Martina Nováková

Kongres PEN klubů v Praze 1938

Pro státní zájmy Československa neblahý rok 1938 přinesl zkoušené republice společenskou událost mezinárodního významu, kterou světový kongres PEN klubů, konající se v Praze ve dnech 26.–30. června, bezesporu byl. Pořádání této prestižní akce bylo nabídnuto československému PEN klubu prvně v roce 1931, ještě za předsednictví Karla Čapka. Nabídka se opakovala o dva roky později během kongresu v Dubrovníku, kdy českoslovenští delegáti přislíbili převzetí čestného závazku. O definitivním termínu se rozhodlo až na barcelonském sjezdu (1935), kdy bylo Praze přiřčeno konání v pořadí šestnáctého kongresu v roce 1938.

Vzhledem k napjaté politické situaci, která se odrážela i na jednáních posledních mezinárodních kongresů (Barcelona, Buenos Aires, Řím), si pražští organizátoři plně uvědomovali, jak nelehké břímě přijali. Nešlo jen o příkladnou prezentaci československého centra před ostatními kluby, o představení světové organizace spisovatelů československé kulturní a politické veřejnosti. Prioritou se stalo demonstrování Československé republiky coby demokratického státu ukotveného na principech a hodnotách evropského humanismu.

Pořadatelské povinnosti padly v největší míře na literární osobnost nejrespektovanější, bývalého předsedu Karla Čapka (svého postu se vzdal r. 1933), stávající předsedkyni Annu Marii Tilschovou a sekretářku československého centra Jiřinu Tůmovou. Již koncem r. 1933 byl u Živnostenské banky založen účet „Kongres v Praze“ a počátkem roku následujícího se stal jedním z prvních přispěvatelů nemalým obnosem prezident T. G. Masaryk. Na pokrytí finančních nákladů spojených se sjezdem se podílely nejen státní instituce, ale také privátní podniky. Vítanou a nikoliv nepodstatnou pomocí byla podpora organizační ze strany jednotlivých subjektů a účast zástupců firem ve finančním komitétu. Záštitu nad kongresem převzal prezident E. Beneš, funkci čestného předsedy přijal ministerský předseda Milan Hodža. Předsedové obou komor parlamentu a někteří ministři pak usedli v čestném předsednictvu kongresu.

Do letní Prahy, měsíc po první částečné mobilizaci československého vojska, se sjelo na 200 zahraničních delegátů z 21 zemí, z nichž si valná většina uvědomovala, že jejich účast bude vnímána jak projev podpory a sympatií vůči Československu. Pracovní část sjezdu zahrnovala zprávu o činnosti jednotlivých center, rokování ve výborech na daná témata (vysoká literatura a písemnictví lidové, literatura pro děti, literatura a její moderní propagační prostředky) a hlasování o závěrečné rezoluci, kterému předcházela bouřlivá jednání.

Odpoledne a večery pak byly určeny pro společenská setkání a kulturní program. Kromě oficiálních banketů, na které zval střídavě prezident Beneš, ministr školství a národní osvěty Emil Franke či ministr zahraničních věcí Kamil Krofta, prohlídky hlavního města a návštěvy výstavy České baroko byl trumfem pořadatelů Všesokolský slet. Právě souběhu dlouho připravovaného sletu a kongresu PEN klubů chtěli organizátoři využít už v r. 1933, kdy padl příslib našich delegátů. Přes obavy mezinárodního výboru PENu, že čs. veřejnost se bude plně soustřeďovat na slet a kongresu bude věnováno málo pozornosti, se nakonec podařilo tento termín dohodnout. Vystoupení Sokolů, zvláště cvičení mládeže, všechny hosty bez výjimky nadchlo. „Ale především lehký, přirozený krok té kouzelné mládeže, krok nenadřený, prostý šikovatelství, to nebyl žádný krok pro tupou parádu. Takhle chodí svobodní lidé, to byl krok svobody. (…) A tu jsem tedy pochopil, že co zde vidíme, je cosi náboženského, bohoslužba svobody, mysterie demokracie.“ (Jules Romains, předseda mezinárodního PEN klubu).

Stejně obratným tahem byla návštěva vojenského prostoru v Milovicích, kde delegáti zhlédli manévry čs. jednotek. Přes možné nařčení z toho, že návštěvou Milovic jsou popírány principy PENu, dala jim přednost před výletem do Kutné Hory a Mělníka překvapivě většina hostů a opouštěli je s nadšením. Bezprostřední zakončení sjezdu a týdny poté provázely vzájemné projevy díků a obdivu. Organizátoři učinili vše, aby se pozitivní obraz republiky přenesl daleko za její hranice. Do jaké míry byla naděje, že se i touto cestou podaří získat zahraniční politiky a veřejnost na stranu ohroženého Československa, reálná či nereálná, měly ukázat následující měsíce.

Samotnému kongresovému jednání bylo věnováno 28. číslo Literárních novin z 20. července 1938, které obšírně referovalo o náplni oficiální částí jednání, ale také o společenském programu, který byl pro delegáty připraven. Mimořádný vhled do atmosféry názorového zrání účastníků kongresu nabízela anketa Literárních novin, v níž redaktoři položili účastníkům jednání čtyři otázky:

1. V čem vidíte význam letošního sjezdu P. E. N. klubu?

2. Jakou úlohu má spisovatel v dnešní době? Má on možnost nebo povinnost zasahovati do politického dění své doby?

3. Kterou cestou musí literatura jíti, aby splnila svou úlohu v dnešní době?

4. Které dojmy získali jste za svého pobytu v Československu (u českých autorů: Jak Vás uspokojila návštěva a průběh sjezdu)?

Na anketu reagovalo 29 literátů. Rukopisné originály odpovědí jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, ve fondu Nakladatelství SFINX. Archiválie týkající se samotného PEN klubu jsou uloženy tamtéž, ale doposud nebyl fond zpracován. Uvádíme odpovědi vybraných účastníků, a to na otázky číslo dvě a tři vzhledem k jejich nadčasové platnosti.

H. G. Wells

2. Zajistit lidstvu pravdu a krásu. – Spisovatel není politikem, ale politická fakta a politické myšlenky mohou býti vhodnou látkou jeho umění.

3. Ale jděte! Literatura nemá „úlohu“ a nesnese nikoho, kdo by jí chtěl cokoli předepisovat.

Henry W. Nevison

2. PEN klub není sdružením politickým. – Povinností dnešního spisovatele je psáti, jak nejlépe dovede, a nedati na sebe působit strach z nepřátelství vládnoucích ani z jejich útlaku. Každý velký autor měl, má a bude míti vliv na sociální a politické události doby současné i budoucí, ať se o to snaží nebo ne. Sílu slova nelze dlouho potlačovat.

3. Úkol literatury nelze přesně vymezit. Staré anglické pořekadlo praví, že vítr nelze zastavit – a totéž platí o všem umění, a tedy i o literatuře.

Hermon Old

2. Povinností spisovatele je vyjadřovati se co nejvýrazněji v literárním útvaru, který si zvolil. Spisovatel, který je dobře vyzbrojen, má ovšem právo i možnost ovlivňovati politické události. Avšak amatér v politice, jako v každém odvětví lidské činnosti, kde je třeba odborných znalostí, je člověkem nebezpečným a neměl by být v tomto směru pobízen k intesivnější činnosti.

Styn Streuvels

2. 1. Dělat co umí.

2. 2. Má-li k tomu náladu – a především talent.

2. 3. Ovlivňovati? Prakticky – NE. Nejlépe ovlivňuje diplomacie.

3. Každý spisovatel se bere tou cestou, po které umí jít nejlépe. A literatura je jako proud: najde si cestu slepě.

Constant van Wesen

2. Chci rozlišovat. V literatuře je několik stupňů. Literatura v nejvyšším smyslu toho slova se politikou zabývat nemusí, patří věčnosti, lidstvu, nikoli pomíjející přítomnosti ani politickému smýšlení. Jelikož však i přítomnost potřebuje literaturu, píše se i taková, jež má svůj význam, ale i nebezpečí: poněvadž spisovatel, který se zabývá politikou, zůstane stále přece člověkem, který politisuje. Proto: Nechť se spisovateli neukládá politika jako povinnost, avšak nechť se neodsuzuje spisovatel, který zasahuje do současných událostí.

3. Z mé odpovědi na druhou otázku vysvítá, že literatuře nelze její cestu předepisovat. Literatura se prostě dělá – a tohoto slova používám ve smyslu „tvoření“ – to je můj nečasový názor.

F. W. Toussaint v. Boelaere

2. Psáti podle svých nejinternějších citů – a nic víc. To je jediná povinnost spisovatelova. Ostatní věci – jeho ovlivňování atd. – jsou světsky materiální.

3. Zůstati tvorbou duchovní krásy.

Corpus Barga

2. Více nežli každý jiný člověk má spisovatel povinnost zůstati věren svému osudu. Jak by mohl utéci před důsledky politických událostí, které ho nakonec přece vždycky dosáhnou? Proč podvádět sama sebe? Spisovatel může uplatnit svůj vliv, aby ostatní lidé a národy si byli vědomi svého svědomí a aby byli také věrni svému životu.

3. Cestou pravdy.

Ernst Bloch

2. „Přijde snad, jako lesk prošlehne

z mračen,

brzy z myšlenek čin? Oživnou knihy už?

Zrá jak po tmavém listu

po slovu zlatý plod?“ (Hölderlin)

3. Literatura nesmí odvracet pozornost, musí být realistická, tj. musí ukazovat tendenci skutečnosti i s tím, co ji brzdí, i s tím, co jí napomáhá, a také se sny o možném lepším životě.

Oskar Maria Graf

2. Spisovatel se musí z hlubokého vědomí své odpovědnosti zabývati dnešními politickými událostmi. Dávno ta tam je doba, kdy mohl zůstat krasodušným jedincem v ústraní. Nedbat v tvorbě palčivých otázek přítomnosti je tolik, jako vnášet do umění „neintervenci“ s jejími zlými důsledky.

3. Především má literatura, jak se to pěkně jeví literatuře české, čerpat z lidové a národní celiny. To se nesmí zaměňovat s pověstnou literaturou „Blubo“, jež si dává vnější nátěr lidovosti, nemajíc nejmenšího živoucího obsahu. Velcí spisovatelé všech národů – jmenuji Cervantesa, Tolstého, Zolu, Gotthelfa a Dickense – tímto zdrojem své tvorby nejen obohatili jazyk své země, nýbrž dali též typickou tvář věčným hodnotám svého národa.

Luc Durtain

2. Všechny velké politické změny a pohyby jsou zrozeny z Myšlenky. Je povinností každého spisovatele správně uvažovati a mysliti.

3. Pravda, vždycky pravda! Pravda, která je nejskromnější a současně nejvznešenější úlohou, jakou svět zná.

Pavel Eisner

2. Má úlohu neměnně stejnou jako v každé době: nebýt baba; nebýt klepna; nebýt v područí ženských kolem sebe (mužských kolem sebe); denně se ptát, zda by psal i tehdy, kdyby to vyšlo bez podpisu a bez honoráře; nenávidět přídavná jména; mít něco v hlavě a umět trochu česky; nemyslit na sebe, tj. nebýt lump; vzbouzet se v noci s výkřikem: Ten slovosled je nemožný! Jedním slovem: zasahovat do politického dění své doby.

3. Musí to být tvorba z nějaké přemíry, ne z nějakého nedostatku. Ne produkt zloby, zkrácenosti, mrzáctví a proto i mrzkosti. Ne produkt duchových hrbáčů a pajdalů. Žádoucí je však jeden defekt: rozšíření srdce.

Max Brod

2. O nějaké bezpodmínečné povinnosti nemůže být řeči. Neboť duch si nenechá předepisovat zákony. Ale možnost a prospěšnost práce, kterou může spisovatel na poli politiky vykonat, je nesmírná.

3. Básník má možnost ukázat svým přátelům a čtenářům, že největším štěstím člověka je svoboda a suverénní nezávislost ducha. „In tyranos“ je stále znova naším heslem, jako za časů mladého Schillera.

Martina Nováková (1974) je asistentkou Katedry germanistiky FF UP Olomouc, věnuje se německé literatuře v českých zemích.

Související články

Martina Nováková: Im Gespräch mit Lenka Reinerová

Petr Borkovec: Hák

Petr Borkovec: Obrácený kámen

Obsah Listů 5/2006