Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech

Díl II. – Anticharta

Lednové události roku 1977 jsme „dohrávali“ dlouho. V únoru, březnu, celý rok – dodnes. Tehdy před třiceti léty zuřivá propagandistická kampaň komunistických médií proti Chartě 77 připomínala svou razancí i slovníkem padesátá léta. Hon na čarodějnice.

StB nás odvážela na výslechy. Sledovala na každém kroku. První nenávistná vlna nadávek, urážek a difamací vyvrcholila 28. ledna 1977 potupným shromážděním umělců v Národním divadle. Nevím, proč jsem tenkrát seděla doma u televize sama a čekala na přímý přenos „anticharty“. Tenkrát se jí tak ovšem ještě neříkalo. Hleděla jsem na obrazovku a pila rum, tehdejší whisky chudých. Kamera zabírala známé tváře účastníků. Před mýma očima defilovaly ideály mého hereckého mládí. V dospělosti jsem s nimi hrála, v televizi, v rozhlase, ve filmu. Někdo se skrýval před kamerou, mnozí se viditelně styděli. Většina se snažila být nehybná a zachovat poker face.

Pražské jaro a srpnová okupace pěti armád roku 1968 zásadně posunula názory většiny občanů. Zpřehlednila společnost. Vědělo se, kdo se po okupaci „spřátelenými vojsky“ „pevně semknul“ kolem „zdravého jádra KSČ“. Kdo patřil k půl milionu jejích členů, kteří byli vyloučeni, diskriminováni, vězněni a přiřazeni k dávno známým nepřátelům režimu. Devět let probíhalo lámání hřbetů. Pracovní diskriminace. Existenční likvidace. Moci, kterou dosadil vojenský zásah, se zdálo, že každý dostal příležitost, aby projevil loajalitu. Ale po vyhlášení Charty 77 ani dělníci nepodpořili stranické vedení. Nevyšli do ulic. Naopak se mnozí dožadovali textu Prohlášení Charty, který neměla veřejnost znát – ale odsoudit. Tak došlo na umělce. Byli přitlačeni ke zdi. Případ Marty Kubišové, Pavla Landovského a můj, naše pády z výsluní až do společenského nebytí, působily jako výstražný precedens následků společenské neposlušnosti.

Každý nový záběr jsem sledovala se zděšením. Mnohé kolegy jsem znala tak dobře, že jsem si dokázala představit, i která konkrétní obava je přivedla až sem. Dnes známé záběry předsednického stolu stranických představitelů a do mikrofonu hřímající Jiřiny Švorcové jsem viděla poprvé: A našli se i u nás takoví odpadlíci… co za mrzký peníz…

Umělci jsou v totalitních režimech na Moci zcela závislí. A ta zase jednou prokázala, jak kulturu nepotřebuje. Jak jí nerozumí. Cynicky umělce použila pro svůj mocenský a propagační účel. Tvrdá opatření v zájmu podpisování „anticharty“ dosáhla svého. Nastolila dalších dvanáct let režimu poslušnosti a strachu.

Smutné a ubohé selhání elit, které se v národním svatostánku neodehrálo v našich novodobých dějinách poprvé. Nám starším připomnělo samozřejmě podobně trapnou sešlost za protektorátu. „Vždyť nepodepsat to znamená jako v roce 1943 schvalovat atentát na Heydricha,“ pravil mi přítel po tristní repríze. Neznamená. Tehdy za války se platilo i životem celých českých rodin.

„Antichartu“ v roce 1977 podepsalo přes šedesát národních a přes čtyři sta zasloužilých umělců. Chartu jediný národní umělec – Jaroslav Seifert a jediná zasloužilá umělkyně – tou jsem byla já.

Smrt: Konec, šašku!
Na kolínka!
To je krev… To není šminka

Chór: Konec, šašku!
Na kolínka!
To je krev…
To není šminka…
Ti dva u zdi s lebkou v hrsti,
ti už nejsou z Hamleta.

Křič!
Co mlčíš,
tajtrlíku?
Ten hlt plísně na jazyku –
to je duše. To ti zbylo
Na památku ze světa.

Kostým nech!
Ten někdo složí.
Jdi se klanět první lóži –
po zem,
za hrob… jaks to uměl
z celý šmíry jenom ty.

Ať si řvou!
Ať na galérce
proklejou i kus,
i herce!

V člověku dnes nenávisti
na tři lidský životy.

Pokud vím, nebyla tahle báseň Karla Šiktance v souvislosti s „antichartou“ za třicet let nikde otištěna. Po Listopadu vyšla ovšem v jeho sbírce Tanec smrti, kam patří… Já jsem nepociťovala nenávist, jen hlubokou lítost. A nepopsatelnou osamělost. Stavovský stud jsem zapila lahví tuzemského rumu a nehnula brvou.

Držela mě jistota, že jsem na správné straně.

Ti opravdu velcí umělci se pro mne nestali menšími.

Ale mravní příklady jsem už hledala jinde.

Dodnes je pro určitý okruh lidí kultury to dávné shromáždění v ND traumatizující vzpomínkou. Že ne? Proč by potom ještě po třiceti letech v roce 2007 vysvětlovala přední herečka v denním tisku, že na „antichartě“ není její podpis. Údajně ji za ni signoval její muž.

V roce 2004 jsem dostala Elsu. Krásnou sošku za hlavní roli v televizním filmu Jaroslava Brabce PF 77. Autoři scénáře Pavel Kohout a Jelena Mašínová stejně jako já byli jedni z prvních 242 signatářů Charty 77. Při hledání role pro mne jsme se shodli na mém „protiúkolu“ – postavě přední herečky Národního divadla, kterou v čase podpisů „anticharty“ Moc rafinovaně vydírala.

„Vůbec na sebe nejsem pyšná… ale jsou chvíle, kdy člověk neudělá to, co by chtěl…, ale to, co musí, aby neublížil člověku, kterého má rád.“ Každý měl syna vědcem, na vysoké škole, před maturitou, nebo sestru v emigraci. Prostě byl vydíratelný. A komunismus se mimo jiné vyznačuje každodenním vydíráním občanů. Po letech jsme chtěli právě my vyjádřit, že signatáře „anticharty“ neodsuzujeme, že rozumíme jejich strachu o rodinu, o děti o práci…

Jenže – o to jde vždycky.

Jedinec napravuje své selhání celý život.

Národy je napravují celé generace.

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 2/2007