Dagmar Vaněčková

Rakouské glosy

Při střízlivém pozorování rakouské politiky bylo už od jara zřejmé, že po podzimních parlamentních volbách může vzniknout velká koalice. Nicméně se spíše očekávalo vítězství lidové strany (ÖVP), jejíž představitelé, a především zkušený politik, kancléř Wolfgang Schüssel, neopomněli v předvolební kampani zdůrazňovat zásluhy své vlády o blahobyt země.

Úspěchy byly a jsou markantní: hospodářský růst (3 %), konsolidovaný rozpočet, rozvoj investic doma i ve světě, profesionálně zvládnuté půlroční předsednictví v EU. Sociální demokraté (SPÖ) naproti tomu velmi utrpěli na popularitě skandálními machinacemi „své“ banky BAWAG (za aktivního podílu vedení socialistické frakce odborů). Ovšem značná část veřejnosti nelibě přijala vládní úsporná opatření ve školství, zdravotnictví, plánovaná omezení sociálního a důchodového systému, svou roli sehrál i miliardový nákup 18 moderních stíhaček a mohutný příliv, zčásti ilegálních, ekonomických imigrantů v době nezaměstnanosti (6,9 %), zejména mládeže.

Jak známo, 1. října těsně vyhráli sociální demokraté a nastala takřka obdobná patová situace jako v ČR, i když – jak se ukazuje – vzhledem k letitým zkušenostem s různými koaličními typy včetně velké koalice snáze řešitelná. Počáteční sklony k hysterii a vzájemným útokům byly na obou stranách pod tlakem veřejnosti (dvě třetiny si podle průzkumů velkou koalici přály) poměrně rychle vystřídány úsměvy a vstřícností k ústupkům na úkor předvolebních slibů. Jak také jinak, když volební výsledek zelených pro případnou levicovou vládu nestačil (získali 11 % a 21 mandátů), s krajně pravicovou stranou svobodných (FPÖ), která naráz získala přes 10 procent, odmítly ostatní strany spolupracovat, zatímco od FPÖ odštěpený Svazek budoucnosti Rakouska (BZÖ), partner lidovců ve staré vládě, takřka zmizel ze scény. Krkolomné konstrukce, například „koncentrované“ vlády (návrh FPÖ), duhové koalice čtyř stran či dalších průtahů při vyjednávání, jež podle Jörga Haidera jsou (podobně jako nyní v Česku?) znakem demokracie, nenašly sluchu ve veřejnosti ani v médiích. Přednost má dobré jméno Rakouska, politická kultura a nutnost řešit naléhavé úkoly, jichž není málo.

Pokračuje globalizace hospodářství nejen s kladnými vlivy na dělbu výroby, mobilitu pracovních příležitostí a sil, ale i s negativními dopady – rušení tradičních oborů, ztráta trhů, odbytu, ba existence (v minulých letech vzdalo například hospodaření asi 15 000 horských sedláků!). Naproti tomu pružně reagují na europeizaci ekonomiky mnozí malí a střední podnikatelé s omezeným počtem pracovníků, většinou odborně kvalifikovaných, a s netradiční výrobou, čímž zaplňují proluky na mezinárodním trhu. Nejen turistický průmysl a přidružená odvětví služeb (do rakouských Alp přijíždí ročně 45 milionů návštěvníků, v rostoucí míře z Ruska a také z České republiky), ale i zemědělství se snaží prosadit v tvrdé konkurenci. Přitom předmětem ostré kritiky bývá rozdělování fondů na podporu zemědělství. Podle rakouských médií plynou desítky milionů eur velkým evropským firmám v potravinářském odvětví (konkrétně se uvádí Nestlé, Masterfood, Red Bull aj.), zatímco malí a střední zemědělci dostávají spíše almužny. V těchto souvislostech se mluví i o velkorysé korupci a volá se po větší průhlednosti, zveřejňování příjemců i výše subvencí. Neustávají výpady proti stále rostoucímu počtu úředníků, jejich byrokratickým metodám a s tím spojeným rostoucím nákladům bruselského unijního ústředí i štrasburského Evropského parlamentu. Podobné zprávy a komentáře přispívají v tradičně patriotickém Rakousku ke skepsi až izolacionismu. Existují průzkumy, podle kterých by dnes většina Rakušanů členství v Unii odmítla, přestože země ze spojení evropského trhu, a zejména z možností investic v nových členských zemích EU, jasně profituje, v rostoucí míře i globálně z obchodování s Ruskem, Čínou a jinými mimoevropskými státy.

Do Rakouska však proudí nejen turisti, obchodníci a delegáti častých kongresů, ale i zdejším obyvatelstvem méně vítaní hospodářští imigranti ze vzdálenějších zemí Afriky a Asie, s jinou mentalitou, životním stylem a odlišnou kulturou, přičemž někteří místní mluví z vlastních zkušeností o absenci kultury a civilizačních deficitech nově příchozích. Mnozí nenajdou práci, a to ani v profesích, které nejsou atraktivní pro rodilé Rakušany, část nechce anebo nemůže zvládnout německý jazyk, a tedy ani integraci.

Podobně jako v Německu a v dalších evropských zemích představují horliví vyznavači islámu určitý problém i v Rakousku, přestože zde historicky i soudobě převažují sympatie k arabskému světu, přičemž v určitých vrstvách obyvatelstva setrvává sklon k antisemitismu. V Rakousku dnes žije na 400 000 muslimů, ve Vídni tvoří už 8 procent. Jejich radikální organizace mládeže například vyzvala k bojkotu parlamentních voleb. V rakouské armádě slouží v průměru 1000 muslimů (asi 3,5 % prezenčních vojáků) s vlastními imány.

Optimisté si dovedou představit sestavení nové vlády do Vánoc, přičemž vhod jim přišla celkem pozitivní bilance prvního roku velké koalice v Německu. Příklad velkého souseda je pro malé Rakousko vždy určitým dílem směrodatný. Překážkou rychlé shody jsou dva vyšetřovací parlamentní výbory, vytvořené na žádost sociálních demokratů a opozice – k objasnění okolností smlouvy o nákupu stíhaček Eurofighter a k zprůhlednění bankovní sféry. Obojí považuje lidová strana za neseriózní útok na výsledky minulé vlády, zčásti i za odplatu za předvolební skandál s bankou BAWAG. Tvrdým soustem je pro lidovce nynější obsazení nejvyšších státních funkcí: spolkovým prezidentem je sociální demokrat Heinz Fischer, nově předsedkyní parlamentu sociální demokratka Barbara Prammerová a kancléřem by se měl stát za sociální demokraty Alfred Gusenbauer. I ve dnech, kdy se o personálním obsazení vlády dosud nejednalo, média vnucovala veřejnosti předčasné dohady, zda vicekancléřem z pověření lidové strany bude dosavadní ministr financí Karl-Heinz Grasser, u veřejnosti populární mladý odborník, zvaný též sonnyboy rakouské politické scény. Nechme se překvapit, obraty a půlobraty nejsou v politice vzácností. Zde ani jinde.

V čase slibných námluv a možná předstíraných rozchodů mezi socialisty a lidovci si veřejnost z gruntu ráda připomněla dobu zašlé slávy habsburské monarchie. Už devadesát let uplynulo od smrti císaře Františka Josefa I., monarchy dlouhého panování také nad námi, Čechy i Slováky. Vzpomínalo se s mnoha nostalgicky a sentimentálně laděnými filmy, ale také místy otřesnými filmovými dokumenty z jeho éry, s výměnou názorů historiků, potomků šlechty, spisovatelů a novinářů. Herec Karl-Heinz Böhm, který hrál i roli císaře, litoval, že mu po boku nesedí zvěčnělá Romy Schneiderová, představitelka císařovny Alžběty. Inu, kult krásné Sisy, ale i Franze Josefa přežije ještě nejednu epochu.

Dagmar Vaněčková (1932) je novinářka, žije v Rakousku i v České republice.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Dagmar Vaněčková: Rakouská sóla pro Venezuelu a Bolívii

Vídeň: patos a pomalost

Rakušané a svět médií

Dagmar Vaněčková

Rakouské glosy

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu