Pelikán 2006 pro Györgye Vargu

V Olomouci se 22. listopadu již potřetí předávala cena Listů Pelikán za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Cenu předala Györgyi Vargovi herečka Vlasta Chramostová. Při té příležitosti promluvila o svém vztahu k Listům a k jejich zakladateli, ale také k Olomouci, kde začínala svou profesionální divadelní kariéru a kde v roce 1978 účinkovala na jednom z utajených čtení ze vzpomínek Jaroslava Seiferta.

György Varga s cenou Pelikán. Fotografie Jan Koráb

Chvalořeč na Györgye Vargu

Překladatel z cizojazyčné literatury je tak trochu podivín. Musí totiž počítat s tím, že nikdy nedojde zaslouženého uznání. Čím lepším překladatelem totiž je, tím musí být na čtenářově cestě k autorovi nenápadnější. Dobrého překladatele ovšemže vede především nezištná touha podělit se o svůj čtenářský zážitek, musí mít rád jazyk, z nějž překládá, i kulturu lidí onoho jazyka. To ale na dluhu vůči němu nic nemění. A to nejen v jeho vlastní zemi, ale i v oné jemu tak blízké cizině – málokdo v ní tuší, jak velkou službu jí prokazuje.

Dvojnásobný podivín je překladatel, který si cizí zemi přivlastní do té míry, že se jí rozhodne pomáhat. Například v úsilí některých jejích občanů o znovunabytí svobody. To už neocení skoro nikdo. V zemích jen trochu svobodnějších se snadno zapomíná, že jinde je hůř, a země osvobozované jsou do sebe ještě zahleděnější.

Jedním z takových dvojnásobných podivínů se stal – už mnohem více než před dvaceti lety – maďarský bohemista György Varga. Jeho přízeň k českému prostředí zašla tak daleko, že mu již nepostačilo šířit českou literaturu do Maďarska, ale rozhodl se šířit ji také Čechům. A to už je i u překladatele mimořádně prapodivné.

Novinářka a spisovatelka Olga Šulcová vzpomíná: „Zní to možná nepatřičně frivolně, ale osobně vzpomínám na Györgye Vargu jako na „maďarskou spojku“. Není to metafora ani nadsázka, odvozená z napínavých literárních či filmových příběhů. Činnost tohoto maďarského bohemisty, který byl v osmdesátých letech uplynulého století častým hostem Prahy, Brna i Bratislavy, byla tajuplná i riskantní. Též schůzky s ním – odbývající se většinou v odbavovací hale Československých aerolinií – byly plné napětí. S velkým nasazením a opakovaně přivážel totiž do tehdejšího Československa plné tašky „kontrabandu“ a předával jej k další expedici spolehlivým adresátům. Byly to především Pelikánovy Listy v malém i větším vydání, Tigridovo Svědectví a další časopisy i knihy vycházející na západ od našich hranic v češtině. Jejich pašování na zdejší území bylo pro G. Vargu velmi nebezpečné a mohlo mu vynést nemalý trest.

Nebyl to jen bohemista profesí, měl Československo opravdu rád. Také česky výborně už tehdy psal i mluvil. Znal se u nás s mnoha disidenty i nedisidenty, leckteří z nich byli jeho osobními přáteli. Miloval knížky Bohumila Hrabala a také je překládal do maďarštiny. Byl to právě on, od něhož jsem už před dvaceti lety slyšela tehdy neobvyklé vyznání ,Jsem Středoevropan!‘ Toto své přesvědčení György Varga nejen deklaroval, ale i dokládal činy.“

I ze slov Olgy Šulcové je zřejmé, že Györgye Vargu ani šíření literatury neuspokojilo. Jiřina Šiklová vzpomíná na schůzky československých opozičních aktivistů v jeho budapešťském bytě, na konkrétní věci, které se zde projednaly, nebo na maďarskou výpomoc při pražské demonstraci 21. srpna 1989. Ve vzpomínce Jiřina Šiklová pokračuje: „Maďaři taky nechali doma vyrobit placky na kabát s československou vlajkou a nápisem Hável na Hrad. To dlouhé A je tam snad důležité, dodnes nevím, proč tam vlastně bylo…“ A v souvislosti s pozdějším působením Györgye Vargy dodává: „Pak byl konzulem v Košicích. Dodnes ho chválí místní i lidé na něj navazující, že obnovil slávu Košic v Maďarsku A chválí ho jak Maďaři, tak Slováci, což je čin hodný diplomata!“

K pěkným vzpomínkám doplňme trochu suchých fakt. György Varga se narodil roku 1954 v Budapešti, na začátku 80. let ukončil studium maďarštiny a češtiny na univerzitě v Budapešti. Za studií mohl poznávat také Prahu, protože tři semestry strávil na Karlově univerzitě. Jeho diplomová práce se zabývala českým divadlem v letech 1945–1970. Hodně překládal a psal o české literatuře. V roce 1988 se stal budapešťským zpravodajem československé redakce Svobodné Evropy. Po pádu minulého režimu se stal velvyslancem v Praze. V roce 1997 byl vyznamenán českou medailí Za zásluhy I. stupně, je také nositelem Malého kříže Řádu Maďarské republiky. Jeho další důležitou diplomatickou misí bylo založení a poté i vedení maďarského konzulátu v Košicích. Od loňského roku je ředitelem Maďarského kulturního střediska v Praze.

Mezi knižními tituly, které přeložil, najdeme šestkrát Bohumila Hrabala, dále Petra Pitharta, Ivana Klímu, Josefa Škvoreckého či Milana Kunderu a dvakrát Václava Havla.

Předchozí dva laureáti ceny Pelikán, Tadeusz Mazowiecki i Alena Wagnerová, spojovali po celý život práci literární, publicistickou s prací občanskou. Odpovídá tedy tradici ceny i Listů samotných, že třetím v řadě je György Varga.

György Varga a Vlasta Chramostová. Fotografie Jan Koráb

Obsah Listů 6/2006

Související články

Pelikán 2006 pro Györgye Vargu

Vlasta Chramostová: Bohumil Paroulek a Jiří Pelikán

György Varga: Čtení, pašování a radost

Cena Pelikán

Pelikán 2006 pro Györgye Vargu

Chvalořeč na Györgye Vargu

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu