Ladislava Chateau

Nic než fotbal

V Německu na Olympiastadionu, kde v srpnu v roce 1936 zahájil Hitler XI. olympijské hry, místě dobře známém z filmů slavné Leni Riefenstahlové, skončilo 9. července mistrovství světa ve fotbale; podnět k zamyšlení nad historií, nad postavením jedince a kolektivu, nad fauly, nad spravedlností i zákeřností. Stejně jako v životě, i ve fotbale je více poražených než vítězů.

A jako každý obchod v dnešním globalizovaném světě, probíhá i nákup a prodej fotbalových hráčů na volném trhu, za tržních podmínek; bohatství vzniká na Jihu a konzumuje se na Západě, který má dost prostředků na obchodní transakce.

Ve Francii stojí televizní reklamní spot v délce třiceti vteřin během zápasu 250 tisíc eur. Dnešní fotbalová utkání jsou spíš televizní podívaná, jejíž hlavní herci-fotbalisté jsou královsky placeni. Kromě toho je fotbal politická i ekonomická hra par excellence; Bernard Tapie, bývalý poslanec za Bouche-du-Rhône, neblaze proslulý svými obchodními praktikami, investoval spolu se svým kolegou Jeanem-Lucem Lagardérem obrovské finanční částky do Olympique Marseille (OM), stejně jako před lety do Matra Racing (72 milionů dnešních eur) a nekonvenční televizní stanici Canal+, která měla dlouho monopol na ligové zápasy, stál Paris-Saint-Germain (PSG) během patnácti let 260 milionů eur (PSG je klub, jehož fanoušci se rekrutují z řad neonacistů a rasistů, každé utkání probíhá pod přísným dozorem policie!). Podobně dobře dotováni jsou i Bleus (Modří), zvláště poté, co přinesli Francii vítězství na světovém šampionátu v roce 1998. Už počátkem letošního roku uzavřela společnost mobilní sítě Orange smlouvu na 29 milionů eur ročně, po dobu tří let bude mít výhradní právo na šíření prvoligových zápasů (L1) na mobilech, její název teď zní: Ligne 1 Orange; možnost sledovat zápasy na internetu možná podstatně změní situaci, podobné smlouvy se stanou méně lukrativní.

Každou sobotu a neděli objíždějí scauti stadiony i hřiště a vyhlížejí nové mladé talenty du foot; více než dva miliony hráčů jsou členy různých amatérských fotbalových klubů. Věková kategorie dětí mezi 10 a 14 lety je nejzajímavější; sebevíce talentovaní patnáctiletí hoši, pokud nebyli včas vedeni k vrcholným výkonům, rychle zapadají. Statistiky uvádějí, že postoupí-li z osmdesáti adolescentů ve věku 12-18 let začínajících svoji fotbalovou kariéru ve sportovních školách, spíš sportovních než studijních, pět do profesionálních týmů, jde o velký úspěch. Výběr je velmi tvrdý. Institut national du football (INF), Národní fotbalový institut v Clairefontaine vzdělává ve foot už dvanáctileté chlapce; každý rok se hlásí přes milion dětí, které chtějí zkusit štěstí. Stejně tak přicházejí šestiletí a dvanáctiletí do Poissy do sport-études, vzdělávacího centra FC Sochaux; tři roky v internátu, ani kázeňské ani studijní problémy, všechno je soustředěno jen na foot. Někteří žáci jsou však posláni domů hned po první sezóně. Většina hráčů první i druhé ligy prošla tímto zařízením; za světové úspěchy z roku 1998 i 2000 vděčí Francie i této škole. Podmínky studia však nejsou lehké; chlapci žijí daleko od rodičů, v hlučném mužském kolektivu, stranit se, byť za účelem studia, se nerado vidí, vyžaduje se naprostá identifikace se skupinou, děti dospívají v prostředí, které ovládá jediná myšlenka – fotbal. Každodenní tréninky jsou tvrdé, stresující a vyčerpávající; dětství i dospívání je obětováno hře, která se rychle mění v nevděčné řemeslo (aktivní kariéra většinou netrvá déle než pět, šest let); studijní úspěchy jsou stejně vzácné jako úspěchy ve fotbale. Bohužel si většina chlapců, podobně jako jejich rodiče, uvědomuje až příliš pozdě význam studia, návrat do běžného života bývá pro vyhaslé fotbalové hvězdy většinou velmi obtížný; chlapci dvakrát, třikrát opakují ročníky, jen obtížně dosahují vysvědčení o odborném vzdělání (BEP) nebo jiné podobné osvědčení nižšího stupně (CAP). Není snadné odvyknout glorifikaci vlastní osoby, smířit se s anonymitou a trpkým zjištěním, že obdiv vyvolávaly jen fyzické schopnosti. Pětadvacetiletý bývalý reprezentant Frédéric si postěžoval redaktorovi Le Monde diplomatique: „Byl jsem jen samý fotbal, samé štěstí, samý úspěch, měl jsem budoucnost. A najednou, na prahu dospělosti, jsem si uvědomil, že už nejsem nic. “

Zklamání se někdy mění v tragédii. Tisíce mladých Nigerijců, Senegalců, Guinejců, chlapců z Mali i z Pobřeží slonoviny přijíždějí každoročně do Evropy, Francie i Belgie, kde se pokoušejí svůj sen proměnit ve skutečnost, chtějí se proslavit fotbalem, chtějí, aby jejich jména patřila k těm nejzvučnějším; Dragba, Maradona, Pelé, Zidane. Reklama hraje nepochybně významnou roli, dokáže vytěžit slávu sportovních hvězd nejrůznějším způsobem; Georges Weah, Roger Milla i Mamadou Niang, stejně jako El-Hadji Diouf předvádějí boty značky Puma, Zidane je vůbec považován za „dojnou krávu reklamy“. Média denně přinášejí fotografie populárních sportovců ve společnosti známých krasavic, manekýnek, hereček, ukazují luxusní prostředí, ve kterém se pohybují, sportovci se vyjadřují i k politickým otázkám; před čtyřmi lety se stal málem Le Pen prezidentem, byl to opět Zidane, kdo v médiích vyzýval Francouze k účasti v druhém volebním kole. Zinédine Zidan se stal l´homme-Dieu, bůh, který plive, padá, strká se.

Zidane pochází z rodiny kabylského emigranta, devadesátiminutový film Zidane, portrét XXI. století je jeden z mála dokumentů, který byl natočen výhradně o fotbalistovi (podle stejnojmenné knihy), poprvé byl promítán letos na jaře v Canne. „Buď blahoslavena, matko, která jsi porodila Zizou,“ hlásaly novinové titulky. Zinédine Zidane se stal symbolem Francie, která vítězí. Mladí Afričané jsou pak přesvědčeni, že to, co dokázali jejich compatriotes, dokáží oni také, je přece snadné je napodobit; rodiny často investují celá jmění, aby synům mohly zaplatit cestu a víza. Nedávno uvedla Kamerunská fotbalová federace, že minulý rok vystavila potřebné doklady k výjezdu pro osm set padesát žadatelů-fotbalistů, mnohých z nich se ihned ujaly nejrůznějších fotbalové kluby.

Mezinárodní fotbalová federace sice zakázala v roce 2001 mezinárodní transfer nezletilých sportovců, ale zákon se nerespektuje. Jak uvádí červnový Le Monde diplomatique, „zkušení scauti dovedou obratně změnit identitu, věk fotbalistů; z mladšího učiní staršího a později z třiadvacetiletého hráče, jehož cena začne klesat, vyrobí zase osmnáctiletého“. Zároveň měsíčník připomíná, že v roce 2000 konstatovalo ministerstvo tělovýchovy, v jehož čele stála ministryně Marie-George Buffetová, že „immigration choisie, imigrace vyvolených, končí většinou jako séjour illégal, nelegální pobyt“. Většina těch mladých zklamaných hochů totiž končí na ulici, bez peněz, bez papírů. K této situaci se nedávno vyjádřil i prezident FIFA Sepp Blatter, když požadoval více respektu a pochopení pro mladé sportovce z Afriky; fotbalisty nelze považovat za objekty bez duše. Vždyť mnozí dokonce tvrdí, že modrá, bílá a červená barva francouzské vlajky by se měly změnit na černou, bílou a – beurre – nahnědlou…

Poslední fotbalová aféra s „třínohým“ Zidanem, jak francouzští fanoušci také pojmenovali svoji ikonu, ukazuje, že nestačí talentované hochy jen „vytáhnout ze sídlišť“ na fotbalové nebe, ale že i oni sami se svých „sídlišť“ musí vnitřně zbavit; neřešit spory hrubými urážkami a nebezpečnými „hlavičkami“; na sídlištích nestačí jen otevírat posilovny a tělocvičny…

Ve Francii je fotbal sportem číslo jedna. Zdá se, že Tomáš Vystrčil měl pravdu, když napsal v Lidových novinách z 13. července, že „fotbal do jisté míry odráží, jak si na tom ten který národ stojí“; kulatý míč se stal národním pojítkem. Francouzi ztratili ve světě své výsadní postavení, hra odráží jejich l´état d´esprit; hrají dobře, ale nevítězí, jsou nejistí, chybí jim sebevědomí, jsou v defenzívě; brání svoje hodnoty, svůj životní styl. Neútočí. Mohou stejně dobře vyhrávat jako prohrávat.

Ladislava Chateau

Související články

Tomáš Macíček: Fotbálek

Tomáš Tichák: Fotbalové postřehy

Václav Burian: Kůň

Obsah Listů 5/2006

Ladislava Chateau

Nic než fotbal

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu