Andrej Bán

Snažím sa vidieť príbeh

Spojujete charitativní práci s fotoreportérskou. Může taky fotografie někomu pomoci?

Z vlastnej skúsenosti viem, že áno, aj keď nepriamo. Na jar 1999 som po návrate z Kosova, kde som bol svedkom utrpenia ľudí vyhnaných z domov, s priateľmi na Slovensku založil organizáciu Človek v ohrození. Od tej doby napĺňame krédo adresnej a konkrétnej pomoci, v čom výrazne pomáha svedectvo fotografií a dokumentárnych filmov, ktoré ukazujú verejnosti, na čo budú dary použité.

To spojení je dost časté, aspoň u fotografů, kteří publikovali v Listech. Čím to je?

Zrejme je to tým, ak budem hovoriť za seba,Snažím sa vidieť príbeh že máte ako reportér a fotograf pocit istej nedostatočnosti tvárou v tvár utrpeniu ľudí. Spravíte sebalepšiu fotografiu… a čo? Ako to pomôže tým ľuďom?

Ve vašem životopise zaujme práce na námětech a scénářích filmů. Souvisí to s fotografováním?

Veľa cestujem a túlam sa po svete. A tak sa občas stane, že mám zaujímavý námet na dokumentárny film, ktorý sa nedá vymyslieť „od stola“. Oslovím preto priateľov režisérov. A pri písaní? Áno, vidím tie scény pred sebou, snažím sa vidieť príbeh, dej, detaily.

Na žurnalistice jste studoval fotografii?

Študoval som skrátený dvojročný kurz žurnalistiky, kde bola aj fotografia.

Je něco jako „slovenská fotografie“, či „československá“? Lze mluvit o fotografické škole?

Netrúfam si to hodnotiť, zrejme by aj odpoveď zabrala viac priestoru. Mám 42 rokov a každopádne si myslím, že aspoň pokiaľ ide o moju generáciu, je tu istá tradícia českých a slovenských dokumentaristov, ktorí pracovali či pracujú pre týždenníky Mladý svět, Respekt, Reflex, denník Prostor. Platí však aj, že postupne mnohí dokument opúšťali, pretože ich neuživí, a na voľnej nohe sa stal pre nich privátnou či luxusnou záležitosťou.

Pořád ještě nemáte digitální aparát, jak jste ne tak dávno říkal v jednom rozhovoru? Co by musel umět, abyste s ním byl spokojen?

(smích) Platí to skôr naopak – čo by som musel mať ja, aby som mal digitál. Peniaze, pretože plnoformátový model, ktorý by som chcel, nestojí málo.

Řekl jste také, že dokumentární fotografií se nikde na světě nedá uživit. Jak přesně má laik odlišit reportážní (novinářskou) fotografii od dokumentu? Je jedno víc a druhé míň?

Otázka by opäť vyžadovala zložitejšiu odpoveď. Dokument je spravidla dlhodobá práca na nejakej téme, ktorá je takpovediac vnútornou zakázkou autora; teda nie objednávkou redakcie. Okrem toho, dokument by mal mať podľa mňa zovšeobecňujúcu hodnotu. Reportáž je adresnejšia, viac sa viaže na konkrétnu udalosť. O tom, či je jedno viac alebo menej, to však nehovorí.

Andrej Bán (1964) studoval ekonomii a žurnalistiku. Působil v časopisech Mladé rozlety, Plus 7 dní, Mladý svět, Reflex aj. Od roku 2003 ve svobodném povolání. Zaměřuje se na krizové oblasti (Kosovo, Pákistán, Irán, Blízký Východ, Srí Lanka). Je kmenovým reportérem časopisu Týždeň, spolupracuje s Reflexem. Působí jako kurátor výstav, lektor, píše o fotografii, byl členem mezinárodní poroty Czech Press Photo. Předseda organizace Človek v ohrození. Měl na třicet samostatných doma i v zahraničí (mj. Varšava, Praha, Washington, Vídeň). Autor nebo spoluautor knižních publikací. Pracuje na dlouhodobých fotografických cyklech. Jako autor námětů a scénářů se podílel na několika dokumentárních filmech, mj. s Dušanem Trančíkem. www.andrejban.com

Obsah Listů 1/2007

Související články

Martin Popelář: Mimo cykly - 6/2006

Jiří Doležel: Po zemětřesení - 5/2006

Gustav Aulehla: 1968: Tanky, pak kočárky - 4/2006

Emil Pališek: Nefotografuji proti něčí vůli - 3/2006

Andrej Bán

Snažím sa vidieť príbeh

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu