Prvního ledna 2007 vstoupilo Bulharsko společně s Rumunskem do Evropské unie. Její hranice se zeměpisně posunuly až k břehům Černého moře, Řecko získalo kontinentální kontakt se zbytkem Evropském unie. Evropská komise získala dva nové úřední jazyky a v pořadí už třetí abecedu – po latince a řecké alfabetě je jí tentokráte bulharská verze cyrilice. Avšak na rozdíl od přijetí deseti států východní Evropy 1. května 2004 tentokráte nad novými členy nikdo nejásal.
Rumunsko mělo už dávno v Evropě za svého přímluvce Francii, která se s ním cítí kulturně a jazykově svázána. Bulharsko nemělo nikoho. Většina obyvatel západní a i střední Evropy viděla tuto zemi vždy jako jakousi prodlouženou ruku Ruska, kde se mluví jakýmsi slovanským jazykem příbuzným ruštině. V rámci někdejšího sovětského bloku vnímali i Češi a Slováci Bulharsko často spíše jako šestnáctou republiku Sovětského svazu a nevěděli o něm většinou nic. Pro většinu občanů socialistického Československa to byla jen země laciných dovolených u moře.
Bulharsko má velmi bohatou historii. Název státu je odvozen od kmene starých Bulharů, které většinou označujeme jako Prabulhary, abychom je odlišili od současných slovanských obyvatel. Prabulhaři nebyli Slované, ale náleželi k turkoaltajskému jazykovému a etnickému společenství. Jejich původní vlast se nacházela severně od Kavkazu, odkud postupně migrovala na západ. Roku 681 překročili Prabulhaři, táhnoucí ze severu, Dunaj a dostali se na území osídlené tehdy již více než sto let slovanskými kmeny. Během dalších třech století došlo k pozoruhodnému jevu: početně mnohem slabší (pra)Bulhaři se postupně rozplynuli ve slovanském moři. Zanechali po sobě jen pár desítek slov v současné bulharštině – a své jméno, které Slované převzali. Bulharský stát, který se začal vyvíjet roku 681 v bojích Prabulharů a Slovanů s Byzancí, převzal zároveň mnohé z dědictví Thráků, předslovanských obyvatel dnešního jihovýchodního Balkánu s vysokou kulturou. V 9. století přijali Bulhaři křesťanství. Bulharsko se stalo mocností východní Evropy, která hospodářsky, politicky i kulturně konkurovala Byzanci. Nepřetržité boje s byzantskými císaři nakonec neskončily pro Bulhary dobře, na počátku 11. století si Byzanc na více než půl druhého století Bulhary podmanila. V roce 1185 byl bulharský stát znovu obnoven a opět se stal silným mocenským činitelem na Balkáně. Konec mu přinesla až invaze osmanských Turků ve 14. století, roku 1396 dobytím Vidinu na Dunaji definitivně zanikl. Trvalo téměř pět set let, než byl v roce 1878 v důsledku velké krize na Balkáně a následné rusko-turecké války opět vzkříšen.
Mezi bulharskou odbornou i laickou veřejností existovala již v od počátku 19. století představa, která území jsou obývána převážně Bulhary, a měla by tedy patřit k příštímu bulharskému státu: mělo to být území táhnoucí se od Dunaje na severu až k Egejskému moři na jihu a od Pohoří Šar a Ochridského jezera v Makedonii na západě až k Černému moři na východě. Nechejme teď stranou otázku, do jaké míry bylo toto území skutečně etnicky bulharské, či spíše: jak moc se tamní Slované skutečně považovali za uvědomělé Bulhary. Rusko-turecký mír uzavřený 3. března 1878 v městečku San Stefano nedaleko Istambulu skutečně tato území Bulharsku přiřkl. Rusové ve snaze zalíbit se Bulharům jako osvoboditelé ve skutečnosti slíbili Bulharům něco, o čem věděli, že se zřejmě nikdy neuskuteční. Sanstefanský mír byl totiž jen mírem předběžným a předem bylo jasné, že velmoci nebudou souhlasit se vznikem velkého Bulharska na Balkáně. Přesně to se stalo. Také Řecko a Srbsko odmítly sanstefanský mír, protože si na část území, které mělo dostat Bulharsko, dělaly nárok samy. A tak byl sanstefanský mír revidován. Mocnosti zasedající na kongresu v Berlíně, který po porážce Turecka rýsoval v létě 1878 nové hranice na Balkáně, nebyly k nově vzniklému státu nijak štědré. Bulharské knížectví, pouze formálně závislé na sultánovi, vzniklo jen na území mezi pohořím Stará Planina a Dunajem, z území mezi Starou Planinou a Rodopy byla vytvořena provincie Východní Rumelie, autonomní oblast osmanské říše pod vládou křesťanského guvernéra. Zbytek sanstefanského území – Makedonie a Thrákie – byl vrácen osmanské říši.
„Sanstefanské Bulharsko“ jako synonymum státu sjednocujícího všechny Bulhary se stalo pro příštích šest generací nedostižným ideálem a ve 20. století příčinou čtyř válek, do kterých se postupně Bulharsko zapletlo. V roce 1885 se Bulharům podařilo sjednotit knížectví s Východní Rumélií a vytvořit tak na tehdejší balkánské poměry již poměrně silný stát. Sjednocení vyvolalo válku se Srbskem, kterou Bulhaři vyhráli. V roce 1908 zpřetrhalo Bulharsko doposud formálně existující závislost na osmanské říši a bulharský kníže přijal titul „cara všech Bulharů“. V roce 1912 se zablýskalo na lepší časy: Bulharsko uzavřelo tajný spolek se Srbskem, Řeckem a Černou Horou. Tato aliance, známá jako Balkánský svaz, vyhlásila na podzim 1912 Turecku válku, která vešla do dějin pod názvem „první balkánská“. Turecko bylo na jaře 1913 poraženo a mírem podepsaným v Londýně v květnu 1913 ztratilo téměř všechna evropská území. Jakmile se tak ale stalo, ukázalo se, že se včerejší spojenci nedokáží dohodnout o rozdělení dobytých území. Jablkem sváru mezi Srbskem, Řeckem a Bulharskem se stala především Makedonie, území, které všechny tři země považovaly z historických či etnických důvodů za své. Bulharsko a Srbsko se sice již před válkou dohodly o jeho rozdělení, avšak dohoda byla napsána tak komplikovaně a připouštěla tolik alternativ, že hned po skončení války bylo jasné: co si kdo vojensky obsadí, to bude mít. A většina Makedonie včetně té části, která podle předběžné dohody měla připadnout Bulharsku, byla obsazena srbskou armádou. Bulharský car Ferdinand I. v domnění, že si jeho armáda poradí, rozkázal vyhnat Srby z Makedonie silou. Tak vypukla v červnu 1913 druhá balkánská válka, ve které bojovalo Bulharsko proti svým někdejším spojencům Bulharsku a Řecku, ke kterým se připojilo Rumunsko a nakonec také někdejší společný nepřítel – Turecko. Po šesti týdnech skončila válka katastrofou: 10. srpna 1913 byl v Bukurešti podepsán mír, kterým Bulharsko ztratilo velkou část území, které získalo v první balkánské válce, byť v porovnání s poměry před rokem 1912 na tom bylo podstatně lépe: získalo na jihu přístup k Egejskému moři a na západě část Makedonie, nazývanou od té doby podle pohoří Pirin Makedonií Pirinskou. Rumunsko získalo jižní Dobrudžu, úrodné území na východě mezi Dunajem a Černým mořem. Zbytek Makedonie si rozdělily Srbsko a Řecko, malá část byla připojena k nově vytvořené Albánii.
Prvních pětatřicet let samostatného státního života bylo vůbec plné paradoxů. V roce 1879 schválilo ústavodárné shromáždění, zasedající v historickém hlavním městě Tărnovu, ústavu nového státu, která snesla srovnání s nejmodernějšími liberálními ústavami tehdejší Evropy. Vedle obvyklých práv a svobod bylo zavedeno všeobecné a rovné volební právo pro všechny muže, na což si např. Češi v Rakousku museli počkat ještě dalších dvacet osm let. V porovnání s ostatními balkánskými zeměmi mělo Bulharsko relativně vysokou míru gramotnosti, provádělo poměrně umírněnou politiku vůči turecké menšině a bulharským muslimům (tzv. Pomakům) a ani hospodářsky na tom nebylo nejhůře. V praxi byl ale režim vnitřně slabý. Už v roce 1881 provedl bulharský kníže Alexandr Battenberg, dosazený na knížecí stolec z vůle Berlínského kongresu, státní převrat. Suspendoval ústavu a rozhodl se vládnout sám. Převraty a protipřevraty se pak opakovaly, sám Battenberg v roce 1886 sesazen a vyhnán ze země. Tvůrce moderního Bulharska Stefan Stambolov, byť formálně vládl ústavně, rovněž nebyl ve skutečnosti žádným demokratem. I vztah Bulharska k Rusku se utvářel paradoxně. Na počátku byl obdiv a vděčnost, a Rusko také hledělo na Bulharsko jako na svůj vlastní výtvor. Jakmile si ale po vyhnání Battenberga Bulhaři vybrali bez souhlasu Petrohradu za nového knížete Ferdinanda von Saxon-Koburg-Gotha, vztahy se zhoršily. Bulhaři dali jasně najevo, že nehodlají Rusko slepě následovat. Liberální proud bulharské společnosti začal již v osmdesátých letech 19. století hledět nikoliv na východ, ale na západ. Již zmíněný Stefan Stambolov, jeden ze zásadních odpůrců ruské orientace, na námitku konzervativců, kteří neustále hovořili jen o „vděčnosti mátušce Rusi“, řekl zcela výstižně toto: „Vděčnost Rusku nemůže být placena svobodou Bulharska. A matka nerodí děti proto, aby je potom udusila.“ Věci došly tak daleko, že se v Rusku začalo hovořit o „bulharském nevděku“ a nakonec Petrohrad se Sofií přerušil diplomatické styky, Jejich znovunavázání trvalo několik let. Bulharská společnost sama se trvale rozdělila na proruskou a prozápadní část. Ta druhá hledala inspiraci tu ve Vídni či Berlíně, tu zas v Paříži či Londýně.
Na Balkáně byla první světová válka vlastně jen pokračováním obou válek balkánských po krátkém příměří; všechny státy bojovaly za svou „velkou národní ideu“. První s ní přišli Řekové už ve 30. letech 19. století: Řecko mělo být všude tam, kde jsou v osmanské říši Řekové. Tato řecká „velká myšlenka“ (megali idea) byla nebezpečně inspirativní. Srbové začali snít o Velkém Srbsku, Chorvati o velkém Chorvatsku, Rumuni o Velkém Rumunsku a Bulhaři měli své sanstefanské Bulharsko. Na počátku první světové války zachovalo Bulharsko neutralitu a čekalo, která z válčících stran nabídne víc. Dohodové státy – Francie, Velká Británie a Rusko – slibovaly tzv. drinopolskou Thrákii, která byla v roce 1913 vrácena Turecku, ale ta nebyla pro Sofii rozhodující. Bulharsko chtělo Makedonii, jenomže ta už patřila dohodovému spojenci Srbsku, a to nebylo ochotno se jí vzdát. Císařské Německo a jeho spojenec Rakousko-Uhersko takový problém neměly: v případě vystoupení Bulharska proti Srbsku mu slibovaly srbský díl Makedonie (tzv. Vardarskou Makedonii), a pokud by k Dohodě přistoupilo i Řecko či Rumunsko, po jejich porážce byly ochotny přidat ještě egejskou Makedonii a celou Dobrudžu. A tak v říjnu 1915 přistoupilo Bulharsko k tzv. Ústředním mocnostem – Německu, Rakousko-Uhersku a Turecku – a zahájilo s rakouskou a německou armádou ofenzívu proti Srbsku. V roce 1916 se zapletlo i do války proti Rumunsku.
Bulharsko sice získalo Makedonii i Dobrudžu, ale o to tvrdší byly v roce 1918 důsledky německo-rakouské porážky. Na bulharskou armádu v Makedonii zaútočil z Řecka anglo-francouzský expediční sbor. Bulharská armáda, radikalizovaná válkou a frustrovaná katastrofou na jejím konci, se vzbouřila. Vojáci, ke kterým se připojili zejména rolníci vedení vlivným Bulharský lidovým zemědělským svazem (BLZS) Alexandra Stambolijského a Rajka Daskalova, vyhlásili v městě Radomir republiku a vytáhli proti Sofii. Na předměstí Gorna Banja se povstalci střetli s částí vojska věrného vládě a caru Ferdinandovi, ale po několikahodinových bojích byli poraženi. Ferdinanda už vítězství nezachránilo, protože podle podmínek příměří, uložených Dohodou, se musel zříci trůnu ve prospěch svého syna Borise III. a odejít ze země. Azyl mu poskytlo Československo. Žil pak až do roku 1945 na zámku Svätý Antol u Zvolena, potom odešel do rodného Koburgu, kde o tři roky později zemřel.
Tak jako Maďaři Trianon, mají Bulhaři svoje Neuilly. Mírová smlouva dohodových mocností podepsaná s Bulharskem 27. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine na předměstí Paříže se stala bulharským traumatem, v mnoha ohledech přetrvávajícím dodnes. Bulharsko ztratilo přístup k Egejskému moři v egejské Thrákii, která byla dána pod mezinárodní správu a pak odevzdána Řecku, přišlo znovu ve prospěch Rumunska o jižní Dobrudžu, ve prospěch nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 Jugoslávie) ztratilo oblasti kolem Caribrodu, Bosivegradu a Petriče. Je paradoxem, že mírovou smlouvu podepsal Alexandr Stambolijski, stoupenec úzké spolupráce se Srby a odpůrce bulharské účasti ve válce na straně Německa, za což byl za války vězněn. Stambolijski zavedl v Bulharsku svérázný zemědělský režim s některými levicovými prvky. Ten byl 9. června 1923 svržen pravicovým státním převratem Alexandra Cankova. Převrat vedla tajná důstojnická organizace Vojenská liga. V září pak v části země povstali komunisté a leví zemědělci. Toto povstání bylo potlačeno a následovala vlna represí proti zemědělcům (agrárníkům) a komunistům, jejichž strana byla v roce 1924 vůbec zakázána. V roce 1925 se komunisté pokusili spáchat atentát na cara Borise III. Do kopule chrámu Svaté Neděle, kam měli car a celá vláda 16. dubna přijít na pohřeb generála Kosty Georgieva, umístili bombu. V 15.20 vybuchla. Část klenby se zřítila, zabila 140 nevinných lidí a další stovky zranila. Car se o několik minut s příchodem opozdil a jako zázrakem atentát přežil. Na rudý teror odpověděla vláda Alexandra Cankova stanným právem. Několik tisíc lidí – především komunistů a zemědělců (agrárníků) – bylo pozatýkáno a stovky byly popraveny.
Od roku 1926 do roku 1934 se režim stabilizoval, obnovily se občanské svobody, konaly se svobodné volby. Dokonce i komunisté mohli obnovit legální činnost pod hlavičkou Bulharské strany práce (BSP). Nakonec v roce 1934 přišel nový státní převrat, za kterým stála armáda. Politické strany byly rozpuštěny a zakázány a zaveden „režim bez stran“. Vůdčí osobností tohoto režimu se od roku 1935 stal sám car Boris III. (1918–1943).
Bulharsko se nikdy nesmířilo s neuillským mírem. Byť právě v druhé polovině 30. let se bulharsko-jugoslávské vztahy výrazně zlepšily, Bulharsko se nevzdávalo nadějí na revizi hranic a to ho znovu tlačilo do náruče Německa, tentokráte nacistického. Na počátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko opět neutralitu, ta však nebyla nestranná. V září 1940 se Sofii podařil husarský kousek: na základě Německem vynucené dohody, podepsané v městě Craiova, vrátilo Rumunsko Bulharsku jižní Dobrudžu, s čímž vyjádřily souhlas obě válčící strany a dokonce i Sovětský svaz. Další úspěchy byly dosaženy jen s pomocí Německa a měly osudové následky. 1. března 1941 přistoupilo Bulharsko k Paktů tří a umožnilo vstup německým jednotkám na své území. Odtud zahájila německá armáda 6. dubna 1941 útok na Řecku a Jugoslávii. Po porážce těchto států získalo Bulharsko dočasně opět Makedonii a část Thrákie. Zajímavé je, že ačkoliv Bulharsko vyhlásilo 13. prosince 1941 válku USA a Velké Británii, ve vztahu k SSSR zachovávalo neutralitu a udržovalo s ním diplomatické styky.
Od roku 1942, ale zejména v roce 1944 se v zemi objevovaly partyzánské jednotky. Politicky byly formálně podřízeny Vlastenecké frontě, ilegální organizaci středových a levicových politických stran, ale ve skutečnosti ji ovládali komunisté, kteří byli v Bulharsku už v meziválečném období poměrně silní. Jednotky partyzánů bojovaly ani ne tak s německými jednotkami, protože těch v Bulharsku moc nebylo, ale s bulharskými četníky a vojáky. V Bulharsku tak vlastně probíhala jakási nevyhlášená občanská válka.
9. září 1944, poté co se Rudá armáda objevila na bulharském území, provedla Vlastenecká fronta za pomoci části důstojníků nový státní převrat, který znamenal počátek cesty k čistě komunistickému režimu. Snad nikde jinde ve východní Evropě se nový režim pod heslem „očisty od fašismu“ nevypořádal tak krutě se starými mocenskými elitami. Před lidové soudy a následně popravčí čety byli postaveni ministři třech vlád Bulharska po 1. březnu 1941, vysocí důstojníci i úředníci civilní správy. Obviněno bylo 127 poslanců z celkového potu 160 členů sněmovny, z nichž 111 skutečně stanulo před soudem. Podle zprávy hlavního prokurátora Lidového soudu z 3. července 1945 bylo provedeno celkem 133 hromadných procesů s 10 919 obžalovanými, v nichž bylo odsouzeno k smrti 2618 osob a na doživotí 1226 osob. Stovky lidí byly kromě toho ve dnech bezprostředně po 9. září 1944 zastřeleny bez soudu. Diplomaticky bylo Bulharsko celkem úspěšné: muselo sice vrátit Makedonii i Thrákii Jugoslávii a Řecku, ale jižní Dobrudža mu zůstala. Bulharsko tak bylo jediným poraženým státem druhé světové války, který rozšířil své území.
V roce 1947 byla likvidována nejsilnější opoziční strana BLZS, jejíž vůdce Nikola Petkov byl zatčen přímo v parlamentu a pak ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a popraven. Následovala diktatura Bulharské komunistické strany (BKS), jejímž přívěskem ve Vlastenecké frontě byl i „očištěný“ BZLS. Od roku 1954 se ve vedení Bulharské komunistické strany začal postupně prosazovat Todor Živkov, který v roce 1956 upevnil v rámci destalinizace po XX. sjezdu KSSS svou moc. Zůstal pak v čele strany a později i státu plných třiatřicet let – až do roku 1989.
Krizi komunistického režimu v Bulharsku vyvolala v 80. letech Živkovova politika proti turecké menšině. Komunistický režim začal tvrdit, že žádní Turci vlastně v Bulharsku nejsou, ale jde o původní bulharské obyvatelstvo, které během dlouhých staletí osmanské nadvlády přijalo islám a pak se poturčilo. Uzavřeny byly veškeré turecké školy, kulturní instituce, zastaveno bylo vydávání tureckých knih, novin a časopisů. Omezeny a nakonec fakticky zakázány byly muslimské náboženské obřady. Nakonec začala státem organizovaná kampaň za změnu muslimských jmen na bulharská. Když se Turci bouřili, zasáhla proti nim policie či vojsko. V létě 1989 začal režim nutit bulharské Turky, aby se „dobrovolně“ vystěhovali do Turecka. V krátké době se jich vystěhovalo 344 000 a turecká vláda, jež si s nimi nevěděla rady, uzavřela bulharské hranice. Kampaň ale vyvolala protesty turecké menšiny i mezinárodní veřejnosti. V roce 1988 Turky podpořila i řada bulharských intelektuálů, kteří se začali sdružovat v rámci bulharské verze přestavby do nezávislých iniciativ, jako byly Výbor na obranu lidských práv založený 16. ledna 1988 či Klub na podporu glasnosti a přestavby, založený Želju Želevem (později prvním nekomunistickým prezidentem) 3. listopadu téhož roku.
Počátek pádu režimu začal jako pouhá kádrová výměna: 10. listopadu 1989 byl po předcházejícím souhlasu Moskvy Živkov na zasedání ústředního výboru odstraněn z funkce generálního tajemníka a nahrazen Petrem Mladenovem, dosavadním ministrem zahraničních věcí. Od týden později nahradil Mladenov Živkova i ve funkci předsedy Státní rady, tj. titulární hlavy státu. Následující den se v Sofii uskutečnila obrovská a do té doby nemyslitelná demonstrace za odstranění totalitního komunistického režimu. Začaly se obnovovat staré politické strany. 7. 12. 1989 vznikl Svaz demokratických sil (SDS), obdoba českého Občanského fóra, ovšem s tím rozdílem, že tato organizace se později změnila v pravicovou politickou stranu. Zrušena byla veškerá omezení proti Turkům a muslimům. 3. dubna 1990 sjezd BKS přejmenoval stranu na Bulharskou socialistickou stranu (BSS) a přihlásil se k sociálnědemokratické orientaci. Ve dnech 10. a 17. června 1990 se konaly první poválečné volby za účasti více politických stran a 12. července 1991 byla schválena nová ústava. Bulharsko tak počátkem 90. let vykročilo na cestu ke standardní demokracii a tržní ekonomice. Nebyla to cesta lehká. Bulharsko bylo jako tranzitní země velmi poškozeno během embarga vůči Jugoslávii v 90. letech, kdy velmi utrpěl jeho obchod. Za tyto ztráty, jdoucí do miliard dolarů, přes veškerá ujištění a sliby nedostalo nikdy Bulharsko ani haléř kompenzací. Přesto se Bulharsku podařilo stabilizovat svou ekonomiku a zavést pevnou měnu. V roce 1999 byl tento proces v podstatě završen.
V roce 2001 došlo k poněkud nezvyklé události: 17. června se konaly parlamentní volby, ve kterých utrpěla pravice, reprezentovaná Sjednocením demokratických sil (Obedinenie na demokratičnite sili – ODS), velkou porážku. Vítězem voleb se stalo nedávno před tím založené Národní hnutí Symeona II. a jeho předseda Simeon Saks-Koburgotski přijal pověření sestavit novou vládu. Nový premiér (narozen 1937) byl ve skutečnosti synem cara Borise III., který dokonce v letech 1943–1946 pod jménem Symeon II. formálně usedl na bulharský trůn. Samozřejmě, s ohledem na jeho dětský věk za něj vládla regentská rada. Když v roce 1946 referendum zrušilo monarchii, odešel s matkou do exilu a většinu svého života pak strávil ve Španělsku. Právě „carská vláda“, jak byl v Bulharsku nazýván jeho koaliční kabinet, do kterého vstoupily BSS a Hnutí za práva a svobody, sdružující především bulharské muslimy a Turky, vyjednal vstup Bulharska do EU i do NATO.
Rozhodnutí o zahájení přístupových jednání s Bulharskem bylo přijato na vrcholném zasedání států EU v Helsinkách 10.–11. listopadu 1999. Rozhovory byly skutečně zahájeny 15. 2. 2000. Přes úspěšné uzavření všech kapitol nebylo až do září 2006 jasné, zda vstup Bulharska a Rumunska nebude odložen o rok. Nakonec ale k velké radosti Bulharů bylo dodrženo plánované datum – 1. leden 2007.
V minulosti bylo mnoho řečeno o česko-bulharském přátelství a zejména v období komunismu se mnoho mluvilo o pevných vazbách. Šlo ale víceméně o prázdné fráze. Dnes Česká republika i Bulharsko patří do stejných euroatlantických struktur a právě to nás skutečně sbližuje. Bulharsko bude pro Evropskou unii nepochybně přínosem.
Jan Rychlík (1954) je historik a publicista, působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mj. autor Dějin Bulharska (NLN, Praha 2000).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.