínce na starověký Řím, a zároveň pro logiku jeho uvažování příznačně: „Hlasováním proti vydání se snažím ochránit nikoli občana Čunka, ale institut senátora. Čunek ohrožovaný byzantským zvykem veřejného zneuctění, který se tak rozbujel v sobě sociálnědemokratických vlád, opírajících se o protiústavní nesystémovou komunistickou stranu.“ Na to reagoval Jan Rakušan z ČSSD: „Šlo o hrubý politický projev rozdmychávající vášně, nabádaní k novým čistkám. Mám strach z tohoto způsobu myšlení.“ Martin Mejstřík, kterému nevadila tak příliš Kubiceho aféra, ve Štětinově logice pokračoval: „Jedinou předností policie je služebnost, absence morálních zásad a někdy dokonce přímá provázanost na podsvětí.“ Slušní policisté se nemohli neozvat, v tomto případě stojí za to ocitovat k hlasování v Senátu názor ostravských kriminalistů: „Politici mají plná ústa slov o boji proti korupci, ale když přijde k tomu, aby pro to něco udělali, žádné výsledky vidět nejsou.“ Senátor Mejstřík se k případu (Zmizel aktér Čunkovy kauzy, MFD 9. 1. 2007) znovu vrátil: „Jsem přesvědčen o tom, že kauzu někdo vykonstruoval v součinnosti s policií. Neřeknu kdo a je to celkem jedno. Ať už to byla sociální demokracie nebo někdo z lidovců… Nevěřím ani soudům, ani žalobcům. Možná bude případ Čunka impulsem pro vládu, aby začala jednat.“ Komu má potom věřit obyčejný občan, když se takhle vyjadřuje senátor, a k čemu vládu vyzývá? Podobně uvažoval jinak střízlivý senátor Bedřich Moldan (tamtéž): „Že je kauza zpolitizovaná, to byl ten hlavní důvod, proč jsem byl proti tomu vydání. Já myslím, že nejde o to, že bychom museli vědět, kdo za tím stojí a jaký je účel. Jen se mi nezdá normální, když se otevře kauza v okamžiku, kdy politik dosáhne politického věhlasu, ale přitom jde o záležitost, která je pět let stará.“ Senátor Jaroslav Kubera (tamtéž) nepřekvapil: „Nevím, odkud vítr fouká. On může foukat z mnoha stran najednou, což se projevilo na rozporném hlasování lidovců.“ Podobně senátorka Ludmila Müllerová z KDU–ČSL (tamtéž): „Myslím, že to byla nějaká objednávka. Já bych nevylučovala, že to mohl vymyslet někdo od nás. Mezi našimi politiky to není jen politické klábosení, ale velmi tvrdý boj.“ Všechno je to bez důkazů, Senát si zase střelil vlastní gól, nemůže se divit, že se jeho prestiž blíží nule.
Hrdina hry Toma Stopparda Rock´n´roll, uváděné v Národním divadle, říká: „Všechny systémy jsou pokrevní bratři. Sametová revoluce neměla vyměnit jeden systém za jiný. Musíme začít znovu u skutečného významu slov… Systémy lžou samy sobě, počínaje označením sama sebe – socialismus, demokracie.“
Občané to právě tak cítí. Podle výzkumu agentury STEM z 20. března 2007 o tom, že se Česká republika vyvíjí správným směrem, je přesvědčena pouze necelá třetina lidí – 31 %. Je to však o 12 % více než v lednu. Dvacet devět procent si myslí, stejně jako v lednu, že se republika správným směrem nevyvíjí. Z 51 % na 40 % se snížil počet lidí, kteří si myslí, že nesměřujeme nikam. Největšími optimisty jsou voliči ODS (58 %), zelených (38 %) a lidovců (28 %), pesimisty voliči sociálních demokratů (13 %) a komunistů (4 %). Nejvíce lidé z tradice důvěřují prezidentovi (71 %), méně vládě (32 %) a parlamentu (26 %). Politice důvěřuje pouze 19 % lidí. Lidé tedy volí vládu a parlament, aby jim poté vzápětí vyslovili nedůvěru.
Chybějí–li přitažlivé dlouhodobé vize i koncepce zcela pragmatické, těžko nějaká politická garnitura může u nás strategicky vládnout. V Centru pro sociální a ekonomické strategie jeden výzkumný tým pracoval na tématu Strategické vládnutí v České republice. Když připravoval více než třísetstránkovou publikaci do tisku, musel název zdánlivě nepatrně změnit na Strategické vládnutí a Česká republika. Kdo se dnes vrací ke strategii trvale udržitelného rozvoje nebo Jahnově ekonomické strategii? V popředí je daňová reforma. I když není primární nejen pro výzkumné pracovníky, ale ani pro občany. Dle agentury Factum Invenio by podle občanů měly být zásadní pro vládu tyto úkoly: důchodová reforma (47,2 %), reforma zdravotnictví (41,4 %), trh práce, podpora zaměstnanosti a podnikání (28,3 %), reforma veřejných rozpočtů a daňového systému (24,2 %), reforma sociálního systému (16,1 %), doprava a ekologie (9,7 %), reforma policie, kriminalita (8,4 %) a reforma státní správy (3,0 %). Vyzvedaná reforma veřejných rozpočtů a daňového systému je tedy až na čtvrtém místě a uvádí ji čtvrtina dotázaných; reformu sociálního systému si přeje jen sedmina respondentů.. Bezpečnost je sice podle jiných výzkumů jednou z nejvýznamnějších hodnot, ne však neustálé reformy policie a armády.
Jak z toho? Jakub Patočka už v názvu svého textu vyjadřuje zoufalství (Chtělo by to nějakou Chartu…, Literární noviny 2/2997), ale především jako první krok chce toleranci: „Jan Patočka vytvořil pojem solidarita otřesených vycházející z vědomí ohrožení. Pomohl zbavit se totality a vedl ke znovusjednocení Evropy. K tomu cíli se spojili royalisté i anarchisté, věřící i agnostici. socialisté i liberálové, Solženicyn i Sacharov, Benda i Uhl.“
Jenže chybějí osobnosti, které by se postavily do čela změn. Vracet se zpátky už nelze. Vyslovil to za nás Slavoj Žižek, když o exprezidentovi a morálním polistopadovém vůdci napsal: „Havlova tragédie je v tom, že jeho autentický kritický postoj… skončil službou těm, kdo realisticky argumentují, že jakákoli skutečná změna dnešního světa je nemožná… přejímá právě ten cynismus, proti němuž se původně stavěl.“
Nepřehlédněme však jeden podstatný rys našich diskusí, jsou reflexivní, jenom okamžitě reagují na vzniklou situaci, kauzu, nejsme schopni vést dlouhodobější diskusi k opravdu vážnému tématu. Třeba několik let. Naše média na to nejsou zařízena.
Literární noviny si všimly, že například dokument Jsme občané má málo vyhlídek, dokud není dost médií poskytujících nezkreslené, objektivní a zásadní informace o věcech, které se týkají základních problémů. Výkon těchto práv se nemůže omezovat na internetové stránky a nízkonákladové tiskoviny, musí se opírat o média veřejné služby.
Podle průzkumu agentury STEM ze začátku února 2007 se 61 % respondentů domnívá, že by bylo dobré, kdyby v zemi vládla pevná ruka. Po listopadových událostech roku 1989 to byla jen polovina. Počet nositelů tohoto názoru vzrostl zejména po krizi v letech 1997–1998. Radikální názory nyní zastává 55 % lidí. Není příčinou něco jiného, než se nám dnes a denně v médiích předkládá?
Marián Hatala: Aj vy máte pozitívnu náladu v regióne?
Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl III. Rock’n’roll v Národním
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
