Jiří Doležel

Po zemětřesení

V Pákistánu jsi byl s Miroslavem Szücsem, který o této cestě napsal i do Listů (½006). Přesto připomeňme, oč šlo.

Byli jsme tam po katastrofálním zemětřesení díky spolupráci s Arcidiecézní charitou Olomouc. Myslím, že jsme byli užiteční, vždyť jsme tam mimo jiné postavili dvě školy.

Poznat daleké končiny a ještě někomu pomoci určitě má smysl. A fotografie z místa neštěstí? Mohou někomu pomoci?

Určitě zprostředkují informaci těm, kteří se tak daleko nevypraví. Snad někomu pomohou hlouběji než televizní zpravodajství, které může vyvolávat něco jako přesycenost neštěstím, procítit, co se stalo. Jistě jsou pro trochu jiný typ příjemce, ne každý zajde do galerie nebo čte Listy…

Jak ses dostal k fotografování?

Bylo to asi roku 1983, kdy jsem začal jezdit na rockové festivaly. Kamarád fotografoval a já jsem žasl, jak dobrá fotografie může uchovat atmosféru, ve které jsem se sám cítil dobře. Tak jsem to začal taky zkoušet, nejprve půjčenou Smenou, pak už jsem měl Praktiku…

Zůstal jsi u tohoto tematického okruhu?

Nefotografoval jsem jenom bigbít. Pocházím z Řimic, hanácké vesnice na Litovelsku, tam jsem se toulal po kraji s fotoaparátem. Po roce 1989 jsem nechal elektrikařiny, která mě nebavila, a začal jsem cestovat. Nechal jsem ovšem taky na nějakou dobu fotografování, ale v Itálii jsem se k němu zas vrátil.

Pořád jako samouk?

Později už jsem měl dobré učitele. Přihlásil jsem se do kursu na LŠU, který vedla Milena Valušková. Ta mě taky zařadila do projektu Jindřicha Štreita, v rámci kterého se skupina fotografů zaměřila na práci dobrovolníků v různých charitativních a humanitárních organizacích, fotografovalo se také v hranickém Dětském centru. V rámci jiného tematického okruhu jsme zachycovali město Uničov a okolní vesnice, které jsou k němu administrativně připojeny. Každý si vylosoval nějakou část. Vedoucím všech tematických okruhů byl Jindřich Štreit. To mi dalo hrozně moc.

Fotografie, které jsi vybral pro Listy, vznikaly rovnou jako černobílé?

Ano. Myslím, že klasická černobílá fotografie přežije všechny změny, že bude mít smysl vždycky. Ty snímky taky vznikaly na klasickém fotoaparátu a na klasický černobílý film.

Jsi tedy konzervativní?

Ani ne, nemám na různé techniky žádný vyhraněný názor a koneckonců zrovna si pořizuji dobrý digitální aparát. Černobílá fotografie podle mě přežije, ale digitální technologie se neuvěřitelně rychle vylepšuje. Myslím, že za pár let budou možnosti srovnatelné.

-vb-

Jiří Doležel (1965) se vyučil elektrikářem, poté absolvoval maturitní nástavbu. Profesi opustil po roce 1989, kdy pracoval mj. jako hlídač a hostinský a začal hodně cestovat. Podle vlastních slov strávil od té doby asi polovinu času v cizině, zejména v Řecku, Dánsku, USA a – nejvíc – v Itálii. Na cestách střídal fyzická zaměstnání – na stavbách, při sklizni jablek aj. – s tlumočením. Jak říká, naučil se povrchně řecky a lépe italsky a anglicky. Fotografovat začal jako samouk.

Související články

Gustav Aulehla: 1968: Tanky, pak kočárky - 4/2006

Emil Pališek: Nefotografuji proti něčí vůli - 3/2006

Rafał Milach: Osamělá města - 2/2006

Karel Tůma: Hornoslezská konurbace - 1/2006

Obsah Listů 5/2006

Jiří Doležel

Po zemětřesení

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu