Miloš Tomasco

Básně a překlady

Bonjour Monsieur Gauguin

V dálavách je světlo,
v dálavách je člověk:
za světlem věčné putování…

Osleplí jasem sněžných plání
tápeme v sítinách z rákosu z nylonu,
ruce jsou vztažené, však nohy ve shonu
oázy míjejí;

sotva se dotkneme, kruhy na obzoru
fialové
do tance se dávají,
do sněžných jam padají
střepiny touhy nové…

Obrůstá mech v ústech
zakletých do mlčení,
kameny ve slovech
namísto pohlazení…

Na březích jezera duše
dávná stopa –
plamen stesku:
z hloubek vod olovných chlad ho
v zpuchřelý popel mění…

V obručích holých zdí
tajně
čekáme zazvonění,
v očích si křísíme
úsměv
pro chvíli přiblížení.

Vězňové

D. T.

Jsou ulice, náměstí, domy,
kde strach zahnal stín,
kde spánek rozpouští myšlenky:
ten večer
u ostrovů ticha –
zda přistanem?

Lidé, lidé,
lidé jako ty,
a přece tak daleko:
srdce, jež bije
za horou, za lesy,
v listí, tam na kuestě,
v paprscích úsvitu
slunného rána.

běžím, běžím

*

doc. E. S.

Jak přejít za vichru sintrový most
z kuesty na kuestu?

Srdce, byť zbytnělé žalem,
otevřít k nejzazší mezi,
rozeznít varhany čediče, ledu,
naslouchat, mluvit a žít.

Poslední

transeat a me calix iste… (Mt 26,39)

Mám cosi jak žízeň
a cosi jak hlad,
takzvaně živ jsem –
a přece mám rád;

mám, Pane, prosbu velikou:
dopřej mi umřít s maminkou.

2004–5

- – -

beránky nachové,
nirvány poslové,
zakryjte obrazy
depresivní:
dejte ať v mysli mé
navždy už setmělé
varhany chladivé
se rozezní..ý

Ano, žijeme v zšeřelé době, postfašistické i postkomunistické, a kéž by platila slova velkého mediátora mezi Čechy, Němci a Židy, spisovatele Karla Klostermanna: „Nejen stínů, ale i světla se nám dostalo, co ho unésti můžeme. I těm nejubožejším se ho dostalo…“ či myšlenka z Koránu: „Bůh neobtíží duši víc, než může unést…“

Kéž bychom mohli přinést ve své tvorbě toto sacrificium intellectus a vzdát se svých temných myšlenek, nedělat z nich „profesi“, jak se vyjádřil Pascal, jehož cituje Paul Celan v kterési řeči: „Nevyčítejte nám nedostatek jasu, protože si z něj děláme profesi…“

S Celanem jsem se setkal poprvé v antologii Sto moderních básníků (1967) v překladu Ludvíka Kundery. Šlo o báseň Fuga smrti. Práce Ludvíka Kundery si velmi vážím, i když se s jeho překlady leckde rozcházím. Slabinou jeho celanovského výboru Sněžný part je myslím fakt, že neměl k dispozici komentované vydání Barbary Wiedemanové, z něhož jsem pro své překlady čerpal já. Pokud jde o sekundární literaturu k celanovské problematice, platí o ní z valné části slova kritičky Beatrice Cameronové, že „nejvroucnějším přáním většiny Celanových kritiků je neporozumět mu“.

Z Paula Celana jsem přeložil sbírky Mříž hovorny a Růže Nikoho, ze sbírek ostatních pak jen jednotlivé básně.

Spojují nás „tóny“ pohřbu a rozloučení, občas daktylský rytmus veršů a také záliba v geologii a přírodních vědách vůbec. V našich básních nastupuje geologie na místo teologie, jak píše celanovský kritik James K. Lyon. A přece: jeho i mé básně zůstávají ve své podstatě modlitbami.

Často citovaná slova jiného kritika o Robertu Schumannovi, totiž že to „dopracoval od génia k pouhému talentu“ platí s jistou licencí i o Celanovi a o mně. A platí tu také slova Hemingwayova: „Máte-li talent či jste-li geniální, je jediná podmínka úspěchu: musíte zůstat zdraví.“ A ta se jak u Schumanna, tak u Celana, tak u mne nesplnila.

Paul Celan

Důvěra

Ještě bude oko,
cizí, vedle
našeho: němé
pod kamenným víčkem.

Pojďte, navrtejte si štolu!

Bude řasa též jedna,
hornině obrácená do nitra,
poocelená nevyplakaným,
nejtenčí z vřeten.

Před vámi koná dílo,
jako by, protože je kámen, byli ještě bratři.

1955–57; Mříž hovorny

Spravedlivé jak vítr

Stěna tabule, šedá, s vlysem noci.
Pole, po větru, routa u routy,
písmaprostá.
Kolem šplhá světélkující zemnivka.

Zpěvy:
hlasy očí, v chóru,
rozčítají se do krve.
(To, co nebylo, a Tady,
obojí zejména,
prochází srdci.)

Později:
růst sněhu všemi kryty, volné
jediné pole,
jež záře čísluje: hlasy.
Hlasy:
spravedlivé jak vítr, blízké srdci,
pohřbené žárem.

Mříž hovorny

Náčrt krajiny

Okrouhlé hroby, dole. Ve
čtyřtaktu krok roku na
příkrých terasách kolem.

Lávy, čediče, hornina,
prožhnutá srdcem světa.
Zřídelní tuf,
tam, kde nám rostlo světlo, před
dechem.

Hodina, do níž nelze vstoupit,
olejově zelená, opauzovaná sprškami moře. Směrem
ke středu, šedé,
kamenné sedlo, na něm,
zduřelé a zuhelnatělé,
zvířecí čelo s
paprsčitou lysinou.

1958; Mříž hovorny

Miloš Tomasco (1955) kromě němčiny překládá také z angličtiny a novořečtiny (významné jsou převody básní Odyssea Elytise, Jiorgose Seferise a Nikose Kazantzakise). Žije v Praze.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Marek Toman: Básně a překlady

Antonín Přidal: Básně

Josef Mlejnek: Breve a jiné básně

Miloš Tomasco

Básně a překlady

Bonjour Monsieur Gauguin

Vězňové

*

Poslední

- – -

Paul Celan

Důvěra

Spravedlivé jak vítr

Náčrt krajiny

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu