Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Přinášíme pokračování záznamu panelové diskuse na pravidelném jihlavském setkání pořádaném Ackermannovou obcí a Nadací Bernarda Bolzana. Diskuse se účastnili prof. Gesine Schwanová, jejíž diskusní příspěvek jsme otiskli v Listech 3/2006, dále prof. Martin Schulze-Wessel z Collegia Carolina a poslanec EP za bavorskou CSU Bernd Posselt.
Když se mluví o německé nebo české historii nebo současnosti, velice snadno vzniká tendence obojí od sebe do značné míry oddělovat. Musíme si však být vědomi toho, že máme mnoho společného, že před sebou máme také nejednu společnou výzvu, ať už ekologického nebo sociálního charakteru, jimiž náš život v minulosti byl, ale zejména v budoucnosti bude natolik vzájemně propojen, že vlastně není namístě hovořit o různých entitách.
Teď několik poznámek o diskursu česko-německé historie. Téma nuceného vysídlení a vyhnání stojí jistě v popředí. Zdá se mi, že v posledních deseti letech došlo k reinterpretaci. Hodně se o tom mluvilo, tedy nejen o vyhnání, ale také o diskusi o vyhnání. Ale tato reinterpretace ještě nebyla zcela podchycena. Peter Glotz přišel s knihou o století českých dějin od roku 1848 do roku 1948. Co je na této knize pozoruhodné – vyhnání je uváděno do velice úzkého kontextu s historií nacionalismu. Tento kontext vůbec nelze zpochybnit, pokud by nebyl nacionalismus, nedošlo by jistě ani k vyhnání. Pojmeme-li však tento kontext tímto způsobem, nebereme v potaz mocenskou politiku. To se u Petera Glotze samozřejmě také objevuje. Celková interpretace se však snaží vyjádřit, že primární byl nacionalismus a teprve z něj vyplynulo vše ostatní. Tento interpretační vzorec není silně zastoupen přirozeně pouze v česko-německých vztazích. Peter Glotz sám označil česko-německé vztahy za modelový příklad. Týž interpretační vzorec je přítomný například také v díle polského sociologa Zygmunta Baumanna. A proto má, myslím, velkou platnost. Zygmunt Baumann tvrdí, že existuje úzká souvislost mezi modernou, její touhou po jednoznačnosti, a hrůznými činy dvacátého století. Úzká souvislost mezi modernou a pak nakonec také vyhnáním.
Podle mého názoru bychom neměli dějinnou reflexi stavět na takovýchto velkých hypotézách. Právě v česko-německých vztazích je naprosto nezbytné empiricky zkoumat a přesně rozlišovat. Když se podíváme na meziválečné období, dobu první Československé republiky, československého národního státu, tak prostě nemůžeme tvrdit, že by zde byl jednoznačný tlak v tom smyslu, že by se skutečně usilovalo o etnicky homogenní národní stát. Určitě tu bylo mnoho ústrků i ústrků symbolického rázů vůči sudetským Němcům, jejich podíl však zůstal konstantní. V této souvislosti je přínosné mluvit také o židovské historii – tím spíš, že je tu přítomna také Vilma Iggersová, která se o zpracování tohoto tématu v českých zemích a v Československu zasloužila jako nikdo jiný. Československý národní stát svým Židům tenkrát jako jediná země v Evropě dal možnost dobrovolně se hlásit k židovské národnosti. To znamená, že člověk vyznávající židovskou víru se mohl hlásit k židovské národnosti, ale nemusel to udělat. Mimochodem se k ní mohl přihlásit, i když byl naopak bezkonfesní. V našem kontextu je to zajímavé, protože se tu nevytváří žádný tlak na jednolitost, ale naopak tu byla ze strany státu dána možnost různých několikanásobných identit, a to zrovna na začátku první Československé republiky, které je tlak na jednotnost neustále podsouván.
Interpretační vzorce, o kterých jsem hovořil v úvodu, měly bohužel dopad také na politickou interpretaci dějin na oficiální straně i na straně spolků. S jistým zděšením jsem vnímal motto příštího sudetoněmeckého sjezdu, které zní: „Vyhánění je vyvražďováním národa. Právu na vlast patří budoucnost.“ V první řadě je to nejostřejší heslo, které si sudetoněmecký sjezd kdy zvolil. Již na první pohled je ono motto dokonce nesrozumitelné. Vyhnání je jedna věc a vyvraždění národa je věc jiná, dalo by se říci. V pozadí přitom samozřejmě stojí fakt, že pojem genocidy byl vědci rozšířen s ohledem na existenci genocid, které od vyhnání, transferu obyvatelstva nelze oddělit. Když se důkladně podíváme na holocaust, vidíme, že transfery obyvatelstva a masové vraždy spolu úzce souvisejí a že je nelze od sebe oddělit. A proto je nutné v určitých případech zdůraznit souvislost mezi genocidou a vyhnáním, ale samozřejmě z toho nelze vyvozovat opačný závěr a říci, že vyhnání je genocida. To nevystihuje poměry. Zdá se, že je téměř zbytečné to zdůrazňovat, ale oficiální motto tak prostě zní.
Teď několik poznámek k sudetoněmeckému diskursu, které samozřejmě navazují na to, co už jsem říkal. Mezi námi je pan Posselt, jeden z mála, kteří přišli s tak otevřenými slovy, když v roce 2002 v české televizi hovořil o podílu sudetských Němců na nacistických zločinech. Podíváme-li se na oficiální dokumenty, například na domovskou stránku Sudetoněmeckého krajanského sdružení, na projevy, které byly proneseny u příležitosti dvacátého výročí existence Sudetoněmeckého domu, vzniká jiný dojem. Hovoří se jen tak jakoby mimochodem o chybném chování sudetských Němců, ale jinak jsou jejich zločiny líčeny s jakousi marginalizující stylizací. Samozřejmě že by tyto zločiny neměly být zamlčovány. Nebylo by nic horšího, než kdyby k něčemu takovému docházelo, ale přece jen záleží na kontextech.
Za zmínku stojí také to, co se dostalo do školní výuky v Bavorsku za ministryně školství Moniky Hohlmeierové. Konala se školní soutěž zaměřená na Čechy a Moravu. Je třeba říct, že to byla v první řadě skvělá iniciativa, jak žákům přiblížit českou historii a pro první ročníky zde vznikl velice zábavný a jistě poučný kvíz o Otfriedovi Preußlerovi a Krakonošovi a věcech, které by se žák základní školy nebo sextán měli určitě dovědět. Pro vyšší ročníky od 10. třídy tu pak jde o politické dějiny, které tu své místo nepochybně také mají. A tady lze, domnívám se, vypozorovat určitou jednostrannost, která pro česko-německé vztahy nemůže být žádoucí. Já vám teď bohužel nemohu přečíst všechny otázky. Když je čtete, opakovaně si uvědomujete, že se stále točí kolem určitých událostí souvisejících se sudetoněmeckými útrapami, například událostí v Kadani. Nahlíží se na ně evidentně jako na kanonické důležité vědomosti a nacistická politika vůči Čechám a Slovensku je naopak bagatelizována.
Přečtu vám několik otázek. Jedna začíná slovy: Už nacionálně socialistická německá říše pod vedením Adolfa Hitlera usilovala ve svém Großenmachtswahn o nové imperiální uspořádání česko-moravského území. Tím byly v roce 1938 a 1939 postiženy zejména tři národnosti. To je, všimněte si, jediná otázka zaměřená na období od roku 1938 do 1945. A teď následují tři otázky: Jaká událost byla v roce 1938 centrální pro sudetoněmecké obyvatele Československa? Za druhé, jaká událost byla v roce 1939 centrální pro české obyvatele Československa? Za třetí, jaká událost byla v roce 1939 centrální pro slovenské obyvatele Československa? Tyto tři události jsou postaveny na stejnou úroveň, což je přirozeně na základě tehdy prožitého naprosto neadekvátní. Pro pochopení vám řeknu i odpovědi. Událostí z roku 1938 je evidentně míněn mnichovský diktát a s ním ruku v ruce jdoucí odtržení sudetských oblastí, které bylo drtivou většinou sudetských Němců přivítáno. Událostí roku 1939, která byla centrální pro české obyvatele Československa, je okupace. A odpověď na třetí otázku: Centrální událostí byla pro slovenské obyvatele nezávislost Slovenska. Když se na něco ptáte a postavíte to na stejnou úroveň, přirozeně tak vzbudíte dojem, že všichni byli postiženi stejnou měrou. Není tu nic, co by vysvětlovalo, co je pro ty ostatní otázky určující, a sice vyhnání. Teď vám přečtu poslední otázku a jsem si jist, že odpověď na ni nebudete znát, ale rozřešení vám neřeknu. Co obsahují Benešovy dekrety? Zaprvé z 21. června 1945, zadruhé ze 2. srpna 1945, zatřetí z 19. září 1945, začtvrté z 25. října 1945, zapáté ze 27. října 1945? Vy byste to věděl, pane Posselte? Pokud někdo klade takovéto otázky, musíme vycházet z toho, že jde o vědomosti, které by člověk měl mít.
Přestože bych se zde měl zabývat německým pohledem, dovolím si věnovat se krátce také diskursu o pojetí dějin na české straně. Problémem českého diskursu je, zdá se mi, zaprvé, že diskuse o Benešových dekretech ovlivňuje skutečně mnoho dalších oblastí politiky. Například diskuse o vztahu Izraelců a Palestinců byly českými politiky, jak je známo, nahlíženy interpretačními vzorci vztahu Československa a sudetských Němců, což je evidentně srovnání, které není nosné, protože si srovnávací měřítka neodpovídají.
Druhým aspektem je používání interpretačního vzorce nevyhnutelnosti. V jistém ohledu to má mnoho společného s interpretačním vzorcem používaným v Německu; když se říká, že všechno nakonec zavinila moderna nebo nacionalismus, pak se samozřejmě používá interpretace nevyhnutelností. V oficiálních českých materiálech jako například v knize Rozumět dějinám, kterou vydalo ministerstvo zahraničí, jsou už události roku 1848, tedy odmítnutí Františka Palackého účastnit se sněmu ve frankfurtském kostele sv. Pavla, podávány jako něco, co ani nemohlo proběhnout jinak. Palacký pozvání do kostela sv. Pavla podle této interpretace pochopitelně odmítnout musel. A tato interpretace je ještě silnější, když jde o vyhnání, kdy se mluví o excesech, nad nimiž je také vyslovena lítost, ale v konečném efektu se pachatelé jeví jako loutky dějin, odehrávajících se jaksi samovolně. Druhý bod, který u českého diskursu vnímám jako deficitní, je právě fakt, že se v oficiálních materiálech sudetoněmecká historie, nebo raději budu říkat historie českých Němců v českých zemích, neobjevuje v dostatečném rozsahu. České ministerstvo zahraničí vydalo CD, které má představit Českou republiku. Jedna rubrika je věnována také dějinám. Jsou zde prezentovány velké osobnosti od středověku až do 20. století. Ale když se proklikáte jednotlivými osobnostmi, získáte dojem, že jde spíše o dějiny českého národa než o dějiny Česka v geograficky chápaném pojetí.
Martin Schulze-Wessel (1962) je historik, působí na Univerzitě Ludwiga-Maxmiliana v Mnichově. Je členem Collegia Carolina, vědecké společnosti pro studium a popularizaci československo-německé historie.
Začnu reakcí na velmi působivý výklad paní profesorky Schwanové. Nejprve se sympatickou nenucenou samozřejmostí řekla, že je katolička. K čemuž se mohu přidat a stejně nenuceně říct, že jsem katolík. Pak stejně nenuceně, což je také sympatické, řekla, že vždy byla a je Němkou. Musím uznat, že se ke své vlastní identitě – a naše téma má s identitou hodně co do činění – tak nenuceně stavět nemohu. Přestože jsem se v Německu narodil, přestože jsem německým státním příslušníkem, do velké míry jsem v Německu vždy žil, v Německu jsem byl také zvolen poslancem, v Německu se také cítím dobře, alespoň v Bavorsku, kde žiji. A přestože by se mí předkové pocházející z Čech a ze Štýrska klidně označili za Němce, rakouské Němce, bez ohledu na české a slovinské předky, které samozřejmě jako většina z nás také měli. Němčina je také mou mateřštinou, mám ji rád a vyrůstal jsem s ní. A přesto s touto větou týkající se identity tak lehce jako paní profesorka Schwanová nakládat nemohu.
Možná to souvisí s původem a s tím, jak člověk vyrůstal. Vyrůstal jsem jako syn českého Němce, sudetoněmecko-českého otce z Jablonce na úpatí Jizerských hor, a štýrské matky s kořeny v jižním Štýrsku, tedy v dnešním Slovinsku, jak v Bádensku, tak v Bavorsku. Vzpomínám si na jeden zážitek z útlého dětství. Prarodiče z otcovy strany přišli po válce jako vyhnanci do Karlsruhe a tam stojí obrovská jezdecká socha císaře Viléma I. Jako dítě jsem byl tímto pomníkem přímo nadšen, a to ne kvůli císaři, ale kvůli tomu koni. Ten kůň s hustou hřívou na mě udělal hluboký dojem. Děda viděl tu dětskou radost a napůl dobrotivě, napůl přísně řekl: „Jedno musíš vědět, to není náš císař,“ tak jsem vyrůstal s vědomím, že je to sice pěkný a pořádný kůň, ale že na něm sedí nesprávný císař. Mohl bych teď pokračovat řadou dalších obdobných zážitků, ale já bych chtěl přejít do oblasti, v níž se mi dostává zvláštní věrohodnosti, a tou je oblast kulinářská. Samozřejmě že jsem vyrůstal ve velmi smíšeném prostředí, v dobách, kdy jsem chodil do obecné školy, se mnou chodily většinou bádenské děti, ale byly u nás i děti z vyhnaných rodin. Nejprve jsem si všiml toho, že když jsme si odpoledne ve škole nebo druhý den povídali o tom, co jsme doma měli k jídlu – tenkrát ještě školáci jedli převážně doma – zjistil jsem, že většina spolužáků vůbec neznala to, co jsme jedli my. A když mě pozvali sudetoněmečtí, slezští, podunajsko-švábští spolužáci, já teď ty ostatní nechci pomlouvat, prostě mi u nich chutnalo a u těch ostatních o trochu méně. To je také svým způsobem určitý náhled na vlastní identitu.
Pak je tu pojetí dějin. Vyprávěl jsem historku s císařem. Nebyl jsem drezírován ani vychováván k určitému chápání historie, ale prostě jsem si všiml, že existují určité věci, které má rodina mé matky a rodina mého otce společné. Oba dědové byli v c. k. armádě a ne v německé. A to je podle mého názoru mimochodem také důvod, proč si turecké děti narozené v Německu nemyslí, že bitva na úpatí Kahlenbergu byla vítězstvím. To je jiný příběh, ale vede k důležitému tématu. Také nedokáži pochopit, když nedávno pan Schäuble říkal, že Němcem se člověk může stát, když převezme německé pojetí dějin. To je pro mě velmi těžké. Už kvůli vlastní minulosti to nedovedu pochopit. Přičemž si vždy můžeme klást otázku, jaké je německé pojetí dějin, ale to je zase jiný příběh.
Ještě intenzivněji jsem to zažil v roce 1968, když české rodiny po potlačení tehdejšího hnutí za svobodu v Československu prchaly do Německa. Můj otec byl ředitelem gymnázia, na které jsem chodil, což bylo mimochodem hrozné, nepřál bych nikomu, aby chodil do školy, kde je jeho otec ředitelem. Nadřízený úřad tenkrát sesbíral všechny české rodiny a řekl si, ty pošleme k Posseltovi, ten o Češích něco ví a také trochu ovládá češtinu, je to sudetský Němec. Zavolali mému otci a řekli mu: „Jsou tady české rodiny, chceme je poslat k vám do školy, postarejte se o ně.“ Táta mi tenkrát povídá: „Hele, k nám do školy teď přijdou Češi, někteří půjdou také k tobě do třídy. To byli naši krajané. Postarej se o ně.“ A to jsem také dělal. Byl jsem pak na návštěvě u mnoha českých rodin a tehdy jsem si všiml, že mám v mnoha ohledech co do mentality, humoru, způsobu přijímání života, kulinářství s těmito rodinami více společného než například s pruskými spolužáky, které jsem také měl. Zmiňuji to proto, abych ukázal, jak komplikovaná a mnohovrstevnatá je identita a jak se vyvíjí a jak vyrůstá. Já se bez sebemenších problémů mohu označit za bavorského, českého (böhmisch – v geografickém smyslu, pozn. překl.), rakouského patriota. Cítím se zavázán i Německu, nicméně musím naprosto otevřeně říct, že v Jihlavě se cítím doma, ale v Hamburku jako cizinec. Proč bych teď měl vztah k východním sousedům pojímat z hamburského pohledu? To nemohu. Na tom je vidět, jak komplikovaná je tato problematika. Částečně nás to přivádí k tématu evropského patriotismu: tento patriotismus, který u mnoha lidí existuje, a také já se za evropského patriota považuji, je do jisté míry důsledkem pohnuté osobní a rodinné historie.
Je zapotřebí vědět, odkud pochází výraz evropský patriotismus, který mnohým není známý a s nímž si mnozí nevědí rady. Jeho autorem je zakladatel Panevropského hnutí Richard Coudenhove-Kalergi. Tento v českých zemích vyrůstající český (böhmisch) aristokrat s mnoha různými evropskými předky v roce 1918 ztratil svou otčinu a nevěděl, kam vlastně patří, a tak přišel s myšlenkou evropského spojení. Tělem i duší se cítil jako evropský patriot. Přičemž zcela jasně říkal, že evropský patriotismus nesmí a nemůže být nic syntetického, nesmí a nemůže nahrazovat národní a regionální patriotismy. Ve své knize Panevropa z roku 1923 napsal, že evropský patriotismus regionální a národní patriotismus doplňuje a završuje. Že se nevznáší někde ve vzduchoprázdnu, že není ničím syntetickým, nevzniká na rozvalinách jiných identit, ale že musí vyrůstat z pestré rozmanitosti evropských regionů, národů a národnostních skupin.
Mimochodem nejen já jako politik jsem v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, jeho členy jsou také moji politicky názorově odlišní sourozenci, přestože naši rodiče se v něm nijak neangažovali, to musím také říct. To teprve my jsme své rodiče přivedli k sudetoněmecké práci. Nejprve byli trochu zdrženliví. V Sudetoněmeckém krajanském sdružení jsme proto, že se tam cítíme dobře, protože se tam se svou kulturní svérázností cítíme doma a protože chceme své kulturní dědictví uchovávat, rozvíjet a dále ho předávat. Proto se angažuji v sudetoněmecké práci. Téma vyhánění není hlavním důvodem, proč jsem začal pracovat pro Sudetoněmecké krajanské sdružení, je ale hlavním důvodem, proč jsem šel do evropské politiky. Už jako žák jsem pracoval pro nejrůznější evropské organizace, protože jsem toho názoru, že evropská politika a evropská spolupráce jsou jedinou vhodnou odpovědí na to, co potkalo mou rodinu a jiné rodiny v souvislosti s vyháněním a totalitními systémy 20. století.
A teď pan Schulze-Wessel namítne, že se tu dává něco na stejnou úroveň. Na stejnou úroveň nedávám vůbec nic; já prostě jen vidím, že nacionalismus, totalitní systémy, autoritářské systémy, genocidní vyhánění zasáhly do života národů a také do života rodin tak masivně, že to má dopad i na později narozené generace a že to musí mít dopad i na to, jak praktikujeme politiku. Proto se skutečně domnívám, že je nezbytné se na základě těchto zkušeností zasazovat za Evropu, ale ne ve smyslu pouhého hospodářského společenství – já jsem hospodářské společenství vždy považoval pouze za berličku společenství politického – nýbrž v tom smyslu, ve kterém to vlastně bylo míněno, a totiž jako nástroj pro porozumění národů, pro usmíření národů, pro soužití národů. Mnozí zastávají názor, že toto téma je pasé. Já ho nezastávám. Domnívám se, že demokracie, porozumění národů a právní stát nejsou něčím samozřejmým, nýbrž že jsou nejvyšší kulturní vymožeností lidstva. Každá generace se k nim musí dopracovat sama. Jakmile je nějaká generace považuje za něco samozřejmého, začnou být ohroženy. Proto si myslím, že diskuse, jako je tato v Jihlavě, nesmějí ustat, přičemž jasně vidíme, že existují síly, které se tomu vědomě vyhýbají.
Uvedu nejprominentnějšího zástupce tohoto názoru, prezidenta této země. Pan Klaus byl po nějakou dobu členem Společného parlamentního výboru ČR/EU. Ve Štrasburku v Evropském parlamentu se před vstupem konala diskuse Čechů s poslanci EU. Šlo o otázku, co je smyslem evropské integrace. Pan Klaus oficiálně protestoval proti použití slova usmíření, protože tvrdil, že toto slovo nesmí mít místo v politice, ani ve společnosti. Že je to čistě soukromá kategorie a Evropa s usmířením nemá co do činění. Tečka.
Dokud budou vedoucí reprezentanti zastávat takováto stanoviska, jsem toho názoru, viděno z křesťanského, ale také z evropského pohledu, že je nezbytné na myšlence usmíření aktivně pracovat. Můžeme tomu říkat evropský patriotismus nebo taky nemusíme. Paní Schwanová podle mě velmi pěkně podala téma přeshraniční pospolitosti. Musím říct, že čím častěji člověk Evropu opouští, tím evropštějším se stává, když se vrací. A pak si v Portugalsku nebo v Polsku najednou uvědomí, že je doma.
Ano, existuje velmi silná evropská pospolitost, která je větší než to, co Evropany dělí. Tím, co nás od sebe nejvíce odděluje, je jazyk, a proto také nemluvím ani tolik o národnostech, ale spíše o jazykových skupinách. Zejména v českých zemích jsme podle mého názoru byli v minulosti, když na to budeme nahlížet v klasickém smyslu, v podstatě jedním národem s různými jazyky. Ale to jsou všechno témata, o kterých se diskutovat musí a může. Můžete být Evropanem, aniž byste byli evropským patriotem. Zřejmě to platí pro většinu lidí v Evropě. Já bych se však definoval – pokud je patriotismus zvláštní láskou nebo příslušností k nějakému společenství – jako evropský patriot, který se za Evropu také odpovídajícím způsobem zasazuje.
Bernd Posselt (1956) je poslancem Evropského parlamentu a předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Gesine Schwanová: Evropský patriotismus v evropském středu
Martin Schulze-Wessel, Bernd Posselt: Jaké jsou česko-německé vztahy z německého pohledu?
K čemu je evropský patriotismus?
Zdeněk Jičínský: Evropská unie a česká perspektiva
Anna Wolff-Powęska: Svádění Evropy
Jan Sokol: Evropa - mezi demokratickým deficitem a superstátem
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
