A. J. Liehm

Za rohem…

…se rozkládá Rakousko. Není to ani sto let, co se rozkládalo i u nás a je spíš jeho vina, že se už nerozkládá. Dnes je soused, dobře, moc dobře se tam jí, což potvrdí turisté, kteří ovšem jezdí hlavně do hor, kde vědí, že nepřijeli na den dva a že není dobře je odbýt. I proto, ale nejen proto je všude vysmejčíno, na čemž se chtě nechtě musí podílet i přistěhovalci, které nemají dvakrát rádi – vlastně ani jednou. Ale kde, prosím vás, mají?

Letos běžel Mozartův rok, jako všude. Prodaly se miliony cédéček, jako všude. A prášek do myčky Calgon-Mozart 2006 a mnohé jiné – jako všude. Plakáty hlásaly všelijakou angličtinou „Wolfgang Amadeus Mozart is the most famous Austrian of all time“ – skoro všude. Přesto jeden jeho krajan připomněl, že WAM nebyl Rakušan, ale Solnohraďan – salcburské biskupství bylo samostatnou součástí Svaté říše římské a k Rakousku připadlo až roku 1816. A že nejproslulejší Rakušan se jmenoval Adolf Hitler.

Musím připomenout knihu Martina Pollacka Mrtvý v bunkru, z níž autor četl v Praze i jinde u nás a která vyšla už leckde, v Anglii či v Polsku, ale u nás ne. Za války narozený autor vypráví, jak vyrostl v měšťanské linecké rodině a teprve v šestnácti se dověděl, že jeho otcem byl náčelník lineckého gestapa a velitel SS Einsatzkomanda na Ukrajině. I vydá se po stopách a postupně mu dochází, proč byl zahrnován péčí prarodičů a široké obce přátel a známých jako syn hrdiny. Klíčový román přijali v Evropě i jako četbu k pochopení současného Rakouska.

Ale zpátky k Mozartovi, o němž Goebbels prohlásil při příležitosti jiného jubilea za vpádu do SSSR, že jeho odkazu zůstáváme právě dnes věrni. A přímo ve Vídni Baldur von Schirach: „Mozartův význam pro bojovníky v současné válce tkví v tom, že je jedním ze zdrojů dnešní válečnické síly.“ Mozartův rok máme naštěstí za sebou, ale já ještě stihl dojet do Salcburku na diskusi Event oder Tiefgang, konanou v rámci celoroční mnohočetné akce pod heslem „sustainable Mozart“ (něco jako trvale udržitelný rozvoj). Dlouho jsem nevěděl, že EVENT je už i německé slovo a že zahrnuje „události“, jako byl Mozartův rok, jež prodávají všechno – včetně kultury, která se v tržní společnosti musí prosadit jako zboží.

Mluvilo se o Kosíkovu Schauspielerovi, na rozdíl od filosofovy vlasti. Až došlo i na druhou část: Tiefgang (tj. do hloubky) s podtitulem Hledání nové kultury diskursu. Tady už nešlo o Mozarta, ale o to, jak dnes spolu mohou mluvit lidé různých kultur, původu, přesvědčení. Zaujalo mě tázání Holanďanky Margriet de Moor (o Holandsku byla řeč proto, že v té pokojné zemi se místo diskuse začalo střílet): „Z čeho se skládá země? Z vlády, která je zrovna u moci, nebo z opozice proti té vládě? A pokud se země skládá ze svého obyvatelstva, pak z kterého? Je obyvatelstvo z roku 2006 stále tím z roku 1989 nebo z roku 1933 či spíš 1789? Do jaké míry je pro ně charakteristické spojení s minulostí? Jsme my Holanďané stále ještě Holanďany té republiky, která se v 17. století stala za dvě generace světovou velmocí? Kalvinisty, kolísajícími mezi úsilím o co největší hospodářský zisk a mravními závazky, jež nám uložil… Bůh?“ Ta otázka byla velice evropská i důvěrně povědomá. Stejně jako když Barbara Frischmuthová vzpomínala, jak diskutovala s bosenským Rakušanem Dževadem Karahasanem tak, že si vyměnili role, ona z moslimského hlediska a on z křesťanského. A kolik se v té diskusi dověděli každý o sobě.

Večer skončil. Nemohl jsem nemyslet na naše předvolební i povolební, chcete-li, výměny názorů. Hodně jsem se dověděl. Za humny, ani jsem nemusel do Ameriky. Za všechno ovšem nakonec může Mozart.

A. J. Liehm

Obsah Listů 6/2006

Související články

A. J. Liehm: Když se řekne Suez…

A. J. Liehm: O dvojí revoluci

A. J. Liehm: Konzumuji, tudíž jsem

A. J. Liehm

Za rohem…

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu