Alena Wagnerová

Vzestup a pád českých kulturních elit

Konec Havlova posledního funkčního období jako prezidenta České republiky v roce 2003 a jeho odchod z aktivního politického života znamená jakousi symbolickou tečku v procesu vytěsňování kulturních elit z jejich tradiční vůdčí role v české společnosti. Jsou to teď představitelé politické moci (hovořit v této souvislosti o elitě by bylo značně nadsazené, i když terminologicky správné), kteří toto vedoucí místo ve společnosti pro sebe nárokují.

Tento posun lze mimo jiné vyčíst i z chování Havlova nástupce Václava Klause. Zatímco se ještě v polovině devadesátých let – jistě i v soutěži s Václavem Havlem – velmi snažil o to být považován za předního českého intelektuála, jenž, cituji‚ „napsal tolik esejů jako málokdo jiný v této zemi“, a vyjadřovat tím svou příslušnost ke kulturním elitám, protože tehdy zřejmě považoval za nutné se tímto způsobem profilovat, po nástupu do funkce se až překvapivě vzdal jakéhokoliv vyššího intelektuálního nároku a doslova se smrštil do formátu svých předchůdců ze socialistické éry. Intelektuální nárok a kulturní úroveň už zřejmě v české politice nejsou „in“. Také poslední volby do Senátu, v nichž se neprosadil téměř žádný z kandidátů patřících ke kulturním elitám – a byli to právě tito senátoři, kteří ze Senátu dosud dělali tu lepší komoru českého parlamentu – potvrzuje tento posun. Patřit ke kulturní elitě národa už není žádným doporučením, jak tomu bylo dříve. To samozřejmě neznamená, že se dnes v české kultuře nic neděje a kulturní elity přestaly existovat. Co se ale změnilo, je postavení kulturních elit ve společnosti, jejich vytlačení ze středu do menšinové pozice, ztráta autority a vlivu. Jsou tady zkrátka jakýmsi soukromým spolkem vedle řady jiných. Hlavní proud života české společnosti se odehrává mimo ně. Bezvýznamnost inteligence ve společenském žebříčku signalizuje už její podprůměrné platové ohodnocení, její relativní chudoba ve srovnání například s tón udávající třídou podnikatelů, kolem nichž jako by se společnost hodnotově semkla. A být chudý znamená v hodnotovém systému založeném na penězích být neúspěšný, ba směšný. Ano, co je to za podivnou kastu lidí, kteří zdarma nebo za minimální odměnu oddaně pro věc samu píší chytré články o stavu české společnosti do publikací s minimálními náklady a organizují tak diskurs, který, jakkoliv nutný, sotva kdy dosáhne centra společnosti? Jistě, česká společnost by bez nich byla ještě nesličnější a pustší, ale kdo má tento nedostatek ohlasu vydržet?

Řekněme ale hned, i když tuto otázku rozvedeme až později, že proces marginalizace kulturních elit a jejich vytěsňování z tradiční vůdčí pozice v české společnosti nezačíná teprve po Listopadu s nástupem ideologie tržního hospodářství jako základního organizačního principu života společnosti, ale hluboko v údobí normalizace. Tehdy mocenský aparát reálného socialismu definitivně ztratil důvěru v kulturní elity jako své politické spojence, když mu v míře dosud nebývalé vypověděly poslušnost podílet se na normalizačním desastru, ve své většině se uchýlily do vnitřní nebo vnější emigrace a staly se jádrem tvořící se občanské opozice, a tím přes svou bezmocnost konkurencí státní moci. Patří k paradoxní logice polistopadového vývoje, že tuto „pomstu“ na kulturních elitách jejich zatlačením do bezvýznamnosti dovedla jen pod jinou egidou do konce právě politická pravice v čele s Václavem Klausem, která se od komunismu nejostřeji distancuje. (Ve svém morálním profilu je ovšem bezperspektivností a etickým nihilismem období normalizace a reálného socialismus jako generace nejhlouběji zasažena.)

Samozřejmě že kulturní elity neměly nikdy přímou moc, mocné ale přesto byly, protože vytvářely a garantovaly hodnotový systém společnosti, a tím ji podstatně ovlivňovaly a formovaly ve smyslu ustavování měřítek a kritérií. Jejich funkce byla nejen ideotvorná, ale i normotvorná. Ve svých představitelích tvořily kulturní elity jakýsi velký rezervoár vzorů a příkladů chování a jednání (jistě často idealizovaných), hodných následování, kterými v české tradici čistí politici, o socialistické éře ani nemluvě, téměř nikdy nebyli. Právě z kulturních elit se rekrutovaly nejvýznamnější politické osobnosti první etapy moderní české státnosti, jakými byli Masaryk a v jistém smyslu i Beneš. (Zajímavé je, že i první dva němečtí ministři v československé vládě Franz Spina a Robert Mayr-Harting byli příslušníky kulturních elit, jako by tu německá menšina, teď v situaci bez vlastní státnosti, tedy podobné, v jaké byla česká společnost v Rakousko-Uhersku, mimoděčně opakovala vzorce českého chování při výběru reprezentantů pro politické úřady.)

Proměňující se role kultury

Tradičně silná pozice kulturních elit v české společnosti souvisí, jak všichni víme, s historickou situací českého národa v období jeho emancipace v devatenáctém století jako národa bez vlastní státnosti v rámci Rakouska-Uherska. Kultura tu, po krátkém, ale národní probuzení iniciujícím období hodnotově konzervativního zemského vlastenectví, byla jedinou možností, jak artikulovat svou existenci a vytvářet vědomí sounáležitosti národního společenství. Kultura suplovala politiku, stejně tak jako divadlo nahrazovalo parlament, a obojí se přitom stávalo politikem. Tento specifický význam kultury nebyl nějakou českou zvláštností, jeho obdoby nacházíme i u ostatních národů tvořících tehdy mnohonárodní rakouský stát.

Důležitou součástí této dominance kultury v národním společenství byl důraz na vzdělání, úzce související s koncepcí kulturního národa, jak ji vytyčilo české obrození jako jedinou možnost jeho zachování a rozvoje. Vzdělání – není na škodu si to právě dnes připomenout – tu bylo chápáno hluboce demokraticky jako pozvání pro všechny smysluplněji, bohatěji a vědoměji prožít a koncipovat vlastní život. O každého jedince a jeho národní uvědomění tu také šlo. Vzdělání bylo v české tradici chápáno i frekventováno jako nejdůležitější cesta ke společenskému vzestupu.

Jedním z důsledků této koncepce kultury a umění vůbec jako centrálního prostoru seberealizace národa bylo ovšem i její podřízení službě národní věci v často jednostranném a zjednodušeném chápání její společenské funkce jako bezprostředního nositele národních zájmů, což především v předminulém století vedlo k opakovaným konfliktům mezi „tradicionalisty“ a „modernisty“ nebo kosmopolity, kteří kultuře chtěli otevírat širší prostor, než jaký byl dán úzkým národním zájmem.

I později, když se v druhé polovině devatenáctého století začala formovat česká politická reprezentace a vznikly první politické strany, tvořily kulturní elity důležitý rezervoár, z něhož se česká politická reprezentace rekrutovala. Jiný tu také nebyl. Přechod z jedné skupiny do druhé byl ještě dlouho velmi plynulý.

Svou pozici vůdčí společenské skupiny si kulturní elity v podstatě zachovaly i po obnovení české státnosti v roce 1918. Byl to především Masaryk, spojující ve své osobě příslušnost k oběma elitám, který k udržení této kontinuity svou vahou podstatně přispěl. Svou roli tu jistě hrály i „polohradní“ společnosti, jako byli například „pátečníci“ a osobnosti jako Karel Čapek, které renomé kultury jako jeden z projevů českého republikanismu spoluvytvářely.

Podílela se na něm ovšem i velmi silná avantgardní kultura, silně spojená s politickou levicí, která svou vizí kultury jako prostředku k osvobození mas ve smyslu uvolnění lidského kreativního potenciálu – kdy všichni lidé budou básníky – jistým způsobem předznamenávala poválečný vývoj kultury jako jednoho z ideologických sloupů socialistické společnosti.

Konec první republiky a nacistická okupace vrátily české kultuře její staré postavení záchranné kotvy identity ohroženého národa, jak tomu bylo na začátku obrození. Zatímco politici národ, zjednodušeně vyjádřeno, „opustili“ tím, že přijali proti vůli národa mnichovský diktát a pak odešli do emigrace, spisovatelé, básníci a umělci mu zůstali a převzali funkci udržovatelů národní existence. A v extrémních životních podmínkách koncentračních táborů pomáhala kultura uchovávat lidskou důstojnost i samu existenci fyzickou. („Kde byli Češi, tam byla kultura,“ formulovala svou koncentráčnickou zkušenost jedna z ravensbrückských vězeňkyň.)

Inženýři lidských duší a svědomí společnosti

V politickém systému socialismu bylo sice kultuře a kulturním elitám vyhrazeno významné místo, bylo ale vymezeno bezvýhradnou službou věci socialismu podle právě aktuálních představ ideologie. V jistém smyslu tu šlo, na počátku ovšem v drastických podmínkách stalinismu a „diktatury proletariátu“, pravděpodobně i o vědomé, strategicky motivované navázání na obrozenecké pojetí kultury jako služby národnímu zájmu. Ten byl teď ovšem definován ve smyslu vybudování socialismu, jako kdyby v něm šlo o vyvrcholení národních emancipačních snah. Tento rekurs na pokrokové tradice české kultury, jak to bylo nazýváno, byl mobilizačně účinný. Pro levicové idealisty, kterých po zkušenostech druhé světové války v české společnosti nebylo právě málo, tu emancipace národní jaksi přirozeně přerostla a byla dovršena emancipací sociální. Ve své konkrétní podobě ovšem ideologie okupovala kulturu pro své politické cíle. Tak jako vize osvobození člověka v konkrétních podmínkách stalinismu zdegenerovala v problematické osvobození lidské pracovní síly jejím (osvobozujícím) zařazením do socialistického pracovního procesu, nejlépe do výroby, měli se spisovatelé ze svědomí národa stát inženýry lidských duší.

Nadšenými a horlivými uskutečňovateli této kolonizace kultury ideologií se stala mladá generace inteligence, která dospěla ke komunistickému přesvědčení většinou přes tradici socialistické literatury, nikoliv komunistické strany, během druhé světové války. Naprosto přitom přehlédla odvrácenou stranu této kulturní politiky, která znamenala dlouholeté žalářování tvůrců, kteří státní ideologii nesdíleli, nebo mohli být podezírání z jejího nesdílení, jako byli představitelé moderní katolické kultury Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista, Růžena Vacková, Jan Zahradníček a další. Alespoň na čas byli ovšem umlčeni i básníci a spisovatelé, kteří svým formátem přesahovali úzké zadání socialistické literatury jako Jakub Deml, Jaroslav Durych, Vladimír Holan, František Hrubín a další. Z nich někteří, jako Jaroslav Seifert, dokonce patřili k předválečné levici. Jeden z jejích nejzajímavějších představitelů Záviš Kalandra skončil dokonce na stalinistickém popravišti a kdo ví, jak by se bylo dařilo Kurtu Konradovi, Mileně Jesenské a dalším, kdyby přežili válku.

Z této kolonizace ideologií se ovšem kultura začala poměrně brzy postupně vymaňovat, tak jak poválečná „svazácká“ generace kulturních elit začala dělat své vlastní zkušenosti s hlubokými rozpory mezi socialistickou teorií a praxí a osobně zrála v prostoru, v němž historický dvacátý sjezd poprvé otevřel prostor kritické reflexe stalinismu a kultu osobnosti. Založení časopisu Květen a postupující rehabilitace abstraktního umění byly jedněmi z prvních znaků tohoto procesu emancipace kultury od politické moci, který od počátku šedesátých let nabíral přes částečné zvraty na intenzitě a rozvinul se k jedné z nejproduktivnějších period české kultury a umění ve dvacátém století. Kulturní elity tu postupně vrůstaly do role svědomí socialistické společnosti.

Tento proces byl doprovázen intenzivním diskursem o obrození marxismu a aktualizací dědictví předválečné avantgardy. Svou novou politickou vizi našel v ideji demokratického socialismu, dosud nikdy neuskutečněného, ale také nepřekonaného. Byla to samozřejmě situace stálého boje s konzervativními strukturami stranického aparátu, ale s obdobným bojem měla česká kultura už od doby Rakouska-Uherska bohaté zkušenosti a dovedla se v ní výborně a ne bez rafinovanosti pohybovat, jak o tom dodnes svědčí předmluvy a doslovy mnoha ideově „pochybných“ publikací. Jak na to zajímavě upozornil Ivo Fleischmann, reprezentanti poválečných kulturních elit se právě tehdy, na prahu čtyřicítky, ocitli v první bilanční fázi svých životů. Leccos z dědictví první republiky, proti čemu ve svém mládí bojovali a čemu se vzpírali, se jim najednou v časovém odstupu objevilo (a byla to právě atmosféra prvorepublikové demokracie) jako odkaz, na nějž by socialistická společnost měla navazovat. Svou neočekávanou inovaci tu tak prožila poválečná idea československé cesty k socialismu jako spojení Marxe s Masarykem. Publikací Kosíkovy Dialektiky konkrétního a legendárním sjezdem Svazu spisovatelů v roce 1967 dosáhl tento fakticky už celospolečenský diskurs, vedoucí k Pražskému jaru, vrcholu.

Na tomto diskursu, v němž každodenní realita žitého socialismu byla měřena jeho původní ideou osvobození člověka, měly kulturní elity, rozptýlené v různých stranických grémiích až do samotného ÚV, významný podíl. Vedle toho vystupovaly ovšem i jako samostatná síla ve společenském procesu, v němž se lid znovu stával suverénem. Umělecká scéna, tradičně ovšem především spisovatelé, jako by tu byla vybavena jakýmsi všeobecným mandátem mluvčích celé společnosti, nikoliv bez politických ambic. Jistě, generace komunistů teď reformních si tu svým způsobem vyřizovala i účty se stranou, kterou se cítila být zneužita, když se jí po válce dala nadšeně k dispozici ke službě ideálům, které tato strana už dávno před tím, v roce 1929, zradila, aniž to tehdejší benjamínkové mohli tušit. Jakkoliv fascinující jako obrovský osvobozující proud bylo Pražské jaro pro všechny, kteří je prožili, je třeba na druhé straně kriticky říci, že kulturní elity dost přesně neodhadly své možnosti a často si osobovaly kompetence, které už neodpovídaly rozvinutému stavu státnosti, i když její struktury byly hrubě nedemokratické. I způsoby jednání kulturních elit jako jakýchsi zachránců společnosti působily často jako atavistický rekurs do dob národního obrození. V padesátém roce české státnosti už nebylo možné, aby kultura suplovala politiku a – obrazně řečeno – divadlo nebo redakce Literárních novin ÚV KSČ. Byla to ona jistě i obdivuhodná spontánní politika pohnutých srdcí a myslí, ale bez výdrže, hlubšího politického rozhledu a odhadu pro realitu i mezinárodní situaci, která se měla, byť na podstatně vyšší úrovni a s větším rozhledem, opakovat i v listopadu 1989 a předznamenat demontáž kulturních elit v polistopadovém vývoji. Jenže jak v osmašedesátém, tak v devětaosmdesátém tady jiná genuinně politická síla, která by společnost, hlásící se o slovo, mohla reprezentovat, nebyla.

Boj o právo na výklad světa

Díky tomuto „zasahování“ do politiky struktury stranického aparátu zřejmě poprvé pochopily kulturní elity ne jako spojence, ale jako konkurenty v boji o moc. Ne ovšem o moc výkonnou nebo konkrétní moc politickou, ale o moc jako právo na výklad světa, jinak řečeno boj o právo nastolit paradigma jako základní princip výkladu podstaty toho, co se ve společnosti děje, to znamená boj o moc nad lidskými dušemi, A toto právo si mocenské struktury komunistické strany samozřejmě nechat vzít nechtěly. Bylo to pro ně nové poznání, protože v dosavadním konsensu se s kulturními elitami o tuto výkladovou moc dělily a kultura toto paradigma spoluvytvářela. Není vyloučeno, že to bylo poznání i pro Václava Klause, publikujícího tehdy ve Tváři.

O tentýž boj o právo na výklad světa šlo i o dvacet let později, v listopadu 1989. Nikoli ale o boj mezi občanskou opozicí a zdánlivě silným komunistickým režimem. Skutečný boj listopadu 1989 o výkladové právo, tedy o onu moc nad lidskými dušemi, se začal, překryt porážkou komunistického režimu, odehrávat teprve o fázi později, a to mezi disentem, kulturními elitami soustředěnými v politické opozici, a silami, které se začaly soustřeďovat kolem ekonoma Václava Klause a které vyústily v založení Občanské demokratické strany.

Její jádro tvořili a více méně stále tvoří – jako novum v historii českých politických elit – ekonomové, teď už často podnikatelé z generace, která po konci Pražského jara stála právě na začátku svých profesních kariér a v situaci, jaká tehdy byla, před rozhodnutím mezi emigrací, odchodem do opozice, která se ovšem teprve začínala formovat, nebo přizpůsobením novým poměrům. Pro ekonomy byl tento tlak na přizpůsobení ovšem podstatně menší než třeba pro absolventy duchovědných oborů a umožňoval jim realizaci v ekonomické sféře bez identifikace s normalizačním režimem. Vedlo to u nich ke zvláštní formě odcizení přenesením vlastního hodnotového těžiště a orientace mimo hluboce frustrovanou českou společnost. To se zřetelně projevilo například v Klausově formulaci o nutnosti dohnat Evropu, tam kde Havel zásadně hovořil o návratu do Evropy. Svou novou hodnotovou orientaci našla řada příslušníků Klausovy generace v ekonomickém neoliberalismu, který jim sliboval „osvobození trhem“ jako organizačním principem všech funkcí společnosti, zbaveným jakýchkoliv ideologických zátěží, kterých ve svých dosavadních životech už dost užili. Přitom jim uniklo, že ona spásná moc trhu není ničím jiným než novou ideologií, založenou jen na důsledné ekonomizaci života (se všemi fatálními následky pro soudržnost lidských komunit, jak dnes už vidíme) a tím jeho odideologizováním jen zdánlivým.

V situaci, kdy pozornost veřejnosti byla ještě plně zaměstnána neuvěřitelnou porážkou komunismu, už spolu soupeřily dvě protikladné koncepce nové demokratické společnosti: Havlova, opozičními genuinně kulturními elitami nesená koncepce nepolitické politiky, tedy občanské společnosti, hledající vzor i v tradicích první republiky, a Klausova neoliberálně demokratická, založená na trhu jako hodnotovém měřítku všech společenských funkcí. Ani kultura tu neměla mít jinou funkci, než kterou si v rámci trhu sama obhájí.

Potřeba rezonance

Jak tento boj o moc nad lidskými dušemi dopadl, je všeobecně známo. Václav Klaus se svým pojetím státu jako v podstatě kořisti tržních mechanismů, které neobyčejně vyhovovalo situaci primární akumulace kapitálu dělením socialistické občiny, sice nezvítězil na celé čáře, nicméně se ale se svou koncepcí výrazně prosadil právě v rozhodující fázi „nastavení“ procesu transformace na počátku devadesátých let. Nastolení nové, na penězích a profitu založené hodnotové orientace znejistěná a morálně vyprázdněná česká společnost jako „něco nového ze Západu“ ve velké míře z nedostatku jiných nabídek i sebevědomí ochotně přijala.

A opoziční kulturní elity, které dvacet let nesly tíhu normalizačního tlaku jako svědomí národa, onu obrovskou šanci, kterou jako vyjednavači kapitulace komunistického režimu měly, prohrály. Václavu Klausovi při změně paradigmatu de facto dokonce pomohly.

Vedle několika Klausových šikovných manévrů, jimiž kulturu stigmatizoval jejím usazením do levého rohu politického spektra a difamováním jakékoliv úvahy o společenské funkci umění jako komunismem nakaženého volání po státem reglementované kultuře (politického a morálního kreditu kulturních elit i silné kultury jako konkurence moci ODS se v ještě nestabilizovaných poměrech obával), tu přispělo i několik nedorozumění uvnitř kulturní obce samotné.

Výsostné postavení svobody jako hlavního cíle opozičního směřování vedlo k tomu, že svobodná kultura tu byla – po čtyřicetileté zkušenosti s uměním zapřaženým do služby státu – zjednodušeně pochopena jako kultura osvobozená od jakékoliv společenské funkce, protože ta by mohla být na újmu jejímu nezávislému rozvoji. Vzpomínám si, jak mi na počátku devadesátých let jeden mladý redaktor Literárních novin pyšně sděloval, jak malý mají náklad, protože to chápal jako znak jejich hodnoty i svobody. Také koncepci místa a funkce kultury v demokratickém státě zůstal disent společnosti dlužen. Došlo tu přitom zároveň k zásadnímu zaměnění mezi službou politice a službou polis, obci. Vždyť političnost umění není vztahováním se k politice, ale už od dob antického dramatu vymezováním a reflektováním se ve vztahu ke konkrétní obci a jejímu stavu, a to právě a nezaměnitelně estetickými prostředky. Ve vztahu mezi etikou a estetikou, v proměně funkce estetické v etickou, a jen skrze ni, ve vztahu mezi zvláštním a obecným se může realizovat společenská funkce umění, tedy jen nepřímo přes estetickou funkci, nikoliv politickou agitací.

Kde toto vztahování se ke světu chybí, stává se čistě subjektivní záležitostí tvůrce, který se vztahuje a vymezuje jen vůči sobě samému, což většinou nebývá příliš zajímavé, jak o tom svědčí i řada děl české polistopadové literatury.

Na této demontáži, a lépe řečeno sebedemontáži, místa české kultury v české společnosti po Listopadu, uskutečňované ve jménu svobody, se ovšem aktivně podíleli i sami ministři kultury, počínaje Milanem Lukešem přes Milana Uhdeho po Pavla Tigrida – oba posledně jmenovaní byli příslušníky občanské opozice. Teprve Pavel Dostál se snažil dát hrubě rozoraný lán české kultury poněkud do pořádku.

Situace kultury v české společnosti je i nadále neutěšená. Určitým způsobem to souvisí i s její atomizací, neexistencí mezigeneračního dialogu a kontaktů i nedostatkem silných kritických a uměleckých osobností, které by byly ochotny kulturu nějakým způsobem zastupovat a reprezentovat, i se situací v médiích. Ani ti nejschopnější se často neprofilují už prostě proto, že se musí nějakým způsobem uživit, a stávají se proto od jedné povinnosti k druhé cválajícími mnohoobročníky.

Situace je přitom neobyčejně vážná. V globalizovaném světě je a bude nezaměnitelnost a jedinečnost té které kultury a semknutost společností a etnik kolem ní jako jádra kolektivní identity a domova nutnou podmínkou, aby se z našeho světa nestala nezajímavá jednolitá břečka, v níž se z místa na místo pohybují nikde nezakotvení lidé a všude na světě můžeme vidět prakticky totéž. Dvojnásobně to platí pro malé národy, které se nemohou udržet ekonomickou vahou, ale pouze nezaměnitelností své kultury a semknutím kolem ní jako výrazu komunity a nezastupitelné identity. Peníze společnost spojit nemohou, nanejvýš rozdělit a atomizovat. Kultuře se ovšem může dařit jen v úzké symbióze s občanem, kultura potřebuje občana, stejně tak jako občan potřebuje kulturu jakožto reflexi komunity, v níž žije. Bez kultury je každé společenství mrtvé. Neoliberalismus naproti tomu občana nepotřebuje. Vystačí s konzumentem, který nepotřebuje ani kulturu a nakonec ani svobodu, snad kromě svobody konzumu.

Kulturní elity si dnes musí hledat své místo v občanské společnosti, která se jim svou potřebou kultury – když si ji uvědomí – může stát onou rezonanční deskou. Ta pak zesílí jejich hlas natolik, že jej budou nakonec muset slyšet i elity politické.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Stanislav Holubec: Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Pavel Nikodem: Na cestě k evropské veřejnosti

Alena Wagnerová

Vzestup a pád českých kulturních elit

Proměňující se role kultury

Inženýři lidských duší a svědomí společnosti

Boj o právo na výklad světa

Potřeba rezonance

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu