Jiří Holý

Glotz proti srsti

„Otázka Sudet“ byla již několikrát různými autoritami prohlášena za vyřešenou a uzavřenou (naposledy tuším prezidentem Klausem). Vždy znovu se však najde někdo, pamětník, historik, publicista, kdo se s tím nespokojí a pocítí potřebu se k Sudetům, česko-německé minulosti a poválečnému nucenému transferu českých Němců vrátit. Většinou už z pojmenování na ose odsun – vysídlení – transfer – vyhnání odhadneme hodnotící stanovisko mluvčího a jeho závěry. Zajímavé bývají většinou ty práce, které z tradičních schémat vybočují a dokážou se na historické události podívat kriticky a sebekriticky. Nedávno vydaný český překlad knihy Petera Glotze Vyhnání. České země jako poučný případ k nim patří. Na rozdíl od kritiky manželů Hahnových, kteří německé verzi knihy vytkli historické nepřesnosti i zaujetí pro sudětské Němce (Soudobé dějiny 2004/I-II), si myslím, že může být inspirativní pro obě strany, německou i českou.

Peter Glotz (1939–2005), dlouholetý autor a příznivec Listů, prožil jako dítě vyhnání, ale jak sám píše, měl štěstí. Jeho rodiště Cheb bylo totiž obsazeno Američany, kteří zabránili nejhorším projevům násilí, a jeho matka byla Češka, dokázala se s novými českými pány i s českými pohraničníky domluvit. Glotz později patřil k významným sociálnědemokratickým politikům ve Spolkové republice Německo, byl blízkým spolupracovníkem Willyho Brandta. Od roku 1981 měl v předsednictvu SPD na starosti Československo. Vydal dvě desítky knih o médiích, politice, vzdělání a moderní historii, posmrtně vyšel soubor esejů a úvah Gelebte Demokratie (Demokracie, jak jsem ji žil, 2006) a kniha vzpomínek Von Heimat zur Heimat (Od domova k domovu, 2005). Již sociálnědemokratická orientace Glotze distancovala od nesmiřitelného „tvrdého jádra“ sudetských Němců. Životní zkušenost vyhnance jej naopak oddělovala od bagatelizování zločinů, jichž se Češi po květnu 1945 na svých německých krajanech dopouštěli. Fundamentalistům z řad svazu vyhnanců jsou tak určena slova o tom, že hrobařem sudetských Němců byl Hitler, nikoli domnělá či skutečná příkoří ze strany československého státu. „Každý Němec, který si stěžuje na zločiny Rusů, Čechů, Poláků i dalších národů, si musí nejprve ujasnit, že to byl Hitler, kdo ve jménu Německa a s pomocí milionů Němců začal s destrukcí právního a morálního vědomí, kdo zničil důvěru Evropanů v pravidla…“ (s. 149) Nám Čechům (a možná nejen českým nacionalistům) jdou proti srsti zmínky o tom, že prvorepubliková demokracie nebyla postavena na dobrých základech. Nebo konstatování, že žádnou vraždu či mučení, jichž se při nuceném transferu Češi na Němcích dopustili, nelze omluvit revoluční spravedlností či svádět na princip kolektivní německé viny (a tedy české nevinnosti). „Nebyl to prostý výbuch lidového hněvu. Nebyly to prosté »přehmaty«. Začal fungovat systém využívající surovosti doby.“ (s. 151) Samotné věcné údaje, které Glotz uvádí, např. exekuce 800 Němců v Postoloprtech, masakr v Lanškrouně, indident v Ústí nad Labem, pochod smrti z Brna, jsou dostatečně výmluvné. Ostatně Erazim Kohák napsal, že to, co odlišuje civilizovaný národ od barbarů, není jeho nevinnost, ale způsob, jak zachází se stinnými stránkami svých dějin.

Ponechme tedy reflexi německých vin svým sousedům na druhé straně Šumavy a připomeňme si některé problematické aspekty naší moderní historie. „Čtení proti srsti“ je pojem novodobé teorie kultury, znamená dekanonizování zavedených a zaběhaných norem. V tomto smyslu nám Peter Glotz, který se v rozsáhlých partiích knihy vrací k česko-německé minulosti, připomíná třeba známý Masarykův projev z prosince 1918. Tehdy Masaryk zhruba řekl: My, Češi a Slováci, jsme vytvořili náš stát a tím je dáno státoprávní postavení českých Němců. Němci přišli do této země původně jako imigranti a kolonisté. Tato slova se stala snad nejčastěji citovaným Masarykovým výrokem mezi německými historiky. I když ti spravedliví z nich přiznávají, že to byl ojedinělý výrok a že to byl právě Masaryk, kdo se soustavně zasazoval o dorozumění s českými Němci a kdo přivedl německé agrárníky a sociální demokraty do vlády. Činí tak i Peter Glotz, velmi dobře ví, že právě Masaryk se zasazoval o rovnoprávnost Němců a ustavičně bojoval s českými nacionalisty typu Kramáře či Dyka.

Podle Glotze byla jazyková politika Československa ve srovnání s Rakouskem krokem zpět, neboť kladla překážky kulturní seberealizaci Němců a Maďarů. Uvádí i další historickou skutečnost, často připomínanou německými historiky: při nepokojích v Sudetech v březnu 1919 zastřelili čeští vojáci 52 Němců. Pozemkovou reformou, která proběhla v první republice, byly národnostní menšiny v Československu fakticky znevýhodněny, neboť mezi majiteli velkých pozemků převažovali Němci a Maďaři. Glotz také konstatuje, že politiku „aktivismu“ (tj. spolupráce s Čechy) sudetoněmeckých demokratických stran v letech 1925–1935 volilo 75 až 85 procent sudetoněmeckých voličů. Sudetští Němci tedy nebyli za první republiky nepřátelé a rozvraceči československého státu a priori. „Nelze vycházet z představy, jako by sudetští Němci v období, kdy byli československými státními občany, žili ustavičně v jakémsi deliriu, v romantické touze po Německu nebo Rakousku, v nenávisti k českým utlačovatelům…“ (s. 81). Tak to ostatně stále vykládají nacionalisté na obou stranách. Glotzovou předností je, že nevnímá dějiny takto telelogicky, jako by byly události předurčeny. Připomíná meze zásady sebeurčení, jichž se sudetští Němci dovolávali. Proti právu na sebeurčení lze postavit právo sebezáchovy Československa, které by bez pohraničních oblastí fakticky nemohlo fungovat. Až Hitlerův mocenský vzestup v době světové hospodářské krize, citelnější dosah této krize v sudetoněmeckých oblastech než ve vnitrozemí a znevýhodňování němčiny ve prospěch češtiny „oslabovaly tuto demokracii založenou na špatných základech a obklopenou diktaturami Horthyho a Piłsudského“. (s. 86)

Glotz odmítá démonizovat Beneše, který bývá sudetoněmeckými radikály někdy až staven na roveň Hitlerovi. Připomíná všechny okolnosti, pod jejichž tlakem se Beneš ocitl, tj. válku s nacismem o bytí a nebytí, tlak domácího odboje, konkurenční boj s komunisty, tzv. mnichovský syndrom. Uznává, že nacistické zločiny a plány na likvidaci „českého živlu“ zbavily Beneše nutnosti brát ohled na Němce. I většina německých sociálních demokratů v českých zemích naslouchala od října 1938 Hitlerovi. Nicméně třeba otištěný záznam jednání mezi Benešem, Stalinem a Molotovem z prosince 1943 (podle kancléře Smutného) ukazuje, že Beneš „nastavil vyhýbku na velmi těsné přimknutí své země k Sovětskému svazu“. (s. 137) Přijetí principu kolektivní německé viny („… německý národ přestal být v této válce lidským … musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat“) staví Benešovo jednání do problematického světla. Peter Glotz připomíná, že to znamenalo umlčení hlasů sudetoněmeckých demokratů, např. vůdce sociálních demokratů Wenzela Jaksche, jehož Beneš od určité doby (od souhlasu velmocí s nuceným transferem) začal v londýnském exilu ignorovat. Kolektivní vina implikuje jasné rozdělení dobra a zla, viníků a nevinných. Byli však zcela nevinní například čeští dělníci, kteří až do konce roku 1944 vesměs pilně pracovali a podporovali německý zbrojní průmysl? Podle Jaksche byli lidé v těchto extrémních situacích postaveni ne před volbu mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma zly. „Jejich vinu není možno zmenšovat. Je však je třeba ochránit před laciným moralizováním později narozených a občas také před neústupnou rigorózností současníků, kteří dokázali v pravý čas odmítnout oficiální linii. Takové odmítnutí bylo sice tváří v tvář systémům jako nacionální socialismus či stalinismus jedinou správnou reakcí, mohlo však – a to ještě pouze v několika málo šťastných případech – jejich mašinerii zadržet jen nakrátko. Většina lidí byla ovšem těmito mocenskými mechanismy vláčena a nemilosrdně využívána.“ (s. 11)

Čtení Petera Glotze nás tak vede k otázce, zda měříme sudetským Němcům a Čechům vždy stejným metrem. Když byli Němci vinni tím, že přijali Hitlera, nebyli Češi vinni tím, že stejně ochotně přijali Gottwalda? Vždyť komunisté zvítězili v regulérních volbách v roce 1946 stejně jako v nich v roce 1935 v Československu zvítězila Henleinova Sudetoněmecká strana a o dva roky předtím v Německu nacisté. Jestliže většina Němců se s minulostí svých otců a dědů obtížně vyrovnávala, je možné totéž říci o vyrovnání se Čechů s komunismem? I zde lze sotva souhlasit s postojem našeho současného prezidenta. Milan Kundera kdysi nazval prezidenta Husáka prezidentem zapomnění. Jestliže nebudeme naslouchat hlasům, jako je právě hlas Petera Glotze, může se stát, že zapomnění začne znovu ovládat náš oficiální veřejný život.

Peter Glotz: Vyhnání. České země jako poučný případ. Přeložil Vladimír Pilát, Paseka, Praha-Litomyšl 2006, 224 stran, doporučená cena 249 Kč.

Jiří Holý (1953) je literární vědec.

Alena Wagnerová: Historie kladivem (Polemika)

Obsah Listů 2/2007

Související články

Jiřina Šiklová: Soňa Čechová

Xenie Klepikovová: Přítelkyně Kafkovy Mileny

Knihy

Jiří Holý

Glotz proti srsti

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu