Jiří Kratochvil

Královna neřestí

Neumím si představit noviny, v nichž by se denně neobjevila aspoň glosa věnovaná tomuto tématu, a taky co už bylo napsáno knih o tom, jak chutná moc. Ale námět je to nevyčerpatelný a jsem přesvědčen, že žádný kamínek do mozaiky groteskního obrazu královny neřestí nebude poslední.

Posedlost mocí má totiž zvláštní postavení mezi všemi neřestmi, ať už jde o obžerství, lakotu, gamblerství, alkoholismus, toxikomanii či celou plejádu sexuálních úchylek. Zatímco s těmi ostatními neřestmi se třeba nemusíme vůbec potkat, posedlost mocí je v každém z nás, ať už jí dáme či nedáme příležitost. A pokud se nám ji přece jenom podaří z té duše vystrnadit, neznamená to ještě, že se nestaneme oběťmi cizích mocenských praktik. Užil jsem si na vojně šikany a zvlášť dobře si pamatuju zpytavé oči jednoho kaprála, který si na mně zblízka vychutnával svůj zážitek moci, když se mě pokoušel dohnat k zoufalství a když se mu to skoro dařilo. Ale s lidmi, co si na vás ozkoušejí své mocenské fígle, se bohužel můžete setkat už v náruči sladkého domova, později pak ve škole, pak v zaměstnání a prakticky všude, kde někdo zjistí, že si do vás smí rejpnout svou „maršálskou holí“. A jen si všimněte křupanské arogance jisté části našich zbohatlíků, takových těch „civilních kaprálů“, kteří vám, neburziánům, s potěšením dávají najevo, že jste jen hmyz hodný rozšlápnutí. Ale co je to všechno proti opojení z politické moci.

Zážitek politické moci dokáže pohltit, když k tomu dostane příležitost, celého člověka. Hitler, Stalin, Gottwald, Pol Pot a Kim Ir-sen, Saddám Husajn a celé hejno jihoamerických diktátorů byli paranoici neschopní lidských vztahů. A protože opojení mocí na svém totalitním vrcholu nesnášejí nic, co by je rozptylovalo, tvrdil bych, že byli nejen neschopni skutečného lidského citu, neschopni lásky, ale byli ve skutečnosti i impotentní, taky jejich koule byly už jen ve službách jejich mocenského chtíče.

Jen ať mě nenávidí, hlavně, že se mě bojí! Přitom onen strach ovládaných nebývá pro vladaře jen obrannou bariérou, ale právě taky jedinečnou příležitostí, jak moc vychutnat. U diktátorů a totalitních vládců to nepřekvapuje, ale vtip je v tom, že je to vždy i samým jádrem pudla moci. Vždyť s královnou neřestí se setkali i tací lidé jako TGM a VH. Víme například z historických prací Antonína Klimka, že i TGM občas neřestnému pokušení podlehl a vychutnal si svou moc. VH se tomu mermomocí bránil, ale stejně bych jednou rád zhlédl slibovanou havlovskou variaci na Krále Leara, hru o tom jeho setkání s královnou neřestí, pokud ji dokáže napsat.

A do té groteskní mozaiky patří pro čtenářské pobavení taky tenhle kamínek z hodně dávných časů. Na počátku padesátých let jsem byl na prázdninách v Osové Bítýšce u sedláka Coufala, jednoho z posledních středňáků, co vzdorovali vstupu do zemědělského družstva. A starý pán jednou vyprávěl desetiletému klukovi tuhle bizarní historku:

Necelý rok poté, co skončila válka, se začaly dít v lesích kolem Osové Bítýšky a Vlkova podivné věci. V lidech ještě přežíval až pověrečný strach z německých vérvolfů čili vlkodlaků, takže když se ve večerních hodinách objevoval na pokraji lesa jakýsi tvor mezi člověkem a zvířetem, způsobilo to nemalý rozruch. Zjevoval se však výlučně starým lidem, ženám a dětem, ale navzdory téhle jeho obezřetnosti ho rychle dopadli. Byl to psychopat, nahastrošený v hrůzných maskách, který pouštěním hrůzy získával pocit moci. Skončil v blázinci a do našeho normativního chlívečku se dostal jako doklad, jak zážitek moci motivuje i na těch nejpokleslejších úrovních. Ale absolutní podoba téhle královny neřestí se vyjevuje u jistého typu masových vrahů, kteří vraždí, aby viděli ten předsmrtný děs, strach a hrůzu v očích obětí, a okusili tak aspoň na tu chvíli pocit absolutní moci.

Ale když se přemístíme z extrémních, patologických poloh rovnou do naší současné politiky, jest se ptáti, kdeže nacházejí naši současní politici svůj zážitek moci, když se jim už nezrcadlí v očích občanů? Ale samozřejmě že zrcadlí, ale rozhodně to není strach, ty časy jsou už doufám dávno pryč. Ale odvažuju se tvrdit, že tím převažujícím pocitem, který my občané teď a tady chováme ke svým „vladařům“, vůbec není strach a nenávist, ale ani lhostejnost, nýbrž stále sílící občanské znechucení. A my teď bohužel musíme přijmout jako nesporný fakt, že naši politici přímo tyjí a kvetou právě z našeho znechucení, jde jim náramně k duhu, a celá naše současná politika je vědomě postavena na našem bezmocném občanském znechucení. Žádná občanská vůle ke změně, jen přebujelé znechucení, na němž se politická moc pase jak spokojené stádo skotu. A tak jak švejkování patřilo k našemu soužití s totalitní mocí, znechucení je zas naší symbiózou s postkomunistickou královnou neřestí. A možná je to specificky česká postkomunistická cesta. A opravte mě, jestli se mýlím.

Jiří Kratochvil (1940) je spisovatel.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?

Jiří Kratochvil

Královna neřestí

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu