Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Francii obchází strašidlo – strašidlo pochybností a populismu. Francouzi se ocitli na rozcestí a nevědí, kterou cestu zvolit. Problémy s národní identitou zřejmě ovlivní výsledky blížících se prezidentských voleb. Přejí totiž populismům. Vydá se Francie ve stopách Polska, Slovenska nebo Maďarska, kde triumfuje populismus? Anebo jí hrozí český scénář dlouhodobého politického patu?
Krizi identity Francouzů potvrzuje nad Seinou stále větší okruh analytiků. Vidí ji stejně tak intelektuálové, jako sociologové, novináři, politologové, historici, ba i spisovatelé lehkých bestsellerů. Politici vládnoucí pravice – snad jediní optimisté v onom prostředí – tvrdí, že není jisté, nakolik je tato krize skutečná a nakolik mediálně-publicistická. Chybnou diagnózu by podle nich měly stanovovat francouzské intelektuální elity.
Knihkupecké police se prohýbají pod tituly znějícími jako Francouzské neštěstí, Francouzská psychóza, Francie ztrácí paměť, Francie, kterou zapomínáme milovat, Francie upadá. Jejich autoři jsou zahrnováni mezi takzvané deklinology (od franc. décline – sklonek, úpadek). Zdůrazňují nevyřešené sociální a politické problémy, jejichž seznam je skutečně dlouhý: od nezaměstnanosti přes pokles kupní síly měny, rasové a náboženské konflikty, spirálu násilí ve škole i na ulicích, rychlý růst počtu přepadení starších lidí (což se spojuje s procesem stárnutí společnosti) až po starosti s francouzskou historickou pamětí či klesajícím významem Francie v mezinárodní politice a světovém hospodářství. O hloubce krize svědčí, že se problémy týkají celého spektra společenského a státního života. V této situaci se běžný Francouz, příslovečný Monsieur Dupont, prostě bojí budoucnosti a dojatě vzpomíná na staré dobré časy. Intelektuální elity soudí, že se patří varovat před nadcházející katastrofou, vládnoucí politikové by pak společnosti radši naordinovali diazepam.
Moře inkoustu bylo prolito při psaní o rasových a náboženských konfliktech po potyčkách na předměstích francouzských měst roku 2005. Problém kontroly přistěhovalectví je po desetiletí emblematickým tématem Národní fronty Jean-Marie Le Pena. Neopouští první strany novin a je přítomen v televizních zprávách také nyní. Co je horší, také Le Penovi političtí protivníci přejímají jeho rétoriku a vyslovují se pro radikální řešení. To zas posiluje samotného Le Pena, neboť jako by to potvrzovalo, že právě on měl pravdu. Méně známé však zůstávají problémy historické povahy, které prostupují starostmi současnými. Právě ony, dokonce hlouběji než aktuální politické a společenské problémy, formují duši Francouze a jeho národní hrdost. Ony také podněcují populismus a demagogii.
Mezi těmi, kteří hlasitě upozorňují na francouzské viny a omyly, jsou seriózní historikové, jako například kolem Stéphana Courtoise soustředění autoři Černé knihy komunismu, vydané roku 1997, a jejího pokračování, vydaného v roce 2002 pod ironickým názvem Z minulosti udělejme nepopsaný list. Courtois zahájil vnitrofrancouzské účtování poukazem na to, jak byla (a podle něho stále je) zdejší levice zahleděna do stalinismu. Sám Courtois, s trockisticko-maoistickou minulostí sahající do roku 1968, se bije v prsa za omyly mládí. Ovšem kromě nepřátel na levici si vůbec nezískal oporu na pravici. Účtování s minulostí tu totiž nedosahuje té ostrosti jako například v Polsku, kde historikové z Ústavu národní paměti (IPN) přepisují domácí dějiny. Černá kniha komunismu a její mladší sestra se staly živnou půdou pro diskuse intelektuálů, ale mezi lid nepronikly. Leda v podobě odvarů, popisujících například francouzské koloniální zločiny (Černá kniha kolonialismu).
Hlubší vliv na veřejné mínění mají okázalé, ale taky přepjaté „historické monografie”. Příkladem je okázalé dílo Medhiho Belhaje Kacema Francouzská psychóza, ideologizující problémy imigrace a příčiny vzpoury předměstí z roku 2005. Kacem se příliš jednostranně drží hledisek frustrované mládeže, ničící v zběsilém hnutí mysli všechno, co jí přijde do cesty. Na první pohled je ovšem vidět, že problém je mnohem složitější. Ale jsou také díla sahající dále do minulosti, např. Napoleonův zločin Claudea Ribbeho. Tento autor Francouzům připomíná, že Napoleon obnovil otroctví, a přirovnává tento napoleonský zločin k Hitlerovu holocaustu.
Právě napoleonské motivy se loni těšily mezi francouzskými deklinology velkému úspěchu. Dvousté výročí bitev u Slavkova (2. prosince 1805) a u Jeny (14. října 1806) k tomu dávaly skvělou příležitost. Jedni je chtěli ku povznesení ducha okázale slavit, jiní, mj. vládnoucí chirakovská pravice, by raději výročí napoleonských bitev přešli mlčením.
Ke spektru účtování s dějinami patří samozřejmě diskuse o kolaboraci z období vlády ve Vichy. Připadla na období prvního prezidentského mandátu Jacquese Chiraca a je třeba přiznat, že prezident ji vyhrál. Přiznal odvážně, že Francouzi měli velký podíl na deportaci francouzských Židů do hitlerovských vyhlazovacích táborů a že většina to dělala z vlastní vůle a horlivosti. Tento motiv měl také zřetelný politický podtext, neboť předcházející socialistický prezident François Mitterrand, zapletený do účasti ve vládní administrativě Vichy a přátelství s Rčnem Bousquetem, bývalým policejním šéfem a ministrem vnitra ve vládě Vichy let 1942–1943, raději o těchto tématech mlčel. Mladší Chirac – v opozici vůči Mitterrandovi – mohl tento problém francouzské duše řešit s větší volností.
Také otázka opožděných vyznání Güntera Grasse ze srpna 2006 našla širokou odezvu mezi pařížskými elitami. Spisovatelovo prohlášení, že byl jako sedmnáctiletý zařazen do Waffen SS, Francouze rozdělilo. Část komentátorů připomněla, že od července 1944 do února 1945 existovala dobrovolnická, výhradně francouzská 33. divize SS Charlemagne (nota bene rozdrcená v Pomořanech), zatěžující kolektivní svědomí národa. Mají tedy proto Francouzi Grasse hájit, anebo ho stejně jako „své vlastní” esesáky odsoudit? Šalamounské řešení nabídl Bernard-Henri Lévy. Grass-spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu by měl právo na jakýkoliv životní omyl, Grass-intelektuál a mravní autorita má být „leklou kambalou, rozkládající se na pláži rozpálené sluncem“. Lévyho grassovská fráze však představuje pouhou jadrnou rétoriku. Neřeší francouzské historické dilema, neboť půlení Grasse nelze aplikovat na tatínka nebo dědečka současného průměrného Francouze.
Krize identity Francouzů se odráží také v lehčí literatuře. Bestseller na léto Francouze žijícího v Londýně Marca Lévyho Moji přátelé, moje lásky vypráví banální příběh ze života jeho mladých krajanů, kteří se stěhují za Kanál La Manche ze zatuchlé Paříže. Hlavní město Francie se tu jeví jako nevlídné místo, zalidněné křupany, kteří si ani neřeknou dobrý den. Londýn je naproti tomu oázou klidu, kde potkáte samé vlídné a usměvavé lidi. Něco na tom samozřejmě je, jestliže se Francouzi podobně jako Poláci hojně stěhují do ekonomicky liberální Velké Británie. Ovšem zkarikované Lévyho srovnání získává teprve v kontextu krize identity Francouzů dramatické vyznění a vysvětluje alespoň zčásti úspěch románu: snem Francouze se stává útěk ze zkostnatělé dekadentní Francie do pružné a vůči budoucnosti otevřené Velké Británie. I tohoto léta chtěl Francouz právě takové příběhy číst, když si vyhříval kosti na pláži v Saint Tropez, ačkoliv na slovo „liberalismus” zároveň reaguje alergicky. Vskutku podivuhodný případ pro psychoanalytika.
Publikace tohoto druhu Francouze nepovznášejí. Část deklinologů se tedy domnívá, že Francii hrozí úpadek. Nikdo se samozřejmě neuchyluje k fantazírování, že by země měla zmizet z mapy Evropy. Po svém „naprostém” pádu se má pozvednout jako za generála de Gaulla – samozřejmě bude zapotřebí muže prozřetelnosti takovéhoto kalibru. Jiní se domnívají, že už když jim spadnou šupiny z očí, Francouzi se rychle vzchopí, najdou východisko a předejdou národní katastrofě. Jako obvykle se v takových případech zjevili „antirepentencionisté” (od. franc. repentance – zkroušenost, litování hříchů). Mezi nimi známý spisovatel a historik Max Gallo, angažovaný na levici. Jeho Hrdost býti Francouzem je balzámem na francouzskou duši (kniha se vrací mj. k vítězství u Slavkova). Právě uchlácholení narušené národní hrdosti má přinést plody v podobě východiska z krize identity. A to už zanedlouho, totiž během prezidentských voleb. Samozřejmě by musel vyhrát někdo z levicových spisovatelových přátel.
Ale návrat k sebeuspokojení díky takové zjednodušené psychoanalýze nezruší krizi politického vedení, sužující Francii. Bezradnost Francouzů vůči budoucnosti ukázaly výsledky referenda v otázce Evropské ústavy z května 2005. Nejde ani tak o samotný fakt jejího odmítnutí, ale o důkaz, že Jacques Chirac, vedoucí po léta státní politiku, nemá podporu většiny krajanů v tak vážné záležitosti, jakou je budoucnost Evropské unie a role Francie v mezinárodní aréně.
Připomeňme, že Chirac byl zvolen na druhé prezidentské období v roce 2002 de facto plebiscitem. Ve druhém kole voleb se utkal s radikálem a populistou, vůdcem nacionalistické Národní fronty Jean-Marie Le Penem. Takto získaného mandátu patřičně nevyužil. Prezident totiž došel k závěru, že vítězství 82 procenty hlasů ho opravňuje k vedení vlastní politiky, bez ohledu na ostatní. Gestem směrem k voličům, kteří pro něj hlasovali výhradně kvůli populisticko-nacionalistickému ohrožení, mohlo být, kdyby se rozdělil o moc s někdejšími přáteli z centristické strany UDF (z této strany byl získán pouhý jeden ministr, což je v politické stavebnici bezvýznamné). Žádné gesto vůči socialistům z prezidentovy strany nepřišlo, třebaže právě oni se přičinili o jeho zvolení. Chirac došel k závěru, že parlamentní absolutní většina prezidentské pravicové strany UMP k vládnutí Francii stačí. Ukázalo se však, že nestačí na to, aby si získal náklonnost Francouzů.
Bilance Chiracovy vlády je tři měsíce před prezidentskými volbami přinejmenším nejednoznačná. Sám prezident tvrdí, že všechno je v pořádku, ale nálady jsou odedávna melancholické, jeden korupční skandál totiž střídal druhý, nepodařilo se zavést důležité hospodářské reformy, nezaměstnanost klesala velice pomalu, slibované omezení daní zůstalo omezením výhradně slibovaným (do začátku roku 2007 – volební guláš!), zatímco peněženky Francouzů se nadále dožadují nových eur. Potyčky na předměstích francouzských měst z konce roku 2005 také zatěžují Chiracovo konto, ačkoliv prvotní příčiny leží ve vnitřní politice Francie 70. let, kdy začal proces masové ghettoizace předměstí.
Rovněž za tohoto prezidentského období Francie ztratila svou roli při formování politiky EU, o což se ostatně zasloužilo téměř 55 procent hlasujících v referendu, když odmítli ústavní smlouvu. Jedním z hlavních cílů gaullismu, za jehož pokračovatele se Chirac považuje, je zajištění velmocenského postavení Francie a jejího vyzařování do celého světa stejně tak v kulturní, jako v politické sféře. Ono vyzařování vlastně zaniklo, což Francouzi pociťují velice bolestně. Snad největší Chiracův úspěch, totiž zrušení vojenské služby a transformace francouzské armády na vojsko profesionální, také značná část společnosti zpochybňuje. Profesionální silná armáda sice dovoluje účinněji vyzařovat vně, ale ztrácí roli sjednocující národ. Část ztracené mládeže navracela zpět do společnosti právě vojenská služba. Teď už tato možnost není. Truchlivé nálady budou v nadcházející volební kampani favorizovat populismus, demagogii a podporu těm, kdo slibují návrat starých dobrých časů. Kolikpak Francouzů se na sebe dokáže podívat z odstupu tak jako filozof Jean-François Revel, zesnulý v dubnu 2006, který ironizoval: „Jestliže Francie tak intenzivně vyzařuje do celého světa, a to už celé roky, ostatní země dávno měly postihnout popáleniny”.
S takovou bilancí by samozřejmě Chirac udělal lépe, kdyby se voleb neúčastnil. Ponechává si však na toto rozhodnutí čas do letošního března. Kdyby se prezident rozhodl startovat, a zde může převážit touha vyhnout se právní odpovědnosti za obvinění z podílu na korupčních skandálech, vyvolal by na pravici smršť, která by ji skoro jistě připravila o šance vládnout. Aby si pravice udržela moc, musí sjednocovat, ne dělit. Ovšem otevřenost vůči centristům z UDF se stále jeví pochybně. Předák UDF François Bayrou sní o roli jazýčku na vahách. Proto lavíruje, neúprosně útočí na vládu, aby ji za okamžik chválil. Zároveň by chtěl vytýčit třetí, středovou cestu francouzské politiky. To ovšem vypadá nadmíru obtížně, neboť francouzské státní instituce byly střiženy pro potřeby polarizovaného systému pravice-levice, existujícího už dvě stě let, a Francouzi si na rozdělení na dva opoziční politické bloky zvykli. Nerozhodnost centristy může přijít draho, ačkoliv i několik procent hlasů pro Bayroua v nejbližších volbách může hrát roli závaží v následujících volbách parlamentních a při formování nové vlády.
Kandidátem vládnoucí pravicové strany UMP je ministr vnitra Nicolas Sarkozy, který už víc než rok neskrýval chuť na nejvyšší postavení ve státě. Ovšem i jeho pozice poslední dobou poněkud slábne. Jím vymyšlená politika tvrdé ruky vůči imigrantům a obyvatelům předměstí, pocházejícím z přistěhovaleckého prostředí, nepřináší větší efekty a zároveň stírá odlišnosti od Le Penovy extrémní pravice. Francouzi s úzkostí sledují boje gangů s policií v problematických čtvrtích velkoměst. Proto se kromě jiného Sarkozymu nedaří převzít Le Penovy voliče, kteří stojí jako jeden muž za svým jediným vůdcem.
Sarkozy má také potíže ve vlastních řadách. Navrhuje rozchod s dosavadní politikou pravice, ale jestliže zůstává ve vládě, nemůže rozvíjet protichiracovské ideje. Znám je také přehnanou horlivostí, výstředními nápady, prchlivostí, bezuzdnými politickými ambicemi, kontroverzním počínáním blízkým receptům extrémní pravice a – přátelstvím k USA. To od něj ovšem odrazuje mnoho pravicových voličů. Jeho mediální obraz je černobílý. Část Francouzů ho zbožňuje, část nenávidí. Navíc je zatížen hříchem oportunismu, neboť v prezidentské kampani v roce 1995 podpořil Edouarda Balladura, nikoliv Chiraca, načež se po vítězství toho druhého ucházel o jeho přízeň. O Sarkozyho politické šikovnosti ovšem svědčí fakt, že ačkoliv nebyl Chiracovým favoritem (tím byl premiér Villepin), podařilo se mu stanout v čele prezidentské strany UMP. Toto postavení mu dává naprostou kontrolu nad stranickým aparátem, což je ve volební kampani věc prvořadá. Sarkozy ví, že právě teď hraje svou životní roli, ačkoliv Chirac stále může svou případnou „divokou” kandidaturou jeho plány narušit. Sarkozy bude tedy v této kampani bezohledný. Ale on sám neví, jak to přijmou Francouzi, a proto poslední dobou náhle zmírněl.
Ještě rozhádanější je francouzská levice. Ústavní referendum z roku 2005 vyjevilo hluboké rozdíly v jejím lůně, pokud jde o vztah k EU. Část levice, která se označuje za „solidární” (komunisté, trockisté, antiglobalisté a skupina socialistů kolem bývalého premiéra Laurenta Fabiuse, kdysi známého liberální sic! i oportunistickou politikou, dnes hledajícího společnou platformu s komunisty), projekt ústavy odmítla. Socialistická strana byla pak oficiálně pro projekt, setrvala tedy na pozicích „liberálních“. Toto rozdělení komplikuje situaci dodnes.
Socialisté zvolili ve vnitřních primárkách za svou kandidátku Ségolene Royalovou, životní družku prvního tajemníka strany. Ta se při lepení svého programu snaží sahat víc napravo než ostatní. Loví tedy na území centristů i umírněné pravice a těžko si představit, že by mohla získat podporu sílící, třebaže na drobné straničky rozbité extrémní levice – leda ve druhém kole prezidentských voleb, ale tam je třeba se nejprve dostat. Nebude tedy ani na levici chybět demagogie a přetahování o programy a hesla.
Rozdrobenost na levici a nesourodost pravice podporuje populisty. Ti získávají na síle od osmdesátých let, a to nejen ve Francii (rovněž v sousední Belgii, Holandsku a Německu). Prim samozřejmě hraje strana Jean-Marie Le Pena. Podobně jako Sarkozy ví i vůdce Národní fronty, že vede svůj poslední boj. Le Pen, který má 78 let, sní o prezidentském křesle už roky. Ví ovšem, že mu zůstalo příliš málo času, než aby dosáhl svého. Proto počítá s tím, že postoupí do druhého kola prezidentských voleb (pokud se mu vůbec podaří vystartovat – překážkou může být nedostatek podpory pěti set starostů, nezbytné k vepsání na konečnou listinu kandidátů), s bezprecedentní konsolidací vlastního voličstva a při té příležitosti získáním maximálního počtu členů parlamentu ve volbách zákonodárců. Pro realizaci tohoto scénáře by bylo samozřejmě nejvýhodnější minimální vítězství Sarkozyho nebo Royalové s tím, že samotný Le Pen by byl ze závodů o prezidentství vyloučen kvůli nedostatku oné podpory starostů. Tehdy by Le Pen získal pověst mučedníka a Národní fronta, nikoliv centristé, by se stala při vytváření vlády jazýčkem na vahách. Při takovém vývoji událostí by – kdoví – snad právě tato strana mohla získat většinu a snažit se utvořit novou vládu. O soužití s prezidentem Sarkozym starý vůdce určitě snívá při ranním holení. Další scénář pro něj testují nynější politici ve východní Evropě – v Česku, Polsku, na Slovensku i v Maďarsku. Politické zmatky vládnoucí v těchto zemích jsou pro Le Pena vzorem. Důstojným završením jeho politické kariéry by totiž bylo rozbití dosavadního systému a založení nové, šesté republiky, opírající se o mravní řád z dob maršála Pétaina. A to by bylo možné jedině při náležité dávce zmatků a dezorientace společnosti – ingrediencí, kterých ve Francii stále přibývá.
Populistické snadné recepty jsou nakažlivé. Padají dnes ve Francii nejen z úst politiků extrémní pravice, ale rovněž pravice umírněné, socialistů i krajní levice. V knize Návrat populismu známý francouzský politolog i sociolog Pierre-André Taguieff varuje před růstem významu Národní fronty. Nepředvídal ovšem, že se populismus rozšíří na všechna uskupení. Tomuto jevu přeje do značné míry právě pochybování a dekadentní krize francouzské identity. Schválení zákonů zakazujících popírání arménské genocidy v parlamentu koncem roku 2006 (na jedné straně krásné gesto vůči Arménům, na druhé straně politický vlastní gól, vždyť proč by měla právě Francie a nikoliv celá Unie rozhodovat o pohledu na tragédii, která se udála před desetiletími?) neléčí, ale prohlubuje francouzskou depresi.
Tato spleť událostí a ponuré nálady nedovolují vyloučit buď opakování voleb z roku 2002, anebo dokonce horší scénář: vítězství Národní fronty v parlamentních volbách. Souboj Sarkozyho nebo Royalové s Le Penem by byl pouze důkazem, že lekce demokracie před čtyřmi lety byla zbytečná. Ale výsledek takového střetu je jistý – zvítězit může jenom protivník Le Pena, neboť sjednotí levici a pravici tak jako před pěti lety. Nástup populistů a nacionalistů k moci by ochromil Francii nadlouho a představoval by katastrofu rovněž pro Evropu. Třeba však není železné dělení na levici a pravici vůbec natolik nahlodáno a dekadentní nálady Francouzů jsou jenom vidinou blaseovaných intelektuálních elit? Kéž by! Odpověď za tři měsíce.
Tento text pro Listy věnuji profesoru Josefovi Fulkovi st. z AV ČR k jeho 80. narozeninám. Prof. Fulka v 60.–80. letech 20. století proslavil českou reprodukční biologii a emvryologii mj. ve spolupráci s francouzskými a polskými embryology. Mnoho zdraví do dalších let!
Jacek Kubiak (1960) je biolog, posledních 18 let žije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza). V portálu týdeníku Polityka spolurediguje blog naukowy.blog.polityka.pl.
Petr Kolář: Francie: prvorozená dcera a její nápadníci
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
