Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Symbolické pro česko-rakouské vztahy bylo předloňské setkání českého prezidenta Václava Klause a rakouského spolkového prezidenta Heinze Fischera v Dolních Dunajovicích. Důvodem bylo znovuotevření rodného domu jednoho ze zakladatelů první i druhé Rakouské republiky Karla Rennera, který se zde narodil v roce 1870 jako osmnácté dítě vinařské rodiny. Nemá se stát jen muzeem, připomínajícím život pozoruhodného sociálního demokrata, ale především místem setkávání Čechů a Rakušanů. Heinz Fischer připomněl, že zdejší rodák dokázal zajistit rychlý přechod Rakouska z monarchie do republiky v roce 1918, a stejně tak v roce 1945 přechod z nacionálně socialistické diktatury k demokracii. Též Václav Klaus zdůraznil, že nesmíme zapomenout na minulost, protože nás ovlivňuje, a musíme se proto z ní učit.
Renner nebyl jedinou rakouskou hlavou státu, která se narodila v českých zemích, obdobně tak i Adolf Schärf a Theodor Körner. Narodili se v Čechách a svůj poslední odpočinek našli na čestném pohřebišti prezidentů na vídeňském ústředním hřbitově. V době rakousko-uherské monarchie byla Vídeň druhé největší české město a žilo v ní více česky mluvících občanů než například v Brně. Ještě dnes to připomínají jména na obchodech. Návštěvníci hřbitovů se nestačí divit, kolik českých jmen je na náhrobcích.
Vše je však historicky podmíněno. Rakouští emigranti, kteří v třicátých letech uprchli před austrofašistickým režimem do Československa, prohlašovali, že zde našli ideální útočiště, protože se zde cítili jako doma. Takový názor již neměla emigrační vlna z padesátých a šedesátých let, opouštějící komunistické Československo, která často připouštěla, že našla lepší domov v západním Německu. Přitom zejména díky spolkovému kancléři Bruno Kreiskému po srpnu 1968 bylo umožněno našim emigrantům si zde vybudovat slušné životní podmínky.
Důvodem rozdílného pohledu je postupný rozchod české a rakouské politické reality v průběhu dvacátého století. Zatímco Československo bylo ve třicátých letech ve střední Evropě jistým ostrovem demokracie, Rakousko se vinou nesmiřitelné vnitropolitické situace přeměnilo v autoritativní stavovský stát, který byl v roce 1938 připojen k hitlerovskému Německu. Do roka se totéž opakovalo v Československu, to ale na rozdíl od Rakouska mělo od začátku statut okupované země, v jejíchž obou částech později vypuklo protifašistické povstání. Rakousko, přejmenované na Východní marku, se však jako součást Německa podílelo, i když nikoliv ve všech případech, na zločinné Hitlerově válce.
Z 20 milionů příslušníků wehrmachtu bylo 1,25 milionu Rakušanů. V rakouských archivech lze dohledat vojenskou kariéru kolem 180 tisíc příslušníků Východní marky v německých ozbrojených silách; některé ukazují, že šlo o válečné zločince. Rakouský generál Alexander Löhr poručil koncem března 1941 zničit Bělehrad leteckým náletem a za tento čin, který stál život stovky civilistů, byl jugoslávským soudem v roce 1947 odsouzen k trestu smrti a popraven. Generál Franz Böhme vydal rozkaz, aby za „každého zavražděného německého vojáka byla zastřelena stovka srbských vězňů“. Spáchal pak sebevraždu během procesu.
Pro Rakušany pochopitelně platila stejná pravidla jako ve Velkoněmecké říši, takže do zbraně byli povoláni muži ve věku od 21 do 42 let, od října 1944 pak od 15 do 65 let do volkssturmu, který byl součástí wehrmachtu. Samostatné rakouské jednotky sice neexistovaly, ale například ve 44 divizích potřených Rudou armádou u Stalingradu byli většinou příslušníci z Východní marky. Byly z nich rovněž převážně sestaveny okupační síly pro Balkán, nasazené proti partyzánským jednotkám. Celkové oficiální ztráty Rakušanů činily na 247 tisíc padlých a na 495 tisíc zajatých, přičemž některé údaje tvrdí, že jich ve válce zahynulo celkem 400 tisíc.
V prvých poválečných letech byl vyplácen důchod půlmilionu obětí války, nyní stále ještě 29 tisícům invalidů a 33 tisícům válečných vdov a sirotků. Rakouský stát na tyto účely věnuje kolem 400 milionů eur ročně. Nynější vláda ještě začala vyplácet 75 tisícům bývalých válečných zajatců zvláštní rentu, pokud byli více než tři měsíce internováni v táboře – současně s odškodněním obětí holocaustu a nacisty nuceně nasazených na základě nově přijatého zákona. Co však dodnes nebylo v Rakousku vyřešeno, je odškodnění těch, kteří zběhli od wehrmachtu a zaplatili za to životem nebo vězněním v koncentračních táborech. Jak známo, během války bylo popraveno kolem 20 tisíc příslušníků wehrmachtu. V Německu byly již v roce 1998 tyto rozsudky zákonem zrušeny, dezertéři byli rehabilitováni a částečně odškodněni. V Rakousku byl naopak obdobný návrh parlamentem zamítnut.
Jak konstatoval bývalý rakouský vicekancléř Erhard Busek, nacismus a válečné události, pronásledování, ale ani odsun sudetských Němců do Rakouska styky mezi oběma zeměmi po roce 1945 neulehčily. Nelze se proto divit, že při průzkumu, provedeném před několika lety CVVM, jsou v ČR podstatně hůře hodnoceny vztahy s Rakouskem než s Německem. Zatímco vztahy s Německem pokládá za dobré 79 procent dotázaných, s Rakouskem jen 49 procent. (S Polskem a Slovenskem téměř 90 %).
Vztahy s Rakouskem opakovaně narušovaly zejména medializované případy, jako jsou odškodnění rakouských sudetských Němců, spojované s požadavky na zrušení tzv. Benešových dekretů, a dostavba jaderné elektrárny Temelín. Velmi negativní ohlas měla i žádost rakouského landsmanšaftu SLÖ, aby se v rámci „dobré vůle v oblastech, ve kterých bylo po válce německé obyvatelstvo vysídleno, zavedly dvojjazyčné místní tabule“. Ta byla zdůvodněna rozhodnutím rakouského ústavního soudu o zavedení dvojjazyčných tabulek v Korutanech, pokud tam žije více než 10 procent slovinských obyvatel. To podle SLÖ musí platit i na území Česka, popřípadě Slovenska. Toto rozhodnutí se dodnes i v Korutanech prosazuje s velkými obtížemi, protože s ním nesouhlasí tamní zemský hejtman Jörg Haider. Nelze předpokládat, že by se od posledního průzkumu česko-rakouské vztahy zlepšily, protože podobné hlasy z Rakouska stále zaznívají a blokování hraničních přechodů kvůli Temelínu vyvolává zejména v turistické sezóně protirakouské nálady. Navíc po volbách v roce 2002, od kdy Rakouská lidová strana vládla s krajní pravicí, nemohla veřejnost očekávat zlepšení. Proto se s nadějemi hledí k vládě vedené sociálními demokraty, kteří nehrají na nacionalistickou strunu.
Bude jistě vhodné se v této souvislosti podívat zpět do historie vztahů mezi česky a německy hovořícím obyvatelstvem na území Čech. Vznik samostatného československého státu nebyl nahodilý, poté co ztroskotala česko-rakouská jednání o jazykovém vyrovnání, která se táhla od konce 19. a začátku 20. století. To jedinečně zpracoval historik Karel Kazbunda ve svém díle Otázka česko-německá v předvečer války, které vyšlo až po jeho smrti v roce 1995. Kazbunda byl pověřen dělením archiválií ve vídeňském Státním archivu. Objevil tam dokumenty, které jednoznačně potvrdily, že zrušení ústavnosti Země české tzv. anenskými patenty z 26. července 1913 jasně směřovalo k zrušení jakékoliv autonomie česky hovořících oblastí – zejména v Čechách bylo třeba Němce podpořit, „jinak je nebezpečí, že se Rakousko stane západní slovanskou říší“.
Tehdejší rakousko-uherský ministerský předseda hrabě Stürgkh byl přesvědčen, že celá otázka bude vyřešena po „vítězné válce se slovanským nepřítelem na jihu a východě“, a to ve prospěch německy hovořícího obyvatelstva českých zemí. T. G. Masaryk projevil za posledních pokusů o přípravu nové akce za česko-německé vyrovnání osobní účast jak při jednání ve Vídni, kde byl říšským poslancem, tak i v Praze. Především mu šlo o nalezení cesty k obnovení zrušené ústavnosti. Sám se přesvědčil o bezvýslednosti těchto pokusů, a proto hledal v emigraci cestu k řešení česko-německé otázky v rámci mnohem širším, a to v novém uspořádání evropských věcí.
Po zhroucení monarchie a vzniku československého státu vznikly okamžitě nemalé starosti, k jakému vyrovnání dojde s Němci, kteří se hlásili k Vídni. Nikdy se totiž nepovažovali za součást Německé říše, proti které ještě v roce 1866 bojovali se zbraní v ruce. Již 29. října 1918 prohlásili českoněmečtí poslanci ve Vídni samostatnost „Deutschböhmen“. Dalšího dne založili němečtí poslanci z Moravy a Slezska též ve Vídni „Sudetenland“ a dne 3. listopadu prohlásili jihomoravští Němci připojení znojemského kraje k Dolním Rakousům, po kterémžto příkladu následovalo ustavení tzv. „Böhmerwaldgau“ na Šumavě, hlásící se k Horním Rakousům. Toto teritoriální dělení českých zemí schválilo prozatímní Národní shromáždění německého Rakouska a zákonem ze dne 22. listopadu 1918 prohlásilo města Brno, Jihlavu a Olomouc za německo-rakouskou državu. Běželo o 26 tisíc čtverečních kilometrů československého území, kde žilo na tři miliony obyvatel, mezi nimi silné české národnostní menšiny.
V deklaraci Sjednocené německé občanské fronty, kterou přednesl nestor sudetoněmeckého hnutí dr. Lodgman von Auen, se konstatovalo, že „Němci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku nikdy neměli vůli spojit se s Čechy a s nimi uzavřít svazek k vytvoření Československé republiky“. Naopak po zhroucení rakouské monarchie prohlásili, že „se chtějí přičlenit k německému Rakousku“. V tomto smyslu je proto nutno chápat základní myšlenky rakouského krajanského sdružení, které vychází z jiných historických zkušeností než německých.
Územní celistvost musela československá vláda zajišťovat vojenskou silou, docházelo ke střetům s německým obyvatelstvem. Ty vyvrcholily 4. března 1919, kdy u příležitosti zasedání rakouského parlamentu ve Vídni byla vyhlášena v německy osídlených oblastech Československa generální stávka na protest proti začlenění do ČSR. Demonstrovalo se v ulicích a na několika místech došlo ke srážkám demonstrujících Němců s československými ozbrojenými silami, jímž padlo za oběť 54 lidských životů. Tento den je nyní každoročně landsmanšaftem připomínán jako Den práva na sebeurčení, přičemž pro naši veřejnost jsou tyto události dnes téměř neznámé.
Vyřešení územních sporů a dalších vztahů obou nástupnických republik habsburské monarchie přinesla 10. září 1919 mírová smlouva, podepsaná v Saint Germaine, kterou se Rakouská republika definitivně vzdávala nároků na části českého teritoria. Současně uznala de iure samostatnost Československa. Brzy poté byla mezi vládami zahájena jednání, která již začátkem roku 1920 vyústila návštěvou spolkového kancléře Karla Rennera v Praze, kde podepsal s ministrem zahraničí Edvardem Benešem protokol o politických ujednáních mezi oběma zeměmi. Ten vymezil spolupráci proti maďarskému revizionismu a habsburskému legitimismu, ohrožujícímu nově vytvořenou politickou strukturu v této části Evropy.
Navázány byly i hospodářské vztahy, což zejména pro Rakousko mělo nebývalý význam. Ještě však dva roky trvalo, než byly uzavřeny řádné diplomatické styky a uznáni příslušní vyslanci. Rakousko vyslalo do Prahy Ferdinanda Marka, ke kterému československá vláda po léta neměla plnou důvěru. Teprve 11. dubna 1922 byl předáním pověřovacích listin v Lánech prezidentu T. G. Masarykovi ustanoven prvním vyslancem Rakouské republiky v Praze. Masaryk v německy předneseném projevu konstatoval, že nyní nastala doba uklidnění, „abychom mohli zřetelně rozlišovat mezi dynastií a jejím režimem na jedné straně a rakouským na straně druhé. Naše republika je a zůstane v každém ohledu vaší republice loyálním a přátelským sousedem“.
Marek pak zůstal až do anšlusu Rakouska vyslancem své země a ihned po osvobození Československa 12. května 1945 obnovil práci zastupitelského úřadu, který byl předán našimi úřady. Pravděpodobně šlo v celém světě vůbec o první navrácení budovy rakouského velvyslanectví. Čtrnáct dnů poté byl však sovětskou kontrarozvědkou Směrš vydán příkaz, aby byl zatčen. Byl převezen do Moskvy, kde se pokusily sovětské bezpečnostní orgány vykonstruovat obžalovací spis. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval, takže dokonce náčelník zdravotní služby věznice Butyrka navrhoval „urychlit vyšetřování a Marka odeslat do tábora pro oslabené a invalidy“. Marek žádal o propuštění z vězení, protože je nevinný, ale nebylo mu vyhověno. Dne 5. května 1947 byl sepsán protokol o soudním lékařském ohledání jeho mrtvoly; teprve v roce 1993 došel na rakouské velvyslanectví v Moskvě dopis o jeho rehabilitaci.
Ještě před oficiálním uznáním diplomatických zástupců v létě 1921 došlo k první schůzce hlav obou států T. G. Masaryka a Michaela Hainische. Setkání bylo velmi srdečné, protože oba státníci se znali z rakouské říšské rady, kde byli poslanci. Československá diplomacie měla velkou snahu podržet nezávislost Rakouska, a proto také podporovala jeho nároky na navrácení Burgenlandu Maďarskem, které jej vydat nechtělo, přestože tak mělo učinit na základě mírové smlouvy v Trianonu. Rakousko stálo spolu s Československem a Malou dohodou proti pokusu o restauraci abdikovaného císaře Karla na podzim 1921, která tak zkrachovala.
To umožnilo, aby ještě 16. prosince téhož roku byla zpečetěna spolupráce obou zemí oficiální návštěvou prezidenta Hainische a spolkového kancléře Schobera v Praze a tzv. Lánskou smlouvou. Ta zakotvila hloubku politických i sociálních proměn, které obě země zaznamenaly v revolučním pohybu po světové válce. Obě země se zavázaly nejen k dodržování a realizaci mírových smluv ze St. Germain a Trianonu, ale tím se přihlásily i ke společné obraně proti silám usilujícím o návrat ke starým pořádkům.
Rakousko se především zavázalo rezignovat na územní požadavky vůči ČSR a nadto nestrpět na svém území organizace, které by to nebyly ochotny akceptovat. Důležité však byly především otázky ekonomické a finanční, které směřovaly k definitivnímu překonání důsledků války a geopolitických proměn ve středoevropském prostoru. Československo mělo zájem na hospodářské stabilizaci Rakouska, a proto přislíbilo úvěr ve výši půl miliardy Kč. V tomto pokračovalo i poté, co se Rakousko dostalo v roce 1922 do dosud nejvážnější hospodářské a finanční krize, hrozící totálním kolapsem.
Zde sehrál důležitou úlohu československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který viděl vyřešení problému nikoliv v připojení Rakouska k Německu nebo zemím Malé dohody, nýbrž v mezinárodní finanční sanaci. ČSR se zavázala k pokrytí úvěru jednou pětinou, a to ve výši 650 milionů zlatých korun, což bylo nakonec schváleno i parlamentem. To nakonec vedlo k tomu, že se mezi oběma zeměmi až do druhé poloviny dvacátých let pozitivní vztahy prohlubovaly, skutečné přátelství však nenastalo.
Bylo to především kvůli měnící se politické situaci v Rakousku: po roce 1920 velkou koalici sociálních demokratů a křesťanských sociálů vystřídala pravicová koalice v čele s křesťanskými sociály. Nastala polarizace mezi oběma tábory, především mezi křesťanskými sociály a sociálními demokraty. Nakonec obě strany vytvářely paramilitaristické formace, což vedlo neodvratně k občanské válce.
Když v roce 1926 vypršela platnost Lánské smlouvy, nebylo vzhledem k vnitrorakouským problémům na její prodloužení ani pomyšlení. Benešovi se podařilo při březnové návštěvě Vídně podepsat již jen československo-rakouskou arbitrážní smlouvu, která zavazovala obě strany k řešení vzájemných sporů dohodou, ale neobsahovala již žádné politické závazky. Vídeňská vláda preláta Ignaze Seipela způsobila, že interní dokumenty pražského ministerstva zahraničních věcí upozorňovaly, že „možnost zabránit trvale anšlusu sledují se značnou skepsí“.
Na přelomu dvacátých a třicátých let směřovalo Rakousko nezadržitelně k občanské válce a k autoritářskému režimu. V létě 1927 vypukly ve Vídni první krvavé srážky mezi Mussolinim podporovaným heimwehrem a sociálnědemokratickými schutzbündlery; výsledkem byl hořící justiční palác, devět desítek mrtvých a na tisíc zraněných. Beneš s obavami sledoval rostoucí vliv heimwehru. Rakousko se stále více orientovalo na Německo a v březnu 1931 s ním podepsalo směrnice o německo-rakouském celním sjednocení, faktickém hospodářském anšlusu.
Československo se proti němu ostře postavilo a nakonec jej mezinárodní soud v Haagu zamítl. Převzetí moci Hitlerem v Německu roku 1933 a utvoření autoritativní vlády rakouského kancléře Engelberta Dollfusse na jaře téhož roku pak vytvořilo zcela nové vztahy. V únoru 1934 vypukla v Rakousku mezi sociálními demokraty a exekutivou kancléře Dollfusse, který použil ve svůj prospěch armádu, občanská válka. Kancléř neváhal zahájit palbu na vídeňské obecní dělnické domy, vyhlásil stanné právo, na jehož základě byly vyneseny rozsudky smrti nad zajatými příslušníky schutzbundu. Tisíce sociálnědemokratických funkcionářů prchalo ze země, z toho značná část do Československa. Proud převážně levicových uprchlíků z Vídně zamířil k nejbližší hranici demokratické země.
V české sociální demokracii a jejích přidružených družstevních a odborových organizacích zavládla vlna solidarity a na protest proti krvavým událostem v Rakousku se uskutečnila v ČSR 15. února 1934 symbolická stávka. Vznikly dvě desítky ubytoven pro rakouské emigranty na jižní Moravě i v Brně. Československé úřady zpočátku přehlížely i výrobu a dopravu falešných pasů a tisk ilegálního týdeníku Arbeiter-Zeitung, který byl pašován z Brna do Rakouska. Zmatků v Rakousku se v létě 1934 snažili využít ve svůj prospěch nacisté, kteří se pokusili o neúspěšný puč; při něm zavraždili kancléře Dollfusse. Protože byl zcela prokazatelně podporován z nacistického Německa, mezi oběma zeměmi se zhoršily již tak napjaté vztahy. Novým kancléřem byl jmenován Kurt Schuschnigg, dosavadní ministr spravedlnosti.
Československá zahraniční politika přes naprostou rozdílnost politických systémů považovala za jeden z hlavních cílů udržet nezávislost Rakouska, a to zejména vůči Německu. Přestože nemohla již počítat s koalicí mezi křesťanskými sociály a sociálními demokraty, které tajně podporovala, akceptovala Dollfussův režim a ještě na přelomu let 1933–1934 poskytla Rakousku dílčí půjčky. Mlčky akceptovala i porušení mírové smlouvy ze St. Germain, když se rozšiřovala rakouská armáda s nadějí, že tak činí proti rozpínavosti Německa. Nemohla však žádným způsobem zabránit, aby Vídeň podepsala tzv. římské protokoly a stala se klientem fašistické Itálie.
Československá diplomacie se nyní snažila podpořit udržení rakouské nezávislosti jako celoevropského problému. Proto podporovala projekt Dunajského paktu, vzešlý z dočasného sblížení mezi Itálií a Francií. Beneš byl dokonce připraven zajít tak daleko, že byl ochoten pro obranu Rakouska uzavřít vojenskou smlouvu s Římem. I když všechny projekty postupně ztroskotaly, zůstalo Rakousko i v plánech nového československého ministerského předsedy Milana Hodži v popředí.
Nebylo proto náhodou, že v lednu 1936 přijel do Prahy kancléř Schuschnigg, aby jednal o široké paletě problémů od úvah o obnovení politické spolupráce až po rozšíření obchodních vztahů. V poválečné knize Requiem v červeno-bílo-červené věnoval této návštěvě značnou pozornost a konstatoval, že se „podařilo v projednávaných otázkách dojít ke shodě. Když Hodža několik měsíců poté navštívil Vídeň, podařilo se podepsat podstatně zlepšenou obchodní smlouvu“. Pražské plány s Rakouskem však postupně ztroskotaly, když Schuchnigg uzavřel nejprve dodatkové smlouvy s Římem, které Rakousko ještě více připoutaly k Itálii, a pak červencovou smlouvu s Hitlerem, která prakticky zakotvila koordinaci politiky Vídně s Berlínem.
Bilaterální vztahy byly přesto udrženy na korektní bázi a šéfové vlád se často scházeli. Praha se snažila přitom vytvořit koncept kolektivní obrany rakouské nezávislosti za pomoci Západu, především Francie. Tato vize se zcela zhroutila, když v roce 1937 Anglie dala ústy svého ministra zahraničí E. Halifaxe jasně najevo, že je schopna vůči Německu Rakousko oželet. Francie pak bez Anglie nebyla ochotna riskovat samostatnou akci a Mussolini nakonec obětoval Rakousko Hitlerovi.
Když 12. března 1938 Hitler triumfálně vstoupil do Rakouska a Schuschniggův austro-fašistický režim se zhroutil jak domeček z karet, mohl Černínský palác pouze konstatovat, že „při praktické pasivnosti Západu přirozeně nějaké naše zakročení nepřichází vůbec v úvahu, je to otázka Evropy, především velmocí“. Za půl roku se pasivnost Anglie a Francie přeměnila v aktivní politiku likvidace Československa, když podepsaly s Hitlerem a Mussolinim hanebnou Mnichovskou dohodu. Najednou jsme se stali obdobně jako Rakousko „neznámou zemí ve střední Evropě“; boj za ni by byl tedy stěží pochopitelný.
Během druhé světové války se na rozdíl od československého exilu nepodařilo rakouskému vytvořit ani vládu, ani nějakou centrální organizaci. Rakušané našli azyl ve Švédsku, kde byl nejznámějším emigrantem pozdější kancléř Bruno Kreisky. Překvapivě mexická vláda otevřela dokořán svou zem a umožnila emigraci desítkám rakouských antifašistů.
Benešova londýnská vláda, která usilovala o obnovu Československa v původních hranicích, udržovala v Anglii i v řadě dalších míst četné kontakty s rakouským exilem. I když se z počátku lišily představy o budoucí střední Evropě, nakonec rozhodující bylo stanovisko Spojenců, vyjádřené v tzv. Moskevské deklaraci 1. listopadu 1943. Na základě dohody tří velmocí, Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států, bylo vysloveno přání obnovit „svobodné a nezávislé Rakousko“. Anšlus se prohlašuje od počátku za nulitní a k ničemu nezavazující. Rakousku bylo připomenuto, že je „zodpovědné za účast na válce na straně Německa a že v konečném zúčtování bude přihlédnuto k jeho podílu na vlastním osvobození“. K této deklaraci se poté připojil i francouzský Výbor pro národní osvobození.
Očekávání, že deklarace vzbudí v Rakousku hromadný odpor proti nacistům, se však nenaplnilo. Již začátkem následujícího roku americká zpravodajská služba OSS dospěla k závěru, že „naše deklarace ohledně nezávislého Rakouska neměla v této zemi hlubší účinek“. To však neznamenalo, že v Rakousku by nebyl aktivní odpor, který rostl v závislosti na hroucení Třetí říše. Koncem války bylo v řadách aktivních odbojářů více než 100 tisíc Rakušanů; ve Vídni a v Tyrolsku někteří dokonce pozvedli zbraně. Aktivní protinacistickou úlohu sehrála i české menšina, soustředěná především ve Vídni.
Československá exilová vláda vývoj pečlivě sledovala a zahrnula do svého programu osvobození střední Evropy i nutnost obnovy korektních vztahů „se sousední demokratickou Republikou rakouskou“. Mělo se tak stát především za předpokladu, že Rakušané budou mít zájem o vznik takového státu. Československá vláda téměř okamžitě po návratu do osvobozené vlasti, čtyři dny po ukončení války, předala Ferdinandu Markovi a jeho spolupracovníkům bývalou budovu rakouského vyslanectví v Praze. Tento diplomatický úřad okamžitě zahájil činnost, zatímco vídeňská vláda se o jeho existenci dozvěděla z hlášení BBC.
Československá vláda a prezident Beneš se osobně snažili o to, aby se s Rakušany zacházelo jinak než s Němci. Ne všude se to dařilo prosadit. Zejména na Moravě partyzánští velitelé odmítali rozlišovat mezi Němci a Rakušany a začal zde divoký odsun. Československá vláda jako první ze sousedských států uznala poválečnou rakouskou vládu, v jejímž čele stál lidovec (křesťanští sociálové se v roce 1945 přejmenovali na lidovce) Leopold Fiegl. Na podzim 1945 byl ve Vídni zřízen úřad československého zmocněnce a na jaře 1947 byly obnoveny řádné diplomatické vztahy. Rakousko bylo považováno za nejdůležitějšího partnera v středoevropském regionu. To vysoce hodnotila i druhá strana.
V Československu se pro rozvoj vzájemných vztahů vyslovovaly všechny politické síly, takže se nakonec naše země stala po Itálii a Švýcarsku třetím nejdůležitějším partnerem. K nebývalému utužení přátelství překvapivě přispělo mistrovství světa v ledním hokeji v Praze, které přineslo zlato československému mužstvu. Stalo se tak „zásluhou“ Rakušanů, kteří v poslední den šampionátu výhrou nad favorizovanými Švédy vlastně medaili Čechoslovákům vybojovali. Následovala dnes již těžko představitelná solidarita s Rakouskem, do vyhladovělé Vídně směřovaly z Prahy jako „odměna“ vagóny uhlí, brambor a jiných potravin. Popularita Rakouska u širokých vrstev obyvatelstva tak nikoliv z politických důvodů nebývale vzrostla.
Vztahy nenarušil ani odsun části německy hovořícího obyvatelstva z jižní Moravy a Čech do Rakouska, totiž na 150 tisíc osob, z nichž pak 100 tisíc obdrželo rakouské občanství. Tehdejší rakouská vláda tento krok akceptovala a nikterak neprotestovala. Upozorňovala však, že u části těchto osob nelze vyloučit protičeskoslovenskou aktivitu. Navíc Vídeň zakázala přesídlencům jakékoliv politické aktivity. Již od jara 1946 se začalo diskutovat o majetkových otázkách, které se však týkaly situace před 13. 3. 1938, tedy před anšlusem.
Vše měla řešit chystaná Státní smlouva, která Rakousku měla vrátit plnou suverenitu. Železná opona však byla spuštěna a únorové události v Československu de facto zablokovaly další jednání. To kritizovala rakouská strana a kancléř Fiegl, zastánce co nejtěsnější spolupráce, vyslovil předtuchu, že nové poměry v Praze negativně ovlivní vzájemné vztahy.
Zpočátku si v Černínském paláci mysleli, že mohou vůči Rakousku dělat nadále vlastní iniciativní politiku, která by navázala na předcházející období. Praha se snažila převzít rozhodující zodpovědnost za vztahy k Rakousku a využít pro celý komunistický blok své zatím korektní vztahy s vídeňskou vládou. Zamýšlela dále zintenzivnit obchodní i politické vztahy a využít k tomu i tenkrát početnou českou menšinu ve Vídni. Chtěla ovlivnit vývoj v Rakousku, jehož značná část byla obsazena Rudou armádou, směrem doleva. Z mnoha důvodů se však nic z toho nepodařilo.
Koncem roku 1948 tlak ze strany Sovětského svazu tak zesílil, že československá zahraniční politika byla plně podřízena Moskvě. Pražským představám ani nevyhovoval vývoj v Rakousku, kde lidová strana koncem roku 1949 zvítězila ve volbách a následující pokus komunistů a levicových odborářů o jakýsi puč byl potlačen policií. K tomu přistupovala od roku 1950 stupňující se aktivita vysídlenců, což vedlo k pražskému hodnocení, že je „země úplně zapojená do rámce služebnictva USA“.
Vztahy se tak vrátily na nejnižší úroveň od podpisu saintgermainských a trianonských smluv. Pro Rakousko se soused musel stát nevěrohodnou zemí. Muselo sledovat tragický konec ministra zahraničí Vlada Clementise, který byl vlastním režimem popraven; předchozí šéf ministerstva Jan Masaryk byl nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce. Přes hranice prchaly před komunistickým režimem do Rakouska tisíce Čechů a Slováků.
Situace se komplikovala vznikem strany VdU, která se později proměnila ve Svobodnou stranu Rakouska (FPÖ), jež ve svých řadách sdružovala nacistické aktivisty. Ta se spolu s částí lidové strany a reprezentantů katolické církve angažovala na straně mluvčích vysídleneckých organizací, což komunistickému režimu v jeho protirakouské propagandě víceméně vyhovovalo.
Po Stalinově smrti a nástupu nových sovětských vůdců se situace postupně měnila. Po složitých jednáních v dubnu 1955 začala závěrečná jednání o Státní smlouvě. Praha sice věřila, že by mohla přispět zejména při řešení majetkových otázek, ale nebyla připuštěna k jednání.
Nakonec 15. května 1955 byla ve Vídni podepsána Státní smlouva s Rakouskem, která je obnovila jako svobodný a nezávislý stát bez přítomnosti okupačních jednotek. Rakousko se zavazovalo likvidovat pozůstatky nacistického režimu, trvat na detronizaci Habsburků, potvrzovalo hranice k 1. 1. 1938.
To sice znamenalo uznání neplatnosti Mnichova, otázky, o které mělo Československo zájem, však nebyly vyřešeny. Nebylo možné požadovat jakékoliv reparace; smlouva vycházela z představy, že evropské státy dořeší s Vídní problémy plynoucí z vyvlastnění majetků a likvidace práv rakouského státu. Nebyl ani obnoven závazek, že Rakousko zakáže přesídleneckým organizacím vyvíjet politickou činnost.
Pražská komunistická vláda přes nedostatky samozřejmě se smlouvou souhlasila a žargonem tehdejší sovětské zahraniční politiky prohlásila, „že nyní jsou dány všechny předpoklady a podmínky, aby mezi oběma mírumilovnými sousedskými zeměmi se rozvíjely a upevňovaly všestranné přátelské vztahy“. Avšak okamžitě po ratifikaci se ukázalo, že rozdílnost zřízení a vývoj mezinárodní situace, která zasáhla vzájemný prostor maďarskými událostmi, se staly překážkou vyřešení zejména majetkových otázek.
Začala sedmnáct let dlouhá jednání o majetkovém vyrovnání mezi oběma zeměmi. Československo předem vyloučilo osoby, které považovalo za válečné zločince nebo které se provinily proti ČSR. Obě delegace se domluvily, že majetkové vyrovnání se nevztahuje na práva nabytá po mnichovské dohodě, tedy po 29. září 1938. Zásadním problémem však bylo, zda se mají odškodnit i Němci vysídlení do Rakouska.
Prvá jednání ztroskotala, když Rakušané požadovali nerealistickou částku 20 miliard šilinků. Jednání zkomplikovala tehdejší sovětská agresivní zahraniční politika v německé otázce, navíc se v květnu 1959 ve Vídni konaly Sudetoněmecké dny, které Praha označila za porušení rakouské neutrality. Ve vleku Moskvy navíc Praha odmítala snahy Rakouska o integraci do západoevropských ekonomických seskupení.
A tak teprve v polovině roku 1965 byl podepsán důvěrný protokol, který se stal základem k majetkovým jednáním. Důležité pro Československo bylo, že Rakousko odstoupilo od vyrovnání s odsunutými sudetskými Němci. Nadějná jednání však přerušila okupace Československa vojsky Varšavského paktu.
Počátkem sedmdesátých let zásluhou rakouského kancléře Bruna Kreiského se podařilo jednání oživit. Výsledkem důvěrných jednání v Linci byla koncem roku 1974 podepsaná smlouva o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek. Bylo dosaženo kompromisu: Vídeň snížila majetkové požadavky na jednu miliardu šilinků a výslovně se zavázala, že „nebude již proti ČSSR zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly vůči ČSSR“. Československo se na druhé straně vzdalo všech svých finančních nároků ze nesplacení půjček po první světové válce. Dlužná částka vůči Rakousku se přitom splácela zbožím.
Podpis smlouvy se udál již v době poznamenané helsinskou konferencí, a tak došlo i k vzájemným návštěvám ministrů zahraničí a premiérů. Zlepšila se výměna zboží, jakož i kontakty v oblasti školství a vědy. Rakouská snaha o zavedení bezvízového styku byla však Prahou striktně odmítnuta. V březnu 1979 navštívil rakouský prezident Kirchschläger, který byl dříve vyslancem v Praze, Prahu a Bratislavu. Reciproční návštěva Gustáva Husáka, která se konala v listopadu 1982, nesplnila však očekávání rakouské strany, která jako gesto očekávala propuštění Václava Havla z vězení a zmírnění perzekuce signatářů Charty 77.
Nejen kvůli opět se zostřující mezinárodní situaci, způsobené především sovětským tažením do Afghánistánu, ale také kvůli výhradám rakouské strany proti výstavbě jaderných elektráren v ČSSR se vztahy zkomplikovaly. To vyvrcholilo vážným diplomatickým konfliktem, kdy Nejvyšší rakouský soudní dvůr akceptoval žalobu proti výstavbě elektráren v Temelíně a Mochovcích. Praha reagovala tvrdým prohlášením o hrubém vměšování Rakouska do vnitřních záležitostí ČSSR. V důsledku nástupu M. Gorbačova a jeho perestrojky mohla Praha postupovat volněji. Rozvinula se oboustranně prospěšná spolupráce v ekonomických i kulturních oblastech. Ještě těsně před koncem komunistického režimu navštívil nový československý premiér Adamec Vídeň, kde sice označil Rakousko za přátelský sousední stát, ale zároveň ostře odsoudil pokusy o destabilizaci ČSSR.
Dny po 17. listopadu 1989 přinesly novou éru. Padla železná opona a statisíce československých občanů mohly nerušeně navštívit Rakousko. Počáteční euforie nemohla však zakrýt, že mezi oběma zeměmi kromě starých problémů vznikají další, jako byl odlišný názor na rozpad Jugoslávie. Do rozdělení Československa Václav Havel nevykonal oficiální návštěvu v Rakousku, zřejmě pro výhrady vůči spolkovému prezidentovi Kurtu Waldheimovi, na kterém lpělo podezření z válečných zločinů. Sám Havel se mohl jako český prezident při první státní návštěvě Vídně v roce 1993 přesvědčit, jak zatím nepřekonatelné jsou problémy mezi oběma zeměmi, pokud jde o sudetské Němce i Temelín. To se bohužel nepodařilo překonat dodnes. Zejména spory o zrušení tzv. Benešových dekretů a jadernou elektrárnu Temelín vyvolávají nejen vážné diplomatické roztržky, ale dostávají se i na úroveň Evropské unie, do které po roce 1990 obě země vstoupily.
Od roku 2000 byla u vlády koalice lidové strany s tehdejšími Haiderovými Svobodnými, kteří protičeské tendence podporují. Nevraživost eskalovala na začátku roku 2002, kdy se v Rakousku konalo lidové hlasování o vstupu Česka do Evropské unie podmíněném odstavením Temelína. Iniciovala je Haiderova strana. Nakonec se pro vyslovilo pouze 15 procent (900 tisíc) voličů, které však nebylo možno přehlédnout. Poté nacionalistické nálady opadaly, ale problém není zdaleka překonán.
Rakousko nakonec podpořilo vstup České republiky do Evropské unie, ale neustoupilo od svých požadavků. Ostrá nóta proti kolaudaci Temelína naznačuje, že k řešení bude třeba velké trpělivosti. Vše také záleží na vývoji vnitropolitické situace v Rakousku; sociální demokraté v otázkách dělících naše země mají smířlivější stanovisko.
Ne tak dávné šedesáté výročí osvobození Rakouska od hitlerovské nadvlády a především 50. výročí znovuzískání suverenity bylo příležitostí zjistit, jaký vztah má obyvatelstvo ke své vlasti. Podle ankety klagenfurtské univerzity mělo mezi mladými ve věku 18–29 let „velký zájem“ o jubileum pouze 12 % dotázaných, každý třetí se o ně nezajímal. Na druhé straně Rakušané jsou podle ankety pro magazín rozhlasu a televize ORF Report v 92 % hrdí na svoji zem, čímž se zařadili na nejpřednější evropská místa. Víc národní hrdosti mají pouze Irové a Řekové. Rakušané se dostali i před Francouze s 85 procenty.
Obdobnou anketu uspořádala v České republice agentura STEM. Došla k závěru, že u nás je hrdých na příslušnost k Česku 83 % obyvatel (42 % rozhodně ano, 41 % spíše ano). Zatímco u nás však obyvatelstvo české národnosti nepochybuje o své identitě, v Rakousku došlo k rozhodujícímu zvratu až v posledním půlstoletí. Do rozpadu mnohonárodní monarchie se německy hovořící Rakušané považovali za Němce a po vzniku první rakouské republiky v roce 1918 se hovořilo o „Deutschösterreich“. Po anšlusu nacisté i z mapy vymazali vše, co by připomínalo názvem Rakousko, obyvatelé byli považováni za příslušníky Velkoněmecké říše.
Zlom nastal teprve po roce 1945, kdy německy hovořící obyvatelstvo i z taktických důvodů začalo vyzdvihovat své rakušanství a politici se distancovali od Říše. Začalo se ne neprávem zdůrazňovat, že již před staletími se rakouská hudba i literatura začala oddělovat od německého vlivu, a dokonce v mnohém zaujímala nejen v německy hovořícím, ale i v evropském prostoru prioritní postavení. Skladatelé Haydn, Mozart, Mahler, Schönberg, spisovatelé Raimund, Grillparzer, Zweig, Musil, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Jelineková, vídeňská Státní opera, Burgtheater, Vídeňští symfonici, Solnohradské hudební slavnosti a další jsou důkazem. Rakousko v Evropské unii patří ovšem k nejsilnějším podporovatelům společné bezpečnostní a obranné politiky, pro kterou se podle Eurobarometru vyslovilo na 70 % dotázaných. Přitom 46 % Rakušanů ponechává rozhodnutí na evropských strukturách a pouze necelá třetina na vlastní vládě. I tento vývoj dává mnoho nadějí, že nakonec budou česko-rakouské problémy v rámci Evropské unie vyřešeny.
Richard Seemann (1933) je novinář, 1951–1969 pracoval v zahraničním vysílání Čs. rozhlasu, publikoval v časopisech Reportér a Dějiny a současnost. V letech 1970–1989 pracoval v kotelně a železářství. Od roku 1990 působil opět mj. v Československém a Českém rozhlase.
Martin Burian: Příbuzní, a přece cizí? (Rozhovor s historikem Manfredem Wohlfahrtem)
Arnold Suppan: Rakušané a Češi: nepřející sousedé?
Dagmar Vaněčková: Rakouské glosy
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
