Stanislav Holubec

Budoucnost KSČM

Rok 2006 znamenal pro KSČM řadu porážek. Prohrála parlamentní i senátní volby a nijak nezářila ve volbách komunálních. K tomu se přidala i kauza zpackaného prodeje stranického sídla. Lze říci, že od roku 1993 tu nebylo pro KSČM tak špatných dvanáct měsíců.

Začíná být jasné, že tyto porážky nejsou pouze dílčí, ale mají systémový charakter. Za druhé se zdá, že tučná léta 1999–2004 pro KSČM skončila a je třeba se připravit na méně úspěšné období. Za třetí se zdá, že jestliže KSČM prospala období, kdy šlo provést nezbytně nutné reformy, aniž by to výrazně ohrozilo pacientovo zdraví, dnes jsou reformy nutné, chce-li pacient vůbec přežít. Navíc není jisté, jestli už není pozdě.

KSČM nemá v současnosti potenciál, aby se stala v příštích deseti letech dlouhodobě velkou stranou, tj. stranou s voličským potenciálem větším než 20 %. KSČM měla pravděpodobně možnost tento potenciál získat na počátku devadesátých let. Vlivem řady historických okolností se tak nestalo. I přes nárůst počtů volebních hlasů v letech 1999–2004 už nebylo pravděpodobně možné v tomto období ztracenou historickou šanci počátku devadesátých let získat.

V současnosti jde o to, zda se KSČM v příštích deseti letech udrží jako středně velká strana (tj. s voličským potenciálem 10–20 %), stane se malou stranou (s voličským potenciálem 5–10 %), nebo jako parlamentní strana přestane existovat. To, který z těchto tří scénářů nastane, ovlivní řada faktorů. Lze je rozdělit na faktory na KSČM závislé a nezávislé.

Vyjmenujme si nejprve faktory na KSČM nezávislé:

1. Sociální polarizace a snižování ekonomického růstu české společnosti. Ačkoli bychom mohli očekávat jednoduchou závislost, že klesá-li ekonomický růst a zvětšují-li se sociální rozdíly, bude to přinášet ovoce KSČM, vůbec to nemusí platit. S ekonomickou polarizací společnosti na horní úspěšnou třetinu a dolní neúspěšné dvě třetiny se může sociální demokracie posunout z hlediska svých voličů dolů a stát se zástupcem vrstev aktuálně ztrácejících své pozice, zatímco vrstvy, které své pozice ztratily již dávno, se mohou propadat do rezignace a pasivity.

2. Vláda sociální demokracie. Můžeme se domnívat, že kdykoliv vládne, je sociální demokracie nucena zaujímat méně levicové postoje. Proto kdykoli bude sociální demokracie vládnout, lze očekávat, že KSČM bude získávat nové voliče. Ani tento faktor nemusí působit zcela jednoznačně. To jsme viděli na zkušenostech s vládou ČSSD z let 1998–2005. Zatímco zpočátku bylo vládní působení ČSSD pravděpodobně nejdůležitější příčinou úspěchu KSČM, ve druhém vládním období tento efekt fungoval jen do doby razantního nástupu ODS v evropských a regionálních volbách 2004. Český levicový volič si tehdy začal uvědomovat, že KSČM nemůže být dostatečně silnou hrází proti modré tsunami a začal projevovat přízeň ČSSD, která změnila po nástupu J. Paroubka rétoriku a obrátila ji směrem k těmto voličům.

Velkou roli budou hrát ale také faktory týkající se přímo KSČM:

1. Členská základna. Stav je obecně známý a není třeba jej blíže připomínat. V současnosti (počátek roku 2007) má okolo 84 tisíc členů. Toto číslo ovšem nic neříká o věkové struktuře. Podle údajů posledního sjezdu strany bylo v roce 2003 do padesáti let pouze 8,7 % členské základy, tj. okolo 8000 lidí. Takto slabě zastoupená střední a mladá generace už představuje vážné problémy pro získávání nových reprezentantů KSČM.

Příliš stará členská základna ovšem pro stranu stále znamená nezanedbatelný zdroj finančních prostředků (v roce 2003 18,6 % příjmů, v souvislosti s volebními neúspěchy se ale tento podíl může vyšplhat až na 30 %) a tento pramen vysychá rychlostí sedmiprocentního úbytku členské základny ročně. Navíc se předpokládá, že rychlost úbytku se zvýší okolo roku 2009, neboť v tu dobu zemře většina generace, která zažila listopad 1989 již v důchodovém věku, a neměla tudíž potřebu z KSČ v roce 1990 tak masově vystupovat jako lidé, kteří zažili listopad 1989 ještě jako pracující.

2. Stav politické reprezentace KSČM. I v tomto případě jde o generaci mezi padesáti a pětašedesáti lety, tj. v těsně předdůchodovém věku. KSČM chybí politická generace lidí mladších padesáti let. Přitom jiné strany, především ODS a Zelení, jsou postaveny právě na této generaci. Jak uvádí Štěpán Kotrba, páteří ODS jsou muži ve věku 35–45 let. KSČM má své zastupitele na všech úrovních z velké většiny v předdůchodovém věku. Komunisté si nedávno stěžovali, že jejich starosta města Boru nebyl zvolen do funkce po třiceti letech starostování! Nikdo si nepoložil otázku: A není třicet let poněkud dlouhá doba pro radikální levici? Neměl si již dávno vychovat nástupce, který by funkci převzal? Podobná situace platí i pro poslance KSČM v Parlamentu ČR (pouze jeden je mladší 40 let) i poslance krajských zastupitelstev.

3. Stav voličské základny. Obecně platí, že z generačního hlediska je zásadní zlom mezi pravicovými a levicovými voliči v ČR okolo roku narození 1960. Generace narozená po tomto roce byla politicky socializována v období tzv. normalizace, případně v devadesátých letech. Jedno i druhé období bylo velmi nepříznivé pro tvorbu levicových názorů. Doba po roce 1989 poskytla jejím vzdělanějším příslušníkům velké možnosti a sociální mobilitu. Teprve po polovině devadesátých let se začaly tyto možnosti uzavírat. Je ovšem otázkou, zda to postačí, aby se objevila generace nová s levicovějším viděním světa. Ačkoli se sociolog Robert Sak snaží něco podobného naznačovat, příliš si to nemyslím. Politickou socializaci generace narozené po roce 1980 totiž ovlivňuje několik levici nepříznivých faktorů: 1. Pokračující individualizace společnosti. Stále se prosazuje názor, že člověk je na světě sám za sebe, má svobodnou vůli, jen v jeho rukou leží, zda bude mít úspěch či nikoli apod. 2. Spojení levice se stářím. Tady nastupuje obyčejný generační konflikt, levice začala být vnímána jako zástupce stáří. Ostatně se není co divit: je to stáří, které potřebuje ochranu sociálního státu, je to stáří, které si pamatuje na kladné stránky státního socialismu. I mládí má některé aspekty, které souzní s levicovými požadavky (touha měnit svět k lepšímu, některé sociální obtíže, radikalita), nicméně právě spojení levice se stářím ji učinilo nepřitažlivou. 3. Proces ztráty důvěry v politiku obecně a postupující depolitizace společnosti především nižších středních a nižších vrstev. V mladé generaci se neprosazují názory, že systém je špatný a jde o to jej změnit. Prosazují se názory, že systém je špatný a my ho stejně nezměníme. Politika je obecně považována za špinavost a řešením je, že se o ni slušný člověk nezajímá. 4. Podobně faktor poznání strastí ekonomického života dost často nevede k levicovým názorům, ale k pasivitě a rezignaci. Mladý člověk, který se stane nezaměstnaným nebo zažije na vlastní kůži aroganci šéfů a vykořisťování, bude většinou reagovat skepsí a poklesem zájmu o věci veřejné. 5. Řada sociologických výzkumů ukazuje, že mladý člověk je náchylnější k mediální manipulaci včetně manipulace politické. Jestliže zastává oněch obvykle uváděných 80 % českých médií pravicová stanoviska, musí se to nutně projevit v socializaci mladé generace.

Individualizace společnosti může ovšem vést paradoxně k individualistickému postoji typu „jen mrtvé ryby plavou s proudem, a když jsou všichni individualisté, já budu právě proto jiný“. Spojení levice se stářím může vést u jedinců, kteří mají soucit se stářím, k přejímání jejích postojů, možná i natruc společnému nepříteli – střední generaci. Špinavost politiky může vést k přesvědčení, že je třeba politiky jiné, ovšem tento postoj může vést jak k radikálně levicovým, tak i k radikálně pravicovým postojům. I faktor poznání skutečného ekonomického života může vést k usilování o ekonomický systém spravedlivější. Samozřejmě většinu lidí v ČR komentáře K. Steigerwalda nebo R. Jocha nezajímají, ale mohou se vyskytnout i lidé, kteří ve svém kriticismu přestanou pravicová mediální klišé přijímat a budou hledat alternativy.

Jako levicový faktor může fungovat i prožitek dobyvačných válek USA. Jen málo lidí má rádo války a válečníky a jen málo lidí se chce na válkách podílet. Proto je tolik odpůrců podílu ČR na válce v Iráku nebo stavby základen USA v ČR. I když používají propagandisté i ty nejsofistikovanější způsoby manipulace, existuje určitá hranice, za kterou většinu lidí manipulovat nelze. A USA jsou v naší kultuře symbolem světa kapitalismu. Proto je možné, že odmítání války může být pro řadu lidí počátkem jejich odmítání kapitalismu. Byla by škoda, pokud by se odmítání války přetavilo jen do antiamerického šovinismu.

Pravděpodobně bude socializačním faktorem i prožitek vlády pravice. Nikoli pravice vázané nějakými opozičními smlouvami nebo velkými koalicemi, ale nefalšované pravice, která bude zavádět sociálně bezohledná opatření, dopadající i na mladou generaci, navíc je bude ve své opilosti mocí arogantně odůvodňovat stylem „když nemáte chleba, jezte koláče“ (viz výrok slovenského ministra, že sanitka nesmí být taxíkem pro chudé). V omezené míře může být socializačním faktorem studium nebo práce v zahraničí a hmatatelný prožitek bídy třetího světa nebo setkání se západní levicí. Pro mnoho apolitických či pravicových environmentálních a lidskoprávních aktivistů je šokem setkání se západními kolegy, projevujícími levicové postoje.

To vše by ovšem nestačilo, pokud by latentní levicové názory neměly kulturní scénu, kde by se vyskytovaly, i prostor politický. Tou kulturní scénou může být vydávání knih s levicovou tematikou, vydávání studentských kritických časopisů a dalších tiskovin pro mladé (na akademické půdě se tuto roli pokouší plnit časopis Perspektivy, na internetu to jsou Britské listy a Lavka.info, za velký úspěch lze považovat převzetí časopisu Nový prostor O. Slačálkem, ve vydávání knih se o mnohé snaží občanské sdružení SOK s nakladatelstvím Marek). Není možné zapomínat ani na dílčí jednorázové kampaně (iniciativy Ne základnám a Jsme občané). Ovšem ani kulturní scéna nestačí a jde o to, aby existovala také politická platforma. Zelení, jak mnozí očekávali, zabředávají stále víc a víc do politických čachrů a ze strany, která chtěla být aktivistickou, se stávají spolkem po moci žíznících politických šíbrů, jejichž rozhalenky místo kravat mají být patrně náplastí pro zklamané aktivisty. KSČM je pro mnohé z lidí aktivních na kulturní levici nepřijatelná a ani se o spojenectví s tímto prostředím nesnaží. Je otázka, zda má na to, aby sehrála tuto roli. Odpověď ovšem nebudeme znát, pokud se o to alespoň nepokusí. Podniknutí tohoto pokusu souvisí patrně s jejím přežitím vůbec.

ČSSD má jiné úkoly. Je v zájmu levice, aby existovala její silnější část, která se bude podílet na vládní moci a bude dělat život v pozdním kapitalismu snesitelnější. Aby byla taková strana dostatečně silná pro zaujímání vládní pozice, musí se obracet na voliče patřící i k politickému středu a nemůže si dovolit vycházet z radikálních pozic. Její program musí být nutně nikoli antikapitalistický, ale jen prosociální. Ale je také v zájmu celé levice, aby zde existovala strana radikálnější, která bude otevírat nová témata, která bude kritikem sociální demokracie, aby na svém taktickém pochodu za středovým voličem nešla příliš daleko. Takovéto radikální straně nalevo od ČSSD by nešlo o vládní a jiná křesla, a tak by si mohla dovolit zavádět do veřejného prostoru i kontroverzní témata. Například pokud si vládní levice nemůže dovolit kvůli zahraničním závazkům ČR příliš kritizovat USA, radikální levice by si to dovolit mohla, totéž platí o postoji k velkému byznysu, k prosazování radikálně demokratických názorů, se kterými se nedají vyhrát volby, ale bylo by třeba, aby je někdo ve veřejném prostoru vyslovoval. Pro podobný úkol nepostačí sociální hnutí a nevládní organizace, případně malá neparlamentní strana. Tyto síly nikdo nezve do televizního vysílání. A aby se tato témata do tohoto prostoru dostala, potřebuje česká společnost silnou radikálně demokratickou levicovou stranu.

Tuto stranu nemůže suplovat ani nějaké levicové křídlo ČSSD. Jeho názory budou vždy názory jednotlivců, kteří se budou muset ve zlomových chvílích znovu a znovu rozhodovat, zda překousnou nový odklon od idejí sociální demokracie, nebo odejdou. Toto stálé dilema v kombinaci s neexistencí vlastní organizační struktury nebude z levicového křídla sociální demokracie činit někoho, kdo by měl moc ovlivňovat veřejný diskurs.

Vzhledem k výše uvedeným faktorům pokládám v období příštích deseti let za nejpravděpodobnější, že se KSČM stane malou stranou s voličskou podporou 5–10 %. Tedy stranou, kterou je možné vymazat z politiky například vhodnou změnou volebního zákona. Tomuto scénáři bych přisoudil pravděpodobnost 50 %. Jako druhý nejpravděpodobnější vidím scénář, podle něhož KSČM zůstane středně velkou stranou. Logika kapitalismu pracuje neúprosně a stačí být jen trochu chytrý, aby mohla zavedená populisticko-levicová strana relativně dobře prosperovat. Tomu bych přisoudil pravděpodobnost 30 %. Není ale vyloučený scénář poslední, podle něhož KSČM jako parlamentní strana zanikne. Zde vidím pravděpodobnost 15 %. A protože bychom neměli být zaskočeni jakoukoli variantou vývoje, pro ostatní varianty (např. zesílení nad 20 %, ale i sloučení či vytvoření volební koalice s jiným politickými silami, nebo naopak zákaz) vidím pravděpodobnost 5 %.

Aby KSČM přežila jako politická síla, musí především provést důkladnou obměnu své politické reprezentace. Na všech stupních zastupitelstev by se měla za dnešní hrozivé situace inspirovat německou PDS, kde počátkem 90. let platila zásada, že polovina zastupitelů či funkcionářů musí být ve věku do čtyřiceti let. Podobný krok samozřejmě ponese mnohá rizika: řada mladších funkcionářů odejde po získání funkcí do jiných stran, pro řadu mladých lidí se KSČM stane místem snadné kariéry, mládí tolika zastupitelů bude vzbuzovat konflikty mezi starou členskou základnou a funkcionáři. Mladým reprezentantům budou chybět zkušenosti, schopnosti i čas.

Výchova dorostu bude také narážet na objektivní problémy. Zatímco se mohou budoucí vrcholoví představitelé velkých stran (především ODS) vyškolit na profesionálních místech starostů menších měst a městských částí, ve straně menší po většinu času a na většině míst opoziční to možné není. Tak selhává i způsob pronikání do vyšší politiky běžný ve velkých stranách. Nadějnému aktivistovi může být i v KSČM pro začátek nabídnuto místo pouze v komunální politice. Toto místo ovšem není možné vykonávat na plný pracovní úvazek a zároveň představuje nebezpečí pro svého vykonavatele, že kvůli němu ztratí původní zaměstnání. I proto přichází do komunální politiky KSČM jen málo nových lidí (komunální politika jim může nabídnout jen problémy a žádnou perspektivu), a tak se jich i málo dostává do vrcholové politiky. Jak vidíme, tato cesta je velmi bolestná a plná problémů. Přesto se zdá být jediným řešením současné situace.

S nutným zaváděním kvót pro generaci do čtyřiceti let souvisí i další opatření: KSČM se musí pokusit zamezit vytváření rodinných klanů ve své struktuře. Představa řady jejích politiků, že nejlépe omladí reprezentaci strany, pokud do funkcí prosadí vlastní děti, je velice škodlivá. Především se tím vytváří mentalita uzavřeného kmene, kde nemá nově příchozí šanci prosadit se. Za druhé nebývají děti funkcionářů největšími politickými talenty, neboť jejich výběr je dynastický, nikoli na základě schopností. Tato pravidla by měla platit i pro výběr asistentů poslanců, kteří pro většinu stran také představují dorost, zatímco pro KSČM akorát dorovnávání platů předsedů okresních výborů a dalších funkcionářů, případně dorovnávání rozpočtů rodin.

Obměna reprezentace je nutnou podmínkou pro obměnu voličského zázemí. Je pravděpodobné, že KSČM bude i ve střednědobé budoucnosti především stranou důchodců. Na tom samotném není nic špatného, vždyť levice je vždy spíše zástupcem chudých a slabých, a těmi důchodci jsou. Jde ovšem o to, aby KSČM nerezignovala ani na další skupiny; důchodci jsou dobří voliči, mohou se z nich stávat i prospěšní členové, ale jsou zřídka použitelní při přechodu ze člena na reprezentanta strany. Proto by měla být KSČM (a každá strana) také uskupením zaměřeným na mladou a střední generaci. Aby toho dosáhla, musí se pokoušet změnit svou programatiku a formu její prezentace směrem k těmto věkovým skupinám. Navíc se KSČM musí zajímat v rámci těchto generací především o ty skupiny, ze kterých se mohou stát perspektivní politici, tedy nikoli pouze ti znevýhodnění a vyloučení, ale také úspěšní, nadějní a perspektivní. Jedná se především o inteligenci pracující ve státním nebo soukromém sektoru, o aktivisty sociálních hnutí (ekologie, feminismus, lidská práva, alterglobalizace). Jedná se o skupiny vysokoškolských studentů a mladých akademiků. Těmto všem skupinám může KSČM nabídnout zajímavá místa a oni jí na oplátku mohou nabídnout zkušenosti a schopnosti.

Směrem k nim musí vést změna programatiky a formy její prezentace. Tj. směrem k lidským právům, ekologii, feminismu a dalším tématům moderní levice. Směrem k větší atraktivitě plakátů, pomoci v pořádání koncertů, finanční podpoře alternativních aktivit apod. Tato témata a forma jejich prezentace se mohou zdát pro většinu voličů KSČM nepřitažlivá, ba odpuzující (a nemusí se jednat jenom o starší generaci). Je dokonce pravděpodobné, že pro řadu lidí sdílejících výše uvedené hodnoty jsou komunisté kvůli svému jménu a minulosti stále zcela nepřijatelní. Ale i kdyby strana získala pouze několik desítek aktivistů tyto hodnoty sdílejících, z řady z nich by se stali do budoucna schopní politici. Programová obměna by měla ještě jeden pozitivní dopad: Zmenšila by se kulturní propast mezi KSČM a západoevropskou levicí. KSČM by přestala působit ve strukturách Evropské levicové strany i jinde tak exotsky, jak často působí dosud.

Obávám se nicméně, že v KSČM neexistují síly schopné tento trend zahájit. Je pravděpodobné, že pro většinu funkcionářů platí ono „nic nezapomněli, nic se nenaučili“. Pravděpodobně si budou uvědomovat příznaky krize, její podstata a tedy i řešení jim ovšem bude unikat. Jestliže česká společnost dokázala prožít svůj listopad 89, je možné, že KSČM je již natolik uzavřená, že dvacet let poté nemá na něco podobného vnitřních sil. Je možné, že na množící se volební porážky bude KSČM reagovat ještě větším uzavíráním. Ze strany parlamentní se pak stane jakousi kombinací spolku nostalgiků se sdružením majitelů nemovitostí (pokud ovšem nebude postupovat jako s domem v ulici Politických vězňů).

Měl bych říci, že to nevadí, neboť jistě vznikne jiná, demokratičtější radikálně levicová strana. Nejsem si tím jist. Proces utváření silné politické strany je velice obtížný. V případě že chybějí finanční prostředky, mediální podpora, angažmá celostátně známých osob a silné jádro aktivistů, je úspěch podobných aktivit velice obtížně dosažitelný. Na druhé straně je silná radikálně levicová strana v České republice potřebná. Proto si myslím, že by zánik KSČM byl ke škodě celé levice. Nikoli proto, jaká KSČM dnes je, ale proto, jaká by být mohla.

Stanislav Holubec (1978) působí na Pedagogické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Pavel Šaradín: ČSSD, KSČM a Václav Klaus

Stanislav Holubec: Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Antonín Rašek: Modernizace českých politických stran

Stanislav Holubec

Budoucnost KSČM

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu