Pavel Mertlík

Naše nejnovější fiskální reforma

Začněme fakty o českém daňovém systému. Celková míra zdanění neboli takzvaná souhrnná daňová kvóta se v ČR dlouhodobě pohybuje kolem 35 % hrubého domácího produktu. Tím se ČR řadí do poněkud různorodé skupiny, tvořené zeměmi „jižního křídla EU“ – Bulharskem, Kyprem, Maltou, Portugalskem, Řeckem a Španělskem, dále naším středoevropským sousedem Polskem a Spojeným královstvím, tedy zemí s výrazně liberální ekonomickou tradicí a velkým podílem soukromého sektoru na fungování penzijního systému, zdravotnictví a školství. EU je z hlediska souhrnné daňové kvóty dále tvořena zeměmi s nízkou mírou zdanění kolem 30 % HDP – těmi jsou tři pobaltské republiky, Irsko, Rumunsko, a nově také Slovensko. To se do této skupiny přesunulo z „naší“ pětatřicetiprocentní kategorie v průběhu let 1998–2002, tedy za první Dzurindovy vlády, tvořené širokou protimečiarovskou koalicí (druhá Dzurindova vláda snížila míru zdanění na Slovensku o další cca 2 procentní body). Další skupinu členských zemí tvoří zejména jádro „staré“ EU – země s celkovou mírou zdanění mezi 40 a 45 procenty HDP: Německo, Francie, Itálie, Nizozemí, Lucembursko, dále pak Rakousko, Slovinsko, Finsko a Maďarsko. Konečně jsou v EU země s mírou zdanění kolem 50 % HDP – Dánsko a Švédsko; jim se v posledních letech přiblížila Belgie (a zaznamenala tak přesun z předchozí „čtyřicetiprocentní“ skupiny). Průměr EU z hlediska celkového zdanění se dlouhodobě prakticky nemění a drží se těsně nad 40 procenty HDP.

Evropská unie se uvnitř liší nejen mírou, ale také strukturou zdanění. Z toho pohledu je česká daňová soustava charakteristická dvěma extrémy: vysokým podílem příspěvků na zdravotní a sociální zabezpečení na celkovém zdanění (nejvyšším po Německu a Francii) a zanedbatelnými majetkovými daněmi. Majetkové daně placené domácnostmi tvoří u nás méně než 0,5 % z celkového daňového břemene; ve většině zemí činí podíl majetkových daní placených domácnostmi včetně daní dědických kolem dvou procent celkového daňového břemene, resp. výnosu, přičemž rekordní je v Británii, kde významně převyšuje 4 %. „Trestání bohatých“ má v této ostrovní demokracii starou tradici, jejímž základem je mj. skutečnost, že tamní „commons“ si vždy nechali od dědičných členů panské sněmovny jejich exkluzivní společenský status zaplatit.

Česká daňová soustava se dále vyznačuje relativně nízkým podílem daně z příjmu fyzických osob na celkovém daňovém břemeni, který je kompenzován vysokým podílem daně z příjmu osob právnických.

Návrh daňové reformy posiluje v souladu s evropskými trendy úlohu nepřímých daní (DPH a spotřební daně včetně tzv. daní ekologických). Co se týče přímých daní, povede zřejmě k dalšímu celkovému mírnému snížení efektivní daně z příjmu fyzických osob, přičemž efektivní daň z příjmu právnických osob se nezmění nebo mírně vzroste. Poměr rozdělení daňové zátěže daní z příjmu mezi fyzické a právnické osoby se tak zřejmě dále mírně vzdálí obvyklým evropským poměrům. Odvody na zdravotní a sociální pojištění zůstanou vysoké (stanovení jejich stropu pro fyzické osoby s nejvyššími příjmy tento stav jen mírně zkoriguje). Majetkové daně se dále sníží. V rámci daně z příjmu fyzických osob dojde k přesunu části daňového břemene od rentiérů (mezní daň nově 15 %) a osob samostatně výdělečně činných (mezní daň kolem 19 %) k zaměstnancům (mezní daň kolem 23 %).

Zatímco o navrhovaných změnách v oblasti daní je známa (a veřejně se intenzivně přetřásá) celá řada podrobností, jádro navrhované fiskální reformy či korekce – škrty na výdajové straně rozpočtu – byly vládou nastíněny podstatně vágněji. Pozornost veřejnosti se omezuje v zásadě na snížení nemocenské v prvních třech, respektive čtrnácti dnech nemoci. To je také spolu s navrhovaným prodloužením věku odchodu do důchodu na 65 let a minimální délky sociálního pojištění z 25 let na 35 let (to druhé je razantní změna, jež např. ve Francii vedla v nedávné minulosti k vlně stávek) nejvýznamnější systémová korekce. Z hlediska objemu úspor jsou to však změny kvantitativně nedostačující a budou muset být doprovozeny dalšími škrty v rozsahu zhruba dvou desítek miliard korun. Kromě škrtů ve zdravotnictví a úspory personálních výdajů centrální vlády další směry škrtů výdajů státu zatím nebyly veřejnosti předloženy. Pozoruhodné je, že zatím nepadla ze strany vlády žádná zmínka o některých chronických problémech výdajové strany státního rozpočtu, jako jsou např. výběrová řízení a „vícenáklady“, které provázejí dodávky statků a služeb veřejnému sektoru.

Proč vlastně? A proč ne jinak?

Intenzivně veřejně propíraná daňová reforma má jednu podstatnou vlastnost: krátkodobě prakticky nemění souhrnnou daňovou kvótu, v delším období ji zřejmě mírně snižuje (zejména vlivem efektu tzv. autonomního poklesu daňové kvóty, který s sebou přináší zvyšování podílu daní spotřebních na daňové kvótě – ty bývají stanoveny fixně, např. v korunách na litr alkoholu nebo benzínu, nikoliv procentním poměrem k zdaňovací základně, a tak v čase spolu s inflací relativně ve vztahu k ceně jimi zdaňovaného zboží klesají). Daňová reforma tedy náš fiskální problém, totiž rozevírání nůžek mezi veřejnými výdaji a veřejnými příjmy, v žádném případě neřeší – to by musela celkové zdanění zvyšovat, nikoliv zachovávat (respektive mírně snižovat). Navíc detailní čtení návrhů Ministerstva financí překvapuje řadou krkolomností a návrhů, jež budou mít zjevné negativní efekty. Sem patří takové návrhy, jako jsou zahrnutí úroků do daňového základu, snižování technických rezerv pojišťoven (a jejich dodatečné zdanění) nebo navržené změny v odepisování investic. Na tyto jevy v poslední době upozorňuje zejména řada daňových poradců. Daňová reforma navíc neobsahuje žádné návrhy na zlepšení nebo zefektivnění výběru daní (např. daňové paušály, jaké se tradičně používaly v předválečném Československu).

Tato základní skutečnost tudíž vyvolává otázku po smyslu celé navrhované daňové reformy. Ta přináší přerozdělení daňového břemene, ne však posílení příjmové strany veřejných rozpočtů. Výdajové změny navržené ve stejné době Ministerstvem práce a sociálních věcí jsou ale ve vztahu k řešení fiskálního deficitu nedostatečné – a vláda ve své prezentaci tezí fiskální reformy tento fakt pouze konstatuje.

Z dlouhodobého pohledu je přitom zaměření reformy výdajové strany veřejných rozpočtů primárně na úspory v oblasti sociálních výdajů krajně problematické. Jistě, je třeba bojovat proti „černým pasažérům“ sociálního státu, těm, kteří zneužívají sociální systém a při žádostech o sociální dávky podvádějí nebo dávají přednost jejich čerpání před vlastní ekonomickou aktivitou. (Podobně je správné bojovat i proti „černým pasažérům“ příjmové strany veřejných rozpočtů – pachatelům daňových úniků.) Podíl sociálních výdajů na hrubém domácím produktu však dlouhodobě nutně poroste, neboť populace stárne, a to s sebou automaticky přináší zvyšování penzijních výdajů a výdajů na zdravotní péči. Navíc v důsledku globální ekologické krize rychle porostou výdaje na prevenci a odstraňování ekologických škod. Ty dnes tvoří velmi malý podíl veřejných výdajů. Do budoucna ale bude takto nízký podíl ekologických výdajů neudržitelný. Proti rostoucím potřebám sociálních a ekologických výdajů ale stojí „tvrdé rozpočtové omezení“ v podobě mezinárodní daňové konkurence – zvyšovat významněji celkovou míru zdanění v ČR by v současnosti bylo ekonomicky kontraproduktivní.

Řešením našeho dnešního fiskálního problému, a to i s výhledem na příštích cca 10 až 15 let, je tedy zřejmě především to, aby se stát naučil lépe hospodařit. Aby zvýšil efektivnost svých výdajových programů, a to alokační i provozní efektivnost – tj. aby uměl vybrat, jaké programy financovat a které naopak omezit nebo zrušit, aby uměl zvolené programy financovat a řídit s minimem nákladů. Aby zefektivnil své vlastní fungování a omezil „vícenáklady“ všeho druhu (nejen v podobě výše zmiňovaných předražených cen veřejných zakázek). Naléhavě proto potřebujeme efektivnostně (výkonově) orientovanou reformu státní správy. To je ovšem pro vládu ten nejtěžší úkol: protože platí teze, že „kapři si rybník sami nevypustí“.. Nezanedbatelná část vládního aparátu takovéto změny vždy sabotuje, stejně jako nejdou pod fousy mnohým poslancům či jiným politikům, kteří za propojení s vládními úředníky z existujícího stavu benefitují (třeba v podobě neslavně proslulého „porcování medvěda“). Dobré příklady ze zahraničí k inspiraci či nápodobě ale existují. České vlády po roce 1993 byly v řešení tohoto úkolu v principu neúspěšné; ta současná si jej ani nedala.

Pavel Mertlík (1961) je hlavním ekonomem Raiffeisenbank, a. s., a docentem ekonomie Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Názory a stanoviska obsažená v tomto článku jsou názory a stanovisky autora, nikoliv jeho zaměstnavatelů.

Obsah Listů 3/2007

Související články

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici

Václav Klusoň: Sociální stát a jeho budoucnost

Vojtěch Mencl: Stát a ekonomika

Pavel Mertlík

Naše nejnovější fiskální reforma

Proč vlastně? A proč ne jinak?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu