Marek Toman

Básně a překlady

* * *

Co asi znamená
rána přesně po jedné z čar
v mé dlani?

Kdo umíte číst
toto písmo
tento jazyk
tento smysl?

A co asi znamená
že jsme?

Jsme alespoň hláskou
literou
když už ne slovem?

A kdo a ke komu pronáší tu řeč?

A kdo se ptá?

* * *

Zapouzdřuje se ten dotek
když jsi položil ruku
na břicho na posteli vedle sebe

a nečekané zvíře sebou cuklo

nebo ne, dostal jsi polibek
ne, štěrbinu
doprostřed dlaně, kde se sbíhají rovnoběžky

maluješ stěnu budoucího dětského pokoje
a pod tou obilnou hladinou

malé prsty drží chybějící zrno

* * *

Plavci na obrazovce
bezzvučně vklouznou do bazénu
a na stupních nevědí jak se tvářit

kamera okna zabírá
obličeje ulice a tramvaj tváří
a roztracené chmýří ze stromů

emigrantka s přítelkyní
usedla na kus racčího štěbetání
– natřást trochu peří češtině…

padesátník u baru
nad svým jedním na cestě k rodině
pozoruje mladé Američanky

dívám se na jeho červenou tvář
a už mu rozumím
a ještě ho nemám rád

Překlad jako dílo (autorské) fascinace

Řekl bych, že při překladu básně často vzniká lepší text než při autorském psaní. Důvodem je to, že překladatel nepodléhá krásné fascinaci, která vede za sebou zmámeného básníka. Nemůže si dovolit, aby ho slova oslepila. Musí je vidět. (Samozřejmě té fascinaci také podléhá – čím víc se mu překládaná báseň líbí, tím líp –, ne ale tak zhoubně jako básník. Nadšení básníka je zároveň jeho limitem – slova, verše ho musí vtáhnout natolik, jako by byl první, kdo je použije. Překladatel naopak musí vědět, že literární „začátek“ neexistuje.)

Přeložená báseň může být proto kvalitnější než její předloha. Mluvím samozřejmě o věcech, které jsou neměřitelné. Neexistuje fyzikální, chemická aparatura tak přesná, aby postihla kvalitu textu. Jde ale také o to, že překladatel může při veškeré své objektivitě probudit v textu jakési druhotné zdroje fascinace. Ty mu umožní ozvláštnit přeložený verš; postavit slova tak, aby se k sobě chovala vyzývavěji, nežli tomu je u autora.

Slovo „vyzývavý“ nepoužívám náhodou. Překládaný text je právě výzvou. Po zodpovězení základní, čtenářské výzvy Přečteš mě? klade výzvu autorskou Napíšeš mě? A překladatel si dobrovolně obouvá boty autora, aniž by se sám docela zul. Tím začne dobrodružství, při němž se překladatel dozví hodně o autorovi a nemálo o sobě. Ukazatele měřicích aparatur se rozkmitají, protože výsledkem je dvojjediný text: originál a jiný (stejný) text v překladu. Fascinace, úžas, překvapení jsou překladatelovou odměnou.

Měřeno mou vlastní omezenou zkušeností, tohle mi bylo vždycky dopřáno zažít. Nikdy jsem nepřekládal „na zakázku“ text, který by mi byl lhostejný – fascinace předběhla každý z mých výtvorů. A nikdy jsem nelitoval. Od tvrzení, že překladatel může vytvořit lepší báseň, než je originál, se odpíchnu k něčemu ještě odvážnějšímu: Překladatel může vytvořit při překládání lepší báseň, než by sám napsal jako básník! Důvodem je opět ona nutná objektivita, která doplní autorský, tedy vrcholně subjektivní počin.

Ostatně, překladatelský výkon se může s autorským proplétat ještě zásadněji než při samotném překládání. Vybral jsem ze svých překladů a básní tak, abych pouvažoval nad shodami. Samozřejmě, mohou vyplývat z toho, že všichni ti básníci jsou mi blízcí.

Báseň R. Kearneyho konfrontuji se svým textem Co asi znamená… Sjednocuje je motiv dlaně. Nezáleží na tom, že Kearney psal o ruce politického vězně. A mohl to být někdo ze socialistického Československa. (Irský filosof, prozaik a básník byl totiž členem kruhu francouzských intelektuálů, kteří se o situaci u nás zajímali.) Není důležité, že ránu v mé básni nezpůsobil vyšetřovatel, ale že jsem ji stržil při úrazu. Oba dva jsme se pokoušeli číst ve vlastních dlaních. Oba dva jsme měli pochybnosti o jazyku a ještě zásadnější nejistotu jsme cítili ohledně své čtenářské schopnosti. Můj text vznikl koncem 80. let a Kearneyho básně se mi dostaly do rukou někdy v roce 1994.

Poezie Justina Quinna mě zaujala schopností pojmout zdánlivě neuchopitelné – rodinný život. Myslím, že jsem při četbě uvažoval nad báječnou výhodou anglojazyčného písemnictví, jímž se neprohnal komunismus a které nemá problémy s rodinným tématem – komunismus si je v literatuře přivlastnil a znehodnotil. Následky cítíme dodnes. Ocenil jsem také, že v Praze žijící irský básník zachytil českou realitu, zabydlování se v pražském paneláku. Myslím, že báseň Zapouzdřuje se ten dotek… jsem napsal dřív, než přeložil tu jeho. Překlad vyšel v Nových knihách někdy v roce 1998 a moje básnička v knížce v roce 1997. V obou se objevuje motiv malování stěny jako něčeho podstaného. Malování jako zlidšťování. Malování jako předzvěst – narození.

Souvislost posledních dvou básní bych viděl v použití slova „kamera“, a pak v onom lehkém údivu nad smutkem, který zůstává po veškerém lidském snažení. Zatímco farníci ve venkovském kostelíku v textu irského básníka Dereka Mahona se rádi vystaví televizním kamerám, v mé básni je kamerou sám autor. Lépe řečeno okénko v již zaniklém automatu-herně v Praze na Karlově náměstí, jímž bylo lze nezávazně pozorovat svět. Oba texty se ale shodnou: kamerou je zdánlivě vidět všechno – a kolem zůstává celý vesmír neviděného. Tak jako pozorujeme jeho lidské obyvatele: s údivem, s láskou-neláskou a s jistým pochopením, které nám ale vůbec nepomáhá. Vždycky se to dá naštěstí napsat, a ještě lépe přeložit.

Richard Kearney

* * *

Otisk ruky
krvácející na vězeňské zdi:
rumělková skvrna k zapečetění
obálky z tvárnice.

Otisk ruky,
kterou mučený vztáhl
mučiteli vstříc:
ledové Braillovo písmo naděje.

Otisk ruky
dotlačené opustit
stopu svého prstu
kvůli metaforám vzpomínky.

Zde je v morseovce signál varování:
slepá motta doteku.
Ale kde jsou ti, kteří čtou z dlaní?
Kde jsou ty Tety, které se za mne modlily?

Justin Quinn

Koupelna

Plechovky s barvami, pár štětců a rádio,
s tím vším ses dneska zavřela do koupelny.
Dráždí tě čirá bělost – ta emailová slupka
dlaždic, hrubá křída zdí, oslepuje tě jejich ratio –

ale speciální barvy, které dokážou se snést
i s takovou bělobou, jsi včera nakoupila,
přimknou se i k lesku, a přepodstatní místo,
kde máme kartáčky, hřebeny, prášky – něco na bolest

v dlouhou plochu, kde modrý čtverec
se vystřídá se žlutým, zeleným; a v každém kytka plane
uvnitř té místnosti, kam se slunce nedostane –
něco zamřížované škvírami, nehybné něco svádí boj
s čímsi, co věčně nenávidí pravé úhly
a rozmetá je, jakmile se mu zachce,
ovšem pak, v poklidném oddechu zhasne
tvarů a barev, které nepatřičně ztuhly,

když jsi přes hranici kachlíku malo-
vala. Držela jsi to pod zámkem

celé hodiny. Novinky, prosáklé ven,
obsahovaly jen, co rádio pode dveřmi zamumlalo.

Jemně jsi vrazila ke mně, jak jsi rozrazila dveře
a řekla, že už je přístupno veřejnosti,
žlutá, modrá a zelená ti ještě kapala z rukou
a dotkla ses mě a barva ozářila mé paže.

Derek Mahon

„Písně chvály“

Dnes večer je jejich kostelík samá záře,
farníci z odlehlých míst, každý z nich hrdě a rád,
přijeli pozvednout své zpěvníky a tváře
k potěše kamer, vždyť je budou vysílat.
Den se uzavírá; náhle hluboce temný a pustý;
vychovaná maturantka zívla si se zavřenými ústy.

Venku hymnus hasne mezi útesy a dunami.
Postavil se proti rytmům lhostejného moře,
co už ani nepohrdá těmi drobnými melodiemi
a ujímá se moci, když nám z díkůvzdání zbyly pochyby.
Tam dole slyšíš jen laboratorní ticho
a pozounová poselství obklíčené velryby.

Marek Toman (1967) je básník, esejista, překladatel. Básnické sbírky Já (1987), Jedna kabina pro dva osudy (1997), Citoskelety (2001). Básnická a prozaická kniha Otec a syn (2000). Překlady knih R. Kearneyho Hra s vodou (1997) a Samův pád (1999), překlad knihy A. H. Hermanna Mých prvních pět životů (2000). V letech 1992–1997 redaktor Českého rozhlasu. Od r. 1997 pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČR. 2000–2005 pobyt v Tallinnu.

Související články

Václav Jamek: Já bych chtěl mít tvé foto aneb Snášenlivý Sokrates

Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Václav Jamek: Nekonečný Malcolm aneb Sám sobě ústředním výborem

Obsah Listů 5/2006

Marek Toman

Básně a překlady

Překlad jako dílo (autorské) fascinace

Richard Kearney

Justin Quinn

Koupelna

Derek Mahon

„Písně chvály“

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu