Erazim Kohák

Pravda a usmíření

Článkem Lukáše Kantora Velká neznámá Jiří Hájek (MfD 27. 1. 07, Kavárna) jsme se zabývali v minulém čísle v rubrice Glosy. Autor MfD vytvořil dojem, že Jiří Hájek, bývalý čs. ministr zahraničí, který v roce 1968 odsoudil okupaci a v roce 1977 byl jedním ze spolutvůrců a mluvčích Charty 77, byl již před únorovým pučem tajný komunista, nasazený do sociální demokracie jako agent, a po sovětské invazi snad i jako „kukaččí vejce“ do Charty 77. Deník později otiskl několik kritických ohlasů, včetně reakce Erazima Koháka. Filozof a spolupracovník Listů se nyní vrací v této souvislosti k životu Jiřího Hájka, ale i k obecnějším aspektům podobných polemik.

Pokud se soužití ve svobodě nemá zvrhnout v boj každého proti všem, který nakonec musí ukončit nějaká ta pevná ruka, vyžaduje jako svůj nezbytný předpoklad postoj vzájemné úcty a dobré vůle. Nositelé velké demokratické revoluce po celé Evropě a významně i v amerických koloniích tomu říkali rovnost a bratrství. Ta slova se opotřebovala, avšak skutečnost zůstává. Soužití ve svobodě vyžaduje prostor úcty a dobré vůle. To znamená také presumpci neviny a ochotu poskytnout druhému slyšení bez předsudků. Proto je pro svobodnou společnost sžíravě nebezpečné všechno podsouvání nedoložených závěrů, všechno domýšlení úmyslů či tajných vazeb, všechny dohady o skryté vině, všechno pomlouvání.

Snad nejlepší způsob, jak se vypořádat s dědictvím násilné vlády, volila Jihoafrická republika svými komisemi Doznání a usmíření. Ty lidem spojeným s předešlým režimem nabízely možnost úplného doznání – opravdu, bez výhrad s pravdou ven! – a pokud nešlo o výslovné porušení zákona či zločiny proti lidskosti, nabízely výměnou usmíření. Jen nic neskrývat. Ať každý ví, jak to skutečně bylo, co jste skutečně udělal. S tím vědomím a svým svědomím si pak žijte dál, jak můžete.

Česká společnost žádnou takovou očistou neprošla. Skoro vše zůstalo skryto. Proto je to dnes společnost tak zranitelná záští, závistí, zlou vůlí, malicherností i pavlačovými klepy. Že se jimi naplní bulvár, zvlášť před volbami, s tím je třeba počítat. Ostatně už o tom něco víme. O to důležitější mi připadá, aby se seriózní tisk všemu takovému až úzkostlivě vyhýbal, odmítal neurčitě podložené dohady, trval na presumpci neviny a na pevných důkazech u každého tvrzení, které ji zpochybňuje.

To platí obzvlášť v případech jako Charta 77. Ta zcela vybočila z tehdejších českých samozřejmostí i z dnešních mezí chápání. Máme jinou tradici. Někdy náš národ mohl čestně bojovat – máme Masaryka, legionáře, posledního Moravana a Jana Žižku. Většinou přežíval jako tráva ve vichřici, která nepoddajné stromy láme. Dovedl se přizpůsobit, najít způsob soužití s nechtěnými, leč nezvratnými verdikty vrhcábů osudu. Našel si způsob přežívání i v letech normalizace.

Charta 77 navazovala na zcela jiné momenty našich dějin. Představovala prosté, nedramatické odmítnutí života v kompromisu a ve lži, života v pokřivení a přizpůsobení. Připomínala Masarykovo známé „Nechtěl jsem lhát“. Charta nenabízela politický program, což ostatně prokázal její rozpad po Listopadu. Nebyla a ani se nepokoušela být společenstvím bezúhonných. Byla jen společenstvím statečných – svobodných občanů v nesvobodné době, lidí přímých v době pokřivené. Nepřispívala přizpůsobení. Ač to dnes zní pateticky, tehdy zachraňovala naši čest.

Byla společenstvím různorodým. Podpořil ji Václav Benda, který byl ochoten přijmout i generála Pinochetta, a také Jan Patočka, který ve svém šestém Kacířském eseji a v dopisech Was sind die Tschechen? zaujal v letech beznadějné normalizace krajně pravicový postoj – ač jako mluvčí Charty se postavil jednoznačně na stranu demokracie a lidských práv a stvrdil to svým životem. K Chartě se připojil evangelický teolog v masarykovské tradici Ladislav Hejdánek, a také někdejší sociální demokrat Jiří Hájek, po mnoho let vysoký komunistický funkcionář.

Vyčítat Chartě politickou nevytříbenost nebo personální poskvrněnost je vždycky oprávněné – a představuje to až bolestné nepochopení té solidarity otřesených, kteří už měli dost a prostě řekli ďáblovi NE!

Jedním z nich byl Jiří Hájek. Ano, od Února až po Srpen byl vysokým funkcionářem Komunistické strany Československa. Nevím, jak se žije s takovou pamětí. Česká společnost nedokázala projít očistou Komisí pravdy a usmíření. Ti, kdo prošli zkouškami nejtěžšími, nesou své úspěchy i selhání ve třinácté komnatě svých duší.

Jenže to je věc intimně osobní; tu nenáleží soudit druhému. Ostatně i pro druhého platí slova Písma Nesuďte, abyste nebyli souzeni. To, že se někdo v roce 1948 rozhodl „jít s komunisty“, není samo o sobě náznakem osudné charakterové vady. Za války mnozí vězňové gestapa došli k závěru, že právě rozpolcenost levice umožnila německé pravici, aby prosadila svého kandidáta Adolfa Hitlera k moci. Vedlo je to k přesvědčení, že Už nikdy Hitler! znamená, že levice se již nikdy nesmí nechat rozpoltit.

Jistě, pod vedením Moskvy chápali komunisté tuto zásadu takticky, sociální demokraté, odchovaní Masarykem, ji chápali až naivně poctivě. Naivní? Snad ano. Je však třeba pamatovat, že v letech studené války demokratická pravice stejným způsobem rehabilitovala krajní pravici pro její „anti-komunismus“. Tak jsme slýchali, že fašismus ochránil Španělsko (potažmo Chile) od komunismu. – Zřejmě na naději ani naivitu neměl nikdo monopol.

Dovedu si představit, že Jiří Hájek opravdu věřil, že pokud nemá dojít k opakování zkušenosti s nacismem, levice musí zůstat jednotná – a to u nás znamenalo ochotu přijmout sloučení sociální demokracie s KSČ. Byl to tragický omyl, avšak nepředstavuje důkaz nedostatku inteligence či osobní čestnosti. Dovedu se stejně dobře představit, že následující léta jeho života se odvíjela podle zásady je chyba chytit tygra, větší chyba ho pustit.

Jenže tu jde o něco jiného – zda z toho, že sociální demokrat Jiří Hájek mohl na rozdíl od většiny svých soudruhů přistoupit na sloučení a nastoupit úspěšnou kariéru v KSČ, je možné usoudit, že již před Únorem byl komunistickým agentem v sociální demokracii. Nepovažuji to za dostatečný důkaz. Pokud chtěli komunisté dodat údajnému „sloučení“ věruhodnost, potřebovali k tomu alespoň několik výstavních sociálních demokratů, ze kterých se by se stali úspěšní komunisté. Že se Jiří Hájek dostal do této úlohy, považuji za nešťastné, ne však za důkaz, že byl ponorným agentem již před Únorem. To zůstává v říši dohadů – a vytvářet dojmy z dohadů považuji za lest ďáblovu.

Je to ostatně známý argument náboženských fanatiků, kteří v sedmnáctém století pátrali ve městě Salem po čarodějnicích. Pokud se někomu dařilo, z šeptandy zazněla otázka: „Čím to, že ho ďábel nechává na pokoji? Bude s ním nejspíš spolčený…“ Tak se úspěch stal důvodem k upalování. Či byla to spíš závist? Tak či onak, hon na čarodějnice skončil i proto, že soudy přestaly brát takovou argumentaci vážně. Považoval bych za nešťastné, kdyby ji po více než třech stoletích začal užívat český tisk.

(Jen mimochodem: internetovou encyklopedii Wikipedia je podle mého úsudku třeba hodnotit podobně jako válečnou agenturu JPP či pozdější Rádio Jerevan.)

Tu jsme zas u toho: jak se člověk vypořádá se svými vzpomínkami, to je jeho věc. Jak se v životě vypořádá se svou minulostí, to záleží na jeho dalším konání a žití. Jiří Hájek se vypořádal se svou minulostí jednoznačně, když před Spojenými národy odsoudil sovětskou invazi. K disentu ani k Chartě se „nepřimkl“. V obou případech jednal, a svým jednáním se stal disidentem a chartistou. Ve vztahu ke spoluobčanům svůj komunistický stín překročil.

Ostatně něčím podobným prošla řada dalších mladých lidí, jejichž postoje utvářela hrůza první války, strádání ekonomické krize, trauma mnichovské kapitulace a radikalismus druhé světové války. Ti po válce vstupovali do KSČ z přesvědčení, že jen dramatická společenská změna může ochránit svět před další krizí a válkou. A právě ti podobně z přesvědčení Stranu opouštěli, i za velkou osobní cenu.

Oportunisté ve straně setrvali vzdor všem výkyvům až do Listopadu – a pak někteří hladce přešli do stran pravicových. Idealisté, kteří se zapojovali do zápasu o lepší budoucnost, stranu zklamaní opouštěli – a znovu se angažovali v opozici, za republiku svobodnou, spravedlivou, lidskou.

Jenže společnost navyklá taktickému přežívání těžko chápe idealisty, kterým opravdu o něco běží a kteří jsou schopní tomu obětovat práci a zasvětit život. Běžného občana dráždí, že jsou to ti stejní lidé, kteří se zas zapojují, zas se svým úsilím a svou prací dostávají do popředí. Ne, že by to chtěli dělat za ně. Bylo by jim milejší, kdyby takovou práci raději nedělal nikdo, kdyby se o ni postaral stát, nenakažený ngoismem. Jenom idealisté jsou ochotní ujmout se díla. Nejsou to nutně ti stejní, ač jistě jsou si podobní. Díky nim máme občanskou demokracii, ne autoritativní etatismus, jak jej propagovala pravice za druhé republiky mezi Mnichovem a okupací.

Společnost přežívajících – či dnes konzumujících – která idealisty těžko chápe, si je musí vysvětlit. Nejběžnější vysvětlení je, že z toho něco mají. Kdysi dávno, když se sjeli ekologičtí aktivisté z celé republiky bránit Libkovice před povrchovou těžbou, v pláštěnkách ve studeném dešti, se spacáky a karimatkami, mluvčí uhelné společnosti prohlásil, že přijeli, protože na demonstraci se mohli zdarma najíst. Pokud si pamatuji, byl to jakýsi bezmasý guláš s fazolemi, a byly ho dvě naběračky.

Pak je tu ovšem další vysvětlení: dělají to, protože jsou to agenti ďáblovi – či v tomto ateistickém věku – agenti komunistů. Důkazem zase je, že ďábel (potažmo KSČ) jim v tom nepřekáží. V našem případě: když Jiří Hájek na žádost Jana Patočky a Václava Havla přijal úlohu třetího mluvčího, StB ho nezatkla. Prý proto, že bývalé komunisty za normalizace do kriminálu neposílali. No, oni tam poslali mimo Havla a Bendy také bývalé komunisty Šabatu, Literu, Stehlíka, Lise, Kyncla, Bartoška, Dienstbiera a další. Naopak neuvěznili jiné mluvčí Charty, třeba prof. Hejdánka nebo Martu Kubišovou. Zřejmě toto vysvětlení příliš nesedí.

Myslím, že tady spíš sedí zásada filozofie vědy, že u více možných hypotéz je třeba považovat za pravdivou tu, která dané jevy vysvětlí nejekonomičtěji, s nejmenším počtem neznámých a nejmenší potřebou podpůrných hypotéz. Mám za to, že domněnka, podle níž Jiří Hájek byl „ponorkou“ a svým konáním přispěl k expanzi komunistické rozvědky, tuto podmínku nesplňuje. Splňuje ji jiná hypotéza, totiž že Jiří Hájek byl sociálně demokratický idealista, který pod dojmem z války přistoupil na „sloučení“ do KSČ, postupně si uvědomil svůj omyl a svým dalším jednáním – vystoupením v OSN a následně v Chartě 77 – se snažil jej odčinit. Zda toto úsilí přijmout, to ať posoudí každý sám, ač doporučuji předběžnou četbu Janova evangelia 8:3–11.

Co bychom přijmout neměli, jsou dojmy odvozené z dohadů a podsunuté náznaky jako soud. Jak hodnotit dávná konání a dění, to je otázka pro historiky. Nám jde o tvorbu předpokladů pro soužití ve svobodě – a to vyžaduje vzájemnou úctu a dobrou vůli. Ty požadují, abychom si zvlášť ve věcech dosud citově rozjitřených uložili přísné podmínky vědeckého zkoumání, abychom vyloučili dojmy, domněnky, podezření, pomluvy, pověry a hledali, co nejjasněji a nejekonomičtěji dané jevy vysvětluje. Možná to nebude tak dobrá náplast na naši mnohokrát zraňovanou duši. Zášť a zloba nestačí, byť nám připadají oprávněné. Soužití ve svobodě vyžaduje pravdu, nestranně dosaženou, kriticky ověřenou. Možná je na čase, abychom změnili státní heslo. Pravda vysvobozuje – a také usmiřuje.

Erazim Kohák (1933) je filozof.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Dušan Havlíček: Listy v exilu

Knihy

Erazim Kohák

Pravda a usmíření

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu