Nic o politice, zařekl jsem se už bůhví pokolikáté. Proč tolik vzruchu kolem pouhého nástroje ke společenské a světové údržbě, mluví se snad pořád dokola o jiném nářadí? O té společnosti a tom světě by se mělo psát! Jenže puzení je příliš silné a zatím pokaždé přemohlo všecka předsevzetí. Možná by pomohlo dostatečně vzdálené, třeba velmi speciální a odborné téma, ale to by se člověk musel v něčem pořádně vyznat a já, čím jsem starší, tím méně čemukoli rozumím. Což nevadí pouze u politických komentátorů, neboť politika se často vzpírá všemu rozumu.
Co ale třeba zkusit podívat se na svět očima malého dítěte? Jedno takové máme rok a půl doma a troufám si tvrdit, že politika je opravdu vůbec nezajímá. Vzrušují je naopak věci dospělým zcela všední, ba lhostejné, třeba tramvaje, kus dřeva, znělky televizních reklam, mravenec, klíče, zámky a jiné tajemné otvory… však to skoro každý zná. Mám z toho dětského úžasu trému: cítím se za svět, v němž se ten nový člověk ocitl, trochu odpovědný. Jako když provádíte cizince městem, v němž od narození bydlíte. Také jeho názor se vás osobně dotýká. Hlavně si ale uvědomuji zásadní vliv interpretace – není přece jedno, co a s jakým komentářem z toho světa-města ukáži a zdůrazním, co naproti tomu nenápadně obejdu nebo nechám na později. Podstatě a smyslu světa sice rozumím čím dál méně, vůbec však nepochybuji, že přinejmenším do doby, než k takovému sokratovskému poznání člověk dospěje, bude věřit, že svět je prostě takový, jaký se mu zdá – pěkný nebo ošklivý, smutný nebo veselý, krutý nebo milosrdný, nudný nebo vzrušující.
Rozhodl jsem se začít na nádraží. Vlaky dítě zaujaly, zejména Pendolino, protože bylo považováno za tramvaj. Brzy jsme ale museli peron opustit, protože zdaleka největší atrakcí byla shledána díra, vhodná pro vržení klíčů. Jako další stupínek poznání jsem zvolil zoologickou zahradu. Cizokrajná zvěř byla pozorována s nedůvěrou, bez většího zaujetí, nadšení vyvolal až mravenec na chodníku před výběhem hyeny skvrnité. Zatímco do něj děťátko šťouralo klacíkem a komentovalo to radostnými výkřiky, přemýšlel jsem, zda mravenci nejsou opravdu zajímavější než africké šelmy. Ale především jsem začal pochybovat o své poznávací metodě.
O pár dní později jsem v místních novinách zahlédl zprávu, že se o svatováclavském svátku koná na stadionu soutěž v ohňostrojích. Vybavilo se mi, jak jsem kdysi na rubu mapy Vysokých Tater četl o pretekoch v recitácii v Tatranské Poliance, a tak mne zajímalo, co takové závody, teď pro změnu v ohňostrojích, obnášejí. Především se mi ale zdály být další vhodnou lekcí obeznamování malého dítěte s divy světa. Cestou k místu konání nás překvapily tisícové davy, jež zcela zaplnily přilehlé ulice a prostranství. Začátek se kvůli tomu opozdil asi o půl hodiny – čekalo se, až se stadion naplní, to se však stát nemohlo, protože vchod byl ucpán. Kdyby byl třeba jen z desetiny takový zájem o kulturu! – v duchu jsem si povzdechl, ale pak se vžil do dítěte a zastyděl se. Dítě ožilo, neboť se ozvaly fanfáry připomínající znělky z reklam, pak ale začal konferenciér vyjmenovávat sponzory, a to už malé publikum všude kolem začalo protestovat a zlobit. Další bavič z pódia oznámil, že se bude soutěžit o originální kopii údajného meče svatého Václava a že soutěž začne za další tři čtvrtě hodiny. Pro ukidnění netrpělivých pak všechny ohlušila mohutná detonace, po níž se na nebi rozprskla modrá rachejtle. Malé děti začaly sborem plakat a vrhly se k maminkám. Vzali jsme to naše a zoufale se prodírali tlačenicí pryč.
Doma už byl klid. Pustil jsem si zprávy a dítě mi televizi, jak je jeho zvykem, bleskurychle přepnulo na zrnění. A mě napadlo, jestli svět nevidíme od samého základu špatně a neměli bychom jej raději zkusit poznávat úplně znovu pod vedením malých dětí.
Tomáš Tichák: Tabulová hora
Tomáš Tichák: Řekni své ANO!
Václav Burian, Tomáš Tichák: Pravice, levice, zmatek
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.