Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Jaroslav Šedivý: Maďarské povstání v mezinárodním kontextu
Po maďarském povstání, koncem roku 1956 a počátkem roku 1957, jsou do Moskvy zvány delegace ze socialistických zemí. Rumunům se slíbilo, že se ruší smíšené společnosti, Maďarům byla odpuštěna část dluhů. Československá delegace získala „obrovský úspěch“: Rusové vrátili dva hotely v Karlových Varech. Ale také uranové doly Jáchymov se vrátily pod československou správu! Jaké události však předcházely, kde byly kořeny? Zastavím se u několika klíčových momentů.
Chruščov učinil krok k odhalení jedné stránky stalinského teroru z pragmatických důvodů, protože vstoupil do boje o vedení v KSSS. Cílem jeho přímo fantastických odhalení bylo v první řadě zkompromitovat soupeře ze staré gardy a odsunout je z vedoucích míst. Zřejmě nedohlédl, k jakým důsledkům a otřesům to povede v komunistickém hnutí a v sovětském bloku. V úsilí odstavit Molotova zaútočil na jeho zahraniční politiku, a přitom se nemohl vyhnout kritice vztahů Sovětského svazu k zemím uvnitř sovětského bloku.
Stalin zemřel v březnu 1953. Nastalo období téměř dvou let dramatického boje o získání vedoucího postavení uvnitř komunistické strany, a tím i státu. Nejdříve vládl šest týdnů Malenkov, pak přišla aféra zvaná „banda Berija, Abakumov“, pak kolektivní vedení Chruščova za podpory Mikojana, v určité chvíli i Bulganinovy. Chruščov se nakonec zmocnil rozhodujícího postavení v ústředním výboru a šel do prvních konfliktů.
První, k čemu přistoupil, bylo zastavení šílené stalinské politiky začátku 50. let, jež směřovala východní blok či tábor ke konečnému konfliktu s „imperialistickým“ světem, který Stalin připravoval někdy na rok 1954. Vycházel z celé řady předpokladů, mezi jiným z toho, že v té době měl mít Sovětský svaz o půl roku dříve než Američané vodíkovou bombu. Tuto politiku nové vedení strany jasně zarazilo, neboť vedla Sovětský svaz do ekonomické i politické katastrofy.
Druhá věc, do které se Chruščov velice opatrně pustil, byla demontáž stalinské teze, do jejíhož rámce byly vtlačeny politické procesy v lidově demokratických státech, zejména v letech 1949–1950: že po vítězství revoluce se proti novému vedení spojí stará buržoazie, k ní se přidají pravicoví sociální demokraté, budou podpořeni trockisty, klérem a všichni budou řízeni nějakým agentem západní rozvědky. Tak vznikla první série procesů u nás – Horáková, Dundr, Kalandra atd. A poté, stále podle Stalinova schématu, když bude rozdrcena tato buržoazní protirevoluční vlna, se nepřítel přesune do řad a vedení komunistických či dělnických stran. A následovala druhá série procesů s „nepřátelskou klikou“ uvnitř komunistických stran, do nichž se přesunul tzv. třídní nepřítel. Chruščov tyto stalinské šílené konstrukce demontoval.
Třetí teze, se kterou Chruščov přišel, byla otázka rehabilitace Tita a navázání nových vztahů s Jugoslávií, resp. vtažení Jugoslávie alespoň do pozice přátelské nebo spojenecké.
V červnu 1955 odjel Chruščov s Bulganinem na ostrov Brioni, kde strávili pár dní v debatách s Titem. Když se Chruščov vrátil, chtěl s výsledky cesty seznámit v první řadě plénum ÚV KSSS. Svolal tedy na 4. a 5. července 1955 plénum, které se nakonec protáhlo na osm dní až do 12. července. Toto plénum je – podle mého názoru – důležitější než 20. sjezd, protože zde se Chruščov ve snaze rozdrtit Molotovovu politiku a oslabit jeho postavení pustil i do jeho zahraniční politiky, když ho obvinil z roztržky s Titem.
V průběhu tehdejší debaty v plénu ÚV KSSS vystoupilo osmnáct řečníků. Chruščov poprvé vyložil obrysy generální revize sovětské politiky i svého pojetí mezinárodních vztahů. První jeho teze zněla, že boj s kapitalismem se nedá vyhrát v přímé konfrontaci. Druhá teze varovala, že urychlovat revoluci v kapitalistických zemích přes tamní komunistické strany by nutně skončilo porážkou těchto stran.
Třetí tezí bylo, že situace na periferii kapitalismu se mění, rozvojové země se mohou stát zálohou či spojencem zemí socialistického tábora a Sovětský svaz tam musí jít do ofenzívy, aby tyto země oddělil od kapitalistického světa a přitáhl ke světu socialismu. Čtvrtá teze se týkala mírové smlouvy s Rakouskem – právě Molotov byl odpůrcem jejího podepsání v roce 1954.
A potom hlavní, pátý bod: Jugoslávie. Chruščov tvrdil, že mohou být různé cesty k socialismu, že není jenom model sovětský. To dávalo možnost různého výkladu. V průběhu diskuse došlo ke kritice partnerských vztahů Sovětského svazu se satelitními státy, kritizovaly se smíšené společnosti či chování sovětských velvyslanců například ve Varšavě atd.
Chruščov v tomto osmidenním zasedání v podstatě rozhýbal vše, co dosud v hnutí tvořilo ideologický rámec i zahraniční politiky. Zasedání bylo tajné, pouze jeden výtisk zápisu byl poslán prvním tajemníkům ve státech sovětského bloku (osobně jsem se k němu dostal v roce 1967, půjčili mi ho asi na den v archivu ÚV KSČ, když jsme dělali revizi procesů).
Právě na tomto zasedání bylo rozhodnuto, že se svolá 20. sjezd KSSS, aby se věci, které byly řečeny jenom na plénu ústředního výboru, dostaly do širší stranické sféry.
Dvacátý sjezd probíhal od 17. do 24. února 1956. Opakuje se tam všechno podstatné, co bylo řečeno na plénu v červenci 1955. Samozřejmě daleko podrobněji. Bombou byl Chruščovův tajný referát v noci ze 24. na 25. února 1956, pronesený dokonce bez přítomnosti zahraničních hostů. A tento projev byl šokem.
Přestože byl projev neveřejný, už 16. března o něm referovaly New York Times, pak Agence France Presse. Nedlouho předtím byl text rozeslán prvním tajemníkům komunistických stran států Varšavské smlouvy. Koncem května celý text získaly americké zpravodajské služby a americký State Departement jej uveřejnil celý 4. června 1956. V té chvíli jej šířil Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, čímž se text dostal i k veřejnosti v lidově demokratických státech. V satelitních státech SSSR se stal takřka veřejně známým.
Chruščov patrně podcenil následky. V socialistických státech ve vedoucích či plánovacích orgánech byl nový kurs pochopen asi takto: za prvé, sblížení s Jugoslávií a Titova rehabilitace znamenaly uznání pluralismu v socialistickém systému. Přestává fungovat sovětský model jako jediný. Za druhé, rehabilitace obětí stalinských čistek, která šla na 20. sjezdu až do 30. let, znamenala výzvu k revizi procesů i v dalších státech. Vedení stran těchto států ovšem reagovala různě. U nás v první řadě revize spočívala v tom, že z rozsudků některých odsouzených vyškrtli titoismus, spolupráci s Titem nebo sympatie k Titovi. Za třetí, byla otevřena otázka různých variant přechodu k socialismu. Vyskytla se dokonce formulace, že přechod k socialismu je internacionálním zájmem, k jehož realizaci je možné využívat národních specifik. To bylo úplně něco nového. Za čtvrté, v zahraniční politice Chruščov prosazoval široce pojatou politiku mírové koexistence. V jejím rámci ovšem předpokládal, že bude lépe dosahovat cílů socialistického tábora postupně, nikoli přímou konfrontací s kapitalismem. Už na 20. sjezdu byla odsouzena Stalinova instrukce, kterou dostaly řídící grémia tzv. socialistických států, k potlačení či rozpuštění sociálně demokratických stran.
Výsledek? Ve vedení států sovětského bloku nastala nervozita, znejistění, odpor, ale i opatrné přizpůsobení poselstvím 20. sjezdu.
Všimněme si pouze Polska a Maďarska, kde od roku 1955, nebo už 1954, panovalo určité napětí. Dvacátý sjezd podpořil místní liberály, reformisty, revizionisty, jak byli nazýváni přívrženci tu Gomułky, tam Nagye.
Nejdříve Polsko. Poznaň v červnu 1956, to byla odborářská manifestace, která přešla v protistátní demonstraci. Byla rozstřílena: 54 mrtvých, 300 zraněných, 120 zatčených. Šok v satelitních státech. A Gomułka se vrací do čela strany.
Gomułka 19. října svolává osmé plénum ÚV Polské sjednocené dělnické strany. Na plénum přiletěla nepozvaná delegace vedená Chruščovem, v aeroplánu seděli rovněž Mikojan, Molotov, Kaganovič a maršál Koněv, velitel Varšavské smlouvy. Půvabné je, že Gomułka je nechal lítat hodinu nad Varšavou, než povolil přistání letadla. Následuje noční jednání z 19.-20. října, na němž je Gomułka podroben nátlaku. Sovětské vedení mělo obrovské obavy ze sílící nacionální vlny v Polsku. Polsko bylo pro Moskvu základním článkem bezpečnostní zóny. To nebyla pro sovětské vedení jednoduchá záležitost. Z nočního zasedání neexistuje bohužel žádný oficiální zápis, jsou zápisy neoficiální.
Gomułka prosadil odvolání Rokossowského, ministra obrany v polské vládě. Rokossowski, ač Polák, byl maršálem Rudé armády. To byl zlom ve prospěch opatrného, leč důsledného postoje. Gomułka si prosadil proti Chruščovovi i takzvanou polskou cestu k socialismu. Její součástí byla např. dekolektivizace: později ze 17 tisíc jednotných zemědělských družstev nezbyla ani tisícovka. Prosadil značnou náboženskou svobodu, propustil kardinála Wyszyńského. Šel dokonce do jemných ekonomických reforem, povolil omezené soukromé podnikání, což byl na tu dobu úspěch.
To vše si Gomułka prosadil, protože zároveň praktikoval opatrný postoj vůči Chručovovi. Ujistil Rusy, že z hlediska bezpečnostního se nic nemění, že sovětské jednotky mohou zůstat na místě. A svolal na 24. 10. 1956 do Varšavy velké shromáždění, obrovský mítink, kde zcela otevřeně řekl, že sovětské jednotky zůstanou v Polsku, dokud vojenské základny NATO budou v Německu. To Chruščovovi stačilo.
Gomułka 24. 10. už věděl o zásahu sovětských jednotek v Maďarsku v noci z 23. na 24. října. Proto byl také opatrnější. V Maďarsku vypuklo povstání. Zatímco Gomułka dal prvním reformám zelenou, ale udržel v Polsku klid, Nagy toho nebyl schopen. Nagy byl dotlačen daleko radiálnějším občanským hnutím, Petöfiho kroužkem a dalšími, k rozsáhlému pokusu nejen uvolnit ekonomické a společenské podmínky, ale i změnit mezinárodní postavení Maďarska.
Na rozdíl od Polska v Maďarsku došlo k sovětské vojenské intervenci z těchto důvodů: Za prvé, maďarská komunistická strana v podstatě nedokázala na svou podporu vytvořit širší občanskou základnu tím, že by předvedla více nezávislosti na sovětské politice. Ústřední tajemník Ernö Gorö by to byl nedokázal, i kdyby chtěl.
Za druhé, působil zde velice silný národní zájem. Maďarsko byl poražený stát, stát, který platil reparace, který z druhé světové války vyšel okleštěn, oslaben. Tento široce přijímaný národní zájem tlačil ty, kteří byli ve vedení státu, k získání nezávislého mezinárodního statutu. Začalo se dokonce mluvit o neutralizaci typu Rakouska, Finska či Jugoslávie.
Za třetí, představy většiny Maďarů narazily na strategické a ideologické pozice Sovětského svazu. V okamžiku, kdy vláda v čele s Nagyem vyhlásila neutralitu, oznámila vystoupení z Varšavské smlouvy a vyzvala OSN k zásahu proti sovětské intervenci, se tyto události změnily v pokus o převrat. Tím spíš, že Nagy oznamoval i vytvoření politické plurality znovuzrozených politických stran. Tím také reakce Moskvy byla krutější.
Mezinárodní situace pro Maďarsko nebyla příznivá. Souběžně došlo k protiegyptské invazi v Suezu. Francie a Británie se pustily do války proti Násirovi; je zajímavé, že proti této invazi vystoupily velice tvrdě jak Spojené státy, tak Sovětský svaz. Tady došlo k určitému sblížení politik obou velmocí. Když tedy Nagy žádal zásah OSN, byla to žádost skutečně naivní.
Poučení historika je jiné než poučení politika. Jedno z historických poučení bylo, že velmoci chtějí mít v Evropě klid. Blokové uspořádání tehdy vyhovovalo oběma stranám. Když se Chruščov pokusil uvolnit napětí v mezinárodní sféře a začal mluvit o mírové koexistenci, nebylo jeho zájmem kvůli událostem v Maďarsku nebo v Polsku vracet mezinárodní situaci do rizikové fáze z počátku 50. let, a nebylo to zájmem ani americké politiky.
Poučení, které vyvodilo ze situace sovětské vedení, bylo, že se musí se satelitními státy zacházet jinak. To se odrazilo už v prohlášení z 31. října roku 1956. Koncem roku 1956 a počátkem roku 1957 jsou do Moskvy postupně zvány delegace. Rumunům se slíbilo, že se ruší smíšené společnosti, Maďarům byla odpuštěna část dluhů. Československá delegace v čele se Zápotockým získala „obrovský úspěch“. Prvním „úspěchem“, jak oznamovali, bylo, že Rusové vrátili do českého vlastnictví dva hotely v Karlových Varech. To opravdu vydávali za úspěch, protože ty hotely Stalinovi v roce 1946 věnoval Gottwald jako předseda vlády. Druhý úspěch už byl reálnější: uranové doly Jáchymov se vrátily pod československou správu. Zůstali tam ovšem samozřejmě sovětští inženýři, technici.
Boj ve vedení KSSS o novou politiku nakonec Chruščov prohrál. V roce 1964 je na ÚV KSSS smeten generalitou, která v něm měla velmi silné postavení, tou generalitou, která pak dosadila místo něho svého kandidáta Brežněva. Zde začíná opětné kolo militarizace: na armádu jde pětina HDP. Ale to už je jiný příběh.
(Redakčně upravená verze přednášky pro CEP-Centrum pro ekonomiku a politiku)
Jaroslav Šedivý (1929) je historik, politik, bývalý ministr zahraničí.
István Eörsi: Jak je těžké říkat ne
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
