Aleksander Kaczorowski

The Great Central European Swindle

1.

V lednu 1995 jsem – díky svým dvěma třem článkům otištěným v deníku Gazeta Wyborcza – dostal nabídku, abych se ujal funkce redaktora Středoevropských novin, měsíční přílohy, vydávané od roku 1994 čtyřmi deníky z Polska, Česka, Slovenska a Maďarska. Informoval mě o tom tehdejší šéf kulturní rubriky Gazety Michał Cichy. „S Adamem se hodně naučíš,“ řekl, když mi dával lístek s telefonním číslem šéfa Gazety.

Telefon zvedla sekretářka. Představil jsem se a za chvíli jsem slyšel charakteristický hlas Adama Michnika. Domluvili jsme si schůzku v jeho pracovně.

Setkání netrvalo víc než deset minut. Ukázalo se, že můj nedostatek jakékoliv novinářské zkušenosti, neznalost počítače, poměrně mladý věk (dvacet pět let) a dosud nedokončená studia na varšavské slavistice nejsou nejmenší překážkou, abych dostal své první místo v životě.

Mým trumfem byla znalost českého jazyka a skutečný zájem, řekněme přímo fascinace nezávislou českou kulturou. Vděčil jsem za ni četbě překladů knih Milana Kundery, Václava Havla, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Jana Patočky, Václava Černého a jiných, které vycházely neoficiálně koncem osmdesátých let. Tito autoři mi pomohli si uvědomit, že české dějiny, o kterých jsem předtím nic nevěděl, představují zvláštní, překvapivě odlišnou podobu osudu, jaký byl také údělem Polska – osudu Střední Evropy.

Tento pojem, zpopularizovaný Milanem Kunderou ve slavném eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy z roku 1984, na mě nesmírně zapůsobil. Nikdo dřív nevyjádřil stejně pronikavě to, co měli mnozí v naší části Evropy na jazyku – že východoevropské země jsou v historickém a kulturním smyslu neméně západní než například Rakousko. A že zahrnovat je spolu s Ruskem k Východu je projevem zrady, které se Evropa dopouští nejen na Polsku, Maďarsku nebo českých zemích, ale především – na sobě samé.

Sugestivně podaná analogie mezi osudem Střední Evropy, opuštěné a zapomenuté Západem, a Západní Evropou, která opustila a zapomněla sama sebe (s průvodním rizikem, že v budoucnosti bude rovněž ovládnuta, třebaže spíš Amerikou než Ruskem), udělala z budoucnosti českých zemí, Polska a Maďarska otázku klíčovou pro budoucnost Západu – a zcela jistě pro budoucnost Evropy. Lze říci, se zřejmou nadsázkou, že od tohoto okamžiku byly dny a hodiny jaltského pořádku sečteny. Kundera, který hodnotil možnosti českých disidentů, soustředěných kolem Václava Havla v hnutí Charty 77, skepticky a domníval se, že jedinou nadějí na změnu politické situace v českých zemích je vepsání dramatu této země, ale i zemí sousedních do širšího, evropského kontextu, dosáhl svého cíle. A při té příležitosti způsobil, že nezávislá středoevropská prostředí – stejně tak ta v exilu, jako v domovských zemích – se konečně začala o sebe navzájem zajímat.

Objevily se nové nakladatelské podniky, takové jako čtvrtletníky Zeszyty Literackie Barbary Toruńczykové nebo Lettre Internationale Antonína Liehma. Nikdy dříve se o sebe polské, české a maďarské elity tolik nezajímaly jako v letech 1984–1989. Nikdy dřív (ani později) nebyly západní elity do té míry zaujaty idejemi a díly tvůrců z těchto zemí. Ti pak dokázali překvapovat a inspirovat – jako Václav Havel, který v Moci bezmocných (napsané na naléhání Adama Michnika) obnažil hodnotovou prázdnotu reálného socialismu, a jako György Konrád, který spolu s Havlem postuloval a uplatňoval nepolitickou politiku, čímž oba předjímali – jak se můžeme domnívat z dnešní perspektivy – nejen vznik občanských společností ve svých zemích, ale rovněž hnutí alterglobalistů ve světě.

Paradoxně se tedy setkaly s největším mezinárodním ohlasem ideje nejutopičtější, formulované autory pocházejícími ze zemí, kde se demokratická opozice nestala masovým hnutím jako Solidarita a kde se neocitla před výzvami vyplývajícími z praktického boje za liberalizaci a postupem času za demontáž komunistického zřízení. Čeští disidenti, vytlačení z prostoru reálné politiky, se zachovali v souladu s tradicí, danou obrozenci 19. století – přenesli boj za občanské svobody do prostoru kultury, a tam z něj učinili záležitost evropského významu.

2.

Takoví autoři jako Kundera, Havel, Konrád, Michnik, Miłosz vzbuzovali na Západě upřímný zájem, vždyť pokud mluvili o světě za železnou oponou, poukazovali na ohrožení, před jakými stál Západ. Jak to pojal Havel, osud Střední Evropy představoval zrcadlo, ve kterém mohl díky dějinám spatřit Západ sám sebe. Ovšem tak či onak chápané středoevropanství těchto spisovatelů nemělo navzdory zdání větší význam.

Střední Evropa (Mitteleuropa) nebyla nakonec ničím jiným než propagandistickým trikem, vynalezeným německým historikem Friedrichem Naumannem, který pomocí tohoto pojmu roku 1915 zdůvodňoval expanzi německého imperialismu na východ a jih světadílu. Autor Žertu učinil v osmdesátých letech totéž, aby zadržel expanzi ruského imperialismu na západ. Po roce 1989 se však rychle ukázalo, že skutečnost postkomunistické Evropy má stejně málo společného se Střední Evropou jako pojem Západu – vnucující za studené války představu trvalého civilizačního společenství Západní Evropy a Ameriky – se skutečností transatlantických vztahů. Smysl obou těchto pojmů se vypařil zároveň se zhroucením Sovětského svazu v roce 1991.

Když tedy Kundera označil Střední Evropu za „unesený Západ“, dopustil se zřejmé manipulace, třebaže ospravedlnitelné historickými okolnostmi, které vznik jeho textu provázely. Ta byla také prapříčinou oněch nekonečných jalových diskusí, co je ještě Střední Evropa a co už není a kde vlastně končí Západ: na Bugu, na Odře, nebo snad na Labi. Polské, české a maďarské elity se už deset staletí hlásí ke společenství se západní Evropou a čerpají z ní své vzorce. Ovšem Polsko, Česko a Maďarsko (nemluvě o Litvě, Rumunsku nebo Chorvatsku) částí Západu pouze bývaly – podobně jako Německo, ale ve značně menší míře.

Německo je pro pochopení osudu Střední Evropy zemí klíčovou, neboť samo tvoří její součást. Oskar Halecki v klasické práci Dějiny Evropy – její hranice a dělení, vydané roku 1950 v Londýně a New Yorku, pojmenoval jako Střední Evropu prostor mezi evropským Západem, utvářeným latinskou tradicí a reprezentovaným románskými, anglosaskými a keltskými národy, a evropským Východem, formovaným tradicí byzantskou, ale ovládnutým Třetím Římem – Moskvou a v důsledku toho ztotožňovaným s Ruskem. Západní částí Střední Evropy pak tedy není nic jiného než Německo, které se podobně jako Moskva po staletí vidělo v roli dědice Říma a dávalo to najevo stejně tak ve středověku (Svatá říše římská německého národa), jakož i v dobách docela současných (Třetí říše).

Drama Středovýchodní Evropy, která představuje v jazykovém, etnickém, náboženském a kulturním ohledu nejrůznorodější část evropského světadílu, spočívá tedy v tom, že (na rozdíl od Západní Evropy) po staletí překážela nejen německým, ale i ruským imperiálním ambicím. Nuže, proto je z perspektivy zemí Středovýchodní Evropy Evropská unie ve skutečnosti Unií středoevropskou – první šancí na dobrovolnou integraci Střední Evropy (dle chápání tohoto pojmu navrženého Haleckým) v dějinách.

3.

Charakteristickým znakem Středovýchodní Evropy je chronický nedostatek historické kontinuity. Jak píše Josef Kroutvor v eseji Střední Evropa: anekdota a dějiny, je to „okres malých poměrů, domov plochých nohou“, prostor mezi Západem, kde se odehrávají skutečné dějiny, a Východem (Ruskem), kde se nic nemění a vždycky všechno zůstává při starém, tam totiž „nevládne historický zákon, ale despotická moc“.

Kroutvor čerpal pojem Střední Evropy z článku Milana Kundery Dědictví střední Evropy, zveřejněného na konci sedmdesátých let v Le Monde. Podobně jako jeho krajan ztotožňuje Střední Evropu se zeměmi habsburské monarchie – a podobně jako on není s to uvést mnoho jevů, které by šlo označit za středoevropské (ať už v literatuře, architektuře nebo v politice) a které by pocházely ze starších časů než z období Jara národů 1848–1849. Kroutvor stejně jako Kundera popisuje v kategoriích nadnárodního fenoménu středoevropanství, které ve skutečnosti souvisejí se vznikem a rozvojem českého (případně maďarského) nacionalismu. Oni spisovatelé, skladatelé, malíři nebo novináři, o kterých píší, přece netvořili ve vzduchoprázdnu, ale v konkrétním historickém, kulturním a jazykovém kontextu. Kafkovský pocit vykořeněnosti se nezrodil z nedostatku středoevropské historie, ale spíše v důsledku jejího návratu v podobě českého (a německého) nacionalismu.

Četba esejů českých spisovatelů přivádí na mysl slova kancléře Bismarcka, který měl říci, že slovo Evropa se ozývá vždycky z úst těch politiků, kteří od něj žádají něco, oč by si netroufli žádat vlastním jménem. Tento charakteristický znak české sebereflexe, jakým je nedůvěra ke kategorii národa a sklon nahrazovat ji nadnárodními kulturními fenomény na způsob Střední Evropy, působí jako dědictví koncepcí slovanského společenství z 19. století a národními obrozenci tehdy šířených mýtů zapomenutého, v temnotách dějin skrytého lesku české kultury. Romantický básník Václav Hanka píše básnický cyklus, aby jej pak publikoval jako údajně veledíla středověké české poezie, nalezená po deseti staletích a starší než Píseň o Nibelunzích. Za sto padesát let Kundera objevuje všemi zapomenutou Střední Evropu a dokazuje takto, že česká kultura je kvintesencí kultury Západu…

Opakování a trvalost těchto kulturních gest není těžké vysvětlit. Nynější generace českých spisovatelů, debutujících po roce 1989, je první, která se nemusí vyrovnávat s výzvou, jakou je tvorba v zemi zotročené cizím násilím nebo ideologií – a paradoxně právě proto se tak obtížně zařazuje do širšího evropského kontextu. Tvůrci z pokolení Kunderova či Havlova mohli směle, jak to s charakteristickou sebeironií vystihl Bohumil Hrabal, navazovat na „školu Havlíčkovu“ a národních buditelů – třebas proto, aby s nimi vstoupili do polemiky, jak to učinil Kundera ve svém vystoupení na sjezdu československých spisovatelů roku 1967. Tehdy zopakoval provokativní otázku, kterou položil v roce 1886 český vlastenec Hubert Gordon Schauer: „Stála námaha vynaložená na znovuzřízení národa vůbec za to?“

Dnes si nikdo v Česku neklade takové otázky. Existence českého národa podobně jako západnictví české kultury se jeví mladým spisovatelům jako něco samozřejmého – a tak na tohle téma sepisují banality. A ti, kteří hledají širší kontext, jako Jáchym Topol v knize Supermarket sovětských hrdinů (č. pod názvem Jak jsme táhli za Stasiukem, doslov ke knize Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem; red.) se mrskají jak kapři ve vaně.

Autor Sestry popisuje několikadenní výlet, na jaký se vydal s českými přáteli (je mezi nimi známý novinář a zasloužilý nakladatel) do kraje kolem Dukly. V první polské vesnici za slovenskou hranicí potkávají nějakého Olega, se kterým, jak se ukazuje, mají společné známé. Oleg zná Andrzeje Stasiuka a Havla. Topol na to praví, že znal Kuroně. „A dobře?“ záludně se táže Oleg. „Ne,“ odpovídá Topol. „To já ho znal velmi dobře,“ triumfuje Oleg. Na to autorův kamarád, nějaký Čáp, chce vynést Michnika. Ale i Michnika tajemný Oleg „zná dobře“. Čechům nezbývá než uznale mručet. Tím spíš, že Oleg má v rukávě Jurije Andruchovyče, kterého zná „velmi dobře“, a Oksanu Zabužko. Jak správně poznamenává autor: „Vypadá to, že Oleg byl všude.“

Mýtus Střední Evropy tu klesá na samo dno parodie. Jména, která by při jiné příležitosti mohla být znamením literárního zasvěcení nebo generační iniciace, jsou už jenom záminkou k dalšímu přípitku.

4.

S pojmem Střední Evropy něco nehraje, jestliže ho dokonce i ti spisovatelé, kteří na něj odkazují, jako Andrzej Stasiuk a Jurij Andruchovyč, dávají do uvozovek (v názvu společně napsané knihy Moje Evropa. Dva eseje o Evropě zvané Střední z roku 2000). Andruchovyč důsledně používá pojmu Středovýchodní Evropa (odtud název jeho eseje – Středovýchodní revize), Stasiuk zase tvrdí, že ho do diskuse o Střední Evropě vmanévrovali kritici. Přesto je odstup obou spisovatelů od tohoto pojmu nezřídka hodnocen jako intelektuální provokace nebo póza. Nesprávně: Stasiuk i Andruchovyč skutečně chtějí tento starý přízrak pohřbít. Jenomže čím víc se snaží, tím lépe se mu vede.

Tento paradox je obzvlášť patrný v případě Stasiukovy knihy Cestou do Babadag. Jaká ironie: autor záměrně putuje po Albánii, Rumunsku, Moldávii, Černé Hoře, a tedy po zemích, ve kterých jsou převládajícími náboženstvími islám nebo pravoslaví a které si obvykle nikdo nespojuje se Střední Evropou, a přesto je jeho kniha – ve které označení Střední Evropa padá nadmíru vzácně – označována za záznam „myšlenkového zvládnutí středoevropských zkušeností“ (Robert Ostaszewski: Specialita – rozpad, Tygodnik Powszechny 29. 7. 2005).

Není to vina kritikova, ale autorova (vinu samozřejmě dávám do uvozovek). Ačkoliv se totiž Stasiuk zříká mýtu Střední Evropy, přece popisuje svou Evropu způsobem upomínajícím na texty, které se nejvíc zasloužily o vytvoření tohoto mýtu, tak jako esej Josefa Kroutvora: „Dějiny, události, důslednost, myšlenka a plán se pokaždé rozplývají v krajině. Dlouhé vyprávění o duchu dějin tu působí jako nápad stejně ubohý a procovský jako počestně napsaný román. Všednost je paní situace. Chybí přirozený pohyb, historický spád událostí. Život se zastavil na místě a člověk musí šlapat vodu, aby se neutopil v bezbřehé nudě.“

Na první pohled je těžké poznat, kterou z těch vět napsal Stasiuk a které Kroutvor (první dvě věty pocházejí ze Stasiukova textu Náš Baťko, zbytek z Kroutvorova eseje Střední Evropa: anekdota a dějiny). Také rozpad a netrvalost, podle polského kritika klíčové znaky Stasiukovy Střední Evropy, které ji mají odlišovat od mýtu „Evropy středu, zvlášť silně exploatovaného v posledních desetiletích“, jsou ve skutečnosti pro tento mýtus charakteristické a konstitutivní neméně než Café Havelka, Austria felix nebo Na krásném modrém Dunaji. Kdože to „vzývá krásu smetiště, úhoru, zapomenutého koutu Evropy. Mezi nejoblíbenější básnické metafory patří houževnatý plevel, všudypřítomný prach padajících omítek, pach nevětraného prostoru, všechny vůně práchnivějící monarchie…“. Stasiuk? Ano, zajisté. Ale uvedený citát pochází z Kroutvorovy knihy a týká se tvorby Bruna Schulze.

Nelze utéci před mýtem zakořeněným tak silně jako mýtus středoevropský. Stasiuk cestuje bez průvodce, úmyslně míjí památky a turistické atrakce, ale onen mýtus ho dopadne i v Michalovcích nebo Székelyföldu. Cestou do Babadag je popisem Evropy, která nechce dohánět Západ, protože je jí dobře tam, kde je. Ale to je stále tatáž Střední Evropa, kterou nacházíme v románech Josepha Rotha, Schulzových povídkách nebo v Kroutvorově eseji. Všechno, co poslední z nich napsal o Střední Evropě, se totiž týká Evropy Středovýchodní – Kroutvor napsal víc, než měl v úmyslu. Stasiuk naproti tomu napsal méně, než by mohl.

Cestou do Babadag v zásadě rozvíjí vizi, kterou autor načrtl v textu Palubní deník z knihy Moje Evropa. Dva eseje o Evropě zvané Střední. Je to nejpoutavější, ačkoliv o patnáct let opožděný polský hlas v diskusi o Střední Evropě – a zároveň spolu s Andruchovyčovým esejem její epilog. Tento text měl pracovní název Pocta goegrafii, a když ho člověk četl v úryvcích, publikovaných na stránkách novin, mohl se mu jevit jako skicák z cest po Slovensku, Maďarsku, Rumunsku. Ve skutečnosti je něčím víc: záznamem hledání a nalezení vlastního místa na zemi, svědectvím o loučení s dějinami a osvojování geografie. Stasiuk píše o periferii Evropy, protože čas tam plyne pomaleji, a místo aby se prostor v souladu s obecným trendem naší doby scvrkával, tam jako by neměl konce. Jeho Evropa (zvaná Střední) je ve skutečnosti útočištěm.

Aby nám řekl něco nového o své Evropě, musel by Stasiuk sáhnout asi po formě, kterou v posledních letech zavrhl. Napsat román, ve kterém by objevil něco víc než rozpad Středovýchodní Evropy, totiž její různorodost, bohatství kultur a tradic, celý ten chmurný středoevropský karneval, který nedávno vyjádřil Andruchovyč románem Dvanáct kruhů. Stasiuk není tak bachtinovský typ jako jeho ukrajinský přítel; vyhýbá se burlesce a bufonádě, ve které se spolutvůrce haličské básnické skupiny Bu-Ba-Bu cítí jako ryba ve vodě. Jestliže tedy nechce zpívat na veselce Střední Evropy, jež se vdává za Západ, ať zatančí na jejím pohřbu; ať všechny půvaby toho kousku světa, který možná jednou nebude ničím víc než bídnou kopií západní Evropy, zazáří, snad naposledy, na stránkách jeho prózy.

5.

Týž proces pohřbívání Střední Evropy, který vidíme ve Stasiukově a Andruchovyčově tvorbě, nastal na stránkách Středoevropských novin. Na nápad založit deník, který by vycházel ve čtyřech středoevropských hlavních městech, přišel americký finančník a filantrop George Soros, narozený v Budapešti, zakladatel nadace, která působí ve více než stovce zemí a prosazuje ideje občanské společnosti. Skončilo to čtyřstránkovou přílohou, která vycházela v novinách založených nebo reaktivovaných po roce 1989: Gazeta Wyborcza, Lidové noviny, Sme a Magyar Hírlap (později Népszava). Vlastně to byla zoufalá snaha udržet ideu visegrádské spolupráce, právě torpédované politiky, kteří došli k závěru, že společného cíle, členství v Evropské unii a v NATO, jejich země dosáhnou rychleji jednotlivě. Podobného názoru byla většina obyvatel těchto zemí.

Česko, Slovensko a Maďarsko (nemluvě o ostatních postkomunistických zemích) představovaly tehdy pro polského čtenáře jedno velké nikde, vzdálené, cizí a nebudící větší zájem. Náš vztah k těmto zemím byl kopií tehdejšího vztahu Západu k nám. Nikde to nebylo vidět lépe než v redakci deníku Gazeta Wyborcza, kde Adam Michnik vrhl na misku vah celou svou autoritu, aby přiměl vedení deníku k rozhodnutí, že se pustí do společného projektu s Čechy, Slováky a Maďary. Přesto zpočátku skoro všichni v Gazetě, kromě tehdejšího dopisovatele Gazety v Praze Andrzeje Jagodzińského, hungaristy Wojciecha Maziarského a mého předchůdce na místě redaktora Středoevropských novin Romana Kurkiewicze, viděli Visegrád jako výtvor cizí, zbytečný, zaneřáďující noviny a odsouzený k rychlému zániku.

Ten pak působil nevyhnutelně, neboť většina materiálů zasílaných z Prahy, Bratislavy a Budapešti se nehodila do tisku. Jejich autoři si obvykle neuvědomovali, že polským čtenářům je třeba vysvětlovat věci pro jejich krajany samozřejmé. Češi a Slováci před pouhými třemi roky pohřbili společný stát. Slovensko bylo součástí Maďarska tisíc let. Češi a Maďaři snad o sobě nevěděli moc, ale aspoň sebou navzájem nepohrdali tak jak Poláky, spojovanými v důsledku komunistické propagandy z osmdesátých let nadále s bídou a zaostalostí. Bez účasti Polska náš projekt, podobně jako Visegrádská skupina, neměl větší smysl. Ale účast Polska ho nesmírně komplikovala.

Na stránkách Středoevropských novin, které jsem na pobídku Adama Michnika redigoval ve velké míře samostatně, aniž bych se ohlížel na visegrádské kolegy, publikovali nejvýznamnější čeští, slovenští a maďarští esejisté. S mnoha z nich jsem hovořil a utvrzoval jsem se v přesvědčení, že každý z nich reprezentuje zajímavou odlišnou kulturu a národní tradici, která zároveň vykazuje mnoho znaků společných s kulturou polskou.

Tento dojem se prohluboval, když se k autorům Středoevropských novin připojili autoři slovinští, ukrajinští, litevští, rumunští nebo bulharští. Východiskem z visegrádské slepé uličky se totiž ukázalo rozšíření podoby Středoevropských novin o prostor celé „Středovýchodní Evropy“ od Tallinu po Tiranu, od Lublaně do Kyjeva (a tedy v souladu s masarykovskou koncepcí Střední Evropy). Takto se v záběru našeho zájmu mohly objevit státy, které polského čtenáře zajímaly víc než státy visegrádské – ať už z důvodů historických, jako Ukrajina, anebo politických, jako balkánské země, případně taky v souvislosti s krvavými válkami (země bývalé Jugoslávie), či konečně pro samotnou exotiku, jako v případě Albánie, Rumunska nebo Makedonie.

To začalo být možné v roce 1999, kdy byly Polsko, Česko a Maďarsko přijaty do NATO, Slováci se konečně zbavili vlády Vladimíra Mečiara, a všechno se to sešlo v tom čase, kdy se Soros rozhodl, že přestane přílohu financovat. Nyní pouze Gazeta Wyborcza pokračuje ve vydávání Středoevropských novin a činí to způsobem, který nemá mnoho společného s výchozím nápadem zakladatelů. Ale přítomnost středovýchodoevropské tematiky na stránkách Gazety stejně jako jiných názorových listů v Polsku a v celém regionu začala by za tu dobu čímsi samozřejmým. A vždyť přece právě o to šlo!

Pojem Střední Evropy (v pojetí Kunderově a jeho pokračovatelů) odložme tedy do starého železa. Je podezřelý přinejmenším ze tří důvodů. Za prvé nám vnucuje představu fiktivního historicko-kulturního společenství, která se míjí se skutečností Středovýchodní Evropy. Za druhé ztotožňuje Střední Evropu se Západem, což rovněž neodpovídá pravdě, způsobuje, že nedoceňujeme kulturní výjimečnost a různorodost naší části kontinentu a svévolně vylučujeme z evropských procesů Rusko. A kdyby jenom je! Ten pojem se příliš často (podobně jako pojem Západu) stává nástrojem vylučování – a to je třetí důvod, abychom ho přestali užívat.

Něco o tom vědí Slováci, Slovinci, Litevci, Bělorusové, Rumuni nebo Chorvati, a především Ukrajinci, kteří se z opodstatněných historických, kulturních a politických důvodů necítí být horšími obyvateli Středovýchodní Evropy a Evropany než Poláci, Češi a Maďaři, příliš často ovšem nebyli – a často stále nejsou – za takové uznáváni.

Je tedy čas pohřbít tu nešťastnou Střední Evropu. Sehrála svou roli, ale dnes přináší víc škody než užitku.

Aleksander Kaczorowski (1969) je bohemista, překladatel české literatury, novinář. Nyní zástupce šéfredaktora polského Neewsweeku. Esej pochází z autorovy nejnovější knihy Europa z płaskostopiem (ve spolupráci s Tomaszem Maćkowiakem; Czarne, Wołowiec 2006), která přináší patnáct rozhovorů s intelektuály českými, ale také z dalších zemí široce chápané střední Evropy.

Obsah Listů 1/2007

Související články

István Eörsi: Jak je těžké říkat ne

Anna Wolff-Powęska: Svádění Evropy

Judit Reimanová: Evropa Witolda Gombrowicze a Sándora Máraie

Aleksander Kaczorowski

The Great Central European Swindle

1.

2.

3.

4.

5.

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu