A. J. Liehm

Když se řekne Suez…

Psal se rok šestapadesátý. Už je to padesát let, to to uteklo. Už tenkrát byla jedna taková válka jako dnes. Jen se na ni trochu zapomnělo. Ledacos se z ní dalo naučit. Jenže koho baví učit se z minulosti? Zkusme ji nicméně aspoň připomenout. Pro pořádek.

Začalo to tím, že v Egyptě svrhli vojáci monarchii krále Faruka a v čele země stanul po krátkém mezidobí generál Násir. Protizápadní, protikoloniální arabský nacionalista. Spojovalo se s ním mnoho nadějí i obav. V předminulém století vybudoval totiž francouzský bratranec císařovny Evženie Suezský průplav. Bez Angličanů, které to hodně mrzelo, s pomocí vládnoucího beje a velké multinacionální společnosti. Průplav změnil svět tím, že otevřel kratší cestu do Indie, což samozřejmě Británii velice zajímalo, a když pak další bej zrušil kupní smlouvu na pozemky, na nichž se průplav hloubil, zůstala společnost, už s velkou britskou účastí. Půl století si nikdo nedovedl představit, že by stále rozšiřovaný průplav mohl fungovat jinak, než fungoval. Až jednoho dne, 26. 7. 1956, Násir průplav znárodnil a francouzsko-britští majitelé zpanikařili.

Léto se velice odvíjelo ve znamení Suezu. Královna to tak nenechá, víc vám neřeknu, konstatoval by Bretschneider. Francouz a Angličan jakbysmet, dodal by Švejk. Tak se taky stalo. Násira bylo třeba náležitě praštit přes prsty a kanál vrátit zákonným majitelům (nejmenovali se tenkrát United Fruit, ale Compagnie de Suez). Jenže jak na to? Intervenční koloniální manýry (Gun Boat Diplomacy) se už tak nenosily, to přišlo zas o čtvrt století později. A tu přišel kdosi na geniální nápad:

Na Blízkém Východě se totiž za uplynulých deset let zrodil nový hráč, Izrael. Trochu sice zlobil, v očích naftových Archimedů se příliš dotýkal jejich kruhů, až se ho americký strýček chystal postavit do latě malou (střední) fackou ze vzduchu. Jenže, řekli si v Londýně a v Paříži, Izrael má přece pifku na Egypt a naopak, to by v tom byl čert… Co kdyby Izrael napadl Egypt a my se neptali ani Američanů, ani Rusů a prostě zasáhli ve jménu míru a na obranu svobody plavby kanálem? Věc zřejmě spěchala, a tak se ti tři kmotři sešli v Sčvres nedaleko Paříže (velice tajně, provalilo se to v plné míře, až když se po padesáti letech otevřely supertajné archivy), a domluveno uděláno. Izrael zaútočil, Egypt se nedal, a už tu bylo francouzsko-anglické letectvo a námořnictvo, aby ve jménu svobody a míru udělaly pořádek. Psal se 3. listopad 1956.

Tentokrát to však tak nenechal americký strýček a se souhlasem strýčka sovětského klepl přes prsty tři kamarády ze Sčvres, protože naftové kruhy jsou holt naftové kruhy. A hned byl mír. Psal se 6. listopad. Kanál zůstal znárodněný, jako by se nic nestalo, z Compagnie de Suez se stala jedna z největších světových bank a britský ministerský předseda Eden šel za velkého potlesku do háje. Adenauer bez potíží přesvědčil Paříž, že je třeba si pospíšit s budováním Evropy, když chcete i bez Angličanů, a Edenův nástupce Macmillan rychle podepsal s Washingtonem smlouvu o vzájemné pomoci. Ale to už jsme vlastně u zbraní hromadného ničení a v Iráku…

Pokud vám to všechno přes veškerou rozdílnost něco připomíná, určitě nejde o podobnost čistě náhodnou, což při příležitosti tohoto padesátiletí konstatuje celý svět. Nejsem si jistý jak u nás. Ale vzpomínám si, že jak měl Západ plné ruce práce se Suezem, vjely 6. listopadu sovětské tanky do Budapešti.

A. J. Liehm

Související články

A. J. Liehm: O dvojí revoluci

A. J. Liehm: Konzumuji, tudíž jsem

A. J. Liehm: Byls v Číně? Tak neraď

Obsah Listů 5/2006

A. J. Liehm

Když se řekne Suez…

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu