Václav Jamek

Střet civilizací a zbytečný Nietzsche

Urážet muslimy bychom určitě neměli, chceme-li s nimi vyjít v dobrém, což je bezpochyby v našem zájmu. Jenže ono se ukazuje – a to je první problém –, že neurazit muslimy je velmi obtížné, muslimové se urážejí snadno, muslimové se urážejí v jednom kuse, muslimové se urážejí rádi, nenechají si ujít jedinou příležitost, aby se mohli urazit, a pak si je nepřejte vidět. Neboli i na urážení musí být dva, s některými lidmi je všechna snaha marná, a co je to krucinál za civilizaci, že pořád někomu něco vyčítá, jenom ne sama sobě, a že pořád hledá odpovědnost u jiných, ale u sebe ne? Kam chce s tímhle dojít?

„A co tedy? Chtěl bys je napravovat násilím?“ říká moje andorská přítelkyně, která je původkyní mých setrvalých vztahů s pyrenejským knížectvím a k níž jsem se po skončení letní univerzity na pár dní nastěhoval.

„Já je vůbec nechci napravovat. Oni sami musí vědět, co je pro ně dobré. Jen by měli lépe snášet pohled druhých, aťsi třeba nechápavý, a mít z něho prospěch. Z čistě lidského hlediska totiž – na popudlivého člověka, který se hned uráží a hned útočí, nepoběžíš s vidlema, abys ho předělala, to by sis dala, spíš se s ním přestaneš stýkat, ať se uráží na jiné. Západ si to s islámem zatím nemůže dovolit, kvůli naftě, tak se drží a předstírá, ale nafta jednoho dne dojde, a pak ať se islám zapouzdří ve své nehybnosti a zlobě, komu na tom sejde? Střet civilizací nebude, jen lhostejné odcizení.“

„Zapomínáš na Izrael.“

„Nezapomínám, a ptám se sám sebe, zda může nějaký stát zakládat svou existenci v obzoru permanentní války. Třeba jen nějakých směšných dvě stě let. A vychází mi, že to nemůže fungovat. Takže při zatvrzelosti obou stran a v perspektivě zapouzdřování se mi budoucnost jeví černě. Vlastně nevím, zda už Židy napadlo Araby pěkně poprosit, aby jim to území prostě darovali, bez ohledu na územní práva, která někteří nesmyslně dovozují ze Starého zákona. Světlou stránkou islámu bývala jeho velkorysost, k protivníku neméně velkorysému. Ale kdoví. V dnešním světě vítězí malichernost.“

Velkorysost islámu. První muslimský intelektuál, s nímž jsem se díky andorským podletním kolokviím seznámil, Íránec Madžíd Rahnema, by mohl vznešené ctnosti islámu ztělesňovat. Ve své přednášce žádal pro islámský svět ani ne tak demokracii jako všeobecné zavedení právního státu; v podmínkách globalizace by se už pomalu mělo mluvit o potřebě právního světa. Přebývá ve Francii jako exulant, s Evropou dokonale sžitý. Říká o sobě, že je ateista, ale něco jako ateismus, dodává, je uvnitř jeho kultury pomyšlení tak nesrozumitelné, že ho v tom nikdo nebere vážně. Ale úzkost a rozjitřenost ze vztahů Západu s islámem sdílí Rahnema s většinou příslušníků své civilizace.

Procházíme se horskou cestou nad Lahvovým sedlem, vlastně už ve Španělsku. Mezi západní „křesťanskou“ a islámskou kulturou, říkám mu, existuje podstatný rozdíl ve vztahu k sebevědomí. Křesťanství ve své posedlosti pokorou až přehnaně zavrhuje pýchu, protože i hrdost je mu podezřelá, kdežto islám pýchu vyzdvihuje a pokorou pohrdá. Pro duše přirozeně vznešené je proto islám požehnáním, povzbuzuje v nich rozvíjení všech „corneillovských“ ctností, jakými jsou čest, velkomyslnost, sebeúcta spojená s vysokým nárokem na vlastní hodnotu…, zato duše průměrné nechává celkem bez obrany, nebo je snad takovou obranou fatalismus, spolehnutí na Boží vůli, ale to je zřejmě omezeno na svět sdílené víry. Přestože často už věřícími křesťany nejsme, křesťanským mravním pojetím jsme nutně poznamenáni, a díky tomu se asi dovedeme lépe vyrovnat se zraněným sebevědomím, vstáváme z prachu a dál se snažíme, kdežto muslim se v tomto směru jeví daleko zranitelnější.

„Jistě,“ říká Rahnema, „máme si navzájem co dát, pokud jde o hrdost a odolnost.“

Druhý je Tarík Ramadán, mladý Egypťan slavného rodu (jeho otec patřil k zakladatelům egyptského islamismu), dnes naturalizovaný Švýcar, filosof, který se habilitoval doktorskou prací o Nietzscheovi, a přední mluvčí evropských muslimů, hlásící se k umírněným zásadám (dnes prý dělá v této věci rádce Tonymu Blairovi).

Incident s ním je celkem nepatrný, i několika svým známým Andořanům jsem dodatečně musel vysvětlovat, oč přesně jde a v čem je ta věc důležitá. Když po Ramadánově přednášce došlo na dotazy z publika, položil jeden z přítomných otázku zhruba tohoto znění: Co si muslimové v Egyptě myslí o problémech globalizace?

Ramadán vlídně odpověděl, že je možná zbytečné ptát se zvlášť na stanoviska muslimů v egyptské společnosti, stejně jako nemá příliš smysl ptát se v západní křesťanské civilizaci na stanoviska křesťanů. Říkal jsem si: K čemu vlastně studoval Nietzscheho? Když pak skončil s odpovědí, dovolil jsem si jakožto předsedající neméně vlídnou poznámku. „Muslimové si často stěžují, že jejich kultuře nerozumíme, a mají nesporně pravdu. Před chvílí jste však řekl něco, z čeho vysvítá, že možná jste vy zase něco tak docela nepochopil na civilizaci řečené křesťanské. Má-li smysl ptát se konkrétně na stanoviska muslimů v muslimské společnosti, to nemohu posoudit, ale ptát se na stanoviska křesťanů v naší společnosti rozhodně smysl má, protože oni s touto společností beze zbytku nesplývají, jsou její zakládající a řádnou součástí, ale nejsou jediní. Agnosticismus, bezvěrectví… nebo například islám se u nás smějí projevovat stejným právem, mnozí z nás věřícími křesťany otevřeně nejsou, ale jsou rovnoprávnými členy naší společnosti i civilizace.

Tak mohou zase muslimové pochopit, co nás zaráží na jejich civilizaci: například propojenost náboženského s politickým. Dnešnímu Evropanovi je nesrozumitelná jakákoli teokracie a z pomyšlení na ni mu naskakuje husí kůže. Takže to zdánlivě nepatrné rozlišení se ve skutečnosti dotýká samé podstaty našich nedorozumění, koncekonců i pokud jde o to lepší v našich vztazích: jen proto, že křesťané a křesťanská civilizace nejsou tak úplně beze zbytku jedno a totéž, můžete vy muslimové žít mezi námi.“

Ramadán vlídně odpověděl, že si je těchto rozdílů vědom a možná se jen neobratně vyjádřil.

Tolik k tomu, proč mají být muslimové rádi, když se jim občas posmíváme.

Václav Jamek

Související články

Václav Jamek: Já bych chtěl mít tvé foto aneb Snášenlivý Sokrates

Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Václav Jamek: Nekonečný Malcolm aneb Sám sobě ústředním výborem

Obsah Listů 5/2006

Václav Jamek

Střet civilizací a zbytečný Nietzsche

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu