Soňa Čechová

(9. 9. 1930 – 4. 3. 2007)

Oslavovat Soňu Čechovou není třeba. Sama sobě a i svému synovi Vladovi postavila pomník prací pro česko-slovenské vztahy. Pokud budou žít generace, pro které bude Československo něco znamenat, její práce nebude zapomenuta. V době, kdy se rozpadalo, rozhodla se angažovat pro udržení dobrých vztahů. Podílela se na vytvoření Československého duchovního parlamentu, parlamentu nepolitického, „pouze“ občanského sdružení. V něm se v různých českých i slovenských městech vedle diskusí o obecnějších tématech prosazovaly konkrétní věci: možnost studovat v druhé zemi za podmínek studentů domácích, plánovala se kulturní setkání, divadla, výstavy, ale i silvestry na hranicích. Mosty zprostředkovávaly i nabídky těch, co si chtěli na léto vyměnit chaty a domky nebo společně trávit dovolenou. Kvůli příliš vysokému poštovnému Soňa zorganizovala posílání balíků novin pomocí řidičů autobusů. Jen málokdo dokázal odolat její žádosti, aby například na Florenci v Praze vyzvedl zavazadlo pro českou část Duchovního parlamentu.

K tomu, že dokázala obsáhnout kulturu dvou národů, byla determinována dvakrát. Dětstvím a studiem na Karlově univerzitě a plněním odkazu syna Vladka, který zahynul při autonehodě roku 1994. Ten v roce 1991 přišel s nápadem založit Mosty – jako most mezi Čechy a Slováky. V záplavě nových časopisů se to zdálo nereálné, ale Soňa sama sobě dala úkol a s nasazením (včetně investování vlastních peněz) se jí podařilo časopis udržet. A neslevit z cílů. Krátce před tím, než zemřela, mluvila jsem s ní po telefonu. Prvním – nebo posledním? – co mi říkala, bylo, že se podařilo získat dotace, takže existence Mostů je nejméně na rok zajištěna.

Myšlenku Československa jako výjimečného státu se jí podařilo rozvíjet i tím, že začlenila Mosty i Duchovní parlament do visegrádského kontextu. I proto rozšířila okruh spolupracujících o autory z těchto zemí a každoročně je svolávala do Luhačovic. V roce 2006 založila Cenu Vlada Čecha pro ty, kteří „zůstali věrni novinářské cti a vysoké úrovni novinářské tvorby navzdory pokušením doby“.

Zdrojem energie bylo přesvědčení, že to, co dělá, je správné. A tomu podřídila posledních patnáct let svého života a pro to získala i manžela, poslední lásku svého života, Thea Műnze, který měl pro její práci laskavé porozumění.

Narodila se v Bratislavě ve významné, vysoce intelektuální evangelické rodině, ve které se scházely přední osobnosti kulturního života tehdejšího Slovenska. V Praze na studiích poznala českou avantgardu, začala číst F. X. Šaldu, viděla hry Voskovce a Wericha, později studovala v Bratislavě rusistiku a zároveň už překládala. Za překlad knihy Alexeje Remizova Sestry v kríži dostala v roce 1968 Cenu Jána Hollého. Jako redaktorka nakladatelství Tatran pomohla vydání Pasternakova Doktora Živaga roku 1969 v překladu Zory Jesenské. Tak se i většina českých čtenářů několika generací seznamovala s velkým ruským románem prostřednictvím slovenského překladu. Právě kvůli tomu činu mohla pak překládat pouze pod vypůjčenými jmény; pracovala ve zdravotnictví při evidenci pacientů.. Vychovala syna Vladka a dceru Martu. Po převratu nastoupila do obnoveného Kulturního života, do kterého kdysi psala.

Po Vladově smrti se stala hlavní a občas i jedinou vydavatelkou Česko-slovenského týdeníku Mosty. Dělala to tak dobře, že časopis získal v roce 2000 ocenění prezidentů Kováče a Havla. Ona sama o dva roky později státní vyznamenání České republiky Za zásluhy a v roce 2004 novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

Kde brala energii a jak to dokázala, na to se již nezeptáme. Škoda, potřebovali bychom to vědět, abychom mohli pokračovat v jejím díle.

Jiřina Šiklová

Obsah Listů 2/2007

Související články

Marek Toman: Básně a překlady

Antonín Přidal: Básně

Josef Mlejnek: Breve a jiné básně

Soňa Čechová

(9. 9. 1930 – 4. 3. 2007)

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu