Václav Jamek

Nejistý Buridan aneb Proč ne spíše nic?

Už jsem to jednou napsal, a když jsem v životě něco jednou napsal, připadá mi to až dost, pro věčnost to stačí, jenže pro lidi to zřejmě nestačí, lidem je zapotřebí všechno opakovat, zvlášť často pak lži, z těch prý se nepřetržitým opakováním stává pravda. Tak tedy znova, teprve podruhé a snad naposledy, stejně si už věčnost významně klepe na čelo: Když se pod vznešenou záminkou boje proti zlu, jež jsme seznali například v komunismu, začnou používat stejné prostředky, jaké používal komunismus, proč vůbec bojovat proti komunismu?

Kvůli formě vlastnictví snad? Troufne si někdo zaměňovat formu vlastnictví s dobrem? No, někdo asi ano, například ti staří zlí komunisté; a noví hodní merkantilisté. Dobro, kategorie to mravní, se však zakládá v tom, jak jedni s druhými zacházíme, a je právě nejvyšším uspořádáním vztahu mezi prostředky a cíli: jednej tak, aby druhý byl pro tebe vždy cílem, a nikdy prostředkem.

Politika je ovšem ze své podstaty instrumentální, názory, pohnutky, zájmy i jednání lidí využívá věcně k dosažení zcela odlišných cílů, které bývají prohlašovány za nezbytné podmínky výsledného obecného dobra, jehož nemusí krátkozraké pohnutky jednotlivců přes tolikery prý kopce kloudně dohlédat. Přesto, či spíše právě proto musí mít politika s mravním zákonem dobře a pevně uzavřený modus vivendi; naruší-li jej nebo třeba jen znevěrohodní, strhnou se základní úpony společenské dohody, lidé odvolají svůj podmíněný „souhlas s manipulací“, protože už nemá ručení v žádném obzoru, v žádné vyhlídce uvěřitelného dobra. Společnost se propadne v tříšť splašených zájmů, jejichž vztahy budou určovány bezbřehou instrumentalizací, snad empirickým dohadováním, ale především silou.

Možná jsme už na pokraji takového stavu? Ostražitost, kterou jsme museli nejprve osvědčovat v ekonomické sféře, sužované přízrakem podvodné smlouvy, začíná být nezbytná všude. Na nic není spolehnutí, zvlášť ne na justici. V politice je dnes jakákoli dohoda nemožná, protože je pravděpodobné, že nikdo nic nedodrží.

Trvám na tom, že intoxikační ovlivňování volební kampaně, jehož se v součinnosti s jednou politickou stranou dopustila část naší policie, má na současném stavu podíl rozhodující — a to i přesto, že jeho přímý vliv na volební výsledek je nejasný. Byl to především a absolutně akt odporující demokracii, o to závažnější, že se k němu uchýlila strana, která vyšla z voleb — možná i díky němu — jako nejsilnější. Z vlády takové strany jde strach.

Ostatně — tím, že jí byl takový prostředek politického boje dobrý, sňala ODS těžké břímě odpovědnosti z komunistické strany a pomohla jí víc než kdo jiný k poměrně důstojnému návratu do politické hry.

Co dál? Křehký totalitní sen dýchl na českou krajinu a maluje půvabné květy na okenní skla našich chaloupek. Jen abychom nepřecenili náš šikulínský pragmatismus. Kterýpak pragmatik by stál o popotahování a opletačky s příští možnou soukromotajnou bezpečností a příštími možnými akciovými tribunály? Vždyť na vnitru už kozla zahradníkem máme a původce aféry, plukovník Kubice, nebyl potrestán, ba ani odvolán. (Protože ať si to přebírám, jak chci, v každém případě porušil nejen služební postupy, ale především povinnost politické neutrality — jíž se teď po jeho vzoru nemusí ve státní službě cítit vázán nikdo —, a buď spáchal trestný čin, nebo je dokonalý trouba: v každém z těchto případů nemá ve svém úřadě dávno co dělat; pokud je tak poctivý, jak někteří tvrdí, měl na to ostatně přijít sám.)

Když v minulosti demokracie ledabyle přešla zdánlivě bezvýznamné totalitní projevy, brzy na to doplatila. Český skepticismus a česká pohodlnost nemusí ochránit před ničím: spíš budou neustále nacházet další a další důvody, proč se nezneklidňovat (zdrobnit klid na „klídek“: něco tak nechutného dovedou jen Češi!), a najednou, poznenáhlu, bezbolestně to tady budeme mít, ani si nevšimneme. Zkušenost s tím přece máme: normalizační totalita byla také taková sousedská, strejcovská, blátivá. Bláta nám zůstalo dost: je z čeho stavět.

Déle než únosno spravuje naši zemi nelegitimní vláda; tak dlouho, že jsme už pomalu zapomněli na to, že je nelegitimní. I vidíme, že údy této nelegitimní vlády směle zasahují do situace v čerstvě zvolených obecních zastupitelstvech, jejichž legitimita je vyšší než ta její, a nikomu to ani nepřijde.

ODS sní zatvrzele o tom, že „vyhrála volby“ nejenom relativně, ale způsobem, který by jí při jednokolovém většinovém systému možná dal skutečnou parlamentní většinu — ale toho by dnes mohli dosáhnout leda státním převratem: v křesťanské terminologii se tomu říká „hřešit myšlenkou“, ale oni hříšnou myšlenku navíc uvádějí v čin, když vznášejí požadavky, které jsou jejími logickými důsledky. Je pravda, že pravice ve svém úhrnu (včetně podvodné Strany zelených) získala znatelně více hlasů než její protivníci, doplatila však na volební systém, který si sama uvařila, a zatím jsem si nevšiml, že by ODS uznávala za právoplatného prezidenta Spojených států Alberta Gora, jehož postihl stejný malér.

Proč existuje něco spíše než nic? ptali se staří filosofové, a dlouho po nich si kterýsi francouzský aristokrat na závěr svého zevrubného zamyšlení nad světem povzdechl: „A proč ne spíše nic?“ Se svými studenty na univerzitě jsem se zrovna dopracoval chvíle, kdy jim budu muset vykládat o Buridanovi a o smutném konci kapetovské dynastie. Jean Buridan není biblická postava, jak si možná mnozí myslí, nebyl ani majitelem osla, byl to v první polovině 14. století filosof na pařížské Sorbonně, a příklad s oslem se mu prý dokonce připisuje neprávem. Nešlo ani o experimentální zadání, ale o spekulativní exemplum, kterým se osvětlovaly spory o svobodu a determinismus. Osel stál původně stejně daleko od otepi sena a nádoby s vodou a předpokládalo se, že jsa stejně žízniv jako hladov, nedokáže si vybrat a pojde hladem i žízní. Příklad byl v průběhu věků pozměněn, nejspíš když se přišlo na to, že žízeň je v každém případě naléhavější než hlad, takže osel má snadnou volbu. Teď jest mu vybírat mezi dvěma úplně stejnými otepmi, a má se za to, že osel si opět nevybere. To, že středověk vymyslel situaci, prakticky ji neověřoval a hned z ní stavěl důkaz, neplynulo ani tak z hlouposti, jako spíš z představy, že veškerá pravda je dána v rozumu, a dá se tedy rozumem přímo objevit. Experimentem se došlo především k poznání, že rozum ne vždy dovede do své rozvahy započítat všechno, co se v konkrétní situaci projeví, a to by bylo, aby si osel nakonec nevybral, třeba podle své dominantní mozkové hemisféry nebo podle toho, která noha ho víc svrbí, nebo když se jedna otep tak náramně nadýmá a natřásá, protože tou stranou zrovna víc fouká.

Skutečný Buridan přišel především na to, že předmět, který se pohybuje, nemusí mít vždy v sobě přítomný motorický princip, a přispěl tak k vymyšlení setrvačnosti.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2006

Související články

Václav Jamek: Střet civilizací a zbytečný Nietzsche

Václav Jamek: Já bych chtěl mít tvé foto aneb Snášenlivý Sokrates

Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Václav Jamek

Nejistý Buridan aneb Proč ne spíše nic?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu