Vlasta Chramostová

Bohumil Paroulek a Jiří Pelikán

György Varga a Vlasta Chramostová. Fotografie Jan Koráb

Jsem tady… protože hodně pamatuju. Pan Varga ví o středoevropských poměrech hodně, ale tuto legendu možná znát nebude: Jiří Pelikán patřil zhruba k mé generaci. A byla válka, byl sníh a byl čtyřiačtyřicátý rok a já jsem jezdila s bratrem na lyže a trochu se vykrmit na Drahanskou vysočinu do malé obce Kořenec. Tam u mé rodiny bydlel mladý tajemník obce. Jmenoval se Bohumil Paroulek. Seznámili jsme se, chodili jsme na lyže, zpívali jsme Až nás půjdou miliony, protože se už blížil konec války. Miloval české básníky, původně chtěl dělat umění. Mezitím jsme si korespondovali, mně bylo osmnáct, jemu asi jednadvacet. Na obálce byla známka s Adolfem Hitlerem, Böhmen und Mähren, uvnitř jsme si psali zcela otevřeně, jak bude po válce…

A teď střih. Je po válce, jsem v Olomouci. Tady žije známý místní sochař Julius Pelikán a já se seznamuji s jeho synem, který je nějak k nerozpoznání od onoho Bohumila Paroulka. Byl to Jiří Pelikán, který se u mé rodiny na Drahanské vysočině za války schovával. Vždycky když hledali tajemníka, moje statečná sestřenice a rodina říkali, že vědí, kde je, ale až prověřili, jestli jdou za tajemníkem Paroulkem, anebo za Jiřím Pelikánem. To by bylo velmi špatné, protože on tam žil na falešnou legitimaci Máme tedy pětačtyřicátý rok, přicházím jako mladičká herečka do Olomouce, je mír, je mi devatenáct. A tady se tedy setkávám s Jiřím Pelikánem, s jeho otcem a s bratrem Kosťou, který si vzal moji kolegyni z divadla, krásnou, křehkou princeznu Pampelišku.

A další střih našich středoevropských dějin. Byl osmašedesátý rok, můj muž filmoval mimořádný sjezd ve Vysočanech, já mu pomáhala. Kolem jezdily tanky. Vtom mi jedna přítelkyně říká: „Prosím tě, mohla bys poskytnout nocleh někomu, komu jde o život? Jsou tady takoví delegáti.“ Ptala jsem se, kdo přijde. Odpověděla: „To poznáš.“ A pak k ránu stál u dveří Jiří Pelikán a říkal: „Podívej se, je to totéž jak před čtvrtstoletím, jenže ty naše tváře zná bohužel víc lidí.“

A když jsme se setkali po Listopadu, vlastně ještě krátce předtím, říkal mi na římské ulici: „Prosím tě, kde se to my dva moravští koblížci setkáváme v té Evropě a co to přes nás přejelo za dějiny!“

Zakladatel římských a později do Čech přenesených Listů byl člověk velmi vzácný. Myslím, že čeká teprve na hodnocení, co všechno udělal ve dvojím volebním období pro tuto zemi v Evropském parlamentu. Pomáhal nám, disidentům a Listy, ty nás stavěly na nohy. A i jiné texty, které se vydávaly v cizině, o čemž ví moc dobře pan Varga. I on pracoval pro Listy a kolportoval je ještě za dob, kdy to bylo riskantní. To byla ohromná věc, protože jsme cítili, že jsou lidé, kteří nedovolí, aby naše cestička do Evropy zarostla kopřivami a travou. A nedovolí, aby zarostla taky cestička z toho světa k nám.

Myslím, že Jiří Pelikán by byl nadšen, že vznikla jeho cena.

Redakčně krácený proslov; titulek redakce. Podrobnější vzpomínka Vlasty Chramostové vyšla ve sborníku Jiří Pelikán 1923–1999, OPS Občanský dialog, Praha 2003.

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 6/2006

Související články

Pelikán 2006 pro Györgye Vargu

Vlasta Chramostová: Bohumil Paroulek a Jiří Pelikán

György Varga: Čtení, pašování a radost

Cena Pelikán

Vlasta Chramostová

Bohumil Paroulek a Jiří Pelikán

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu