Vladimíra Dvořáková

Rudou proti hnědé a naopak?

Nepatří účelová interpretace „rudé“ minulosti k hnědnutí politické scény, podobně jako kdysi po válce byla interpretace „hnědé“ minulosti zneužita k rudnutí společnosti? Mají se „národní pamětí“ zabývat specializované ústavy? Jaké poučení plyne z polské a slovenské zkušenosti?

Jakákoli změna systému vždy přináší vyrovnávání s minulostí, která mohou být více či méně účinná. Tento proces má několik aspektů. Ten relativně neškodný a v našich dějinách 20. století dobře známý začíná bouráním starých pomníků a stavěním pomníků nových, přejmenováním ulic a náměstí. Další, již mnohem podstatnější, je zaměřen na naplnění jakési „revoluční spravedlnosti“ a dotýká se konkrétních lidí. Může jít o potrestání osob, které spáchaly trestné činy (vraždy, mučení…), v ideálním případě před regulérními soudy, v horších případech před jakýmisi revoluční tribunály, kde je prostor pro vyřizování osobních účtů.

Často se ovšem stává, že se okruh potrestaných, respektive ostrakizovaných, postupně rozšiřuje podle kritérií spíše vágně formulovaných a plasticky upravených, většinou již v souvislosti s konkrétním politickým bojem a soupeřením o moc, kdy „minulost“ se stává zástupným problémem, něčím, co má diskvalifikovat potenciálního soupeře a jeho politický program. Jestliže se vývoj vydá tímto směrem, vždy se rozhoří politický boj o to, kdo vlastně bude kontrolovat „minulost“, kdo poskytne její závaznou interpretaci, kdo bude moci kdykoli a jakkoli využívat exkluzivní přístup k informacím a ve stylu kouzelníků tahajících králíky z klobouku vytahovat potřebná jména z archivních materiálů.

Existuje i jiný přístup k minulosti, který se nezaměřuje na jednotlivce, ale který se chce z minulosti poučit, a proto chce minulost poznat. Je to postup podstatně náročnější, méně mediálně zajímavý, zato pro společnost podstatně přínosnější. V tomto smyslu Masaryk kdysi hovořil o potřebě „odrakouštit se“. To nebyla výzva k čistkám, ale k tomu, abychom výrazně změnili stereotypy, způsoby chování a rozhodování. Skutečnost, že i při změně režimů mnoho věcí přežívá z předchozího období, je dostatečně známá, stejně jako to, že mnohem podstatnější než výměna personálu je změna logiky fungování institucí, stanovení nových pravidel a vazeb.

Srovnávací studie nikoliv náhodou ukazují, že čím více je minulost politizována a stává se předmětem politického boje, či je interpretace dějin součástí politické objednávky, tím je pravděpodobnost úspěšného konsolidování demokracie nižší. Přitom většinou nedochází k návratu k předchozímu typu nedemokratického režimu, ale k vytvoření jiného typu režimu, ovšem také nedemokratického.

Chceme-li skutečně konsolidovat liberálně demokratický systém a pokud se chceme „očistit“ od přežívání minulosti v nás, je nesporné, že je nutné minulost objektivně a profesionálně zkoumat. Otázkou je, zda senátní návrh na zřízení Ústavu paměti národa je návrhem, který by takové zkoumání umožnil.

Obávám se, že nikoli. Dokonce se domnívám, že návrh tohoto zákona fakticky ve společnosti reprodukuje negativní stránky našich dějin, kdy minulost a její závazná interpretace byla používána pro legitimování nedemokratického režimu. Je to z hlediska konsolidování demokratického systému, svobody a plurality vědeckého bádání jasný krok zpět.

Zastánci zřízení tohoto ústavu se dovolávají příkladu polského Institutu národní paměti a slovenského Ústavu paměti národa. Myslím si, že jsou to dobré příklady, které ale právě mohou sloužit jako varování, kudy cesta nevede. Polský Institut se nyní zaměří na lustrace a bude ověřovat platnost lustračních prohlášení týkajících se 700 000 lidí. Opravdu to přispěje k důkladnému poznání minulosti? Jak bude na základě této „výzkumné činnosti“ vypadat paměť národa? Z čeho se národ poučí? Lustrace bez širšího kontextu situace a hlubší analýzy neříkají vůbec nic. V paměti národa snad jen zakotvíme pocit, že konfidentem byl skoro každý. Jak moc slouží posun „výzkumných aktivit“ onoho ústavu aktuálním politickým potřebám podivné vládní koalice v Polsku, jejíž dvě strany politologové zařazují do stranické rodiny krajní, respektive populistické pravice a třetí hodnotí jako výrazně konzervativní s hodnotovým systémem velmi blízkým tradici Piłsudského? Není interpretace „rudé“ minulosti součástí „hnědnutí“ politické scény, podobně jako kdysi po válce byla interpretace „hnědé“ minulosti zneužita ve prospěch „rudnutí“ společnosti?

Slovenský příklad je ještě názornější a ukazuje „politický konflikt“ ve velmi čisté podobě. Po smrti Jána Langoše, faktického zakladatele Ústavu paměti národa, se rozhořel půl roku trvající politický boj. V rámci koaliční dohody „právo“ na navržení kandidáta získala Slovenská národní strana (ta je ostatně také často řazena ke krajní pravici, nedávno přivítala francouzského nacionalistu Le Pena), opozice s návrhem na disidenta Františka Mikloška neprošla, ovšem jistý nahnědlý nádech například Arpáda Tarnoczyho, proti jehož výrokům protestovala židovská obec, také nevyvolával velké nadšení. Nakonec na čtvrtý pokus byl zvolen novým předsedou správní rady mladý (je mu 30 let) historik Ivan Petranský, kterého navrhla Matice slovenská. Tento historik pravidelně slaví 14. březen, datum vzniku Slovenského štátu, což je obzvláště zajímavé vzhledem k tomu, že slovenský Ústav paměti národa se zabývá obdobím od roku 1939. Jaká asi bude orientace výzkumů tohoto období? Je možné očekávat posun jejich zaměření. SNS považuje za podstatnou otázku, hodnou zkoumání, horthyovské Maďarsko. Opravdu skvělý příklad budování paměti národa. S mírnou ironií je možné konstatovat, že koneckonců bude zkoumání minulosti nakonec asi hodně pluralitní – pokud Ústav přežije (dostal výpověď z nájmu budovy), proběhne v roce 2013 nová volba předsedy správní rady a nelze vyloučit, že politická situace se mezitím změní, a tudíž se změní i politická objednávka. Pluralita asi skutečně bude, vědecká hodnota prací vznikajících na přímou politickou objednávka ale dostane zabrat.

Vraťme se ale k návrhu našeho zákona o zřízení Ústavu paměti národa. Základní rysy tohoto návrhu již předem umožňují odhadnout „geneticky“ zakódované problémy. Ústav má řídit sedmičlenná Rada, kterou bude jmenovat na pět let Senát. Můžeme tedy očekávat, že Rada bude vytvořena v souladu s momentální většinou v Senátu (v logice: kdo kontroluje současnost, kontroluje minulost, a tím i budoucnost) a také že každých pět let (v tomto období mohou volby vyměnit až dvě třetiny senátorů) dojde k novému jmenování Rady, jež bude výzkum ovlivňovat. Rada totiž stanovuje cíle, jmenuje a odvolává ředitele atd. Budeme každých pět let měnit „paměť národa“?

Za zmínku snad stojí, že zákon vyvolává nesouhlasné stanovisko České archivní společnosti, proti jeho zřízení vystupuje celá řada historiků zabývajících se moderními dějinami, pravděpodobně bude dublovat činnost Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Za největší absurditu však považuji skutečnost, že paměť národa se bude vytvářet na základě informací z represivních složek minulého režimu. Jakkoli jsou složky Státní bezpečnosti důležitým pramenem pro poznání minulosti, nejsou rozhodně pramenem jediným a bez hlubšího historického kontextu jsou dokonce i pramenem s velmi omezenou vypovídací schopností. Existuje mnoho dalších pramenů, které by bylo potřeba urychleně zpracovat a které by mnohem podstatnějším způsobem umožnily pochopení minulosti. Především jde o využití práce s pamětníky, jichž bude stále méně a kteří mohou přispět k poznání, jak systém skutečně fungoval, jaké byly mocenské vztahy a vazby, jakým způsobem se rozhodovalo. Přitom takto zaměřené výzkumy již probíhají, mají výsledky stejně jako mnoho dalších profesionálních historických výzkumů, které přinášejí hlubší rozbory naší nedávné minulosti. Zákonodárcům bych doporučila, aby se například podívali na výsledky výzkumů Ústavu soudobých dějin či na produkci jiných vědeckých a univerzitních pracovišť. Zůstávají na okraji zájmu médií, v Blesku se o nich nedočteme, protože nepřinášejí senzační a účelově motivované zveřejňování nových a nových agentů StB. Možnosti jsou samozřejmě limitovány finančně, kapacitou archivářů a historiků, kteří se na výzkumech podílejí. Přinese zřízení Ústavu paměti národa další prostředky do výzkumů? Podle vyjádření Marka Bendy v ČT nebude Ústav vyžadovat další prostředky, protože do Ústavu budou převedeni stávající pracovníci, kteří se problematikou zabývají na jiných pracovištích. Takže fakticky politicky nezávislé instituce přijdou o část svých prostředků a odborných kapacit, které budou převedeny pod politicky kontrolovaný ústav. Zvláštní přístup k rozvoji nezávislé vědy! Ale pokud má Marek Benda pravdu a Ústav nebude vyžadovat další prostředky ze státního rozpočtu, fakticky se prostředky na vědecký výzkum naší nedávné minulosti ještě sníží. Navrhované platy pro členy Rady (je zajímavé, že zde vůbec nejsou požadavky na odbornou kvalifikaci) činí 0,44 platového koeficientu, předseda Rady dokonce 0,51, tj. fakticky asi polovinu platu poslance. Při sedmičlenné Radě jen roční finanční náklady na platy radních by odpovídaly velmi slušně financovanému vědeckému grantu ve společenských vědách. A to nemluvím o tom, že Ústav bude někde sídlit, což jsou další náklady.

Je řešení? Rozhodně není řešením jakýsi kompromis – změna názvu, rozšíření výzkumného zaměření i na období od roku 1938, anebo že by mohli v Ústavu pracovat i bývalí komunisté-osmašedesátníci. To nijak nemění podstatu problému: tím je snaha o kontrolu vědeckého bádání a prostor pro jeho politické zneužívání. Pokud skutečně nechceme reprodukovat nedemokratické přístupy ke studiu minulosti a pokud se shodneme, že minulost je důležité poznat, poskytněme další peníze pro posílení pracovišť, které se již problematikou profesionálně zabývají. To umožní nejen zpracovat existující archivní materiály, ale především posílí vědeckou práci nad naší nedávnou minulostí. Část prostředků by mohla být distribuována prostřednictvím běžných vědeckých grantů, o nichž by rozhodovali odborníci, a ne politici. Tak by se výzkumem mohla zabývat i univerzitní a akademická pracoviště (archiváři, historici novodobých dějin, politologové, sociologové atd.). To by nejen zajistilo pluralitu bádání a zároveň jeho kvalitu, pokládání relevantních výzkumných otázek, ale umožnilo by to začlenit do výzkumů i mladé lidi (studenty, doktorandy, začínající historiky). Posílila by se výuka této problematiky na vysokých školách, podařilo by se připravit budoucí pedagogy středních i základních škol. Na všech těchto úrovních se dějiny po roce 1945 takřka neučí. Nebyla by to podstatně lepší metoda vytváření paměti národa?

(Rozpracovaná podoba úvahy vysílané Českým rozhlasem 6 a převzaté Britskými listy.)

Vladimíra Dvořáková

Obsah Listů 2/2007

Související články

Jiří Kunc: Kdy mrtvý chytá živého

Lubomír Boháč: Po Václavu Bendovi

Adam Michnik: Vztek a hanba, smutek a hrdost

Lukáš Kantor: Důležité ohlédnutí

Vladimíra Dvořáková

Rudou proti hnědé a naopak?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu