Knihy 5/2006

Renata Cornejo: Das Dilemma des Weiblichen Ich.

Spolupráce mezi rakouskými (kulturně-politickými) organizacemi a místními českými instituty má mnoho tváří a vskutku pozitivní aspekty, jak ukazuje práce Renaty Cornejo. Pozoruhodný je např. vynalézavý pohled českých germanistů na vývoj v sousedních zemích. Zdá se, že diskuse o feminismu a genderu (neřku-li teorie feminismu, ať už ve vědě či politice), se pozvolna proměnily v anachronismus a – pomyslíme-li na poslední bestseller Evy Hermannové Evin princip, jsou dokonce nemorální, neboť podle bývalé klíčové tváře zpravodajství (Tagesschau) renomované německé státní televizní stanice ARD přímo vedly k rodinnému a sociálnímu úpadku společnosti, a to nejen v Německu. Bádání o těchto teoriích (v našem případě rovněž literatuře) přijímaných dnes se zřetelnou nedůvěrou bychom měli uvítat více než kdy jindy. V publikované dizertaci se docentka Univerzity J. E. Purkyněho v Ústí nad Labem vypořádává s „dilematem ženského“ v současné rakouské literatuře, ne však pouze jmenujíc teoretická paradigmata, jež by jej mohly ovlivňovat, ale také zkoumajíc jeho „praktickou podobu“ ve vybraných prozaických dílech Anny Mitguschové, Elisabeth Reichhartové a Elfriede Jelinekové. Solidní textové analýzy jsou obohaceny rozhovory, které autorka vedla se zkoumanými prozaičkami a které jsou v německém originále částí dodatků práce a kde lze také nalézt užitečnou bibliografii prozaiček i teoretické části knihy. Další veliké plus knihy spočívá v tom, že v každé jednotlivé části i svým celkem „ukazuje dveře“ termínu „Frauenliteratur“, jenž, zdá se, má více než devět životů mezi německou čtenářskou veřejností. Nahlédneme-li do německých literárních fejetonů a také do některých „vědeckých“ bádání o současné literatuře, vyskakuje termín porůznu tu a tam, ponejvíce bez jakékoli reflexe. Tento ošoupaný stejně jako ambivalentní název byl od 19. století používán velmi neurčitě k popisu literatury považované za triviální a/nebo obírající se „ženskými“ tématy, včetně románů a esejistiky. Od 60. do 90. let se „nové ženské hnutí“ (Neue Frauenbewegung) ujalo tohoto termínu, avšak politicky jej zaostřilo a zaměřilo jej na literaturu, která se zabývá tématy útlaku ženského objektu, viděného ženským (píšícím) subjektem. Autorky diskutované v této dizertaci zřetelně odmítají být zařazovány pod termín „Frauenliteratur“ a ukazují prostřednictvím svých děl na evidentní složitost ženského diskursu, který je často lehce nebo záměrně redukován a přehlížen. Důležitý aspekt přístupu Renaty Cornejo lze také vidět ve zkoumání vlivu Ingeborg Bachmannové na včechny tři autorky a zejména na Elfriede Jelinekovou. „Dilema ženského Já“ ukazuje s pečlivostí a s důrazem na text, stejně jako na kontext, důležitost tématu v literatuře, která se v současnosti zdá být stále víc ohrožena netečností německého a rakouského publika, stejně jako ve vědě a v politice.

Renata Cornejo: Das Dilemma des Weiblichen Ich. Praesens Verlag, Vídeň 2006, 245 s., náklad a cena neuvedeny. -sesch-

Žores Medveděv: Stalin a židovský problém. Nová analýza

Stalinově záhadné smrti předcházelo několik záhadných událostí postihujících Židy: vražda Solomona Michoelse 1948, poprava – fakticky rovněž vražda – členů Židovského antifašistického výboru 1952 a „případ lékařů“ obviněných ze zabíjení svých pacientů – sovětských vůdců. Lékaře podle běžného mínění zachránila Stalinova smrt. Autor se snaží ukázat, že Stalin nebyl bytostným antisemitou, motivovaným nábožensky či národnostně, a jeho nepřátelský vztah k Židům vyplynul ze souhry osobních a politických motivů. Domnívá se dokonce na zakladě psychologického rozboru Stalinova jednání v posledních dnech před onemocněním, že pokyn k zastavení antisemitské kampaně dal on sám s úmyslem svést zatčení lékařů na jiné a přebudovat tak danou mocenskou strukturu. Zajímavé je i zjištění, že Michoelsovu vraždu začal vyšetřovat Berija a po jeho zatčení bylo vyšetřování zastaveno. Autor využil možnosti čerpat z četných svědectví zveřejněných po pádu sovětského režimu, tato svědectví jsou však natolik rozporná, že mnohé faktické i psychologické záhady zůstávají nebo se ještě prohlubují. Je však patrna obludná povaha systému, v němž hlavní motivací činů vůdců byl strach, který měl jeden z druhého. Není pak divu, že jejich jednání bylo iracionální a neprůhledné. Na str. 173 by si čtenář měl opravit redakční chybu: mluví se tu o Erenburgově antisemitské propagandě, z kontextu je však zřejmé, že se jednalo o propagandu antiněmeckou.

Žores Medveděv: Stalin a židovský problém. Nová analýza, Stilus, Brno 2005, 285 s., cena 280 Kč. -jn-

Jaroslav Bouček: 27. 6. 1950. Poprava Záviše Kalandry

Velký český filosof, historik a novinář se konečně dočkal aspoň stručné monografie. Název knihy je přizpůsoben edici „Dny, které tvořily české dějiny“, ve skutečnosti se však kniha soustřeďuje na Kalandrovo politické vyzrávání, které ho převedlo z tábota zapálených komunistů mezi jejich nejzásadnější odpůrce. Kniha tak přispívá k opravě běžného mínění, že Kalandra sice pranýřoval stalinské procesy, ale činil tak ze zavrženíhodných starobolševických pozic. Je z ní zřejmé, že v poslední fázi života měl blíže k Masarykovi než k Leninovi a Trockému. Ve velmi zúženém prostoru hájil do poslední chvíle demokratické zásady a stihl ještě demaskovat sjezd předsedů závodních rad, který podpořil komunisty v únoru 1948. Z Marxe si Kalandra ponechal schopnost nesentimentální analýzy společenských poměrů, která mu umožnila nepodléhat iluzím, jaké měli o Stalinovi pravicoví a liberální publicisté a politikové, doufající, že bude snesitelnějším partnerem demokratických zemí než jeho předchůdci, které zlikvidoval. Kameněv se ovšem nejmenoval Jurij, nýbrž Lev, neblahý prokurátor v procesu s Horákovou byl Vieska, a nikoliv Viesko. Opravu si zaslouží zvláště tvrzení na str. 26, že Josef Hora byl jediný ze sedmi spisovatelů kritizujících Gottwaldovo vedení, který se již do komunistické strany nikdy nevrátil, zatímco většina zbývajících se po jejím vítězství nechala jmenovat národními umělci. Ve skutečnosti do strany už nevstoupili ani Vančura, Malířová a Seifert a Neumann; Olbracht a Majerová dostali tituly ještě před Únorem.

Jaroslav Bouček: 27. 6. 1950. Poprava Záviše Kalandry. Česká kulturní avantgarda a KSČ, Havran, Praha 2006, 162 s., cena 192 Kč. -jn-

Bob Mendes: Chuť svobody. Zakázaná láska za soumraku Třetí říše

I když od druhé světové války uplynulo víc než půlstoletí, spisovatelé mají stále potřebu se s tímto tématem jako se svým formujícím životním zážitkem vyrovnávat a jejich díla nacházejí čtenáře. Podtitul volil autor proto, že hlavní hrdinkou jeho díla je válečná vdova Němka Karla, která se s nasazením života odhodlá zachránit židovského vězně Megina Friedmanna z Buchenwaldu a pomoci mu utéci. Když však Megin uvažuje o životě s ní i po válce, Karla mu otevřeně řekne: “Jsme váleční milenci, Megine. Ve válce platí jiná pravidla. Nevadí, že je ti teprve patnáct a mně pětadvacet. (…) Až bude vše normální, pak to nepůjde.” Základním tématem románu je však konfrontace života v koncentračním táboře s poválečným životem v obou německých státech, kdy společenského postavení dosáhli nejen přeživší vězňové, ale i esesáčtí věznitelé. Ve skupině prchajících k západní frontě není jen Karla a Megin, ale i člen vedení ilegální vězeňské organizace Salbe a šéf hospodářské správy tábora Braekmann, který tím, že jim pomohl utéci, se zároveň chce i se svým majetkem zachránit. Po čtyřiceti letech se Megin s Braekmannem a s Karlou za dramatických a překvapujících okolností znovu sejdou.

Bob Mendes: Chuť svobody. Zakázaná láska za soumraku Třetí říše, Mladá fronta, Praha 2006, 384 s., doporučená cena 269 Kč. -araš-

Abú Hámid al-Ghazzálí: Zachránce bloudícího

Edice Krystal nám nabízí malé filosofické klenoty – po Buberovi, Bergsonovi, Kusánském, Sartrovi, Marcelovi a Schellingovi se dostalo na představitele islámského kulturního okruhu. Překladatel Luboš Kropáček v doslovu poukazuje na podobnost mezi Ghazzálího knihou a Augustinovými Vyznáními, ještě zřetelnější mi však připadá podobnost s Descartem, který ovšem žil o půl tisíciletí později. Pro oba myslitele je ústřední otázkou, zda existuje nějaká nevyvratitelná jistota. Jak můžeme zaručit, že vše, co prožíváme, není jen sen? Podobně jako Descartes nalézá i Ghazzálí poslední záruku jistoty poznání v boží milosti, nepokouší se však dokázat samotnou existenci Boha. V souvislosti s dnešními diskusemi o vývoji islámu je pozoruhodné, že islámská filosofie došla na práh novověkého myšlení již ve 12. století.

Abú Hámid al-Ghazzálí: Zachránce bloudícího, Vyšehrad, Praha 2005, 111 s., cena 138 Kč. -jn-

Martin Potůček a kol.: Manuál prognostických metod

Ve veřejné, politické a podnikatelské činnosti panuje i ve vedoucích a řídících funkcích mylná představa, že prognostické metody či v širším pojetí metody tvořivého myšlení jsou vhodné výhradně pro vědeckovýzkumnou práci. Je to chyba, jsou vhodné pro každou hlubší poznávací činnost, bez které se intelektuální profese neobejdou. Tomu má napomoci i tato publikace. Obsahuje jak univerzální, a tím i zčásti známější, metody (brainstorming, panel expertů, participativní metody, ale také index stavu budoucnosti, tj. statistické kombinace hodnot klíčových indikátorů stavu společnosti), tak metody strukturální (systémový přístup, strom významnosti cílů a morfologická analýza, kolo budoucnosti, křížové interakce, analýza textu pro technologické předvídání a kritické technologie) a procesuální metody (extrapolace trendů a časové řady, analýza dopadů trendů a megatrendů, metodu Delfi, cestovní mapu pro vědy a technologie, modelování rozhodování, simulace a hry, scénáře a konečně předpovědi génia, intuice a vize). Obsahuje i matici souvislostí jednotlivých metod a seznam časopisů zaměřených na prognostiku. Předností je, že se nezabývá pouze historií a popisem metody, ale především užitím, silnými a slabými stránkami. Vhodný manuál pro zefektivnění veřejné, politické i podnikatelské činnosti.

Martin Potůček a kol.: Manuál prognostických metod. Studijní texty. SLON-Sociologické nakladatelství, Praha 2006, 193 s. -araš-

Jiří Hermach: Přemítání o člověku, životě a době

Hermachova kniha – zdařilý přepis rozhlasových promluv, které od poloviny 90. let vysílal Český rozhlas 3, Vltava – ukazuje, že rozměr času není založen jen linií „minulost-přítomnost-budoucnost“, ale že čas je celkem, pronikajícím všechny tři výměry. Není věčností, je něčím, co se v našich osobních životech – stejně jako v životech lidstva – stále vrací v obohacené podobě, co je vždy poprvé, co je vždy nové a originální. Jde zde o to, co je „za zrakem“, co je tedy zázrakem. A tento zázrak umí zachytit jen člověk. Jeho velikost je velikostí proto, že má v sobě tajemství, jak sama sebe vždy znovu přesahovat. To jen lidská malost chrání sama sebe tak, že vždy zůstává bez přesahu, tj. zůstává vždy jen malostí a potřebuje pak triky i lstivost, aby vytvořila dojem velikosti, potřebuje signum síly, agresivitu, lomoz a neustálé ovace.

Není náhodou, že Jiří Hermach tak často mluví o celku a celistvosti, že píše o čase, který není jen cestou vpřed. To, proč člověk má odpovědnost za celek světa, není dáno jeho božským původem, ale tím, že o tomto celku, o této celistvosti ví – a to je téma, které se táhne celou knihou. Z toho také pramení autorův ostych před absolutními pravdami, jeho potřeba tolerance, ostražitost před zvyky, instinkty a pudy. Otevírá se přesaženému, pečlivě se chráně před zjednodušeními liberálů, kteří jsou vždy s minulostí okamžitě hotovi, a to proto, že o celistvosti nevědí, neboť neznají počátky, ale jen začátky.

Počátky jsou vždy poprvé, stejně jako je jaro každý rok poprvé, stejně jako každé dítě se narodí poprvé a každý z nás poprvé a naposled jednou umřeme. Začátek se opakuje a je vždy stejný, kdežto počátek je vždy počátečnější a počátečnější, jaro je každým rokem krásnější a tajemnější. Slova nejsou schopna vyjádřit hloubku díků vůči tomuto tajemnému zrodu. I když je řeč zavinutým organismem (s. 36), někdy její výpovědní síla narazí na tajemství; pak je nutno ztichnout a zůstat bez pohnutí. Láska jako intuice nekonečna, jako touha po ztraceném celku, to vše patří do souvislosti s tichem a tajemstvím.

Se základním tónem knížky souzní i kapitola Výlety za poznáním, v níž její autorka (i odpovědná redaktorka knihy, jež vyšla jako 3. svazek jí editované Knižnice Klubu Vltava) Jarmila Lakosilová cituje z Příběhu mého života Heleny Kellerové, která svou „celistvost“ našla přesto, že byla hluchoslepá. (Za vydání nového českého překladu tohoto inspirativního „příběhu nejstatečnější ženy Ameriky“ se přimlouvám.)

Jiří Hermach: Přemítání o člověku, životě a době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 136 s., náklad neuveden, cena 99 Kč. Anna Hogenová

Chahdortt Djavann: Comment peut-on ętre Français? (Jak je možné býti Francouzem?)

Jak je možné býti Francouzem? – aneb variace na známý dotaz proslulé satiritické knihy francouzského filosofa Charlese de Montesquieu Perské listy. V 18. století dva perští cestovatelé musí z politických důvodů odejít ze své země a cestují po Evropě. Ocitnou se ve Francii a v dopisech popisují povrchnost Francouzů. V perském obleku vyvolávají pozornost, kdežto jakmile se pohybují v evropských šatech, stávají se průhlednými. Jednou slyší poznámku: „Milostpán je Peršan? Jak je možné býti Peršanem?“ Francie 21. století: íránská Roxanne vypráví o své rodině a probírá svoji samotu, vyplývající z exilu z rodné země. Útěk z osamělosti, která je cenou za nově získanou svobodu, řeší tím, že začne psát dopisy francouzskému mysliteli Montesquieuovi. Íránská spisovatelka Chahdortt Djavannová, žijící v Paříži od r. 1993, napsala román, který vzdává úctu určité tradici francouzského osvícenství, však v žádném případě není klamána dnešní – a ne vždy radostnou – podobou francouzské společnosti, jež se jakoby opírá o své staleté mýty, aniž by ve skutečnosti platily. Kniha Chahdortt Djavannové je něžnou i ráznou výzvou Francouzům k nutné sebereflexi.

Chahdortt Djavann: Comment peut-on ętre Français? (Jak je možné býti Francouzem?), Flammarion, Paříž 2006, 313 s. -ak-

T. G. Masaryk – Karel Kramář: Korespondence

Přes zasvěcující úvod a rozsáhlý poznámkový aparát bude tuto knihu číst s plným porozuměním jen málokdo, snad vlastně jen historik specializující se na tuto dobu. Ale přesto: tlustý svazek můžeme číst jako román v dopisech, jako dokument k českým a evropským dějinám od devadesátých let 19. století až po léta třicátá, můžeme se soustředit více na zákulisí diplomacie mladé Československé republiky. Čtenář má prostě mnoho možných přístupů. Ale hlavně: edic korespondence či deníků významných osobností našich dějin máme pořád málo, a tyto patřily mezi docela nejvýznamnější. A přestože buřič T. G. Masaryk se stal hlavním určovatelem naší předválečné politiky, zatímco Karel Kramář se ocitl na vedlejší koleji, až do 30. let nezanikla oboustranná vzpomínka „na staré časy, kdy bylo tak přirozeno, že jsem zrovna a jen Vám mluvil o tom, čeho bylo mé srdce plno…“ (K. Kramář Masarykovi). Dojemná, vzrušující, cenná kniha.

T. G. Masaryk – Karel Kramář: Korespondence, editoři Jan Bílek, Helena Kokešová, Vlasta Quagliatová, Lucie Swierczeková, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, 520 s., náklad a cena neuvedeny. -vb-

Knihy