Mariusz Szczygieł

A jak se vám žije bez Boha?

Autor této reportáže se divil: Proč chcete tisknout ode mě něco, co o sobě sami víte? – Možná víme, ale nevíme přesně, jak se v této věci jevíme blízkým sousedům, jak vypadáme v jejich zrcadle. – Nechal se přesvědčit a reportáž z Česka, napsanou pro polský deník Gazeta Wyborcza, pro nás spolu s překladatelkou jen mírně upravil. -red-

Tramvaj jela podél Vltavy a blondýnce v hlubokém výstřihu poskakoval velký křížek. Na zastávce přistoupila brunetka se šesti kroužky v nose, prohlédla si šperk té druhé a vypálila:

„Co je to?“

„Kristus na kříži, stříbrný! Dala mi ho babička.“

„A ty toho umrlce chceš nosit?“

„Vždyť je hezký!“

„Jenomže mrtvý. To ti babička nemohla dát Buddhu? Ten je aspoň veselejší. Copak může někdo nosit nebožtíka!? Až mě z toho mrazí!“

„Jenže mně se líbí a hodí se mi k té blůzce.“

Bůh v Česku

Češi i sobě sami říkají, že jsou nejateističtějším národem světa.

Asi 30 % se jich přiznává k nějakému vyznání. (Devět z deseti z nich jsou katolíci.) Dvě třetiny obyvatelstva se hlásí k ateismu, ale všeobecně se říká, že tak asi 1 % Čechů tvoří uvědomělí ateisté, odmítající existenci Boha, o němž něco vědí. Valné většině obyvatelstva je náboženství lhostejné a nestojí za to se jím zabývat.

Václav Malý, pražský biskup, křtí ve své farnosti pět dětí ročně. Přiznává, že to není situace pro české kněze typická. „Já mám více křtů prostě proto, že jsem známý.“

Dnešní neoblíbenost katolické církve v Česku se vysvětluje dlouhotrvající nevraživostí této církve k Janu Husovi (který zosobňuje češství, dík husitskému vojsku byl zachráněn národ) a odporem národa vůči rakousko-uherské monarchii (katolictví zosobňuje národní útlak, vzpoura proti císaři byla vzpourou proti církvi). Po vzniku samostatného Československa odešly v letech 1918–1920 z římskokatolické církve stovky kněží. A v rámci „odrakouštění“ se v celé zemi začala pro mrtvé stavět krematoria, aby nebyli pochováváni podle katolické tradice.

Alternativní Bůh

Mnoho Čechů dnes pěstuje alternativní duchovno. Starosta pražské čtvrti Holešovice byl dokonce patronem setkání buddhistického lámy s obyvateli. Bývalý premiér Miloš Zeman veřejně prohlašoval, že o víkendu jezdí do přírody objímat stromy (kontakt se stromy je stále populárnější), a nemyslel to jako žert. Jedna z nejznámějších hereček Květa Fialová (75), která propaguje buddhismus, tvrdí, že katolická církev po pádu komunismu nezažívá obrodu právě proto, že příliš připomíná komunismus. „Zákazy, příkazy! Češi ihned pochopili, že je to totalitní organizace,“ říká.

Mluvíme prostě o zemi, kde většina lidí žije s pocitem, že křesťanský Bůh toho mnoho nedokáže.

Čeští ateisté odpovídají na otázku polských katolíků:

Jak se vám žije bez Boha? (V závorce uvádím jejich odpověď.)

1. Eva Pavlová, 45 let („Normálně.“), vzdělání středoškolské, účetní, dcera veterináře a diplomované zdravotní sestry, vdaná. Matka se jí svěřila, že si dvakrát dala přerušit těhotenství, Evu si dovolili, až teprve když dostali byt. Pamatuje si, že měli doma Vademecum lékaře ateisty. Eva otěhotněla ve stejnou dobu jako její matka, tedy ve 22 letech a také někdy kolem Nového roku. Dítě nechtěla, ale nedala by si ho vzít. „To nemá nic společného s žádnou vírou, protože já na duši nevěřím. Ale nesnesla bych pomyšlení, že život, který je ve mně, byl zavražděn,“ říká. A dodává, že počet potratů klesl v Česku před 10 lety o 80 %. Protože se antikoncepční prostředky začaly užívat všeobecně. Když se její malá Anička zeptala, kdo je ten pán, co tu visí na kříži, řekla jí, že tak jako na hradech bydlí královny, v kostelech bydlí Ježíš Kristus. A že je to taková pohádka. Někteří dospělí jí věří. „Upřímně řečeno, jinak bych to nedovedla vysvětlit ani dospělému,“ přiznává Eva.

2. Milan Bílý, 27 let („Bezva.“), vzdělání vysokoškolské, provádí po Praze polské zájezdy, svobodný, hraje na kytaru, každou sobotu se chodí bavit do klubu. S náboženstvím neměl nikdy žádný kontakt. Babička byla před válkou komunistkou a napsala populární sentimentální román. Oddat se Bohu podle něho znamená nevědět si rady se životem. „Na tom samozřejmě není nic špatného,“ poznamenal. Milan se domnívá, že Češi nemohou přijmout žádné náboženství, protože jsou příliš velkými individualisty. Každé tři měsíce dává dobrovolně krev. „Jednou ji třeba budu potřebovat i já,“ vysvětluje mi. Jde mu na nervy, když se ho Poláci, s nimiž se stýká, pokoušejí přesvědčit, že když není věřící, neuznává žádné hodnoty. Pokrytectví nesnáší. Kdysi byl v Čenstochové se dvěma Polkami. Očividně měly chuť si s ním něco začít, atmosféra byla jednoznačně erotická. „Na Jasné hoře padly před oltářem na zem. Opravdu tam ležely!“ říká znechuceně. Když vede polské skupiny do paláce Lucerna, kde visí parodie pomníku svatého Václava na koni, a to tak, že kůň visí nohama vzhůru a svatý Václav mu sedí na břiše, jsou Poláci překvapeni, že se něco takového dá udělat světci. Zdůrazňuje, že Češi neznají žádné tabu. „Čech nemůže žít bez vtipů. V týdeníku Reflex, to je něco jako vaše Polityka, jenže pravicová, vychází známý komiks. Když zemřel papež Jan Pavel II., otiskli tam obrázky o konkláve. Začínalo to scénou, kde nějaký kardinál křičí, že teď musíme zvolit papežem kardinála Pedalliniho!“

3. Gábina Weberová, 40 let, („No, něco tam někde přece existuje!“), vysokoškolské vzdělání, překladatelka, vdaná (manžel Němec), dvě děti. Matka je evangelička, otec katolík, oba inženýři. Nevychovali ji ve víře, ale ani v ateismu. Bůh nebyl doma ani popírán, ani přijímán. „Dcerce vysvětluju, že Ježíš existoval, ale jestli to byl syn boží, to je nám jedno. Důležité je, že to byl příkladný člověk,“ říká. Obšírně mluví o „tragédii katolické církve“, za niž považuje odmítání prezervativů. „Pokud jde o Afriku a AIDS, je nutné absolutní pravdu církve relativizovat. Vždyť jde o lidské životy!“

4. Ondřej Veselý, 42 let („Příjemně.“), vysokoškolské vzdělání, ředitel francouzské firmy, čtyři roky bydlí se svým přítelem, nechce uzavřít registrované partnerství, podporuje pravici. „Ateista neznamená komunista. Česká pravice nemá nic společného s církví,“ zdůrazňuje. Říká, že mu rodiče poskytli v komunismu „bezbarvou výchovu“. „Radši nevyčnívej, mohli by si tě všimnout a mohl bys to odnést.“ Neříkali mi, že mám být nejlepší, ale co nejprůměrnější. Jeho rodiče se nikdy nezmínili o Bohu. Je mu k smíchu postoj mnoha Poláků (v byznysu jich poznal asi sto), že nemůže být dobrým člověkem ten, kdo neuznává katolické zásady. Jako kluk chodil do kostelů (většinou katolických), ale jejich interiéry v něm vyvolávají jen pomyšlení na smrt. „Na něco mrtvého a stísňujícího,“ dodává. Ačkoli zná dvojici ateistů, kteří měli občanskou svatbu, ale aby udělali radost věřícím rodičům, najali si odsvěcený kostel Sacré Cśur v Praze. Ondřej přežil těžké autonehody. A tak věří, že existuje něco, co je nad námi. „Je to management existence, mechanismus přírody. O tom, která zvířata mají přežít, rozhoduje příroda. Pokud se nějaký světadíl přemnoží, přijde tam management s HIV nebo s ebolou. Rád bych byl ten nejlepší, nejsilnější, jakého příroda vybrala. Ten, který má největší možnost přežít.“

5. Alexandra a Petr Vidlákovi, oba 32 let („Lehčeji než s Bohem.“), řídí soukromou anglickou mateřskou školku v Ostravě. Rádi si večer zajdou na červené víno, Petr přeložil dva romány Olgy Tokarczukové. „V dětství nám ukazovali kostely jako kus českých dějin, to je vše,“ říkají mi. Pokud nevěří, neznamená to, že by nečerpali z křesťanských tradic. („Žijeme přece podle Desatera.“) Když byla Alexandra malá, dbala její maminka – dcera věřící babičky – aby se před usnutím pomodlila. „Nesouviselo to s žádnou institucí, prostě jsem takhle měla zakončit den – písničkou, pohádkou a modlitbou. Nebylo na tom nic špatného, ale z nějakých neuvědomělých důvodů jsem se snažila ze sebe tu povinnost shodit. Trvalo několik let, než jsem nad modlitbou vyhrála. Byl to boj. Hrozně jsem se bála, že z nebe přijde trest za to, že už neodříkávám Otčenáš…“ vypráví. Dbají na to, aby na děti nepřenášeli žádný iracionální strach. Domnívají se, že říkat dítěti „Pánbíček se na tebe bude zlobit“ je nepřijatelné, tím by v nich vyvolávali strach jednou provždy. „My neříkáme: Nebij ho, nebo nepřijdeš do nebe, ale: Nebo nepůjdeš zítra do školky. Děti totiž chodí do školky moc rády,“ žertuje Petr. Dokonce i to, že byli v tomto kraji po léta poněmčováni, má svou dobrou stránku, protože tu nerozprostřela svá křídla církev.

6. Filip Sklenář, 28 let („Jako bez tyrana.“), publicista, volnomyšlenkář, spisovatel, bydlí v Ostravě. Jeho univerzitou je několikaleté putování po různých kontinentech, v Africe obchodoval s hašišem. V Britských listech, nejserióznějším českém internetovém časopise, uveřejnil široce komentovaný článek nazvaný Jsem hrdý, že 80 procent Čechů se hlásí k ateismu. Považuje se za „agresivního ateistu“. Má-li ve veřejnoprávní televizi svůj pořad křesťanská menšina, měla by ho mít i ateistická většina. Hodně o tom píše. Rovněž vydal román Červená dlaždice, která je důkazem, že Češi přece jen ještě mají nějaké tabu. Je to tragický příběh kněze, sexuálně zneužívaného výrostkem, prostitutem. S fotografií známé fotografky Sáry Saudkové na obálce. Postavu modlícího se kněze vidíme mezi nahými hýžděmi a nohama muže. Knihkupectví odmítala knihu s takovou obálkou prodávat.

Když tě všichni lidé zklamou, na koho se obrátíš?

Milan: K sobě samému. Nikdo nade mnou ten problém nevyřeší. Mám jen sebe, takže to mám daleko těžší. Když jsem nevěrný své dívce, mám pocit, že jsem zhřešil, ale vyrovnat se s tím musím sám. Musím žít s tou vinou, nemůžu si dát rozhřešení. A to je náročný úkol.

Alexandra: Pokud by mě měli všichni zklamat, dávala bych si tím moc špatné vysvědčení. Jak jsem to žila, že mě najednou všichni zklamali?

Gábina: Mám přece rodinu. Obrátila bych se k ní.

Ondřej: Byl jsem kdysi nemocný a měl jsem ruce a dlaně plné ran. Nemohl jsem najít smysluplnou práci, rok jsem nosil rukavice. Abych se uživil, překládal jsem doma dialogové listiny filmů. Cítil jsem se jako malomocný. Jel jsem do Prachovských skal, abych si našel místo, kde skoncuju se životem. Byl tak nádherný den jako dnes. Lezl jsem sám po skalách a najednou mě napadlo: „Je tu příliš krásně, než abych to nechtěl znovu spatřit.“ Lékařka viděla, že jsem na tom špatně, a objednala mě k psychoterapeutce. Vešel jsem dovnitř, v zatemněném pokoji seděla usmívající se paní. Zvedla oči od počítače a já poznal, že je nevidomá. Bylo mi trapné, že za ní jdu. Znal jsem takovou polskou písničku: „Člověk není sám, potká druhého a ví, že jeho peklo je rájem…“ Myslím, že ateista může čerpat sílu jak z lidí, tak z přírody.

Petr: Přišla za námi do školky jedna paní, 53 let, a říkala, že by chtěla založit anglickou školku, takovou, jako je ta naše. Po smrti dvacetiletého syna ji opustil manžel a přišla o práci. Polák by možná řekl, že takovou situaci nelze přežít bez víry v Boha. Ale ona tu víru vložila v sebe. Chce založit mateřskou školku.

Alexandra: Místo Boha hledá ta paní racionální východisko. My Češi jsme především pragmatici.

Bůh a výzkum

Navzdory výrazné sekularizaci se hodnoty, jež Češi uznávají, příliš neliší od hodnot uznávaných v religiózních zemích.

Nejdůležitější je: žít ve spokojené rodině (98 %) a mít přátele, s nimiž si člověk dobře rozumí (98 %). Dále: žít zdravě a dbát o své zdraví (95 %), žít příjemně, užívat si života (80 %). Z dvaceti sociology uvedených hodnot je život podle náboženských zásad na 19. místě.

Ve výchově dětí jsou pro Čecha nejdůležitější: slušnost, pracovitost a samostatnost.

Na dalších místech uvádí poslušnost a víru.

Otázka z Polska:

Jestliže neexistuje posmrtný život a po něm ani trest, ani odměna, jaký má pak smysl být dobrý?

Ondřej: Vymyslela snad ty otázky nějaká stará babička? Být dobrý, jinak bude po smrti potrestán? Být dobrý ze strachu před Bohem? Jsem toho názoru, že čím lepším jsi člověkem, tím snesitelnější je tvůj pobyt tady.

Eva: Když někomu ublížíš, jednou někdo ublíží tobě. Musíš být dobrý – už z pragmatických důvodů.

Filip: Když si člověk uvědomí, že je na světě jen jednou, motivuje ho to ještě víc, aby našel smysl dobrého života. Teprve v tom je logika.

Bůh groteskní

Nejúspěšnější divadelní hrou 21. století je v Česku Příběh obyčejného šílenství Petra Zelenky, v němž muž souloží s umyvadlem.

Zelenkovy postavy – stejně tak jako stovky literárních hrdinů v Čechách – by ve snu nenapadlo, že jim jejich sexualita ztíží spasení.

Pokud v tom představení někdo souloží například s vysavačem, plyne to výhradně z jeho touhy po lepším životě.

V této komedii jde právě o rozdychtěnou touhu po Bohu. Po něčí blízkosti, po druhém člověku, po lásce nebo ještě něčem víc. Pokud nás Sarah Kaneová (jak napsala Hanna Krallová) učí, k čemu potřebujeme Boha, pak Petr Zelenka ukazuje, jak Boha hledají ti, kteří to už vědí. Groteskně. Sousedka ve středním věku si neumí představit, že by prožila orgasmus beze svědků: „Potřebuju, aby mě viděly boží oči. Oči toho někoho nebo něčeho, co je nad námi,“ říká. Soused chvíli přemýšlí, jestli si boží milost neplete se zbožňováním žen, ale hned nato prohlásí, že má na takový omyl právo. „Jak každý, kdo vězí v bahně.“

Jeden recenzent vytkl románu Jana Balabána, že se v něm slovo Bůh vyskytuje dokonce pětatřicetkrát, zatímco on, recenzent, ho použije možná jednou za rok.

Jan Balabán (45 let), spisovatel z Ostravy, z evangelické rodiny, věřící, jeho svazek povídek Možná že odcházíme byl Knihou roku 2004. „Chodit v Ostravě do kostela bylo za mého dětství dost ojedinělé,“ vypráví mi. „Když kamarád uviděl u mě doma bibli, dostal záchvat smíchu. Vysmívali se mi i ve škole. ,Balabán je zbožný, chacha!‘ “

Hrdinové jeho knih žijí v ostravských panelácích mezi důlními šachtami. Nejsou to vtipní Češi. Jsou osamělí a mají za sebou těžký život. Občas jim ten život přijde zbytečný. Jsou jako postavy z obrazů Edwarda Hoppera: nehybně trčí v hotelových pokojích, ale cítíme tam přítomnost ještě něčeho nebo někoho. Balabánova kniha Možná že odcházíme by se tedy mohla jmenovat Možná že nejsme sami.

Balabán se domnívá, že jeho postavy pociťují potřebu se tázat: Co nás převyšuje? Proč tu jsem? Jenže recenzenti tvrdí, že píše o smolařích, kterým se život nevyvedl. „Píšu o opravdové společnosti, jenže to neodpovídá českému pocitu pohody,“ vysvětluje autor.

V Česku je pohoda nezbytná jako kyslík.

Vezmeme-li do ruky nějaký český román přeložený do polštiny, můžeme si být skoro jisti, že na záložce bude napsáno: „Pohodové, humorné vyprávění o člověku, který bere život takový, jaký je, a umí se radovat z každého okamžiku.“

Pohoda znamená dobrá nálada, klid, přívětivá povaha, humor, útulné místo, nekonfliktní vztahy. Nedělat lidem ani sobě nepříjemnosti. Vzít si z každé maličkosti něco pozitivního. „Všechno je v pohodě,“ může člověk říct po milostném sblížení, host číšníkovi poté, co mu přinesl jídlo, nebo herečka kolegyni po prvním dějství. Je to slovo velmi žádoucí. Pohoda chce pivo. „Radujme se, veselme se, jsme přece Češi!“ volá hrdina jednoho z nejvýznamnějších českých filmů 60. let (Odvaha pro všední den).

Petr (ten, co má anglickou školku): Ať se u nás stane jakákoli tragédie, hned o tom vymýšlíme vtipy. A nejde o to vysmívat se neštěstí někoho druhého, ale o to vtisknout tragédii snesitelný rozměr.

„Celá ta pohoda, která dominuje české kultuře, mi jde na nervy,“ říká Jan Balabán. „Nevěřím jí. Když chybí Bůh, nezbývá než se strachu smát. Jenže to nedovoluje přiblížit se nepříjemným pocitům. Žerty, legrace, ironie – to všechno má vyvolat duchovní homeostazi. Jako že jsme doopravdy všichni tak bezvadní.“

„Anebo si Češi vytvořili kulturu jako prozac?“

„Prozac je přece útěk od pravdy.“

Bůh přivolávaný

Natálie Kocábová (22 let), vnučka evangelického faráře, dcera známého hudebního skladatele, autorka chilloutového cédéčka (Hummingbirds in Iceland), manžel, jedno dítě, věřící. Jako devatenáctiletá napsala román Monarcha Absint. Vedlo ji k tomu jedno: „U nás nikdo nepíše o Bohu vážně.“

Bůh v té knize každého ponižuje, nenávidí, ubližuje mu a pak od něj žádá orgasmus.

Hrdinka bydlí v prázdném domě, kde vládne Monarcha. Je super, každý tam může fetovat jak chce. Ale s jednou podmínkou: musí se sžít s lidmi a být Monarchovi zcela k dispozici. Obyvatelé se mají rádi, navzájem se přitahují, jen nesnášejí tlusťochy. Sex za narkotika, narkotika za sex. „Probíhá tu jakejkoliv druh orgasmu,“ píše Kocábová, „od heteráckýho šampusu po homo-cinzano. V rámci ukájení svých sexuálních potřeb máme hranice posunutý do totálních prdelí a nejvzdálenějších končin lidské fantazie. Jenže sme si řekli, že krev ne.“

Čtu nahlas:

„Bože, proč jsi mě opustil?“

„Bože, kde je tu někde poblíž záchod?“

(„Mám hrozně ráda patos,“ poznamenává autorka.)

„Jsi tak hořkej, Bože! Udělal se mi po tobě vřed. A opar.“

(„Hrozně ráda se s Bohem hádám. Nedělá mi problém provokovat ho nejhoršími slovy, mám problém s tím, že na něj nemůžu přestat myslet. Žiju na jeho straně, u nás ve třídě nebyli skoro žádní věřící, ale já jsem vytrvala.“)

„Od ničeho se nedá tak úžasně odejít jako od tebe. Maximálně dobře se odchází od sebe sama, ale vykašlat se na tebe má ty největší grády. Možná jsi u mne nikdy ani nebyl.“

„Obávala jsem se, jestli projde ten patos, který u nás v Čechách lidé chronicky nesnášejí,“ říká Natálie. „Ale hned se začalo psát, že je to výpověď celé generace, že se v tom zrcadlí svět mladých a tak dále.“

„A zrcadlí?“

„Zrcadlí se v tom jedině můj svět.“

Čtu dál:

„I Bůh se musel smát, když se na nás koukal. Chtěli jsme ho zhulit. Jak se dá zhulit Hospodin?“

Kniha se prodávala skvěle, není k sehnání. Objednal jsem si ji v Praze v Městské knihovně, ale ještě jsem ji nedostal. V nakladatelství mi darovali poslední zbylý exemplář – politý kávou.

„Reakcí byla spousta,“ říká Kocábová. „Ale představte si, že v dopisech čtenářů není ani slovo o Bohu.“

Bůh fetující

Ještě dříve než román napsala báseň, v níž Bůh fetuje. „Mám tam obraz umírajícího Ježíše, který je závislý na heroinu. Dnes by Ježíš nezemřel na kříži, ale společnost by ho zabila narkotiky. Dědeček říká: Jak můžeš brát jméno boží nadarmo? Ale tu báseň si přečetl polský kněz Zbigniew Czendlik a řekl: Brala možná jméno boží nadarmo, ale je důležité, že ho vůbec brala. Je lepší, když Boha urážejí, než kdyby ho vůbec nebrali na vědomí.“

Bůh není nula

Páter Zbigniew Czendlik (42 let), farář v městečku Lanškroun na Podorlické pahorkatině, byl nedávno Deníkem prohlášen za jednoho z nejvlivnějších Čechů (vedle milionářů a politiků), Polák, přijel v roce 1992 z Chorzowa.

„Ze všech vyznání má v tomto kraji nejvíc vyznavačů katolická církev,“ říká.

„Kolik?“

„Tři procenta! Z 10 000 obyvatel Lanškrounu je 300 lidí mými farníky.“

Ptám se na báseň Kocábové s fetujícím Bohem.

„Přijel jsem do Československa, protože mě v semináři naučili mnoha věcem. Když mluvím o spáse, je to pro ně pojem z jiného světa. Jak je možné po smrti někoho spasit, když v hrobě leží kostlivec? ptají se mě. Tady kladou lidé otázky jako malé děti. A já hledám slova, která by k nim promluvila. Jenže to děti nejsou, protože jsou inteligentní a vzdělaní, znalí cizích jazyků. Jak k nim proniknout? To, co dělám v Čechách, není evangelizace v našem smyslu slova. Jsem vlastně teprve v éře předevangelizace. Čtu báseň Kocábové o zfetovaném Ježíši a mám radost. Protože občas někdo někomu řekne: Nejsi pro mě nula! Nula, tedy nic, vzduch. Jenže pro ni je Bůh protivníkem, což znamená, že má hodnotu. Že není nula. A to už něco znamená,“ zdůrazňuje.

Polští kněží jsou pro českou církev záchranou. Nedávno uvedly církevní úřady, že v jižních Čechách je stovka prázdných kostelů na prodej, protože chybějí jak kněží, tak věřící. Farnost v Čechticích u Benešova čekala na faráře čtyřicet let, než se objevil Polák. Jediný farář v Nové Bystřici má v rozlehlém kraji pět farností, proto v jedné z nich slouží nedělní mši už v sobotu večer. Jan Pavel II. kdysi řekl, že polští kněží v Čechách jsou splátkou dluhu za to, že nám Češi dali křesťanství.

Farář Czendlik vystoupil v talk-show. Pozval rockové soubory do kostela (protože přitahují padesátníky). Oddal největší českou hvězdu popu. Jsem si jist, že jeho popularita slouží tomu, aby ho lidé chtěli poslouchat jako kněze. V tisku se píše, že přinesl do České republiky moderní pohled na víru. Zná osobně mnoho známých Čechů a prezident Klaus ho pozval na oběd.

„Kamarádím s knězem, řekne mnoho lidí, ale možná že za tím bude následovat: kamarádím s Pánembohem, kamarádím s církví? Být nejprve člověkem – to je cesta duchovního k Bohu,“ myslí nahlas.

Bůh v hospodě

„Co říkáte chabě věřících Čechům?“ ptám se pátera Czendlika.

„Říkám jim: Bůh není ten, kdo ti něco bere, On ti dává! Oni se totiž bojí, že jim Pánbůh vezme peníze, děvče, život.“

„Jak to?“

„Protože Bůh pro ně znamená samá omezení. Snažím se přeorientovat jejich myšlení tak, aby pochopili, že to, co mají, dostali právě od Boha. Nikdy s nimi nezačínám mluvit o náboženství, vždycky se snažím mluvit neutrálně. Když měl Jidáš v Olivetském háji ukázat, který z mužů je Ježíš, řekl, že to je ten, kterého políbí. Ale proč vůbec musel na Ježíše ukázat? Protože se Ježíš od ostatních ničím nelišil. Nechodím tedy v sutaně, nanejvýš v kolárku. Když má mít člověk autoritu, bude ji mít, i kdyby vyšel na náměstí v pyžamu. V rozpadající se části fary jsem vybudoval příbytek pro náhradní rodiny, a to už je můj argument.“

(„Dům pro děti s maminkou a tatínkem“. Hned se do něj nastěhovaly dvě rodiny s osvojenými dětmi, které neměly šanci získat vlastní byt.)

„Také jste na faře otevřel hospodu.“

„Žádná hospodářská stavení přece na faře nepotřebuju. Udělali jsme z nich restauraci, ať na sebe vydělávají. Mám na starosti tři kostely ve městě a šest na venkově, nebudu žebrat, farnost musí být ekonomicky soběstačná.“

„Ale v Polsku máme zákaz prodeje alkoholu do vzdálenosti sto metrů od kostela,“ poznamenal jsem.

„Restaurace plní roli evangelizace. Hospoda je neutrální prostor. Mnoho lidí v Čechách se zdráhá vzít u fary za kliku, a tak jdou do hospody. A tam už jsem já. V hospodě se připravujeme ke křtu. Organizujeme tam kulturní akce. Ve farní kanceláři jsem já doma, kdežto on je tam host, proto člověk v takovém postavení nemůže vždycky říct, co si myslí. Kdežto v hospodě jsme si rovni. Pojmenoval jsem ji U Pastýře. A když už tam jsem, taky se najím, protože žádnou hospodyni na faře nemám.“

Bůh vyžaduje PR

Penzionovaný biskup Jan Konzal (jehož vzpomínky jsem si vypůjčil v knihovně) píše, že církev po roce 1989 zklamala. „Velmi brzy po získání svobody prokázala, že není k ničemu. Nebyla morální autoritou, k níž by se lidé mohli obracet.“

Nějaký čtenář k tomu dopsal komentář: „Církev ‚ztratila‘ autoritu (kterou neměla)? Zklamala, protože neodpovídala na otázky doby (které nikdo nepokládal?).

Jan Balabán: „Církev v Čechách musí čelit totálnímu nezájmu.“

Názory se různí: církevní hierarchie je nyní nucena chovat se jako vlastní agentura PR. Církev v Čechách se snaží národu vlichotit. Zoufale hledá způsob, jak se zachránit, aby nepřestala existovat.

Ptala se proto výrostků: „Co by měla katolická církev změnit, abys do ní vstoupil?“ Anketu uspořádali na středních školách osmi měst studenti Teologického semináře České biskupské konference. Odpovídali studenti od 17 do 19 let. Jeden z nich byl tím průzkumem znechucen: „Copak církev musí něco měnit? Copak už netrvá na tom, co dělá? Mám pocit, jako bych se zúčastnil konzumentského průzkumu: chutná vám ten výrobek, nebo nechutná?“ To řekl chlapec sympatizující se satanisty, student střední stavební školy.

Mnoho mladých lidí nevidí pro církev žádnou šanci: „Jejich obřady mi připadají jako dětské hry.“ „Katolíci jsou většinou čestní, ale většina věřících mi připadá naivní.“ (18 let, v „něco“ věří.) „Mše bývají většinou nudné, není tam žádná zábava.“ (17 let, věřící)

Postižitelná taktika církve: hledat to, co ji pojí se společností.

Biskup Malý zašel na ulici za prostitutkami, aby se seznámil s jejich problémy (psalo se o tom v tisku). Kardinál Vlk poskytl rozhovor o ženách ve svém životě a o svých tlumených tužbách. Profesor Halík – podle mého názoru – dělá vše pro to, aby z jeho úst nezaznělo veřejně ani jediné slovo odsouzení.

V září vystupovala v Praze Madonna. Píseň Live to tell zpívala visíc na kříži. Kardinál Miroslav Vlk ostře protestoval. Avšak Tomáš Halík, teolog, psycholog a sociolog, předseda České křesťanské akademie, jeho slova mírnil argumentem, že takové věci přece mohou v člověku probudit zájem o náboženství. „Osobně jsem křtil dva studenty,“ vyprávěl, „které zaujalo Písmo svaté, protože zhlédli Poslední pokušení Krista. A to je přece film, který křesťané odsuzují.“

Otázky z Polska

Jaký je pro ateistu smysl utrpení?

Ondřej: Pokud netrpíš, tak poté nepoznáš, co je to radost. Bez utrpení bych byl rostlinou.

Bojíš se smrti?

Ondřej: „Ano.“

Eva: „Ne míň než věřící.“

Alexandra: „Já jsem problém smrti odložila, protože ho nevyřeším. Smrti se bát můžu, ale bez katolické víry jsem na tom líp, protože nemusím mít strach, že nebudu spasena. Tahle nejistota mě tedy po celý život netrápí.“

Petr: „Pokud jde o mou smrt, bude to absolutní konec. Kniha končí, film končí, život končí. Je to logické východisko ze situace. A proto příjemně využij čas, který máš.“

Bůh v klidu

Je těžké umřít bez Boha? Tuto otázku jsem poslal do hospice Ondrášek v Ostravě.

„Vážený pane, zatím jsem od svých spolupracovnic neslyšela, že byl někdo na smrtelné posteli uvěřil v Boha. Právě naopak – měli jsme pacienta, který prosil, abychom ho ničím takovým netrápili. Duchovní službu (60 pacientů) nabízíme prostřednictvím našeho kněze, ale pokud vím, nikdo jí nevyužil. V našem týmu je jedna aktivně věřící sestra, Bronislava Husovská, a ta dává věřícím velmi dobré vysvědčení. Má srdce na pravém místě. Jitka Vařechová, ředitelka.“

Ošetřovatelka Bronislava Husovská (48 let) říká, že dokud ještě v hospici nepracovala, myslela si, že se věřícím umírá lehčeji.

„Ale teď vidím, že jak věřící, tak nevěřící pociťuje před smrtí pokoru. A také vidím, že všichni umírají stejně. V naprostém klidu. Zpočátku jsem si myslela, že člověk musí být vnitřně skoro svatý, aby se dostal do nebe. Ale teď se nemůžu ubránit dojmu, že tam jdou všichni.“

Bůh od psychoanalytika

Pavel, 43 let („Super!“), malá firma pro průzkum trhu, dvě děti, druhá manželka, znalec moravských vín, přispěvatel na konta čtyř útulků pro zvířata. Chodí na psychoterapii, protože trpí úzkostí neznámého původu. „Možná že jsem si v den svých čtyřicátých narozenin uvědomil, že jsem přece jen smrtelný, a visí nade mnou mrak té smrtelnosti? Jak říkal Freud, člověk není pánem ve svém domě.“

„Pro věřícího to znamená,“ říkám, „že pánem je Bůh a ten naplňuje naše nitro.“

„Právě proto by měl věřící zajít za psychoanalytikem,“ odpovídá mi. „Aby mu vysvětlil, že Freud si myslel něco jiného.“

Svěřuje se mi: „Často se mi v duchu vrací výjev, který nemůžu ovládnout. Že jsem měl nehodu, přišel jsem o nohy, jsem na vozíku a dělá mi radost pomyšlení, že se o mě musí někdo starat a že lidé na mě budou hodní. Násilím se musím nutit k návratu do skutečnosti. Mám přece nohy, stojím na ulici, lidé mě mají rádi, já se mám taky rád, obě manželky se teď dokonce spřátelily. Co bych tedy ještě mohl chtít? S psychoterapeutem jsme došli k názoru, že možná já, ateista, takhle sním o nadlásce, o jakési milosti boží.“

„Takže by stačilo, abys začal věřit v Boha.“

„Ano, ale problém je v tom, že Bůh není.“

Přeložila Helena Stachová

Mariusz Szczygieł (1966) je jedním z nejpopulárnějších polských reportérů. Jedním z jeho životních témat jsou Češi a Praha. O nich je také jeho kniha Gottland (2006), na jejímž českém překladu pracuje Helena Stachová. Zde publikovaná reportáž je novější a knižně nevyšla.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Olga Šulcová: Bůh inkognito

Karel Skalický: Havlíčkova teologie osvobození

Jaroslav Vokoun: Básníkovy zápasy s Bohem

Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit