Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Ondrej Gažovič, David Minařík, Jan Lasák: Proč Norové nejsou v EU
Norské království zaujímá na Skandinávském poloostrově specifické postavení, a to už proto, že navzdory dvěma pokusům vstoupit do Evropských společenství, resp. Evropské unie, není dosud jako jediná severská země jejím členem. Pro představu o důvodech, proč obyvatelé Norska odmítli členství v Evropské unii, je vhodné se zaměřit na kořeny přístupových vyjednávání z první poloviny 90. let; ta vyvrcholila zamítavým referendem z roku 1994.
Počátky peripetií otázky norského členství v EU či přístupových vyjednávání s bruselskými orgány lze datovat ke konci dubna roku 1962, kdy Norové podali první žádost o vstup do rozvíjejících se Evropských společenství (ES). V té době zachovávali rozsáhlé hospodářské svazky s Velkou Británií, a není proto s podivem, že se v jejich integrační snaze odrážel lesk a bída souběžně probíhajícího přístupového vyjednávání Angličanů. De Gaullovo veto britskému vstupu z přelomu let 1962 a 1963 znamenalo prakticky konec také norských přístupových ambicí. To i přesto, že francouzský státník ostatním potenciálním členům společenství, mezi kterými bylo kromě Norska např. také Dánsko, opakovaně říkal, že anglické nedostatky nesouvisejí s přístupovými snahami Norů či Dánů.
Také oživení otázky členství Norského království v ES bylo úzce spjato se zmírněním francouzského přístupu k členství britskému, když na přelomu 60. a 70. let Charlese de Gaulla vystřídal v čele Francouzské republiky G. Pompidou. Změna se projevila mj. rychlým završením přístupového procesu Velké Británie, čímž vznikla i skutečná příležitost zahájit vyjednávání z norské strany. Zůstala nevyužita: neúspěšné, byť jen konzultativní referendum o vstupu Norska do ES proběhlo v roce 1972.
První argumenty odpůrců i zastánců norského členství se objevily v 60. letech v souvislosti s první norskou přihláškou. Mezi argumenty zastánců integrace vyčníval zejména důraz na hospodářský růst a vyšší možnosti získávat zahraniční investice. Mezi negativními dopady odpůrci zdůrazňovali zejména nárůst vlivu evropské byrokracie na tradičně domácí záležitosti, obavy o zemědělský sektor i ze ztráty národní suverenity.
Po neúspěšném výsledku referenda byla otázka členství Norského království takřka na dvě desítky let odložena. Přesto zůstala v norské politice trvale přítomna – Norové se účastnili řady projektů Evropských společenství. Připomeňme zejména podpis dohody o volném obchodu z roku 1973; to byla patrně přímá politická a hospodářská reakce na odmítnutí vstupu Norska do ES.
Norské království se současně začalo od roku 1972 podílet na Evropské politické spolupráci a připojilo se k projektu tzv. „evropského hada“ v oblasti měnové spolupráce. Provázání Evropských společenství a Norska se tak fakticky uskutečnilo na nejrůznějších úrovních spolupráce. A tyto vztahy nutně uchovávaly případné členství v ES v povědomí norské společnosti. Ona myšlenka se pak na počátku 90. let znovu objevila na jednacím stole.
Latentní idea Norska jako plnoprávného člena Evropských společenství zažila renesanci na přelomu 80. a 90. let. V lednu 1989 pozval tehdejší předseda Evropské komise J. Delors státy Evropské zóny volného obchodu, aby započaly s ES jednat o partnerství. Na základě této spolupráce v létě 1990 začala jednání o vzniku Evropského hospodářského prostoru (EHP), která byla úspěšně završena v roce 1992 či 1994, kdy dohoda vstoupila v platnost. Norsko se díky účasti v EHP stalo k 1. 1. 1994 součástí jednotného trhu Evropské unie – s výjimkou zemědělské a rybolovné politiky.
Členství Norského království v Evropském hospodářském prostoru umožňuje přístup na jednotný trh Evropské unie, ale současně je zavazuje být pouze pasivním příjemcem evropské legislativy týkající se jednotného trhu, a to bez možnosti aktivně se podílet na tvorbě předpisů. Norové za přístup na jednotný trh platí i tím, že pomáhají vyrovnávat rozdíly mezi starými a novými členskými zeměmi, mezi rozvinutějšími a zaostalejšími regiony Unie. Norské příspěvky jsou přitom nesrovnatelně vyšší než příspěvky jeho skandinávských sousedů, členů EU. To patří od počátku roku 1994 k nejvýraznějším argumentům pro vstup Norska do Evropské unie. Příznivci vstupu doufali, že právě připojení Norského království k EHP napomůže úspěchu referenda. Odpůrci členství kontrovali, že dle jejich názoru je začlenění Norska do vnitřního trhu v rámci EHP dostačující a není důvod tuto úroveň integrace rozšiřovat.
Norské království podalo novou přihlášku 25. listopadu 1992 a již 5. dubna 1993 zahájilo vyjednávání ve snaze vstoupit do Unie v roce 1995. V téže době se na půdě Evropských společenství ratifikovala Smlouva o Evropské unii. Brzy poté se začalo se schvalováním žádostí Norska, Švédska, Finska a Rakouska o přistoupení do EU. Tyto země musely akceptovat přímo Smlouvu o EU, která pro ně měla být primárním právním dokumentem. Je zřejmé, že průběh ratifikace Smlouvy o EU, doprovázený nemalými komplikacemi, měl výrazný vliv také na kandidátské země, jež se v té době připravovaly na hlasování o vstupu do Evropské unie.
V rámci kampaně předcházející referendu se opět profilovaly tábory odpůrců i zastánců členství. Do čela odpůrců se postavil Anne Enger Lahnstein, lídr Strany středu. Role hlavního prosazovatele členství v Evropské unii se ujala premiérka Gro Harlem Brundtlandová.
Na rozdíl od kampaně ANO ES z roku 1972 se vláda snažila vytvořit srozumitelný přehled nejvýznamnějších kladů, které členství v EU Norsku přináší. Přehled obsahoval tyto základní položky:
Zastánci členství zdůrazňovali zejména zajištění bezpečnosti, zvýšení domácí zaměstnanosti, silný potenciál ekonomického růstu, možné riziko marginalizace vlastního hlasu v Evropě. Oponenti zdůrazňovali zejména, že norské hospodářství je na tom lépe než hospodářství unijních zemí.
V době, kdy se Norové rozhodovali, rostl HDP v Norsku o 5,1 %. V EU vyšší růst zaznamenávalo pouze Irsko. Inflace byla v Norsku na úrovni 1,4 % a žádná země EU ji neměla nižší. Zastánci vstupu nedokázali za této situace občany přesvědčit, že členství má pro norské občany zásadní význam. Jinými slovy, Norové si mohli dovolit říci členství v EU své NE, a to vzhledem k hospodářskému postavení, bohatým zásobám energetického nerostného bohatství, rozvinutému přepravnímu systému a rybářství. Ty již zakládaly světový charakter norského obchodu spíše než zájem na omezeném, regionálním teritoriu vnitřního trhu Evropské unie.
Pokud jde o bezpečnost, odpůrci poukazovali na členství Norska v NATO. Účast v Evropském hospodářském prostoru pak Norům umožňuje využívat výhod členství v EU, aniž by norská rybolovná či zemědělská politika podléhala ústředí Evropské unie. Pro Nory byla nepřijatelná i změna systému sociální ochrany, stejně jako případné spolurozhodování o mořských zdrojích. V neposlední řadě výhrady Norů souvisely s obavami ze ztráty suverenity.
Roku 1994 se pak referenda zúčastnilo 89 procent voličů a výsledek byl obdobný jako roku 1972. Pro vstup hlasovalo 47,8 %, proti 52,2. Referendum roku 1994 tedy rozhodlo jen mírnou většinou.
Organizace odmítající vstup Norského království do Evropské unie měly a stále mají silnou základnu ve farmářské a rybářské komunitě. Čtyři pětiny příjmů norských farmářů totiž pocházejí ze státních dotací. Rybáři, ač nejsou tolik podporováni, jsou rovněž významnou měrou závislí na podpoře státu. Obávali se, že vstupem do EU budou tyto subvence odstraněny či významně redukovány.
Organizace odmítající členství se ve vlastní kampani spoléhaly i na mnohdy pošetilou propagandu. Například: „Norsko nebude moci používat národní vlajku v EU. Norové nebudou moci oslavovat dny norské státnosti. Norsko bude zaplaveno chudými cizinci z Evropské unie. Imigranti zaberou Norům pracovní místa. Cizinci skoupí veškerou norskou půdu. Unie ukradne Norům jejich zemní plyn a ropu.“ Sice prosté argumenty, mohly však ovlivnit některé občany na cestě za rozhodnutím. Tato podoba antievropských sloganů mohla působit zejména na obavy z cizinců, které jsou neustále přítomny v norské psychice. Pramení zejména ze staleté nadvlády Švédů a Dánů, jakož i z geografické izolovanosti království. V předvolební kampani byla opět důležitá úloha monotematických hnutí, zejména Ne EU (Nei til EU), kterému se podařilo zaujmout velké procento negativně laděných voličů.
Norové vstup odmítli i přesto, že se menšinové norské vládě sociálních demokratů podařilo dosáhnout značných ústupků EU. Především Norové prosadili svůj podíl na arktické agrární zóně, zachování nezávislé energetické politiky a pro programy nekompatibilní s projekty Evropské unie byla stanovena přechodná čtyřletá lhůta. Nezměněn nicméně zůstal vysoký příspěvek Norska 1,2 mld. dolarů ročně do pokladny EU.
Na základě referenda vláda veřejně prohlásila, že v příštích deseti letech nevzejde z kabinetu žádná nová iniciativa oficiálně usilující o plnoprávné členství Norského království v Evropské unii. Desetiletá lhůta uplynula v roce 2005. Tehdy se vlády ujal J. Stoltenberg a jeho Strana práce. Nový premiér záhy prohlásil, že opětovná přihláška Norska nebude v jeho funkčním období řešena.
Norský politický systém je vystavěn na základech homogenní skandinávské společnosti a širokém konsensu relevantních politických sil, pokud jde o základní pravidla mocenské hry a elementární priority, jakými jsou např. stát blahobytu (welfare state), rozvojová pomoc, zahraniční politika, vysoký standard ochrany životního prostředí, vzdělání, zdraví či věda a výzkum. Rozdíly zásadnějšího charakteru jsou patrné spíše v prostředcích.
Jedním z výrazných cleavages současné norské společnosti je účast Norského království na projektu Evropské unie. Relevantní politické strany podporující nebo naopak odmítající členství jsou jak vpravo, tak nalevo. Z toho plyne, že většina vládních koalic v sobě zahrnuje složky stavějící se jak PRO, tak PROTI členství Norska v Unii. Před vstupem do vládních koalic dokonce někdy partneři odmítající členství vyžadují uzavření tzv. „sebevražedné klauzule“, závazek ukončení spolupráce, jestliže některá z vládních stran bude chtít prosadit návrh na přistoupení k Evropské unii. Podívejme se tedy na důležité strany blíže.
Norská strana práce (Det Norske Arbeiderpartiet). Představuje nejvýznamnější politickou sílu po 2. světové válce. V otázce členství v ES/EU je rozdělena. Zatímco stranické elity jsou orientovány spíše proevpropsky, členská základna je spíše europesimistická. Celkově lze říci, že Norská strana práce proponuje zejména podíl na rozhodovacím procesu v oblasti vnitřního trhu Evropské unie, neboť nynějším členstvím v Evropském hospodářském prostoru jsou Norové v podstatě pouze pasivními příjemci evropské legislativy. Labouristé byli vládní stranou v průběhu obou neúspěšných referend, což se vždy odrazilo na poklesu voličských preferencí. Snad i proto jsou v dnešních dnech při jednání o integraci opatrnější a přistupují k vyjednávání s vědomím, že další neúspěšný pokus by se mohl výrazně dotknout voličských preferencí.
Konzervativní strana (Hřyre). Nejsilnější občanská strana jako jediná zastávala jednoznačně proevropské pozice. Její konzervativně liberální programatika dlouhodobě směřuje k omezování státní regulace a kontroly průmyslu a vrchnostenských zásahů do hospodářských vztahů. Od počátku téměř bez výhrad podporuje vstup do EU. Mezi nejvýraznější pozitiva podle stranických představitelů patří zajištění míru a stability Norského království při současném zachování solidarity a zajištění vlivu Norska na utváření budoucnosti Evropské unie.
Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti). Je založena na tradičních křesťanských hodnotách. Klade důraz na obranu hodnot národních, v čemž se zrcadlí silný zájem na nezávislosti Norského království. Proto trvá negativní postoj stranických představitelů ke členství v Unii. Důvodem je zejména přesvědčení, že postačuje hospodářská integrace v rámci Evropského hospodářského prostoru.
Liberálové (Venstre). Strana vystupuje spíše zdráhavě v otázce norského členství, případný vstup podmiňuje širokou podporou obyvatelstva. Podobně jako křesťanští demokraté jsou i liberálové přesvědčeni, že současná úroveň hospodářské integrace v rámci EHP je dostačující. Straničtí představitelé vyjadřují obavy o demokratický ráz EU a zdůrazňují hodnotu norské nezávislosti.
Pokroková strana (Fremskrittspartiet). Vůči členství Norska dosud straničtí představitelé nezaujali pevný postoj. Již v kampani předcházející referendu o roku 1992 se straničtí představitelé rozhodovali, jaké zaujmout k plnému členství stanovisko. Strana pokroku nemůže plně vyjádřit podporu úplnému členství v Evropské unii z obavy o ztrátu voličských hlasů, na straně druhé by členství mohlo konečně naplnit představy a sny zakladatele uskupení Carla I. Hagena o liberálně tržním prostředí. Výsledný postoj zůstává dnes stejně nejasný. Strana si je vědoma světlých i stinných stránek členství. Proto neváže rozhodování svých členů na stranickou disciplínu. Připouští, že i její voliči jsou v této otázce nejednotní a měli by rozhodovat prostřednictvím referenda. Strana pokroku ovšem nepokrytě obhajuje úzkou spolupráci s EU založenou na principu volného obchodu a čtyř základních svobod vnitřního trhu Unie.
Strana středu (Senterpartiet). Jako nejsilnější odpůrce členství v ES/EU se od počátku 90. let profilovala tehdy druhá nejsilnější politická formace. Stála v čele kritiků nejen při prvním referendu v roce 1992, ale již v 60. letech, kdy se norské členství v ES poprvé objevilo na jednacím stole. Od počátku se profiluje výrazně euroskepticky, poukazuje zejména na demokratický deficit, obavu o životní prostředí, centralizaci, supranacionalitu a neschopnosti Evropské unie řešit skutečně globální problémy. Současně vystupuje proti jakkoliv podřízenému postavení norské zemědělské a rybolovné politiky. To i proto, že norské subvence do těchto sektorů výrazně převyšují podpory poskytované EU.
Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti). Strana stojí na levém okraji a vyhraňuje se zejména v otázkách zahraniční politiky, zaujímá negativní postoj k Evropské unii. Stranickou linii současně výrazně identifikuje silný důraz na environmentální otázky a zaměstnanost. Ačkoliv stranickým představitelům není myšlenka supranacionality v zásadě cizí, upřednostňuje levicová socialistická strana zachování norského vztahu pouze na úrovni EHP. Evropské unii straničtí představitelé vyčítají zejména přílišný důraz na volný trh a to, že veškeré rozhodovací pravomoci jsou svěřeny do rukou bruselského centra.
Norové se o vstup do ES/EU pokoušeli již dvakrát. V obou případech snaha skončila odmítnutím norskými občany. V roce 1994 byly původní argumenty z 60. let oprášeny, ale objevily se i nové, odpovídající potřebě doby. Klíčovým argumentem zastánců se v polovině 90. let stala norská účast v EHP, která zavazovala Nory implementovat do svého právního řádu legislativu týkající se vnitřního trhu, aniž by na utváření právních předpisů měli relevantní vliv.
Nejvýraznější argumenty odpůrců integrace se opíraly o obavy ze společné rybolovné a zemědělské politiky Evropské unie, jejíž součástí by se Norsko v případě vstupu stalo. Dalším, neméně důležitým faktorem byla hospodářská síla Norského království, které se mohly unijní země rovnat jen stěží. Ekonomicky tak Norové vstupem patrně nemohli mnoho získat, a to zejména když mají přístup na vnitřní trh EU prostřednictvím Evropského hospodářského prostoru.
Otázka norského členství je komplikovaná i s ohledem na povahu stranického systému. V rámci vládních koalic programově blízkých stran se k sobě dostávají strany, které sdílejí diametrálně odlišná stanoviska k členství v EU. Přístupový proces je o to složitější.
Ačkoliv Norové vstup v referendech let 1972 a 1994 odmítli, je toto téma v norské politice i nadále latentně přítomno. S ohledem na výsledek posledních voleb a na složení vládní koalice z nich vzešlé však není možné říci, že oficiální debata na toto téma brzy započne. To ostatně po volbách potvrdil i současný premiér. Stávající vládní koalice představuje ilustrativní příklad problémů evropské politiky Norského království: programově blízké strany, Norská strana práce, Strana středu a Strana socialistické levice, zastávají diametrálně odlišné stanovisko k otázce členství v EU. Zatímco nejsilnější labouristé jsou myšlence plnoprávného členství dlouhodobě nakloněni, nelze totéž říci o koaličních partnerech, kteří naopak dlouhodobě členství odmítají.
Pokud se stávající geopolitická a stranickopolitická situace zásadně nezmění a „sebevražedná“ klauzule zůstane přirozenou součástí koaličních smluv, otázka norského členství se patrně v několika příštích letech ve vážné veřejné debatě neobjeví. Začlenění Norska do Evropské unie je tak v tuto chvíli spíše hypotetické, fakticky není podepřeno aktuálním politickým stavem ani náladami norské společnosti.
Ondrej Gažovič (1984), David Minařík (1983) a Jan Lasák (1984) jsou studenty politologie a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Jan Lasák: Strana pokroku: populismus na norský způsob?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
