Štěpán Steiger

Otáčí se bitevní loď USA?

Americké volby, jež proběhly 7. listopadu, se oficiálně jmenují mid-term elections, tj. volby uprostřed období, jímž se myslí čtyřleté funkční období prezidentovo. Konají se vždy v úterý po prvním listopadovém pondělí. Volí se třetina Senátu, 33 senátorů, a celá Sněmovna reprezentantů, tj. 435 poslanců. Současně však probíhají ve 36 státech (z padesáti) volby guvernérů, v mnoha státech se volí jejich zákonodárné sbory a na úrovni okresů a měst funkcionáři, jako jsou šerifové a státní návladní.

Pro Senát určuje americká ústava po dvou zástupcích každého státu (až do r. 1917, kdy byl přijat 17. dodatek ústavy, předepisující volbu, byli senátoři určováni zákonodárnými sbory jednotlivých států). Poslanci („reprezentanti“) jsou ovšem voleni v obvodech, rozdělených na volební okrsky, jež jsou nově vymezovány po každém sčítání lidu (poslední bylo v roce 2000, další bude v roce 2010). Pro zajímavost dodáváme, že průměrný počet obyvatel volebního obvodu je 630 070, ale stát Montana, který je jediným volebním obvodem, jich má 905 316.

Volby do Kongresu jsou také příležitostí pro nejrůznější iniciativy-referenda na úrovni států. Několik příkladů: v šesti státech se tak hlasovalo – a bylo kladně rozhodnuto – o zvýšení minimální mzdy, v osmi o zákazu uznání homosexuálních sňatků (v sedmi byl zákaz schválen), ve dvou neprošla snaha o legalizaci marihuany, v Jižní Dakotě nebyl schválen zákaz veškerých potratů.

Jak se v USA volí

Než rozebereme volební výsledky, významné nejenom pro Spojené státy, nýbrž vzhledem k jejich postavení supervelmoci také pro svět, třeba se stručně zmínit o způsobu, jímž se v USA volí. Už proto, že je odlišný od volebních postupů v mnoha jiných tzv. vyspělých demokratických zemích. I některé jiné, např. Belgie, Nizozemí nebo Brazílie, používají elektronické systémy, v USA je ale DRE (direct-recording electronic system) užíván v míře nebývalé, totiž pro 40 % voličů. Ti nemají (nepotřebují) papírovou „kandidátku“, aktivují displej a přístroj převádí údaje a obrazy do paměti. Systém ovšem není tak bezchybný, jak by se na první pohled zdálo – je nejen manipulovatelný (programy jsou obchodním tajemstvím, a nelze je tudíž veřejně ověřit): při prezidentských volbách v roce 2004 bylo v souvislosti s těmito systémy úředně zaznamenáno 2269 „problémů“. Tentokrát na ně upozornil i dokumentární film televizního kanálu HBO, vysílaný pod názvem Hacking Democracy – Jak může hacker napadnout demokracii, vysílaný „včas“ – pět dnů před volbami. Některé státy – např. Ohio, Kalifornie, Illinois, New York – se proto rozhodly užívat napříště jen elektronické systémy, jež produkují ověřitelné papírové záznamy.

Nicméně bez potíží se neobešly ani volby roku 2006: byly hlášeny ze států Indiana, Ohio, New Jersey, Colorado a Florida. V zemi, kterou mnozí její občané pokládají za demokracii vzorovou (a o níž její vysocí představitelé tvrdí, že by měla být modelem např. na Středním východě), se však vyskytly ve volbách i „nesrovnalosti“, jež jiné demokracie sotva znají. Několik příkladů:

– Napříč Spojenými státy volalo více než 25 000 lidí nouzovou linku 866-OUR-VOTE, která poskytovala informace a ochranu.

– Zřejmě tisíce občanů nemohly vykonat svou povinnost. Zákon z r. 2002, s nechtěnou ironií nazvaný „na pomoc hlasování“ (Help America Voting Act, ve zkratce HAVA), obsahoval klauzuli, jež nabyla platnosti v létě 2006 a podle níž měly státy vyžadovat po voličích průkaz totožnosti, odpovídající voličské databázi daného státu. Protože se však ročně registruje a přeregistrovává více než 24 miliony Američanů a jednotlivé státy vyžadují rozdílné průkazy, tisíce voličů byly možnosti hlasovat prakticky zbaveny.

– V okrese Orange v Kalifornii rozeslal jeden kandidát ve své kampani 14 000 voličů se španělskými jmény upozornění: „Jste-li přistěhovalec a hlasujete ve federálních volbách, je to zločin, který se trestá vězením nebo vypovězením“ – přičemž ilegální imigranti hlasovat nemohou a legální, pokud se stali občany, ovšem mohou. Obdobné případy byly hlášeny i z Colorada.

– Z Virginie přišly z několika míst zprávy, že voliči dostali telefonicky (falešné) upozornění o změně volební místnosti a (falešnou) výzvu, aby volili v jiném okrsku.

– V městečku Gateway v Arkansasu, jež má 122 obyvatel, bylo při volbě starosty odevzdáno 199 hlasů. V blízkém Peak Ridge se 3344 obyvateli bylo při obdobné volbě napočteno 3997 hlasů.

– Jen v takových volbách se může stát, jako na Floridě v okrese Sarasota, že přístroje elektronického systému „nezaznamenaly“ u více než 18 000 voličů (tedy u každého osmého) žádnou volbu u kandidátů do Kongresu, jen jejich hlasování pro kandidáty na místní úrovni. (Ovšemže to bude napraveno, nicméně podivuhodný fakt třeba zaznamenat.)

Uvedené příklady jsou pouhým zlomkem dlouhého, přitom neúplného seznamu. Kongres (ovládaný republikány, v jejichž prospěch většina nedostatků, případně „omylů“ vyznívala) dosud odmítal jakýkoli zákon, jenž by striktně pro celé Spojené státy zajišťoval jednotné podmínky elektronických hlasovacích systémů. Demokraté takový návrh chystají. Ve Sněmovně reprezentantů jej předloží Rush Holt ze státu New Jersey – zajistil si 200 spolupodpisů, v Senátu to bude Dianne Feinsteinová z Kalifornie, která navíc bude v novém období předsedkyní výboru pro předpisy a administrativu, do jehož kompetence volební zákony spadají.

Výsledky

I když dvanáct dní po volbách, kdy je tento článek psán, není – v devíti volebních obvodech probíhá přepočítávání hlasů – výsledek voleb do Sněmovny reprezentantů definitivní, dosáhli v nich určitě demokraté výraznou většinu – získali navíc 29 míst (republikáni jich 28 ztratili). Poprvé v historii se mluvčí (předsedkyní) stane žena, Nancy Pelosiová z Kalifornie. Majoritu budou mít demokraté i v Senátu, ovšem po česku řečeno – „ne jistou“. Mají sice právě tak jako republikáni 49 senátorů, ale dva nezávislí, Joe Lieberman z Connecticutu a Bernie Sanders z Vermontu, přislíbili, že budou hlasovat s demokraty. (Lieberman byl ostatně až do voleb senátorem za Demokratickou stranu, kandidoval však jako nezávislý, protože v primárkách prohrál.) Nepříznivé pro demokraty je, že v případě rovnosti hlasů rozhoduje v Senátu jeho titulární „předseda“, jímž je viceprezident Dick Cheney, jeden z nejzatvrzelejších republikánských neokonzervativců.

Na dokreslení třeba ještě podotknout – i když nejde o Kongres – že se z nich radují zejména také američtí Zelení. Nejenže byl jejich kandidát – poprvé v historii – zvolen primátorem velkého města (Richmond v Kalifornii má přes 100 000 obyvatel): ve státě Montana byl za demokraty zvolen senátorem Jon Tester, jehož prioritou jsou problémy čistoty ovzduší a alternativních energií. Podobně zeleně jsou zaměřeni i někteří další kongresmani, takže představitelka známé environmentální organizace Sierra Club mohla prohlásit: „Voliči vybrali zelenější Sněmovnu, zelenější Senát, zelenější guvernéry a dali zelenou nové energetické budoucnosti.“

Co z voleb plyne

Oč demokraté hodlají usilovat? V červenci, dlouho před volbami, vydali jednatřicetistránkový volební manifest, původně podle hlavních bodů nazvaný Agenda 6 pro 06, oficiálně pojmenovaný Nový směr pro Ameriku (A New Direction for America). Slibovali v něm „bezpečnost, prosperitu a příležitost“ v „různorodých, bezpečných a živých společenstvích“. Hodlali „ochránit Američany, zajistit naše hranice a obnovit naše vedoucí mezinárodní postavení… strategií uvnitř země, v energetice a v diplomacii“. Oblíbeným pojmem manifestu byl „daňový úvěr“: slibovali jej „modernizovat“ pro výzkum a vývoj, „rozšířit a zlepšit“, pokud jde o soustavu (až směšně složitou) odpočitatelných starobních důchodů, a zavést daňový úvěr – až do výše 43 000 dolarů – pro vysokoškolské „školné“. Pokud jde o Irák, prohlašoval manifest, že americká vojska tam musí být „odpovědně nově rozmístěna.“

Voliči Demokratické strany patří z 35–40 % ke vzdělané liberální elitě, která zdůrazňuje „kulturní“ problémy jako právo na potrat, ale v naprosté většině (60–65 %) jde o nepoměrně chudé, často Afroameričany nebo Hispánce, kteří potřebují hmotnou pomoc.

Všeobecně zavládlo po volbách přesvědčení, že demokratům dopomohly k vítězství dvě skutečnosti: korupční a jiné skandály Bushovy, tedy republikánské administrativy a situace v Iráku. Pravicový Weekly Standard shrnul důvody takto: „Republikáni ztratili jak Sněmovnu (reprezentantů), tak Senát kvůli Iráku, korupci, a protože si lidé o nich uvědomili, že sice pojmenovali velké problémy, ale nijak na nich nezapracovali.“

Pokud jde o skutečnost první, reagovala na ni nastávající předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová prohlášením, že pod jejím vedením bude Sněmovna „tou nejetičtější“ za poslední roky. Demokraté se chystají navrhnout řadu zákonů, jež by se mj. týkaly chování kongresmanů zejména vůči lobbyistům a určovaly přísnější postih korupčního jednání.

Co se týče Iráku, je situace i pro vítěze voleb mnohem složitější. Americká veřejnost je sice v naprosté většině pro odchod vojsk (výslovně se tak vyjádřilo v referendech, iniciovaných nebo podporovaných Zelenými na úrovni místní a úrovni států, 8,7 milionu Američanů). Politici, zejména nově zvolení, to musí brát v úvahu, jenže až na ojedinělé výjimky méně vlivných kongresmanů (např. demokrata Dennise Kuciniche) nikdo ve Washingtonu nemá jasno, jak situaci v Iráku rozhodně a brzy vyřešit. Jestliže jak Pelosiová, tak její kolega v Senátu Harry Reid navrhují začít se stahováním amerických sil během čtyř až šesti měsíců (na známou Bushovu výtku vůči své straně však Reid prohlásil, že „neskončí a neutečou“), jde jednak o návrhy, jež nemají konkrétní podobu, jednak ani všichni demokratičtí politici nejsou v tomto ohledu zajedno.

Přepestré strany

Jaké jsou dvě největších (rozhodující) americké politické strany? Na rozdíl např. od stran evropských (ale i jiných světadílů) nejsou americké zdaleka tak vertikálně striktně organizovány a názorové rozdíly uvnitř mají nebývalé rozpětí. Jednotlivci, byť považovaní za příslušníky strany, se ocitají v naprostém rozporu s míněním strany jako celku. I v nynějších volbách měla Demokratická strana kandidáty, kteří se v hlavních programových bodech s ní rozcházeli tak, že byli vlastně republikány – demokraté je postavili jenom proto, že byli „volitelnější“ a demokratům šlo o porážku republikánů stůj co stůj. V otázce Iráku je tudíž u demokratů názorová šíře taková: zatímco poslanec John Murtha (bývalý důstojník námořní pěchoty) navrhuje okamžitý odchod amerických sil, Pelosiová a Reid jsou pro postupné stahování a jiní jsou blízci Bushovu postoji „až do vítězného konce“. Senátor Joe Lieberman podporoval v této souvislosti Bushovu politiku bez výhrad, ale i zdrcující většina demokratů hlasovala zejména na počátku války pro všechna americká opatření v tomto tažení.

Za povšimnutí stojí také nejnovější výzva demokratického poslance Charlese Rangela: s ohledem na údajně nedostatečné americké síly v Iráku hodlá navrhnout znovuzavedení povinné vojenské služby (ta byla zrušena po vietnamské válce pod tlakem jejích odpůrců). Návrh sice nemá naději na přijetí, je však příznačný jak pro názorové rozdíly mezi demokraty, tak pro celou americkou politiku.

Kongres sice nemá rozhodovací pravomoc, má však značnou kompetenci v kontrole nad administrativou a jeho slyšení, např. pokud jde o financování válečných operací, by nemusela zůstat bez vlivu na konkrétní kroky v Iráku. Časté srovnávání s koncem války ve Vietnamu nemůže být přesné, ale sám Henry Kissinger, jenž v něm hrál významnou úlohu, připouští, že vojensky nelze v Iráku vyhrát. Je však třeba mít na paměti prohlášení prezidenta Bushe: „Dokud jsem prezidentem, z Iráku neodejdeme.“

Obdobně jako v případě Iráku projevuje se názorová „pestrost“ také u dalších závažných problémů. To je jeden z důvodů, proč ani výrazná porážka republikánů, o níž nejeden komentátor psal jako o zemětřesení, zemětřesením nebyla a proč nelze v americké zahraniční politice očekávat žádné pronikavé změny a ve vnitřní lze čekat jen některé „úpravy“.

Nezlobit střed

V zahraniční politice k tomu přistupuje další faktor: prerogativy prezidentovy. V USA ji totiž určuje a provádí prezident, Kongres má v tomto ohledu pouze omezené kompetence a na zaměření politiky má vliv jenom nepřímý. Bush sice po volbách slibným gestem naznačil, že ve zbývajícím období své vlády, tedy příštích dvou letech, hodlá vládnout „oboustranně“ (tj. spolupracovat s demokraty – termín bipartisanship, který je v USA pro takový případ používán a od jehož praxe se republikáni v uplynulých dvanácti letech zcela distancovali, přichází opět do módy). Vzápětí ovšem opakovaně navrhl k potvrzení Kongresem jednak velvyslance u OSN Johna Boltona, jenž demokratům „leží v žaludku“, jednak šest kandidátů na soudce vyšších instancí, kteří už jednou během projednávání v Senátu uvízli ve schvalovacím procesu.

Jestliže se např. známý britský politolog Timothy Garton Ash domnívá, že vítězství demokratů musí znamenat změnu americké zahraniční politiky tak, že bude méně jednostranná, více multilaterální a ochotná k větší spolupráci s jinými mocnostmi, jde podle mého soudu, zdvořile řečeno, o přehnaný optimismus. Současný americký prezident je bytostně neschopen kompromisu.

Kromě Zelených, o nichž jsme se zmínili, patří k těm, kdo jsou s vítězstvím demokratů poměrně spokojeni, americké odbory. V letech republikánské (samo)vlády byly vlastně ostrakizovány, více než kterákoli jiná společenská skupina. Teď jsou jejich zástupci přesvědčeni, že je demokraté, které tradičně podporovali (na volební kampaně jejich kandidátů vydaly odbory přes 100 milionů dolarů a 100 000 dobrovolníků pomáhalo organizovat voliče), uznají opět za důležitého partnera. Na demokratické zákonodárce budou naléhat, aby přijali zákony ke zvýšení bezpečnosti práce v dolech, omezili přesuny pracovních míst do zahraničí, usnadnili organizování pracujících do odborů (to je v USA omezováno jako málokde jinde ve světě) a rozšířili nemocenské pojištění na miliony nepojištěných Američanů.

Také další liberální nátlakové skupiny si od nového Kongresu slibují, že vyhoví jejich požadavkům. Např. významná organizace obránců občanských práv American Civil Liberties Union očekává, že se demokraté shodnou na zrušení většiny sporných částí protiteroristického zákona, pojmenovaného (s nechtěnou ironií) Patriot Act, jejž mnozí kritici označují za neústavní. ACLU by také ráda dosáhla skončení Bushova programu rozsáhlých odposlechů.

Ke všem těmto problémům přistupuje další pro všechny závažná skutečnost: prezidentské volby v roce 2008. Zdánlivě vzdálený termín se tentokrát v několika ohledech liší od dvou termínů posledních. Zaprvé současný prezident už nemůže kandidovat. Vzhledem k tomu, že v USA úřadující prezident má největší šance být zvolen znovu, otvírá se pro případné kandidáty pole mnohem šířeji. Zadruhé republikáni budou ze všech sil a všemi, doslova všemi prostředky usilovat o návrat, jak pokud jde o prezidentský úřad, tak o většinu v Kongresu. Slovy jednoho politologa, půjde o „nejšpinavější, nejpodlejší a nejsmutnější kampaň posledních desetiletí“.

Tato kampaň se začíná rozjíždět už teď a situaci i postoje politiků ovlivňuje tak, že především kandidáti, ale nejenom oni, jsou ve svých postupech velmi ostražití. Politologové a komentátoři se domnívají, že rozhodující jsou voliči středoví – což by znamenalo, že se kandidáti (a jejich strany) budou vyhýbat každému opatření, každému kroku, který by – domněle – mohl uškodit v očích takového elektorátu. Takže má-li dnes v Senátu nejméně pět demokratů – celých 10 procent jejich sboru! – prezidentské ambice, budou bezpochyby gravitovat k předpokládanému středu a vyhýbat se sporným tématům. Také to musíme mít na paměti, jestliže budeme v příštích měsících sledovat americkou politiku. Následky voleb ze 7. listopadu 2006 se jistě promítnou do politiky uvnitř USA i mimo. Nečekejme však velká překvapení. Pokud se bitevní loď USA vůbec otáčí, otáčí se jenom velmi zvolna.

Štěpán Steiger (1922) je publicista.

Obsah Listů 6/2006