Tomáš Tichák

Prostá aritmetika

O tom, že se nedávno v Madridu sešli na kongresu přední matematici z celého světa, bychom se ani nedověděli nebýt rozruchu, který tam vyvolal ruský vědec Grigorij Perelman. Odmítl totiž převzít Fieldsovu medaili, jíž se říká Nobelova cena za matematiku, dotovanou milionem dolarů, za ověření tzv. Poincarého domněnky. O co se jedná? Schválně budu citovat: „Poincarého domněnka tvrdí, že jednoduše souvislá uzavřená trojrozměrná varieta je trojrozměrnou sférou.“

Že se podivínský vědec vzdal milionu, je snad hodno pozornosti médií. Za povšimnutí ale stojí spíš něco jiného – témata, jimiž se naši matematici opravdu zabývají. Zdají se zcela odtržená od reality, jenže to je jen chatrná zástěrka. Ve skutečnosti matematici rozhodují o našich životech víc, než by nám mělo být milé. Z jejich vzorců a rovnic v konečném důsledku vyplývá, kolik za co zaplatíme či dostaneme, za jak dlouho někam dojedeme, kolik a čeho smíme jíst, jaké má být počasí. Výpočty určují konstrukci a funkci veškerých strojů a přístrojů, které používáme. A přitom nikoho nezaráží, že taková moc spočívá v rukou osob skrytých zrakům veřejnosti a nepodléhajících její kontrole.

Aby naše argumenty byly evidentnější, poodhrňme vědátorské mimikry a řekněme si rovnou, že matematici v podstatě navazují na odvěké tvrzení, že jedna a jedna jsou dvě. O tom stěží kdo pochybuje, přesto si položme smělou otázku: musí to tak skutečně být? Vždyť jakákoli pluralita názoru je zde předem vyloučena. Ale i školáci vědí, že ve dvojkové číselné soustavě, užívané počítači, je jedna a jedna deset. A vypadá snad nejbohatší člověk světa, že by neuměl do dvou napočítat? Spojí-li se dva živé organismy opačného pohlaví, výsledkem jsou tři i více – o jikrách nemluvě. Naopak součtem částice hmoty s její antičásticí je (to tvrdí fyzikové) – nula. Anebo si vzpomeňme na nadhodnotu či zisk v ekonomii. A tak dále a tak dále.

O neúplné platnosti, tudíž neplatnosti základních pouček, vtloukaných do nás v základních školách, třeba že součet uhlů trojúhelníku je vždy 180 stupňů (a přitom tomu tak je pouze na rovné ploše), matematici samozřejmě dobře vědí, ale tutlají to. Proč asi? Pro vysvětlení se vraťme k podivínskému ruskému fyzikovi: podle některých domněnek odmítl převzít cenu na protest proti tomu, že nebyl zvolen členem petrohradského matematického institutu. K zákonům, jež matematici vyznávají, totiž nepatří demokratická pravidla, žádat po „jediných povolaných“, aby se vystavili svobodnému trhu myšlenek, znamená píchnout do vosího hnízda. Zvykli si rozhodovat, co je pravda a co není, aniž by k tomu byli kýmkoli řádně zvoleni. Dobře zorganizovaná matematická lobby po generace soustavně dusí svobodu slova (věty, definice, axiómu), prorůstá demokratické struktury a úspěšně udržuje svět v bludu o své nepostradatelnosti.

Toto počínání je ovšemže lidsky pochopitelné. Komu by se nelíbilo užívat si štědrých grantů z daní naivních poplatníků, udělovat si milionové ceny a nevydávat počet ze svých výpočtů. Za klid k „práci“ se vyplatí i trocha úsilí na kouřovou clonu zašmodrchaných a hlavně občanem neověřitelných „domněnek“. Jenže nejde jen o integrály a fraktály. Myšlení, které matematici vyznávají a skrytě nám vnucují, představuje jeden z nebezpečných –ismů, rafinovaných převtělení ideologie, která kdysi hodlala, aniž by ji k tomu někdo standardně delegoval, poroučet větru dešti, ale nakonec poroučela jen svým poddaným. Abychom znovu neupadli do jejích osidel, je třeba se z poručnictví tohoto bratrstva vymanit. (Zrušení maturity z matematiky je krokem správným směrem.)

Přestože jde o tak vážnou věc, na závěr si dovolím jemný bonmot: Jestliže to matematikům nespočítáme, přijde den (německy Es kommt der Tag), kdy to spočítají oni nám.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2007

Související články

Jiřina Šiklová: Soňa Čechová

Jiří Holý: Peter Glotz proti srsti

Xenie Klepikovová: Přítelkyně Kafkovy Mileny

Tomáš Tichák

Prostá aritmetika

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu