Jan Novotný

Moje Bystřička

„Morava tekla lenivě kolem šancí, Bystřička byla vyschlá,“ píše Jaroslav Durych v Bloudění. I kdybych to nevěděl, poznal bych z toho, že pobýval nějakou dobu v Olomouci. Jméno říčky musel slyšet od Olomoučanů, na mapách je bez výjimky Bystřice. A když jsem se v dětství přestěhoval s rodiči z (olomoucké) Letné do Hodolan, a tedy od Moravy k Bystřičce, udeřila mě do očí její vyschlost. Na dně dost mohutného koryta nebyla voda, ale jen suché kameny. Jaká to ale byla rozkoš, když zapršelo a ve splávcích pod mosty zazurčela voda! Stavíval jsem si pak doma Bystřičku s mosty i splávky – zpěněnou vodu představovaly dominové kostky. Ty splávky už odnesl čas a voda, zbyl jen válcový práh naproti plicnímu ambulatoriu. Dodnes mi připadá zvláště kouzelný.

Seznamování s Bystřičkou pokračovalo výzkumnými cestami proti jejímu proudu za město. Tam už vždycky nějaká voda byla. Jak jsem prodlužoval své vycházky, cítil jsem se jako cestovatel postupující do nitra Afriky. Však také z Olomouce do Bystrovan je právě tolik splavů, kolik je památných nilských kataraktů. Když se na jaře Bystřička rozdivočila, skýtaly nádhernou podívanou, jíž by se dnes už nevyrovnal ani Niagarský vodopád. V létě byl zase krásný pohled na mé vrstevnice, které se v tůňkách pod splavy koupávaly. Dnes už tam vídávám jen rybáře.

Bystřička je tak pro mne spojená s prvními záchvěvy erotiky. Ale také s první vzpourou proti autoritě. Poněkud roztřesenou rukou jsem napsal do slohové úlohy na téma Naše Bystřička: „Bystřička pramení v Nízkém Jeseníku. V létě vysychá proto, že jí v Bystrovanech bere vodu holický náhon.“

Abyste pochopili velikost vzpoury, museli byste znát naši paní učitelku. Jednou se jí nějak dostal do rukou lístek, na němž bylo napsáno: „Anno, miluji tě. David.“ Chudák David, který to jistě ani nenapsal, byl za to po škole. (Anna nebyla, jak by si teď snad mohl čtenář myslet, zmíněná učitelka, ale jedna ze spolužaček.) A tato paní učitelka (tenkrát se ještě všude nesoudružkovalo) vytrvale hlásala bludy, že Bystřička pramení v Oderských horách a vysychá proto, že v létě je horko. Patrně se nikdy nepodívala na mapu a nedošla až k pátému kataraktu, kde se odvětvuje náhon.

Vzpoura prošla – k mé lítosti smíšené s úlevou – bez následků. Asi úlohu pozorně nečetla. Překvapil mě však tatínek. První blud jako takový uznal, ale u druhého namítl, že kdyby v létě nebylo horko, bylo by asi v Bystřičce víc vody a náhon by ji všechnu nesebral. Že si to dodnes pamatuji, svědčí o tom, jak mne tato námitka zasáhla. Co vlastně znamená „proto“? V té chvíli jsem začal zrát k humovskému skepticismu.

Rád využívám návštěv v Olomouci k pozdravení Bystřičky. Plynutí času je vidět na mně i na ní. V holé krajině kolem říčky vyrostl les, který zakrývá výhled na Svatý Kopeček. Přibylo mostů. Bystřička už ani v létě nevysychá (proč vlastně?). Řečiště se z dětské perspektivy změnilo k horšímu: dříve jím v některých úsecích tekla dvě ramena, mezi nimiž byly robinsonské ostrovy a v místech, kde se jedno rameno přelévalo do druhého, kamenité naplaveniny, vhodné k hloubení kanálů a budování vodních staveb. Mám pocit, že podobně nepříznivě se vyvíjejí všechny mé známé řeky (zpožděný důsledek regulace?). Co se ale nezměnilo, je Bystřiččino vzpurné zacházení se splavy. Za mého života už vícekrát dokázala proměnit jejich strohé technické linie v malebné zříceniny. To se mi na ní moc líbí. Vybaví se mi vždy obměněný výrok Oty Pavla: Řeka je svoboda.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2006

Související články

Jan Novotný: Od švadleny šátek

Jan Novotný: Zapomenutá kniha

Jan Novotný: Hanáková se nevzdává

Jan Novotný

Moje Bystřička

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu