Antonín Rašek

Z pohledu pacienta, voliče i sociologa

Když jsem před víc než půlstoletím začal publikovat, nikdy by mě nenapadlo nabídnout odmítnutý článek jinam. Až než jsem se dozvěděl, že Heyerdahlovo dílo Ve znamení Kon-Tiki odmítlo dvanáct nakladatelství a teprve třinácté bylo za odvahu odměněno světovým bestsellerem. Ne že bych si stěžoval na nepřízeň, ale v předvolebním období nejspíš redakce daly přednost textům, která vyhraněněji než obvykle odpovídají jejich profilu. A tak jsem ty aktuálně odmítnuté shrnul do jednoho souboru

Sociální proměna ODS

Kdo si po konferenci ODS v Pardubicích myslel, že strana je nadále liberálně konzervativní, dává přednost individualismu před kolektivismem a politiku zakládá na osobním úspěchu, po vystoupení Mirka Topolánka v nedělním poledním programu Novy musel o tuto iluzi přijít. Přehlédněme, že předseda ODS neznal polistopadový vývoj důchodové politiky (důchody klesly z 59 % průměrných mezd na 40, a to ze tří čtvrtin působením ODS a z jedné čtvrtiny ČSSD; aby vzrostly na původní relativní úroveň, musely by být zvýšeny o polovinu).

Problém není v tom, že ODS v kampani slibovala každému důchodci jednorázově tisícikorunu. Šlo by jen o kompenzaci za zvýšení DPH u potravin z 5 na 15 %, když představitelé strany nejspíš s konečnou platností došli k závěru, že nulovou DPH se jim v Evropské unii prosadit nepodaří. Vymlouvat se na Velkou Británii je pošetilé, získala ji jako vstupní podmínku. Největším překvapením Topolánkova vystoupení bylo, že sliboval v budoucnosti zvyšovat důchody všem důchodcům ne diferencovaně jako dosud v závislosti na výši důchodů, ale naopak překvapivě ve výši paušální. A navíc nejen jako kompenzaci růstu inflace, ale i podílu na zvyšování mezd. Tím chce vyrovnat i rozdíl mezi tzv. starodůchodci a novodůchodci, který vznikl v době, kdy byl ministrem práce a sociálních věcí Jindřich Vodička. Topolánkův návrh by jistě potěšil důchodce s nejnižšími důchody. Těžko si však představit, jak by jej přijali ostatní. Není k tomu třeba složitých výpočtů, rok od roku by docházelo k relativnímu snižování rozdílu mezi nižšími a vyššími důchody, tedy k popření liberály tolik zdůrazňovaného principu zásluhovosti. Topolánek to konečně otevřeně i na televizní obrazovce přiznal.

Čert ví, jak potěšil Petra Nečase, který na každém kroku při kritice solidarismu nezapomene připomenout, že lidé by neměli být trestáni za to, že se vzdělávají, zvyšují svou kvalifikaci a výkonně pracují, a tedy mají i vyšší důchody. Topolánkovou relativizací důchodů, podmíněnou každoročním jednorázovým zvyšováním o stejnou částku, by příslušníci úspěšné skupiny trestáni evidentně byli.

Vlastně to ale u ODS úplným překvapením není. Záměr navazuje na slib Vlastimila Tlustého, že ODS každému občanovi automaticky každý měsíc zajistí 6000 Kč. K něčemu takovému se před volbami neodvážili nejen sociální demokraté, ale ani komunisté. Takže: co vlastně v programu ODS zůstalo liberálního a konzervativního? A co si o takových sociálních proměnách jím založené strany myslí Václav Klaus?

Jenže, jak napsal Goethe a po něm opakoval Marx, šedá je každá teorie a zelený strom života: tisícikoruna nebude, důchody trojkoalice bude zvyšovat jen o inflaci.

Demokracie s padesáti možnostmi

Nevinnost samu sehrál před zraky diváků při jedné Nedělní partii na Primě moderátor Petr Šimůnek. To když se premiér Jiří Paroubek po předvolebním klání s ústeckým primátorem Petrem Gandalovičem ohradil proti způsobu, jak veřejnost hodnotí aktéry pořadu. „Každý volající má při volbě odpovědi na položenou otázku jen padesát hlasů!“ bezelstně se bránil moderátor. Dříve narozeným nebo spíš už jen historikům to mohlo připomenout spory o kvalitativní demokracii u nás ve druhé polovině 20. let. Diskuse za účasti např. F. X. Šaldy, J. L. Fischera, R. A. Malého, ale i T. G. Masaryka probíhala několik let asi v deseti nejznámějších časopisech až do hospodářské krize v roce 1929. Jádrem sporu bylo, jestli se vzhledem k různé „kvalitě“ voličů (odtud i název polemik) mají jejich hlasy sčítat, nebo – lépe – vážit. Zároveň tu nejspíš doznívaly i reakce na volby v rakousko-uherské říši, kdy měly hlasy některých voličů menší váhu a hlasy žen žádnou. Asi to nebude pasé, když si před několika lety podobnou otázku o váze voličských hlasů položil v Literárních novinách i Ludvík Vaculík

V praxi některých médií jako bychom pokročili poněkud dále, komerce je prostě komerce, peníze jsou u soukromých televizí vždy až na prvním místě: Ti, kdo na to mají, mohou ovlivnit veřejné mínění padesáti hlasy, při vlastnictví více přístrojů dokonce násobkem. Nejspíš to nebudou ti nejchudší. Těžko pochopit, proč je většina politiků i médií a nakonec i výzkumných agentur překvapena, když volby dopadnou jinak, než se nám jeví třeba právě při podobných akcích v televizi.

Tehdejší premiér se pozastavil i nad zněním otázky, zda si diváci přejí vyměnit levicovou vládu za pravicovou, či ne. Jen ignorant by nepředpověděl, že hlasování dopadne výrazně ve prospěch vlády pravicové. Jako by se tím zároveň dokazovalo, že dělení politických sil na levici a pravici ještě tak úplně nepatří do haraburdí, jak by si někteří politici i politologové přáli. I premiér se ovšem mýlil: dnešní vláda není středolevá, ale daleko spíš levopravá nebo levo-středo-pravá.

V médiích si autoři otázek pokládaných veřejnosti nedělají problémy. Jako kdyby jim nedošlo, že sociologie je věda. Jen zhruba každá desátá otázka by odolala odborné oponentuře. Možná by ani nevadilo, kdyby znění bylo jen odborně vadné. Horší je tendenční zaměření, obvykle ve prospěch pravice. Naštěstí si už politici nalevo i napravo uvědomují, že nakonec rozhodnou voliči. Někdy ovšem ve svém rozhodování nahlodáni podobnými rádobydemokratickými podvůdky a někdy i sprostými podvody.

Dovětek druhý: Nestalo se tak i při posledních volbách?

Tři nedůvěryhodní muži

Kdybych byl slabší nátura, k lékaři bych s výjimkou propukající vážné choroby nebo zranění nešel. Jak jinak po slovech místopředsedy Sdružení praktických lékařů Jana Jelínka, když prohlašuje, že ministr David Rath vnesl do zdravotnictví chaos? Ale navštívím kliniku, a od recepce přes lékařku až do laboratoře na žádný chaos nenarážím. Ani v nemocnici, kam jsem doputoval posléze. Pro mě je proto Jan Jelínek nedůvěryhodný muž.

Proti Davidu Rathovi radikálně vystupuje i prezident Lékárnické komory Lubomír Chudoba. Kdybych měl možnost s ním mluvit, položil bych mu stejnou otázku jako jedné magistře, která na mně chtěla podepsat jakési protestní prohlášení: Jsem ochotný to podepsat, když mi vysvětlíte, proč se ceny léků v lékárnách liší nejen o desítky, ale i stovky a tisíce korun, když na druhé straně říkáte, že léky nemohou být považovány za zboží, a nemají se proto prodávat u benzinových pump. A proč na pražském Proseku, kde za minulého režimu nebyla žádná lékárna a museli jsme pro léky až do Hloubětína, je lékáren pět, i když podle mínění občanů by stačila jedna? Ale jako sociolog si nemohu dovolit argumentovat jediným případem: v republice místo osmi stovek máme lékáren dvaapůl tisíce. Magistra uznala, že proti tomu se moc argumentovat nedá. Lubomír Chudoba je proto pro mě, pokud se tím nebude vážněji zabývat, nedůvěryhodný.

Svatopluka Pekárka znám ještě z doby jeho praxe na Proseku; chodil jsem k zubní lékařce, která s ním měla společnou čekárnu. Představitel zubních lékařů byl už za minulého režimu soudním znalcem, a tak jsem často litoval jeho sestru, která se omlouvala pozvaným pacientům, že pan doktor bohužel nepřijde. Zatímco u ostatních lékařských oborů se budoucnosti neobávám, u toho představovaného panem Pekárkem si jistý nejsem. Právě v době, kdy tři zmínění směřovali k prezidentovi, aby si stěžovali na zákon o neziskových organizacích (ačkoli nevím, jak s jejich obory souvisí), zašel jsem si jako každého půl roku nechat odborně vyčistit zuby. Kromě moderně přestavěného střediska jsem byl překvapen i cenou za službu: stoupla ze 700 na 1200 Kč, a to mám jako pravidelný návštěvník údajně slevu! Tohle by ještě nebylo nejhorší, ale od čekající pacientky jsem se dozvěděl, že do budoucnosti tady nemáme velké naděje. Lékaři prý dostali interní pokyn, aby se postupně zbavovali pacientů našich pojišťoven, protože zařízení se bude orientovat za zahraniční klientelu. V Rakousku se platí za stejné zubařské výkony čtyřnásobně. Ne všichni lékaři však chtějí z morálních důvodů pacienty opustit, a proto někteří raději odejdou. Byl bych rád, kdyby mě Svatopluk Pekárek přesvědčil, že je to fáma, jde přece o mé zdraví. Jinak ho budu také považovat za nedůvěryhodného muže.

Zamýšlím-li se nad situací ve zdravotnictví jako pacient a sleduji-li jako občan, co se v něm v poslední době odehrává, nemohu si nevzpomenout na slova staršího a moudrého přítele Zdeňka Frieda: Ve všech sférách lidského počínání probíhá všechno normálně až do okamžiku, než někomu narušíš nebo dokonce přerušíš potravní řetězec.

Třetí poznámka: Ti zubaři skutečně ze zmíněné organizace odešli.

Věčně žasnoucí poslanci

Výbor pro obranu a bezpečnost Sněmovny si pozval premiéry Vladimíra Špidlu, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, aby vysvětlili, proč nezasáhli, když je Bezpečnostní informační služba informovala o nepřístojnostech v Národním bezpečnostním úřadu. Poslanci na to mají právo. Je ovšem pozoruhodné, že se tito poslanci ozvou většinou, až se v jejich bezpečnostním či obranném hájemství stane nějaký tak velký malér, že jsou ho plná média. Ne že by na něco nenáležitého přišli vlastní kontrolní činností. Jestli někdo z nich přesvědčí veřejnost o opaku, bude jen dobře, ale těžko tomu uvěřit. Už jen proto, co je mezi členy „bezpečnostní komunity“ známé – poslanci pro obranu a bezpečnost se až na výjimky neúčastní seminářů, kursů a školení, kde by si mohli kvalifikaci zvýšit. Někteří přicházejí po skončení až na recepci, ale i to je vítané, alespoň se něco dozvědí z kuloárů. Není divu, že většina poslanců (snad s výjimkou Petra Nečase, Klase a Titze) není v komunitě pokládána za bezpečnostní či vojenské odborníky. Pokud si poslanci stěžují, že mají málo kontrolních pravomocí, kdo jiný by se jimi mohl vybavit než právě oni? Ústava jim v tom moc nebrání. I tak by se nemělo stávat, aby třeba Ivan Langer navrhoval přezkoumat všechny dokumenty spojené s udělováním osvědčení pro práci s utajovanými informacemi, jako by nevěděl, kolik jich je a že by to představovalo cosi titánského; pokud to nechceme odbýt, jak je zvykem.

Čtvrtá douška: Po volbách nejsou poslanci tohoto výboru o moc aktivnější.

Nebývalý růst HDP a Topolánek

Zpochybnit růst ekonomiky přes 6 procent, zvýšení průměrných mezd nad 19 tisíc Kč a pozitivní saldo zahraničního obchodu a nepřiznat i nepřehlédnutelný úspěch Paroubkovy vlády si těžko někdo může dovolit. Vždyť se o nás hovořilo jako o tygru mezi postkomunistickými zeměmi! I předseda ODS ve své první reakci přiznal, že výsledky nijak nezpochybňuje. Ale už fakt, čím začal, je zvláštní. Jako by se před voliči omlouval, že nemůže napadnout i statistiku. A čím pokračoval? Zahořekoval, že zisky ve výši 70 miliard korun poputují do zahraničí. U liberálního politika je to v globálně se rozvíjející ekonomice překvapivé. Možná spíš zvítězilo jeho nacionální cítění, které dává ODS delší dobu najevo. Když je mu vyvezených peněz líto, měl by se do jejich struktury podívat hlouběji. Hezkých pár desítek miliard vydělali zahraniční vlastníci bank. Tedy sektoru, v němž bývalý předseda ODS Václav Klaus dlouhá léta pracoval, a měl tedy o bankovnictví nějakou představu. Přesto jsme za bankovní bankroty zaplatili 370 miliard Kč a někteří ekonomové tvrdí, že to bude dvakrát tolik. ODS prezentuje nejen své nacionální, ale i sociální cítění. Takže suma sumárum by se mohla přejmenovat na stranu národně socialistickou. Má k tomu ostatně blíž než k občanskému principu a k modernímu pojetí demokracie.

Pátá domněnka: Kdy si úspěchy začne přisvojovat trojkoaliční vláda?

Římanův dvojí metr

Odpor Martina Římana proti vyvlastňování pozemků je nejen legitimní, ale při nejasné definici veřejného zájmu v mnoha případech i správný. Proč se ale stejně vehementně nepostavil proti novele Občanského zákoníku, kterou Sněmovně předložil jeho stranický kolega poslanec Vladimír Doležal? Novela malé akcionáře fakticky vlastnictví akcií zbavuje, což je porušení Ústavy ČR. Nejsou v ní totiž vymezeny pravomoci při vyvlastňovacích aktech a postižení nesou důkazní břemeno, a tudíž si musejí hradit i náklady soudního řízení. Tak statisíce lidí a stovky obcí, podobně jako v případě transformace investičních fondů, mohou přijít až o desítky miliard korun.

Šestá – spíš – otázka: Popíše někdy někdo podrobně, co přinesla kupónová privatizace a jaké byly její negativní důsledky?

Antonín Rašek (1935) je generálmajor v záloze, sociolog, publicista a spisovatel.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jiří Havel: Neslušné slovo kapitalismus

Milan Znoj: Levice a pravice v rozpuku

Alena Wagnerová: Vzestup a pád českých kulturních elit

Antonín Rašek

Z pohledu pacienta, voliče i sociologa

Sociální proměna ODS

Demokracie s padesáti možnostmi

Tři nedůvěryhodní muži

Věčně žasnoucí poslanci

Nebývalý růst HDP a Topolánek

Římanův dvojí metr

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu