Jan Novotný

Pionýr č. 001

Jako kluk jsem si pod stromečkem rozbalil knížku o Pavlíku Morozovovi. Když jsem si ji za den či za dva chtěl přečíst, knížka nebyla. Dodnes si to pamatuji ne proto, že bych zvláště toužil číst o Pavlíkovi (Buďonyj či Čapajev by mě zajímali víc), ale protože mě zaráželo tatínkovo chování. Jako by ho rozčilovalo, že se po knížce pídím, a snažil se odvést mou pozornost jiným směrem.

Základním znalostem o Pavlíkovi jsem přesto neunikl. Byl to horlivý pionýr, odvážně odhaloval nepřátele sovětského zřízení a nezastavil se ani před vlastním otcem, který kradl kolchozní obilí. Kulaci ho za to zabili.

Když na mne večer v pracovně padne únava, nevykládám si už karty, ale zeptám se Googlu na nějakou informaci, zájem o niž mi náhodně naskočí… Co se dnes vlastně říká o tom Pavlíkovi?

Získal jsem mnohem víc, než jsem mohl čekat – celou knihu psanou azbukou. Napsal ji ještě za vlády komunistů Jurij Družnikov a vedly ho k tomu četné nesrovnalosti v Pavlíkově příběhu. Jednotliví autoři se lišili v tom, jaké nekalosti prováděl jeho otec, komu Pavlík sděloval svá odhalení i jak se jmenovali jeho vrazi – je dokonce snadno prokazatelné, že různé Pavlíkovy fotografie nepředstavují stejnou osobu. Existoval vůbec nějaký Pavlík?

Alespoň na tuto otázku lze díky Družnikovovu pátrání odpovědět s jistotou. Pavel Trofimovič Morozov byl potomek přistěhovalců z Bílé Rusi, který žil ve vesničce za Uralem uprostřed hlubokých lesů. V nich ho našli i s jeho mladším bratrem zavražděného. Z vraždy byli obviněni a po veřejném procesu odsouzeni k smrti čtyři Pavlíkovi příbuzní.

Tím ale jistoty končí. Určitě zcela vymyšlené jsou legendami bohatě využívané scény, v nichž Pavlík sleduje hanebnosti svého otce klíčovou dírkou či škvírou ve zdi. V době, kdy byl otec, předseda místního sovětu, obviněn z braní úplatků (stopa po něm pak mizí), odstěhoval se už od Pavlíkovy matky k jiné ženě. Hlavní roli v udání hrála zřejmě matka, snad ze msty, snad v naději, že přiměje muže k návratu. Prakticky nepochybné je, že příbuzní bratry nezabili. V tom případě by ukryli mrtvoly daleko od cest, kde by se o ně postarali medvědi. Jak patrně oprávněně soudí autor, případ zavražděných dětí začátkem třicátých let někdo potřeboval, aby se mohla rozběhnout kampaň proti kulakům.

Jaký byl ale skutečný Pavlík (kterému tak prý za života nikdo neříkal)? I když autor stačil zastihnout pamětníky, ti už byli infikováni pozdější legendou a pravý a vybájený Pavlík se jim v paměti nejrůznějšími způsoby mísili. Není vyloučeno, že Pavlík otci přitížil pod nátlakem matky a jinak už nikoho neudal a neprojevil ani zvláštní nadšení pro cestu ke komunismu. Jeho otec se možná ničím neprovinil a Pavlíkova smrt třeba ani nesouvisela s jeho činy. Nešťastného chlapce ze Sibiře zastínil Pavlík z pomníků a básní, pionýr č. 001 (zaživa Pavlík do Pionýra ani neměl příležitost vstoupit). Po jeho vzoru pátraly děti po zločinném chování ve svém okolí, a někdy na to opravdu doplatily životem.

Záchvat kolektivního šílenství, který Družnikov barvitě líčí, se začal rozplývat za války, kdy bylo potřeba poněkud jiného hrdinství. Ani později funkcionářům usazeným pevně ve svých křeslech už nepřipadalo, že by Pavlik byl dobrým vzorem pro jejich děti. Dohrál svou historickou roli dlouho před tím, než začaly mizet jeho pomníky.

Někdy si nad nálezem Googlu povzdechnu – potřeboval jsem vůbec tohle vědět? V tomto případě nelituji. Stažená kniha za přečtení stála a pochopil jsem, jak a proč se jiná kniha před půlstoletím ztratila.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Jan Novotný: Moje Bystřička

Jan Novotný: Od švadleny šátek

Jan Novotný

Pionýr č. 001

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu