Andrzej Brzeziecki

Všední život v Bělorusku (3.)

Strážce pořádku

X. má 23 let. Slouží ve speciálních útvarech milice. Dostal se tam nedávno – hned po vojenské službě. Na armádu vzpomíná v dobrém. Sloužil v reprezentačním pluku, nejednou se mu dostalo cti vystupovat v parádní uniformě na státních oslavách za účasti prezidenta. Nedávno během návštěvy prezidenta Venezuely Huga Cháveze v Minsku. Kvůli této návštěvě jim prodloužili službu o tři týdny. Ale všem se to vyplatilo. Chávez byl nadšen vojenskou přehlídkou a dokonce koupil od Lukašenka zbraně. Vojáci dostali za odměnu hodinky s vyrytým věnováním od prezidenta. Vrátili se domů naplněni štěstím, a tam na ně už čekaly hrdé maminky – všichni sousedé viděli přehlídku v televizi.

V OMON – zvláštních útvarech milice – vypadá služba takto: budíček v šest ráno a hodinová rozcvička. Potom ranní toaleta a snídaně. Potom celý den cvičení (s přestávkou na oběd). Zaměstnání je zajímavé, ale asi trochu monotematické: rozprašování masových demonstrací a bojová umění… Je taky ideologie. X. je na sebe hrdý, protože díky těmto hodinám zná už nazpaměť hymnu Běloruska a dokáže vysvětlit symboliku státní vlajky. Přiznejme, že na třiadvacetiletého hocha je to slušný úspěch.

X. se pyšní tím, že Bělorusko sehrálo významnou roli ve vítězství nad fašismem a že právě sovětská armáda vstoupila jako první do Berlína, ale diví se, když slyší o paktu Ribbentrop-Molotov a o tom, že druhá světová válka nezačala v roce 1941 Hitlerovým útokem na SSSR. Neskrývá taky údiv, když slyší, že v jiných státech kontrolují armádu a policii civilisté.

Ve zvláštních jednotkách milice bude X. potlačovat protesty opozice. Demokratickou opozici považuje za vtělené zlo, viděl je během březnových protestů. Pro něho jsou mladí opozičníci narkomani a alkoholici, placení západními státy. Sám drogy ani alkohol neviděl, ale věří velitelům, kteří to říkají. Velitel přece nemůže lhát. X. se pěkně usmívá. Je to opravdu milý a srdečný kluk.

Důstojnická čest

Generál Jurij Sivakov je jednou z nejdůležitějších osob ve státě. Patří k těm, kteří kontrolují silové resorty. V jeho péči jsou tací jako X.

V nejnovějším čísle časopisu Specnaz (4/2006) zveřejnil článek o cti důstojníka vnitřních sil Běloruské republiky. Napsal v něm mj.: „Myslím si, že pro mnohé bude zajímavý čestný kodex důstojníka, který napsal Adolf Hitler. Přes veškeré zlo této postavy stojí za to se nad mnoha požadavky a prohlášeními pozorně sklonit.“ Sivakov ocitoval obsáhlý úryvek kodexu, třebas takovou větu: „Láska k führerovi, národu a vlasti je nade vše.“ Není to poprvé, co lidé vládnoucí Bělorusku čerpají ze zkušeností Třetí říše. Před léty prezident Alexander Lukašenko chválil v rozhovoru s německými novináři Adolfa Hitlera za ekonomické úspěchy a zavedení pořádku ve státě. Přiznal potom, že by také chtěl mít takto silnou moc.

Redaktor

Redaktor vede největší noviny v zemi. Sedí ve velké pracovně, z níž čiší velmi značné peníze, ale velice málo vkusu. Na redaktorově psacím stole je snímek s prezidentem Alexandrem Lukašenkem. Pod stolem skartovací stroj. Počítač ani psací stroj tu není. Redaktor kouří dýmku a velice chce vypadat jako intelektuál. Říká o sobě, že má nejblíže k Sacharovovi.

Před léty psal skvělé fejetony a sportovní reportáže. Četlo ho celé Bělorusko, cenili si ho taky v Moskvě a v jiných republikách. Potom redaktor začal psát o politice, protože měl větší ambice. V roce 1991 v odvážných textech odsoudil puč v Moskvě, za což dostal dokonce novinářskou cenu za obhajobu demokracie slovem. Ale když se v polovině 90. let ukázalo, že se ocitl v opozičních novinách, přešel do tábora nového prezidenta. Za odměnu dostal místo šéfredaktora prezidentských novin. A velkou pracovnu ve veliké administrativní budově.

Jeho někdejší šéf (z doby, kdy Redaktor hájil demokracii) dnes vydává opoziční noviny, které mají zákaz tisku a rozšiřování na území Běloruska. Má malou pracovnu v redakci, která sídlí ve sklepě malé administrativní budovy.

Redaktor přesvědčuje polské novináře, že nemůže podporovat demokratickou opozici, protože to jsou fašisti a nacionalisti. Jako důkaz předvádí nacionalistické plátky z roku – 1941. Jestlipak Redaktor občas čte časopis Specnaz?

Červená

Běloruská opozice je proslulá tím, že během demonstrací se zastavuje na červenou. Jeden z vůdců opozice říká, že je to projev úcty k právu, ne k moci. Opozice chce svrhnout prezidenta, aniž by porušila dopravní předpisy. I když přiznejme, že je to komický obrázek: tisíc lidí s protiprezidentskými hesly se ukázněně zastavuje na křižovatce. Za druhé opozice nechce dát milici žádnou záminku, aby mohla lidi trestat například pokutami. To je totiž druhý paradox: pořadatelé protestních akcí žádají o souhlas s jejich uskutečněním úřady. S nimi domlouvají místo a trasu průvodu, načež se sami snaží dodržovat předpisy. Jde prostě o to, aby řád byl zbořen, aniž by byl porušen řád.

Dělnický předák vzpomíná na demonstrace roku 1996, kdy vzbouřený dav převracel policejní auta a házel na milicionáře kameny: „Tehdy úřady vypnuly světelnou signalizaci a na všech křižovatkách blikalo oranžové světlo. Takže nebyl problém.“

Někdejší lídr studentského hnutí: „Když já jsem organizoval demonstraci, šli jsme tak, abychom používali podchody…“

Jurij

Jurij je Žid z Oděsy. Zná milion vtípků a má skvělý smysl pro humor. Za svůj život určitě přečetl víc knih, než se dnes prodává v běloruských knihkupectvích. Jurij je režisér. Právě dokončuje práce na filmu Kalinovského náměstí. Věnuje ho skupince mládeže, která se po březnových volbách rozhodla k beznadějnému protestu – postavila na dvacet stanů na Říjnovém náměstí. Dodejme, že to udělali, aniž by se úřadů ptali na souhlas.

Bydleli tam několik dní, dokud síly Specnazu nerozbily stanové městečko a protestující nezadržely. Jurij viděl na tvářích těch mladých lidí světlo, které dává naději. Mladí lidí překřtili Říjnové náměstí na Kalinovského – podle povstalce z 19. století, který bojoval proti carskému Rusku. Jurij si pomyslel, že je to dobrý název filmu.

Nebude to první Jurijův politický film. Přesně před deseti lety natočil dokument Obyčejný prezident (podobnosti s Obyčejným fašismem nejsou čistě náhodné). Tehdy, během práce na onom filmu, producent v jedné chvíli odvezl Jurije ze země, aby mohl dílo bezpečně sestříhat. Film dostal mnoho mezinárodních cen. Za několik měsíců někdo zazvonil u dveří Jurijova bytu. Když otevřel, dostal ránu do hlavy. Probudil se za pár desítek minut se zlomenou nohou. Z Jurijova bytu nezmizelo nic. Ani drahocenná videovýbava, ani drahý počítač, ani stovky desek a kazet. Nic kromě scénáře dalšího filmu.

Aleš

Aleš byl jedním z obyvatel stanového městečka. V roce 2004 byl na Ukrajině. Během Oranžové revoluce viděl stovky stanů a tisíce lidí. Ale Minsk není Kyjev, proto jejich stanové městečko bylo maličké. Na velkém náměstí vypadalo jako puntík. Kolem něj klidně a lhostejně chodili obyvatelé hlavního města. Rozčilovalo je jenom, že pořádkové síly, které obklíčily městečko, všem prohledávají batohy a tašky a hledají tam jídlo nebo čaj v termosce. Každý, kdo se pokusil dodat protestujícím jídlo nebo něco teplého na sebe, musel počítat se zadržením.

Přicházeli také lídři opozice, kteří vyjadřovali svou podporu, ale prosili, aby v době nočního klidu nehrála hudba, protože úřady to budou pokutovat. Ale protestující se jenom smáli. Trest za narušování nočního klidu by byl asi tím nejmenším problémem. A bylo třeba se nějak zahřát. Protože v takové zimě se ve stanech spát nedalo.

Když bylo jasné, že protest musí prohrát, že Minsk se neprobudí k boji, začali přemýšlet, jak odejít se ctí. Vymysleli, že městečko vydrží týden, až na náměstí zase přijde celá opozice. Pak slavnostně složí stany, uklidí prostor a protestující se nebudou cítit poraženi. Úřady údajně přistupovaly na takovou variantu, ale nevydržely. V noci čtvrtého dne protestu ozbrojené útvary vstoupily na území městečka. Protestující naházeli do autobusů a vyvezli do cel. Desítky hodin nikdo nevěděl kam.

Granty (namísto poučení na závěr)

Granty je nejdůležitější slovo pro značnou část běloruské opozice. Mnoho organizací proslulo tím, že existuje jenom proto, aby získávaly granty a z nich žily. Také opoziční politické strany žijí díky grantům. To způsobuje, že pro opozičníky je nejdůležitějším cílem získat granty. Nejdůležitějším, protože naléhavějším než dlouhodobý boj s režimem. Na trhu grantojedů – tak se jim jízlivě říká – zuří konkurenční boj. Jedni aktivisté na plná ústa říkají, že nemohou pomoci jiným mladým organizacím, protože ty se napojí na jejich kanály získávání peněz ze Západu. Život takovéhoto opozičníka je poměrně snesitelný. Lukašenko se přese všechno snaží udržovat jakési zdání: v Bělorusku se spíše nevynášejí dlouholeté rozsudky, ale například dvoutýdenní. Ve zbytkové podobě stále vegetují legální strany. Zahraniční novinář má často problém, aby si domluvil schůzku s politickými lídry opozice, z telefonního sluchátka slyší „zítra nemůžu, letím do Francie”. Nebo „příští týden jedu do Prahy, takže nebudu mít čas”.

Vznikly i organizace, u nichž je hlavním efektem činnosti „výroba” azylantů. Schéma je takové: demonstrace ve stylu barevných revolucí (Západ má velice rád odkazy na příklad Gruzie a Ukrajiny, protože barevné revoluce, podporované mimovládními organizacemi, považuje za svůj úspěch), takže hudba, samolepky a balónky (to, že kolemjdoucí lidé s kolchozní mentalitou nepříliš chápou poslání těchto demonstrací, není podstatné), potom zadržení a dva týdny v cele. A potom už azyl a stipendium v Evropské unii. „Chytří jedou do Bruselu, hloupější končí ve Varšavě,” vysvětluje známý.

Podobně legračně vypadají recepce k různým příležitostem na velvyslanectvích západních zemí, kam je zvána elita opozice. Před diplomaty se tvoří fronta lidí, kteří prezentují efekty svého působení. Nejlépe na fotografiích z pořádaných demonstrací. Někdy se stane, že se k uspořádání jedné akce přihlásí několik lidí zároveň. Jistý opoziční aktivista přišel k Američanům a žádal o pomoc při vydávání svého podzemního časopisu, rozmnožovaného na xeroxu. Američané se velice divili, vždyť přece už dali peníze na tento časopis komusi, kdo za nimi přišel, pěkně se usmíval (Američané vždycky dávají peníze těm, kteří mají nejširší úsměv) a představil se jako redaktor listu. Divili se tím spíš, že peněz dali tolik, že by se časopis mohl tisknout i barevně, a on se pořád xeroxuje…

Ani v Bělorusku nechybějí hlasy, že jediná šance zavedení demokracie v zemi je v tom, že běloruská opozice přestane být financována. Potom zůstanou na bojišti už jenom ty organizace, za nimiž stojí ideály a touha bojovat. Zatím Lukašenko díky své politice získává žádoucí efekt – opozice je zaujata víc sama sebou než bojem proti němu. Bojí se skutečně sestoupit do podzemí a drží se zdání legality.

Když už je člověk profesionálním opozičníkem dvanáct let a nedokáže dělat nic moc jiného, lze si na takový systém zvyknout, není-liž pravda? Je tedy třeba bojovat proti diktatuře, ale bez porušování dopravních předpisů a narušování nočního klidu.

Andrzej Brzeziecki (1978) je redaktorem krakovského listu Tygodnik Powszechny, kde se specializuje hlavně na běloruskou a ukrajinskou tematiku.

Celý seriál

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (1.)

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (2.)

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (3.)

Obsah Listů 5/2006

Andrzej Brzeziecki

Všední život v Bělorusku (3.)

Strážce pořádku

Důstojnická čest

Redaktor

Červená

Jurij

Aleš

Granty (namísto poučení na závěr)

Celý seriál

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu