Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Málokterá oblast se vyvíjí tak dynamicky jako bezpečnost a s ní spojené segmenty, zvláště armáda. Jen si vezměme, jak prudce se situace změnila, když se začalo mluvit o americké protiraketové základně ve střední Evropě! Podobně tomu bylo se změnami po nástupu Topolánkovy vlády. Nástup Jiřího Šedivého do funkce ministra obrany byl bezpečnostní komunitou přijat ambivalentně. Na jedné straně se začal zajímat o dlouhodobý vývoj armády, na druhé straně požadoval zvýšení rozpočtu na obranu. V tom ho podporoval nejen generální tajemník NATO, ale překvapivě i velvyslanec USA v ČR. O Šedivém však převažovalo pozitivní mínění. Stejně tak může být prospěšné, když se novým náčelníkem Generálního štábu stane generál, jehož profesí byla informatika a diplomacie; to může zvýšit kredit armády i informovanost o ozbrojených silách. Přestože je vyslán jako Klausův člověk.
Americký velvyslanec Richard W. Graber (Právo 24. 11. 2006) připomenul vystoupení generálního tajemníka Severoatlantické aliance Jaapa de Hoop Scheffera v našem Senátu, kde řekl: „… abychom zajistili kolektivní bezpečnost Evropy a severní Ameriky, musí jednotliví spojenci dostát svým finančním závazkům.“ A „zároveň se zde se znepokojením pozastavil nad plánovanými škrty v rozpočtu resortu obrany, které by mohly poškodit účinnost Aliance“. Jde o to, aby představitelé ČR dodrželi závazek dávat na obranu dvě procenta HDP. O to se snažil i ministr obrany Jiří Šedivý, který k tomu přijal příslušné kroky a přesvědčoval o tom veřejnost.
Sliby se plnit mají. Při napjatém státním rozpočtu a rostoucím dluhu vznikne otázka jak. A občanům se vybaví řada kauz, nepořádky v hospodaření. O souvislostech s nákupy gripenů ani nemluvě. Přitom si nemůžeme dovolit posílat vojáky do zahraničí nepřipravené a na úrovni nevybavené. Nejde tedy jen o výši rozpočtu, což si i představitelé resortu uvědomují. Není kritika ze strany Aliance vyprovokována spíše než výší výdajů neschopností armády plnit alianční požadavky? Způsobilost evropských členských zemí plnit alianční závazky nevyplývá ani tak z výše rozpočtů, jako z úrovně kompatibility a interoperiability. Stačí si porovnat, kolik typů zbraňových systémů se v Evropě vyvíjí a vyrábí. Nakonec je efekt prostředků vynakládaných v USA ve srovnání s Evropou pětinásobný. Problémy s obrannými rozpočty nemáme jen my, ale všechny evropské státy. Má Evropa následovat Spojené státy, které převzaly garanci světové bezpečnosti a jejich roční vojenský rozpočet loni činil 509 miliard dolarů, letos pravděpodobně již 620 miliard dolarů? Druhou polovinu do biliónu dolarů vydávají ostatní země. (Kritizované Rusko jen 31 miliard dolarů.) Přitom světové mínění a politické elity docházejí pomalu, ale postupně o to hlouběji k širšímu pojetí bezpečnosti. Je zjevné, že bezpečnost je determinována sociálními, ekonomickými, environmentálními, civilizačními, ideovými a jinými rozdíly a konflikty. Ty jsou evidentně primárními příčinami bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik. Z toho vyplývá nutnost zásadně změnit bezpečnostní politiku. Přenést a soustředit pozornost ne na vojenská řešení, další militarizaci, ale systematicky a cílevědomě přesouvat prostředky vyspělých zemí na řešení příčin hrozeb a z nich vyplývajících rizik tzv. rozvojových zemích. K tomu máme daleko, stačí si porovnat výši pomoci s rozpočty na obranu. Ale Evropa je tu pro USA přece jen vzorem.
V jistém rozporu s Washingtonskou smlouvou v podstatě rezignujeme na samostatnou obranu. Je to logické, nejsme toho již schopni. Musíme spoléhat na spojence, aniž je k naší obraně smlouva zavazuje. Nikdy je zavazovat ani nebude, protože Spojené státy se podle ústavy nesmějí zavázat předem k automatické vojenské pomoci komukoli. A tak musíme spoléhat na solidaritu spojenců. Tím spíš musíme i my respektovat jejich potřeby.
Je tedy patrný odklon od priority samostatné obrany státního území a přechod k armádě expedičního typu. Již ministr obrany Miroslav Kostelka připravil občany na eventualitu, že vyslaným vojákům hrozí smrt. Kvůli takovému nebezpečí mnoho vojáků v jiných zemích odmítlo jít do Iráku. Je však nutné počítat s tím, že nasazením do bojových podmínek budou celoživotně poznamenáni všichni vojáci. Jedna část výčitkami svědomí, že se bojů zúčastnili, někoho zranili, nebo dokonce zabili. Jiným se může stát válka řemeslem, při kterém zcyničtí a podle toho se po návratu a eventuálním odchodu z armády chovají. Nemůžeme proto nikomu z politiků, zákonodárců i vojáků vyčítat, jak se k poválečnému bojovému nasazení našich vojáků postaví. Co od nich musíme požadovat, je, aby svá rozhodnutí brali vážně. Ve hře je až příliš mnoho.
Je tu i další důvod k účasti: potřeba prověřit úroveň výcviku v bojových podmínkách. O to v minulosti usilovala a nadále usiluje většina armád. Pokud jde o nás, vojenská příprava byla v polistopadových letech na nízké úrovni, takže její verifikace je o to potřebnější. Jenže pro budoucnost si lze představit jinou variantu: takovou zkušenost nepotřebovat. Zvláště existují-li zkušenosti, že některé situace nejsou vojensky řešitelné. Nejen Irák.
Summit NATO se věnoval hlavně situaci v Afghánistánu. Stále častěji se totiž ozývali kritici, že si NATO s válkou neví rady. Spíš ale se naplňuje varování, že se tu nedá zvítězit. Chceme-li charakteristiky nových podob válek vztáhnout na konkrétní lokalitu, afghánské bojiště se nabízí jako modelové. Sovětská armáda v roce 1979 tu k okupaci volila stejnou strategii jako při invazi Varšavské smlouvy do Československa. Nasadila do boje pět divizí, čtyři samostatné brigády, čtyři samostatné pluky a další podpůrné jednotky, ve kterých se během téměř deseti let vystřídalo přes šest set tisíc vojáků, z toho šestina z řad KGB. Vojenský zásah stál život přes patnáct tisíc vojáků a deset tisíc zůstalo trvalými invalidy. Onemocnělo nebo bylo raněno téměř půl miliónu příslušníků jednotek (73 %), čtvrtina hepatitidou, třicet tisíc tyfem. Armáda přišla o více než stovku letadel, tři stovky vrtulníků, dvanáct set bojových vozidel pěchoty, jedenáct tisíc nákladních vozidel. Afghánců padlo 1,3 miliónu a třetina obyvatelstva opustila v podstatě zcela zničenou zem.
Ale vraťme se k nám. Mezititulek není vybočením z větné stavby. Jen jsme si zvykli počítat rychlou frekvenci personálních změn v silových resortech: První ministr obrany, třetí, sedmý, čtrnáctý… Málokdo vydržel déle než rok, těžko mohl vtisknout resortu koncepcí pečeť své osobnosti. Patnáctým je, po francouzském vzoru, ministryně.
Za sedmdesát let, od roku 1918 do listopadu 1989, jsme měli patnáct ministrů obrany, teď jsme jich stejný počet vystřídali za pouhých sedmnáct. Doba pěkně akceleruje. Po 17. listopadu nedávno zesnulého generála Milana Václavíka vystřídal generál Miroslav Vacek. Byl ministrem obrany dvakrát, pro administrativní chybu se pár hodin stal ministrem obrany premiér Marián Čalfa. Na Vackovo působení jsou ambivalentní názory, ale ti informovanější si myslí, že s Václavem Havlem převedli armádu přes nejtěžší období. Luboš Dobrovský již měl pro transformaci armády lepší podmínky. Občanské hnutí však prohrálo a jako první voják svlékl uniformu generál Imrich Andrejčák, později ještě ministr obrany Slovenské republiky. Plnil smutnou funkci rozdělit československou armádu na dvě. To se podařilo až neuvěřitelně kultivovaně a sklidili jsme obdiv.
Po pěti československých nastoupila plejáda ministrů českých. Z těch devíti se do paměti zapsal Antonín Baudyš. Lidovci by za něho měli dostat kdysi udělovanou medaili střibucha rzivého. Balkánská iniciativa a střelba v letadle mu umožnila věnovat se astrologii. Po něm se křesla ujal Vilém Holáň, hodný pán, ale neschopný cokoli rozhodnout. Vojáci na hvězdopravce vzpomínali, v armádě je mnohdy lepší vydat špatný rozkaz než žádný. Přišel další lidovec, nynější soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný. První pochopil, že existuje bezpečnostní komunita, a občas si její členy pozval, aby s nimi konzultoval své záměry. Měl jednu významnou zásluhu, postaral se, aby ozbrojené síly měly legislativu.
Ministrem obrany v Tošovského vládě byl Michal Lobkowicz. Přes mládí se snažil po zkušenostech na Ministerstvu zahraničních věcí do resortu proniknout. Měl na to v překlenovací vládě málo času. Začali se střídat ministři koaliční vlády v čele se sociální demokracií. Pro Vladimíra Vetchého, učitele matematiky na Vojenské akademii, to bylo břímě příliš náročné. Jaroslav Tvrdík, když svlékl podplukovnickou uniformu, těžko mohl až bleskurychlou kariéru zvládnout, ale za něho byla pod vedením vládního zmocněnce Jaroslava Škopka zpracována reforma armády. Další z vojáků, generál Miroslav Kostelka, už měl za sebou zkušenost z vysokých armádních postů, ale i z diplomacie, takže s přehledem v reformě pokračoval. Karel Kühnl se stal ministrem obrany téměř neviditelným; tím zároveň dosáhl sekundárního efektu, že obrana a armáda nebyly oblíbeným terčem senzacechtivých médií.
Vlasta Parkanová nebude mít úlohu lehkou. Je v politice dlouho, je nejoblíbenější političkou, byla ministryní spravedlnosti, ale Jiří Šedivý nastavil laťku vysoko. Byl na výkon funkce připraven zatím ze všech nejlépe. Měl západní vzdělání v bezpečnostní politice, byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů a v poslední době učil na západní vysoké škole. Začal se hned věnovat modelu budoucí armády a rozpočtu. Chtěl převzít od Ministerstva zahraničních věcí odpovědnost za tvorbu bezpečnostní strategie. Aktivizoval vědeckovýzkumnou základnu a začal systematicky spolupracovat s bezpečnostní komunitou.
Nová ministryně má s novým náčelníkem Generálního štábu Vlastimilem Pickem od čeho začít, zároveň musí počítat s tím, že bude informovanou veřejností hodnocena podle toho, jaké záměry měl její předchůdce. Na prvém místě zpracování bezpečnostní strategie. Tady je pozdě předem. Má být zpracovávána od našeho vstupu do NATO každé dva roky. V letech 1999, 2001 a 2003 se to dařilo. Seriózně dokument zpracovat za méně než dvanáct měsíců nelze. Bez jeho konkrétnější podoby se armáda těžko zbaví nejen negativního mediálního zájmu, ale nebude moci přijímat odpovídající rozhodnutí o nákupu zbraňových systémů a vysílání vojenských jednotek do misí. A nevyhneme se málo věcným diskusím, jako té o dislokaci některého ze segmentů americké protiraketové základny u nás. Nebo o souvislostech nákupu gripenů. I když se ministryně k oběma kauzám postavila střízlivě, přesto se může stát, že ji mohou zahltit.
V armádě vždy vládlo přesvědčení, že náčelníkem generálního štábu může být jen „vševojskovec“, tedy důstojník s univerzálnějším vojenským vzděláním. Až se nakonec stal náčelníkem Generálního štábu specialista na plánování vojenských operací. Nyní armádního generála Pavla Štefku nahradil náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky generálporučík Vlastimil Picek. Přehlédněme kritiku, že Václav Klaus pokračuje v systematickém rozmisťování svých lidi na klíčové funkce; opozice se ohradila, že rozhodnutí s ní nebylo konzultováno. Stejně tak mediální tvrzení, že po „buldozeru“ přichází „brusič diamantů“. Kdyby armáda byla v takovém stavu, bylo by jí hej. Rozhodující u Pickova jmenování ani tak nejsou jeho diplomatické zkušenosti z bruselské centrály NATO, jako fakt, že je profesionálem v informatice. Má-li totiž armáda nějakou další slabinu, je to nedostatečná informovanost o její existenci, činnosti a stavu. Je tedy jistá naděje, že se to zlepší. Nejlépe vydáním druhé Bílé knihy o obraně.
Bílé knihy o obraně jsou ve vyspělých demokraciích tradiční a jsou vydávány pravidelně. První Bílá kniha o obraně České republiky spatřila světlo světa za ministra obrany Viléma Holáně v roce 1995, tedy víc než před dekádou. Byla opravdu bílá, na křídovém papíře a s tříbarevnou vlajkou na obálce. První etapa transformace armády do roku 1995 předpokládala snížit počet stupňů velení, vojsk, výzbroje a techniky, redislokovat vojska s následným snížením počtu posádek, leteckých základen a dalších vojenských objektů. Důraz se kladl na profesionalizaci. Klíčové bylo zavedení systému plánování, programování a rozpočtování jako předpoklad transparentnosti a efektivního využívání zdrojů. Podstatná část megalomanských úkolů nebyla splněna pro další extenzivní rozvoj armády, udržované v rozsahu 0,75 % populace a s válečnými počty třikrát až čtyřikrát vyššími. Nebylo ani reálné udržet na vysoké úrovni jednu brigádu rychlého nasazení, sedm mechanizovaných brigád, čtrnáct brigád územní obrany, pět leteckých základen, dvě brigády protiletadlového raketového vojska, tři brigády radiotechnického vojska a další útvary a zařízení speciálních druhů vojsk.
Pět let poté chystalo Ministerstvo obrany velmi ambiciózně a velkoryse publikaci novou. Svolalo k tomu v tehdejší Vojenské akademii v Brně pod patronací Ústavu strategických studií i konferenci. Zúčastnili se jí vysocí představitelé ministerstva obrany, armády i členové bezpečnostní komunity. Od té doby je ticho po pěšině. Generál Vlastimil Picek má tedy téma k zamyšlení.
Antonín Rašek (1935) je sociolog, generál v záloze.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
