Petr Borkovec

Poznámka o houbách

A křemenáče: zbytky jehličí
a slizu na klenutých hlavách;
vidíš je z hnijících struh, zpod smrčí,
z vlhké tmy za světlem se dávat.

Rozkošní, vonní, mechem pokrytí
kozáci šedohnědí stranou,
na štíhlých nohách, celých skvrnitých,
krůpěje letních lesů planou.

Nabokov

Už podzimních. Doposud plná kukuřičná pole (živá poštolka nad vycpaným lánem, paní profesorko) leží v rozvodněném slunci. Dokořán otevřený horizont uzavírají cizí lesy; každou chvíli se některý z nich utrhne, tryskem vyrazí přes hnědou záplavu (zpod kopyt válečníka vybuchuje kal) a zaútočí na okno kupé. Zelená vřava prošitá zelenými šípy, jejichž zelené dráhy se stáčejí k neviditelnému terči někde před lokomotivou, ale nikdy ho nedostihnou. Jakmile si oko zvykne, odhalí místo šípů zelené nábojnice jen o něco menší než užaslé vagony, řetěz obludných khaki bomb s ostrými hroty. Pak se válečnická opona rázem rozhrne a všichni účastníci sbírají sílu k dalšímu boji (zvlášť statečná obloha, co se vzpamatovává kolem nízkého slunce, stojí v tu chvíli za pozorování).

Letos jsem nebyl. Ani loni. Skoro nechodím, co babička umřela. Nečekané potíže s převzetím a navázáním. Mám přitom dobré návyky. Vyrážím brzy, kdy zrak přesně zaznamenává o něco pomalejší lesk hnědých hlav panských, kdy samet jiných hřibů měkce tlačí a brzdí bloumající oči. Jak přibývá průsvitů a suchého osvětleného jehličí, cítím stejně silně jako tenkrát, že všechno skončilo, je po lovu. Trávím spoustu času s lesními vstupy a čelními schodišti z kamenů a kořenů, pod oranžovými kmeny borovic. („Když vcházíš do lesa, musíš už mít v košíku aspoň jednu houbu.“) Vyhýbám se krásnějším lesním partiím s vývraty, vysokou travou a potokem, vynechávám mechové světliny. („V moc pěkném lese houby nerostou.“) Obloukem obcházím jiné houbaře anebo se jim schovávám. Nemám je rád a nikdy je nezdravím. („Dobrej den jinému houbaři – největší chyba jakou můžeš udělat.“) Párkrát se vrátím na místo, které jsem už prošel. A tak dál. Ale planí to a roste stejně chybně jako jabloně s malými plody v horní zahradě (dolní se jakžtakž drží): znejistěl jsem a už dávno nesbírám masáky, její nejoblíbenější; u nalezeného poddubáka pokládám na zem košík i nůž, sedám si a kouřím – očima hledám a nacházím celou rodinu, a když vstanu, všichni příbuzní nenávratně mizí, znovu si sedám na stejné místo, ale nepomáhá to; potloukám se po lese, házím před sebe šišky a větve a jdu směrem, který mi ukážou, a „naše místa“ nechávám bez povšimnutí; zastavuji se u krmelců a kouřím i tam. Kdy jsem měl vlastně naposledy s sebou košík?

Návrat z lesa s plným košíkem – z kolika věcí a činností se to skládalo? Z tvých obav, kde jsem tak dlouho; z údivu (kdo byl doma, musel být u toho) a dlouhého probírání každého kusu; z papírem vyskládaných plechů, na něž se plátky kladly spořádaně podle velikosti (jak připomínaly entomologické krabice s jednou čeledí, paní profesorko); z oloupaných klobouků růžovek, co vypadaly jako vyřezané z bílého dřeva; z tvých prstů polepených modrými slupkami; z několika dokola vyprávěných historek; z nože, který rychle odkrajuje červivé maso a zastaví se až na tvrdé zdravé noze.

Nezvedám oči od země, pořád ještě hledám houby, ale nesbírám je. Pravidla se propadla a nemám jiná pravidla. Když nejsem v lese a chtěl bych být, zdá se mi, že se pravidla jen proměnila; ale uvnitř, po ránu mezi stromy je jisté, že nemám nic nového.

A žádné básně o houbách to nezachrání.

září 2006

Petr Borkovec

Související články

Petr Borkovec: U oceánu

Petr Borkovec: Hák

Petr Borkovec: Obrácený kámen

Obsah Listů 5/2006

Petr Borkovec

Poznámka o houbách

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu