Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Problematika vyrovnání se s minulostí se objevuje samozřejmě v jakékoli politické a společenské transformaci, tj. nejen postkomunistické. Vycházím z Eastonova pojetí politického systému jakožto autoritativního vyměřování hodnot, v němž si přes všechny převratné změny každý politický systém nese stopy svého zrodu. Easton upozorňuje, že například dnešní Británie je velmi vzdálena od původních smíšených keltských nebo méně početných anglosaských politických systémů, zjišťujeme však kontinuitu vzorce vzájemných vztahů, v nichž se rozhodnutí přijímala a uskutečňovala. Na této obecné úrovni nějakým způsobem politický systém trvá v čase ve vztahu k britské společnosti, i když sama tato společnost změnila charakter i rozsah.
Otázku je možné formulovat ještě provokativněji: Do jaké míry jsme svobodni vybrat si a měnit něco z minulosti? Anebo nejsme, protože minulost si vybírá nás? „Kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost: kdo kontroluje současnost, kontroluje minulost.“ Můžeme kontrolovat naši minulost podle tohoto postulátu George Orwella?
Pluralita minulostí je jasná: zdánlivě je možné si minulost libovolně vybírat – jsou období k oslavení a navázání a jiná období k zatracení. Oboje, i to, co oslavujeme, i to, co zatracujeme, slouží k legitimování současného politického projektu. Ovšem bez ohledu na to, jakou minulost si vybereme k oslavám, co k zatracení, minulost v přítomnosti přetrvává, určuje v onom eastonovském smyslu do jisté míry podobu politického systému, politickou kulturu, způsoby řešení konfliktů, rozhodování atd. Například za první republiky se v oficiálním historickém (i politickém) diskursu nikdy neopomnělo zdůraznit, jak jsme tři sta let trpěli, ale Masaryk zároveň vnímal jinou stránku této minulosti, když říkal: Musíme se „odrakouštit“.
Téma mrtvého, jenž chytá živého, sahá až k Jeanu Bodinovi, největší slávy asi dosáhlo v díle Hegelově, nebylo cizí ani Karlu Marxovi, ani Francouzům; čím více se Francouzi chtějí vzdálit určité etapě minulosti, tím více ji kopírují. A historie nikoho nic neučí, Hegel se v tomto mýlí, ona dává za vyučenou (Ključevskij). Mnozí historikové i politologové mu dali za pravdu právě v úvahách, zda zdánlivě vítězný bolševismus není jen obětí a zajatcem carského samoděržaví, nad kterým slavně zvítězil. Posléze známý disident Andrej Siňavskij vyslovil skeptický názor na úspěch všech disidentských hnutí v komunistické Evropě – nesou si s sebou prvotní hřích, jsou dítkem režimu, proti kterému se bouří.
Podívejme se nyní na jinou otázku, a to jakým způsobem je „minulost“ konstruována, vytvářena. Velice ilustrativní příklad poskytují různá národní hnutí. Na světovém kongresu v Durbanu (2003) o tom hovořil John Coakley v krásné komparativní perspektivě. Co od našich minulostí požadujeme: zaprvé potřebujeme etnickou historii – nějaký mýtus zrodu, Češi potřebují praotce Čecha (o tom Coakley nemluvil), Maďaři praotce Arpáda atd. Případně hrdinské zpěvy… Snad nejlépe to řeší Baskové, jejichž původ je vskutku temný, klasifikace jejich jazyka rozmanitá, ale v podstatě zařazení neznámého, zato náboženská víra vždycky čistá. Proto si za svůj zakladatelský mýtus vybrali Noemovu archu, jejich praotcem je Noe. S mýtem zrodu je vždy spojena rutina státních svátků, obřadů, hymen, památníků, jejich stavění a boření, korunovačních rituálů.
Po mýtu zrodu potřebujeme budovat „národní dějiny“ nebo genealogii národa, výčet slavných počinů vládnoucích dynastií, ale i hrdinů, potřebujeme slavná vítězství i slavné porážky. Coakley tady formuloval něco jako nepřímou úměrnost – čím méně jsme si jisti svou národní identitou, tím více potřebujeme slavných bitev a hrdinů. Podstatné je, že ve fázi vytváření národních dějin se významná úloha svěřuje prominentním profesionálním historikům a k témuž účelu jsou vytvářena specializovaná prominentní tělesa. Nejslavnější je Francouzská akademie, dítko Richelieuovo z roku 1635, sbor nesmrtelných, ale další instituce tohoto druhu následují pod názvy královských společností, učených společností nebo akademií věd (Londýn, Berlín, Sankt Petersburg či Stockholm).
Národní historie dynastií a hrdinů musí směřovat ke zlatému věku, který ji legitimuje. Naše dědictví musí být důstojné a stejně tak naše dílo. Je to mýtus úspěšného vývoje a týká se jak územní expanze a slávy, tak prosperity ekonomiky a obyvatelstva. Pro Čechy je otcem vlasti Karel IV., Srbové pracují se Stefanem Dušanem (1331–55), kdy jejich území pokrývalo většinu pozdější Jugoslávie a Řecka, Němci s Bedřichem Velikým, Rusové s Petrem Velikým a Kateřinou Velikou. Zlatý věk nemusí znamenat jen územní výboje, ale i duchovní vzepětí. Irové spatřují zlatý věk ve spirituální úrovni, která jim umožňovala vysílat misionáře do celé Evropy po dlouhá staletí. Nepřipomíná nám to svatost a život v pravdě Jana Husa? Španělé si pro svůj zlatý věk vystačili s duchovním vypětím století Calderóna, Lope de Vegy a Miguela de Cervantes, třebaže již šlo o dobu ekonomického úpadku.
Důležité je, že po zlatém věku potřebujeme dobu útisku, útlaku, temna, výsledku jak vnějších tlaků mocných nepřátel, tak velkých vnitřních zrad, agentů vnějších mocí. My máme Bílou horu a trpěli jsme jen tři sta let, zato Bulhaři od roku 1396 trpěli pod tureckým jhem pět staletí a Irové hned po normanské okupaci trpěli pod anglickým jhem 750 let. V období temna musí projekt ukázat velké oběti, mučedníky, ale také často velké zrádce, kteří končí hanebnou smrtí či opovržením, aby byli varováním pro současníky (ve smyslu Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš li mne, zahyneš).
A pak máme další povinnou etapu velkého vzmachu národní energie, národní obrození, rinascimento, které buduje prostor pro další světlou budoucnost a návrat „zlatého věku“.
Coakley ukázal na určité obecné rysy, které mají národní či nacionalistická hnutí ve vztahu k minulosti. Je otázkou, zda vlastně podobné rysy ve vztahu k minulosti můžeme nalézt i u postkomunistických společností v procesu transformace, respektive u zemí, které přecházejí od nedemokratického k demokratickému systému. Nad tímto problémem bych se chtěl zamyslet a vyslovit několik úvah či zobecnění, které by mohly být v budoucnu hlouběji zkoumány.
První věc, která je ovšem obecněji v literatuře popsána, je úloha minulosti při prvních zakladatelských volbách. V zásadě jsou při těchto volbách pouze dvě možnosti hlavních diskursů. Buď nacionalistický (především bývalá Jugoslávie), a byť ne v čisté podobě, minulost je v té či oné míře přítomna, anebo vyhraněně orientovaný na volbu „minulost vs. budoucnost“. To má svou logiku: většinou ani soupeřící politická elita, ani voliči nejsou připraveni na komplexní projekt přeměn – chybějí konkrétní programy, voliči bez předchozích zkušeností s demokratickým soutěžením nemají ani jasnou představu o konkrétních politikách (tématech jako daně, ekonomická reforma v detailním provedení atd.), volba se tak zjednodušuje na otázku odmítnutí minulosti a přijetí budoucnosti jen rámcově definované. To, co je zcela legitimní u prvních zakladatelských voleb, začíná být problémem, jestliže i v následujících volbách se hlavní diskurs odehrává ve vztahu k minulosti. Jednoznačně to naznačuje nastolování zástupných problémů v momentě, kdy chybí schopnost získat podporu pro konkrétní politiky. V období konsolidace demokracie by již vztah k minulosti ve volbách měl mít zcela marginální úlohu, spíše jen v podobě deklarace obecných demokratických hodnot a zároveň seriózního studia.
Odmítnutí bezprostřední minulosti v prvních volbách ještě neřeší otázku, k jaké minulosti se vracet. Ve všech zemích vidíme hledání vzorů a hodnot, o nichž se ví, že v části společnosti přežívají z předkomunistické minulosti (v jiných zemích z minulosti předautoritářské). Tady se právě již objevuje ona pluralita minulosti, k nimž je možné se přihlásit. Zároveň „výběr minulosti“ je spojován se snahou legitimovat konkrétní projekt v rámci diferencujícího se původně opozičního tábora.
V mnoha zemích střední Evropy se jako vhodná minulost, která by vyznačovala návaznost současného projektu, přímo vnucoval stav předválečný. V Československu to bylo zdánlivě velmi jednoduché – přihlášení se k odkazu demokratické první republiky. Ale i zde to znamenalo spíše štěpení, protože pro slovenskou část tento „návrat“ nebyl zcela přijatelný. Problémem byla i další minulost – druhá republika a snaha marginalizovat její vnitřní nedemokratické zdroje v českých zemích, pro Slovensko pak Slovenský štát a nutnost otevřít diskusi (která se nikdy předtím nekonala) o jeho charakteru a jeho významu z hlediska státnosti. V Polsku a Maďarsku vidíme obdobné tendence, alespoň část protikomunistických elit přejímá v prvním období diskurs a obecné hodnoty předválečného systému (konzervativní paternalismus, tradicionalismus a nacionalismus) Piłsudského i Horthyho.
Specifickou situaci představovalo Pobaltí. Zde byla snaha jasně odříznout celou sovětskou epochu i tím, že se země vracejí k ústavám platným před záborem a občanství v zásadě také definují z hlediska návaznosti na občanství předválečné. Zajímavé je i to, že zejména v Litvě je dodnes politické spektrum silně rozděleno podle „rodinných tradic“ boje za 2. světové války – na ty, kteří byli na straně Hitlera a bojovali proti sovětské moci, a na ty, kteří byli na straně SSSR a bojovali proti Hitlerovi. To do jisté míry určuje i základní štěpení politických táborů.
Další otázkou je vyrovnání s minulostí ve smyslu potrestání viníků jak v konkrétní trestní rovině (mučení, vraždy, zneužití moci, korupce – mimochodem, procesy týkající se korupce neprobíhaly takřka nikde), tak v politické rovině (snaha o vyloučení z určitých aktivit, viz lustrace, stíhání za konkrétní politická provinění – vlastizrada apod.). Má to svou komickou stránku: chcete stíhat Jakeše nebo Lenárta za to, že rozvraceli socialismus? (Tak byla tehdy definována vlastizrada.) Snad by se to dalo dokázat filozoficky, ale právně podložit jen těžko. To je vždy nesmírně složitá otázka, zahrnující jak obecně problémy „spravedlnosti“, požadavky na její naplnění, tak problémy právní a procedurální. Jde samozřejmě především o otázku retroaktivity práva (nikdo nemůže být trestán za to, co nebylo trestné v době, kdy byl čin spáchán), amnestií, promlčení, obecně problému svědků. Největší riziko je ovšem tehdy, pokud „potrestání viníků“, respektive snaha o jejich částečné či úplné vyloučení z některých aktivit, se stane předmětem politického boje s cílem delegitimovat určitou část obyvatelstva, spjatou s některými politickými projekty (i když odpovídají demokratickým požadavkům) či konkrétní politické osoby.
Komparativní tranzitologie v zásadě vychází z toho, že míra urovnání do značné míry záleží na charakteru vlastního přechodu – transakcí, sebevyloučením či kolapsem. Čím více probíhá přechod transakcí – tj. dohodou mezi starými a novými elitami, tím méně probíhají následné procesy jak v konkrétním trestním stíhání, tak v praktickém vylučování; minulost je více zkoumána a méně politizována. Poměrně paradoxní, ale výzkumy to potvrzují, je, že při přechodu transakcí se většinou hlouběji a radikálněji mění fungování institucí (podstatnou výjimkou je zde Chile, kde si starý režim vynutil určité institucionální záruky v armádě), méně v politickém personálu. V případě kolapsu se poměrně radikálně mění personál státních institucí, logika jejich fungování ale dlouho přetrvává, protože jsou vnímány v souladu s tradicí jako zdroj postavení, moci (případně i financování) soupeřících politických proudů a stran.
Domnívám se, že u nás, na rozdíl třeba od výzkumu frankistického Španělska, není doceňována logika fungování a způsobu rozhodování v komunistickém režimu na různé úrovni. Obecné teze o vedoucí úloze komunistické strany spíše zakrývají konkrétní fungování. Jaká byla úloha stranického a státního aparátu a jednotlivých úrovní rozhodování, vazeb, neformálních kontaktů? Takový výzkum by nám pravděpodobně objasnil mnohé z toho, co se stalo v prvních letech transformace, jakým způsobem se vytvářely neformální (někdy až mafiánské) vazby. Ona často proklamovaná obava ze starých struktur, temných sil apod. vůbec nemusela být spjata s konkrétními osobami minulosti, ale právě s logikou fungování institucí a opakováním vzorců minulosti, onoho autoritativního vyměřování hodnot. To je to, co jsem naznačil u Siňavského: nakolik jsme všichni obětí minulosti bez ohledu na to, zda jsme byli součástí oficiálních struktur, v šedé zóně či v opozici?
I zdánlivě uzavřená minulost se vrací – právě v podobě odhalování viníků po delší době, po generační obměně. V Argentině po pádu vojenského režimu v roce 1982 si stanovili zákon zvaný Tečka (přibližně v polovině 80. let). Nyní sledujeme návrat stejné problematiky i do soudních síní, stává se to i politickým tématem. I když v případě Argentiny a její současné katastrofické ekonomické, politické i sociální situace to můžeme vnímat jako částečně zástupný problém, který má veřejnost směrovat do minulosti a ne do současnosti, setkáváme se s tím i v jiných zemích. V Německu se takový návrat objevil přibližně koncem 60. let, také ve Francii nyní sledujeme obnovování problematiky režimu Vichy a jeho spolupracovníků, ve Španělsku nedávno začali odkrývat masové hroby z dob frankistického režimu. Příkladů jistě všichni najdeme více. V každém případě jde o zajímavou otázku pro budoucí zkoumání i náznak, že pravděpodobně každá generace si klade znovu otázky zdánlivě uzavřené.
Kdy mrtvý chytí živého? Je jasné, že minulost je stále v nás a do určité míry se podílí na vytváření přítomnosti. Abychom se z minulosti poučili a nedostali za vyučenou, musíme minulost především studovat a vnímat ji jako sdílenou minulost celé společnosti. Ona je minulostí i momentálních vítězů, i momentálních poražených, a i když každý má právo na vlastní interpretaci této minulosti, danou vlastní životní zkušeností či zkušeností předků, minulost patří nám všem ve všech negativních i pozitivních aspektech. A ačkoli se každý systém snaží opírat o to, co považuje za „pozitivní stránku svých dějin“, nelze popírat stránky stinné. Tato minulost by neměla být nástrojem politického boje, ale měla by být především předmětem objektivních výzkumů a diskusí mezi badateli.
Problém nelze vyřešit zákony, které nařizují, jak máme minulost vnímat. Tím se naopak dostáváme spíše k reprodukci oné minulosti, kterou chceme popřít, minulosti, která určovala, co a jak interpretovat.
Nechci formulovat jednoznačné závěry, spíše naznačit žádoucí směry zkoumání, které by mohly vyvést naše diskuse o minulosti z bludného kruhu, kde se pohybujeme a často míjíme.
Referát přednesený na II. kongresu českých politologů v září 2003 v Praze-Suchdole. Přetištěno z: V. Dvořáková, A. Heroutová (eds.)., II. kongres českých politologů, Praha: ČSPV 2003. Mírně redakčně upraveno (vypuštění vědeckého aparátu, mezititulky aj.).
Jiří Kunc (1947–2006), politolog, znalec jihoamerické historie a politiky, byl stálým spolupracovníkem Listů.
Vladimíra Dvořáková: Rudou proti hnědé a naopak?
Lubomír Boháč: Po Václavu Bendovi
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
