A. J. Liehm

Osvícenci, encyklopedisté, reformisté

České centrum v Paříži věnovalo velkou část svého programu 2004–2006 kultuře let šedesátých. Nyní vychází v pařížském nakladatelství L’Harmattan sborník textů vzniklých v této souvislosti. Moje úvodní slovo jako by navazovalo na text Aleny Wagnerové Vzestup a pád českých kulturních elit v Listech č. 6/2006.

„Jak vzniklo Československé jaro po tolika letech komunismu, proč musely přijet sovětské tanky, když tu byl už dvacet let komunismus, a jak to, že v komunismu mohly vznikat a vycházet tak nádherné romány, filmy, divadla, obrazy, které neměly nic společného se socialistickým realismem?“ ptali se mě francouzští studenti. A otázek pořád přibývalo.

Chcete-li pochopit cizí dějiny, zkuste vyjít z dějin vlastních, říkal jsem jim. Neodpoví to zdaleka na všechno, každá historická paralela může být jen přibližná, ale pomůže porozumět. Například: Roku 1715 zemřel Ludvík XIV., ten, co prohlásil L’état c’est moi. Tenkrát se neříkalo totalitní režim, lid prostě neměl žádná práva, nad myšlením vůbec a nad ideologií zvlášť vládla pevnou rukou katolická církev, úzké vrstvě patřilo skoro všechno. Po smrti krále Slunce se začalo všechno měnit. Zoufalé a zruinované provincie se zachvěly radostí, psal Saint-Simon, a lid děkoval Bohu za možnost vydechnout, v niž se už neodvažoval doufat. – V následujících letech se postupně hroutila celá hierarchie hodnot, „totalitní“ režim sice trval, ale poslušnost státu a církvi byla hluboce narušena, dogmata přestávala být dogmaty. Mohl vyjít Montesquieu, objevil se Voltaire etc. A jednoho dne se octl na trhu první svazeček Encyklopedie, dílo lidí, jako byli Diderot (jehož nejslavnější díla mohla ve Francii vyjít až po jeho smrti), d’Alembert, Holbach a další. Královská cenzura sice bděla, ale nad celou věcí drželi ochrannou ruku i někteří představitelé režimu, třeba šéf cenzury hrabě de Malesherbes, králova milenka Mme de Pompadour a jiní. Když po letech šikanování a zákazů dospěla Encyklopedie ke konci, měla nevídaný počet přes čtyři tisíce abonentů ze všech vrstev, včetně šlechty a nižšího kléru. Vznikala a rychle se šířila libertinská literatura, přibývalo pamfletů, divadla byla stále smělejší, církevní autorita stále slabší, jistoty se víc a víc měnily v otázky. Obrovský antiautoritativní intelektuální výkon, kterému říkáme osvícenství, pomohl na svět požadavkům politickým, reprezentovaným především zesílivším třetím stavem. Ani představitelé intelektuálního proudu, kteří většinou patřili k vyšším vrstvám, ani jimi ovlivnění představitelé hnutí politického nebyli přitom v pravém smyslu slova revolucionáři. Usilovali svým dílem, jeho vlivem či přímou akcí o reformu, v dobovém kontextu jakési poangličtění existujícího systému. V roce 1789 vyhráli, ve versailleské míčovně schválili novou ústavu a Deklaraci lidských práv. A v tu chvíli přijely tanky, které se jmenovaly francouzská revoluce. Přední osvícenci byli dávno mrtví, hrabě de Malesherbes skončil pod gilotinou… Dál to znáte.

Tolik stručně jako pomůcka k pochopení jiné historie, o víc než dvě stě let pozdější a i jinak o tolik vzdálenější. V březnu 1953 zemřel Stalin, představitel novodobého totalitního státu, despota, s jehož jménem bylo spojeno vítězství nad fašismem a vzestup SSSR k postavení druhé světové velmoci. Stejně jako kdysi ve Francii, i tentokrát v centru i provinciích vydechli, když už skoro přestali doufat. A nic už nebylo jako předtím. Období, které bezprostředně následovalo, se říkalo tání. V kultuře, ale i v politice či hospodářství. I toto první období po despotově smrti změnilo mnoho věcí, ovšem shora, skoro by se řeklo dekretem. Jmenovitě po roce 1956, po polské a maďarské explozi, kdy vývoj uvnitř politické struktury v celém impériu umožnil, nejen v oblasti kultury, mnohé, co se ještě včera zdálo nemyslitelné. V literatuře, divadle, filmu se na místě státu a společnosti začal objevovat člověk, historie se přestávala opisovat z usnesení, o vládnoucí ideologii mohli filozofové diskutovat veřejně i na univerzitách, i když jenom v jejím rámci, jako kdysi třeba deisté ve Francii. I pouhé tání se však zdálo nebezpečné, a tak byl koncem padesátých let podniknut pokus o jeho zmrazení.

Jenže pokus nevyšel. Společnost stačila objevit, že totalitní model, podobný velkému kompaktnímu bochníku sýra, se spíš podobá bochníku gruyčre, a začala vstupovat do jeho děr. O osudu poststalinského tání v celém impériu nebylo ještě jasno a i tvář studené války se měnila každým dnem. Jako tak často, skoro bych řekl obvykle, vyrazili intelektuálové, umělci a za nimi postupně široká kulturní fronta, aby prozkoumali terén, zjistili pevnost zdí či mříží za pootevřenými okny. Tentokrát však už ne se souhlasem vrchnosti, ale každý na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko.

Deset let trval nejrůznějšími prostředky a z různých míst a pozic bojovaný zápas, z něhož nakonec podobně jako o dvě století předtím ve Francii vyšla poražena církev, tj. ideologie, její dogmata a jejich strážci. Ve vznikajícím vakuu došlo k explozi za ne dvě, ale přinejmenším tři desetiletí nahromaděné tvůrčí energie, která za krátkou dobu přinesla žeň v tak mnohém bohatší než předchozí i následující půlstoletí. Svět tehdy a ještě dlouho potom nevěřil vlastním očím a uším. To byl ten velký moment v dějinách evropské kultury, o němž mluví Kundera.

Objevili se vynikající spisovatelé, o nichž donedávna nikdo neslyšel, filmaři, jejichž filmy pronikly do celého světa, malá i velká divadla, jejichž jméno putovalo daleko za hráz jazyka, skladatelé, myslitelé. Každý po svém otevíral víc a víc okna, dveře, lomcoval mříží za nimi a mezinárodní ohlas jejich činnosti a díla je aspoň částečně a dočasně chránil před stále slábnoucí, ale často tím bezohlednější mocí. Tím slabší a tím bezohlednější, že se už nemohla spolehnout na nejednu ze svých opor, na vlastní nomenklaturu ani na alespoň tichý souhlas těch, jimž vládla. Zásluhou milionu čtenářů týdeníku českých spisovatelů (vycházejícího v nákladu 130 000 výtisků a zajišťujícího i ekonomickou nezávislost spisovatelské organizace), k němuž se postupně přidávaly další, vznikaly v přísně strukturované společnosti horizontální názorové, myšlenkové, politické vazby a spojenectví, donedávna zcela nepředstavitelné. Neodolaly ani hradby rozhlasu a televize, které se nakonec staly masovými šiřiteli toho, co ještě nedávno vznikalo jen v intelektuálních a uměleckých laboratořích (i československému rozhlasu a televizi se v těch letech dostalo řady mezinárodních uznání a ocenění).

Samozřejmě, ne všechno, co v té době v české a slovenské kultuře vznikalo a mělo v dobovém kontextu mimořádný význam, obstálo (podobně jako žeň francouzského osvícenství) v prověrce časem, který (ne trh, jak se domnívá český prezident Václav Klaus) je nejnemilosrdnějším soudcem hodnoty a životnosti uměleckého díla. Je však až k nevíře, kolik z kulturní žně československých šedesátých let čas prověřil a odevzdal dalším generacím.

Malí i velcí tvůrci těchto hodnot, i ti, kteří se pokusili dát jim v devíti měsících Československého jara 1968 částečně politický obsah, nebyli přitom revolucionáři. Podobně jako kdysi francouzští osvícenci neusilovali o svržení režimu, ale o jeho reformu, o otevření oken, dveří, o vylomení mříží, jež bránily dalšímu vývoji. Ve chvíli, kdy tento zápas vyhráli, kdy už – na rozdíl třeba od Polska – neexistovala národní armáda či policie, která by to mohla změnit násilím, přijely sovětské tanky. Dál to znáte.

Vzdálená paralela s francouzským osvícenstvím tady však nekončí. Už v roce 1790 je Edmund Burke označil za kořen všeho zla. Za ním Herder otevřel cestu nacionalismu. Období po francouzské revoluci si z osvícenství bralo, jen co se občas hodilo, a teprve v roce 1830 mohl být vydán největší román o období restaurace, Stendhalův Le Rouge et Le Noir. Přijde čas, kdy se bude číst jako klíčové dílo o době, které se říká postkomunismus. Československým šedesátým letům a kultuře toho období se totiž nevedlo lépe. Po dvaceti letech tzv. normalizace rodící se demokracie pokračovala v jejich vytěsňování z národní paměti. Tak jako se „naivnosti osvícenství“ připisovala a leckde dosud připisuje vina za katastrofy následujících staletí, je pro mnohé dnes „naivnost let šedesátých“ odpovědná nejen za všechno, co bezprostředně následovalo, ale možná i za kulturní a myšlenkové vakuum současnosti. Alena Wagnerová mluví o „zmizení kulturních elit jako politické síly“.

My si ovšem pamatujeme, že i ve Francii odvedla první průmyslová revoluce pozornost jiným směrem a kulturní elity se jako politická síla znovu objevily až v době odloučení církve od státu a zejména Dreyfusovy aféry. Říkám proto s Foucaultem, že česká a slovenská kultura let šedesátých nepatří žádné elitě, žádné civilizaci, nýbrž těm, kteří jsou a budou v jejich duchu a ve vztahu k dnešku a zítřku nositeli úsilí o intelektuální emancipaci.

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2007

Související články

Petr Kolář: Francie: prvorozená dcera a její nápadníci

Anna Kubišta: Setkání mladého Čecha s Francií v roce 1920

František Všetička: Rohový dům v Paříži

A. J. Liehm

Osvícenci, encyklopedisté, reformisté

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu