Konstanty Gebert

Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Izrael není zvyklý prohrávat války. Za války na Jom kipur změnil počáteční porážku ve vítězství, během sinajského tažení v roce 1956 a invaze do Libanonu v roce 1982 se pak izraelská armáda (Cahal) sice musela stáhnout z dobytých území, ale neučinila to v důsledku vojenského, nýbrž politického tlaku. Nakonec i válka za nezávislost stejně jako šestidenní válka vešly do dějin jako učebnicové příklady oslnivých vítězství nad převažujícími silami nepřítele.

Proto také, když v odpovědi na letošní útok Hizballáhu z 12. července přes libanonskou hranici, ve kterém zahynulo osm vojáků a dva byli uneseni, Jeruzalém odpověděl masivním protiúderem, všichni očekávali krátké vítězné tažení – takové, jaké sliboval šéf štábu Dan Haluc. „Nasralláh si bude pamatovat, kdo je to Amir Perec,“ vyzývavě předpovídal ministr obrany. Ještě ve třetím týdnu války premiér Ehud Olmert ujišťoval posluchače vojenské akademie, že „Izrael dosáhl obrovských úspěchů, které nemají obdoby, ba jsou snad přímo bezprecedentní. S naprostou jistotou můžeme říci, že se změnila tvář Blízkého Východu.“

Ovšem, Nasralláh na Perece nezapomene. Těžko si nepamatovat člověka, který z šéfa Hizballáhu udělal dnes nejpopulárnějšího vůdce v arabském světě. A tvář Blízkého Východu se také proměnila. Dnes jí je usmívající se tvář patrona Hizballáhu, prezidenta Íránu Mahmúda Ahmadínežáda, nejlépe na pozadí jaderného reaktoru. Více než měsíční tažení skončilo vojenskou porážkou a politickou katastrofou Izraele. Armáda, která se před devětatřiceti roky za šest dní vypořádala s vojsky tří arabských států, nebyla teď s to si za měsíc poradit se třemi tisíci bojůvkářů. Po ten měsíc byl celý sever Izraele pod stálým raketovým ostřelováním, za něhož zahynulo téměř padesát civilistů. Posledního dne tažení, kdy na jihu Libanonu už bojovalo deset tisíc izraelských vojáků, odpálil Hizballáh 240 raket! To všechno znamená, že Cahal do značné míry ztratil odstrašovací schopnosti. Přesvědčení, které vládlo od roku 1967, že Izrael nelze v boji porazit, bylo otřeseno. První z toho vyvodila závěry Sýrie: Prezident Bašar Assad ohlásil vytvoření – podle vzoru Hizballáhu – Fronty za osvobození Golanských výšin, která má zahájit ozbrojený boj s Izraelci, okupujícími Golanské výšiny. Al-Kájda zase ve zvláštním prohlášení vyzvala muslimy, aby si zapamatovali, jak snadné je zasáhnout Izrael raketami.

Nelze však zapomínat na to, že za svůj úspěch měl Hizballáh zaplatit velmi vysokou cenu. Izraelské odhady, podle kterých zahynulo téměř pět set bojůvkářů a bylo zničeno 30 procent zásob kaťuší a 70 procent raket dlouhého dosahu, jakými disponovala Strana Boha, jsou považovány za věrohodné. Ještě větší cenu za Nasralláhův triumf zaplatit Libanon: izraelská bombardování způsobila smrt asi tisíce civilistů a značnou část země obrátila ve spáleniště. Jenže hněv Libanonců, v prvních dnech tažení obrácený proti Hizballáhu, který pro vlastní – přesněji řečeno syrské a íránské – cíle vtáhl zemi do války, se nakonec obrátil proti Izraeli, bezprostřednímu pachateli smrti a zkázy. Opět se jednou ukázalo, že nálety nejen že nevedou k morálnímu zhroucení protivníka – Izraelci počítali s tím, že Libanonci se v takovém případě obrátí proti Nasralláhovi, skutečnému původci jejich neštěstí – ale naopak tuto morálku utvrzují a rodí nenávist k protivníkovi. Dnes je Libanon, ve kterém boj proti syrské okupaci způsobil, že lidé vlídněji pohlíželi na jižního souseda, ve své nenávisti k Izraeli sjednocen jako dosud nikdy. Z této nenávisti těží Hizballáh a spolu s ním Sýrie, spojenec Teheránu, přes jejíž hranice proudí do Libanonu peníze a zbraně pro Hizballáh. To je pro Izrael politická katastrofa.

Lépe není ani v mezinárodní aréně. Izrael, napadaný na vlastním území, se zpočátku těšil – vzácná věc – sympatiím světa, čehož drobným dokladem byla také varšavská demonstrace solidarity, pořádaná nejen židovskými organizacemi. Účastníci summitu G8 včetně Ruska vydali prohlášení, které přijímalo s pochopením izraelskou protiakci a odsuzovalo akce Hizballáhu. Podpis Ruska je tu zvlášť významný, neboť Moskva je blízce spjata s Teheránem i s Damaškem: blokuje v Radě bezpečnosti rezoluce vyhlašující sankce proti Íránu za nelegální jaderný program a Sýrii dodává zbraně, které se později ocitají ve skladištích Hizballáhu. I arabské státy odsoudily útok Strany Boha. Ale s postupem času, když se izraelský protiútok zadrhl a počet libanonských obětí začal růst, mezinárodní klima se změnilo. I Američané začali říkat, že izraelská reakce je „nepřiměřená“ a Rada pro lidská práva OSN odsoudila Izrael za válečné zločiny, kterých se měl v Libanonu dopustit. Podobné prohlášení vydala už po zakončení ozbrojených akcí Amnesty International. O zločinech Hizballáhu ani Rada, ani Amnesty slova neutrousily (třebaže Amnesty International slibuje, že v budoucnu zaujme v této věci stanovisko). Arabské státy pak přešly od kritiky Hizballáhu k totálnímu odsouzení Izraele, když mu vyčetly válečné zločiny, ale i touhy po dobytí Libanonu.

Mírou politické porážky Jeruzaléma je rezoluce Rady bezpečnosti, ukončující ozbrojené akce, velmi obtížně vyjednaná mezi Washingtonem a historickým patronem Libanonu Paříží. Rezoluce sice požaduje odzbrojení Hizballáhu – což byl hlavní cíl Izraele – ale toho se Rada dožadovala už před dvěma lety v rezoluci 1559. Rozdíl – nezanedbatelný – však spočívá v tom, že nynější rezoluce také utváří mezinárodní síly, které mají aspoň částečně nahradit zkompromitovaný UNFIL a „napomáhat“ libanonské armádě ve snaze obnovit libanonskou suverenitu nad jihem země, kontrolovaným Hizballáhem. Jenomže tato armáda Hizballáh neodzbrojí, což již předpověděl libanonský premiér Fuád Siniura: v jeho vládě zasedají dva ministři za Hizballáh. Když útvary této armády vstupovaly na jih, bratřily se s Hizballáhem – naproti tomu libanonský generál, který se nechal natočit při rozhovoru s izraelskými důstojníky (rezoluce, což je důležité, akceptuje přítomnost izraelských vojsk na jihu do příchodu mezinárodních sil), za to byl uvězněn. Těžko si pak představit, že by mezinárodní vojska odzbrojovala Hizballáh násilím, jestliže to nedokázali provést Izraelci. Prostě v tomto klíčovém bodě Rada bezpečnosti v zásadě akceptuje, že Hizballáh si udělá, co bude chtít.

Strana Boha pak zřejmě bude chtít vykonat nějaká gesta. Okamžité obnovení konfliktu se jí teď nehodí, musí totiž obnovit svůj bojový potenciál. Pomoc z Íránu a Sýrie, s porušením rezoluce Rady, bijícím do očí, už proudí – a Damašek už ohlásil, že nebude souhlasit s tím, aby mezinárodní síly případně monitorovaly jeho hranici s Libanonem, čehož se domáhal Izrael. Je jasné, že struktury i sklady zbraní zůstanou na libanonské hranici a budou obnoveny. Základní válečný cíl Izraele tedy nebyl dosažen. K naplnění druhého – osvobození unesených vojáků, pokud ještě žijí – rezoluce pouze vyzývá, ale nepožaduje to. I tu byla Hizballáhu ponechána volná ruka.

Přislíbená mezinárodní vojska v Libanonu nadále nejsou. Francie, která měla dodat jejich páteř, nyní váhá a tvrdí, že rezoluce – kterou sama redigovala – je „málo přesná“. Ve Francii, kde si lidé stále pamatují smrt 60 francouzských výsadkářů při útoku Hizballáhu v Bejrútu roku 1983 (Francouzi tam byli v rámci mezinárodních sil, které měly ukončit občanskou válku a izraelskou okupaci), nebudí opětovné vstupování na – doslova i přeneseně – minová pole žádné nadšení. Jeruzalém, který s ohledem na blízké svazky Francie s arabským světem obvykle pohlíží na blízkovýchodní iniciativy Paříže dost chladně, by ovšem tentokrát velice chtěl, aby Francouzi do Libanonu dorazili. Jde o to, že od roku 2004, kdy byl na objednávku syrského prezidenta zabit libanonský premiér Rafik Hariri, který chtěl Libanon osamostatnit od Sýrie, jsou vztahy Paříže s Damaškem na bodu mrazu. Nejen že totiž Francie velice silně podporovala – úspěchem zakončené – libanonské snahy o nezávislost, ale Hariri byl osobním přítelem prezidenta Jacquese Chiraka. Sýrie od té doby tedy nemohla počítat se shovívavostí Francouzů. Ale Paříž má pravdu – rezoluce je opravdu nejasná, kromě jiného v důsledku naléhání Izraele, který – vědom si proarabské náklonnosti UNFIL – nechtěl, aby příliš jednoznačně opravňovala mezinárodní vojska k užití síly, neboť by se to mohlo obrátit také proti Izraeli. Zatím není známo, ani kdy tato vojska dorazí, ani v jakém složení. Libanon nesouhlasí s vojsky států, které „mají vojenské vztahy s Izraelem“ – tedy zřejmě například Německa, prodávajícího Izraeli zbraně (v těchto dnech byla podepsána smlouva o dodávce dvou ponorek), a snad ani Polska (které zase v Izraeli zbraně kupuje). Jeruzalém zas nesouhlasí se státy, které neuznávají Izrael, jako je Malajsie. Zatím je tedy situace patová.

A je to pat nebezpečný, protože čím déle Izraelci zůstanou v Libanonu, tím hlasitěji bude Hizballáh vyzývat k boji proti „izraelské okupaci“. Nakonec začnou vojáci nevyhnutelně hynout, což přijde vhod i Hizballáhu, i jeho íránským patronům. Strana Boha není s to obnovit aktivity v širším měřítku, ale i nevelké útoky zvýší její – již tak obrovskou – popularitu v Libanonu a v celém arabském světě. Vydělá na tom Írán, který od islámské revoluce roku 1979 důslední tvrdí, že „sionistický výtvor“ je prostě třeba zničit – přičemž akce sil protežovaných Teheránem v Libanonu ukázaly, že to snad není sen naprosto nereálný. Pro Sýrii pak znamená růst významu Hizballáhu v Libanonu prostě růst jejího vlastního vlivu, který se Libanoncům podařilo omezit, když před dvěma lety konečně donutili syrská okupační vojska k opuštění země.

Jenomže Sýrie (ovládaná rodem Assadů, vyznávajícím alavismus, islámský směr považovaný většinou muslimů za heretický) je jediným arabským státem, který těší takový vývoj událostí. Pro Káhiru, Ammán či Rijád je vyhlídka na triumfující Írán a růst šíitského vlivu (Libanonci z jihu jsou právě šíity) přízračná, ještě horší než existence Izraele. Konflikt mezi Peršany a Araby je hluboký a starší než samotný islám, přičemž v lůně muslimského náboženství ho odráží konflikt mezi šíity (Írán je dnes jediným šíitským státem na světě) a sunnity, tvořícími asi 80 procent muslimů. Tento konflikt, připomínající evropské náboženské války, už probíhá v Iráku, kde v oboustranných (ač podnícených sunnitskou menšinou) krveprolitích zahynulo dosud dvacet tisíc lidí. Triumfy Hizballáhu oslovují nejen obraznost Arabů z obou proudů islámu, pokořených osudem Palestinců, vůči kterému působí arabské státy bezmocně. Zvlášť silně oslovují diskriminované a pronásledované šíitské menšiny. To je výbušná směs, která ohrožuje nejen nynější režimy v Saúdské Arábii nebo Bahrajnu, ale prostě bezpečnost arabského světa. Všichni se obávají opakování šedesátých let, kdy pronásirovské revoluce svrhávaly jeden arabský režim za druhým. Dnes může nastat něco podobného s tím, že násirovskou ideologii světského nacionalismu nahradí šíitský fundamentalismus. Arabský svět miloval Násira pro jeho nepřátelství k Izraeli a Západu; bylo mu odpuštěno dokonce i to, že doma pronásledoval Muslimské bratrstvo. Snad, ve světle jejich triumfů, budou tentokrát sunnité s to odpustit šíitům jejich doktrinální úchylku. Účel světí prostředky.

Není tedy divu, že se Ahmadinežád usmívá. Atomová bomba ještě není, ale jeho odpor vůči Západu, pokud jde o jaderný program, mobilizuje představivost tak jako násirovská stavba Asuánské přehrady. Jeho souvěrci, které Írán vybavil, financoval a ozbrojil, dobyli vítězství nad nenáviděným sionistickým nepřítelem – tak jako útok Izraele, Francie a Anglie na Sinaji skončil ústupem jejich vojsk. Jenomže s egyptskou dominancí se ostatní arabské státy nemohly smířit: když v Jemenu proegyptští útočníci svrhli feudální režim, který byl spojencem Rijádu, Káhira tam poslala svá vojska a jen díky americké pomoci králi Fajsalovi krvavá jemenská občanská válka nepřerostla v egyptsko-saúdskou válku. Irán pak není ani sunnitský, ani arabský; jeho dominance by byla nepřijatelná nejen pro Izrael. A nejdéle za deset let bude mít Teherán atomovou bombu – stojí-li ropa 70 dolarů barel, těžko si představit, co by mu v tom mohlo zabránit. Osamocený Izrael je příliš slabý, Američané se beznadějně zapletli v Iráku a mohou přímo potřebovat íránskou pomoc, aby se z této pasti vymotali. Pak se celý strategický systém nejen na Blízkém Východě, ale přímo na světě změní dramaticky.

Takový scénář budí ze sna nejen v Jeruzalémě nebo Washingtonu, ale také v Káhiře a Rijádu. To pak – paradoxně – dává Izraeli šanci na zlepšení strategické situace, nyní tak ohrožené. Kdyby se podařilo přimět Sýrii ke změně spojenectví a rozchodu s Iránem, ohrožení ze strany Teheránu by pokleslo a Hizballáh by se ocitl v izolaci. To však nelze vykonat bez návratu Golanských výšin, a to podle syrských podmínek. Damašek dříve mnohokrát odmítal kompromisní návrhy: proč by měl nyní, kdy je na vrcholu, postupovat jinak? Ministr veřejné bezpečnosti Avi Richter, bývalý šéf Mossadu, nedávno podpořil obnovení rozhovorů se Sýrií. A třebaže si s touto deklarací pospíšil – není dobré vyjednávat s protivníkem hned po porážce – a Olmert se od jeho nápadu distancoval, je jasné, že syrská opce začala být opět aktuální.

Samotná syrská opce však nepostačí, aby arabský svět uznal, že íránské ohrožení vyžaduje sblížení s Izraelem. Zde je nutné také řešení palestinské otázky, konkrétně vznik nezávislé Palestiny podle podmínek z Camp Davidu. Arafat je tehdy odmítl a přijal pak příliš pozdě; Hamás prozatím kategoricky odmítá cokoliv jiného než „dlouhodobé příměří“ výměnou za hranice z roku 1967 a návrat všech uprchlíků a jejich potomků. Mezi postojem Hamásu a návrhem z Camp Davidu je propast – a stejně není jasné, zda by po krvavé druhé intifádě a neustálém raketovém ostřelování z Gazy Izraelci přistoupili na takové riziko.

Jistou šanci přinášel Olmertův plán jednostranného stažení ze značné části Západního břehu, tak jako loni z Gazy. Palestinci, domnívá se premiér, by nechtěli riskovat opětovnou ztrátu získaných území a zastavili by teror a po jisté době by bylo možné obnovit mírová jednání. Jenomže ještě před libanonským tažením začala značná část Izraelců post factum považovat stažení z Gazy za chybu, protože to Izraeli nepřineslo mír na jižní hranici, ale naopak zesílené raketové ostřelování. Ovšem po masivním raketovém útoku na severní část země (milion lidí sedělo v krytech, poprvé v dějinách země bylo evakuováno nějaké město jako celek – útokům nejvystavenější Kirjat Šmona), ke kterému došlo přece poté, co se Izrael před šesti lety jednostranně stáhl z jižního Libanonu, by veřejné mínění prostě donutilo k demisi vládu, která by dopustila, aby se v dosahu raket ocitly také Jeruzalém a Tel Aviv. Jednostranné stažení ze Západního břehu by tak mělo všechny známky národní sebevraždy.

Jenomže pokud by Izrael nadále setrvával v Libanonu a v Gaze, vůbec by nebylo lépe. Počet zabitých na obou stranách by byl zřejmě mnohem vyšší než počet obětí tohoto tažení, lze se přitom domnívat, že Hizballáh by v takové situaci získal souhlas Teheránu s použitím raket delšího dosahu, které mohou zasáhnout území Izraele z odpalovacích ramp rozmístěných dál od hranice – například v Údolí Bekaa, kontrolovaném do roku 2004 Syřany, a lze s klidem předpokládat, že kdyby Izraelci zůstali na jihu, Syřané by Bekaa neopustili. Jakákoliv konfrontace s Hizballáhem by se mohla přerodit ve válku se Sýrií. To není lepší scénář.

Ovšem plán jednostranného odchodu ze Západního břehu je po libanonském tažení mrtev a Olmert to veřejně přiznal. Snad právě o to šlo Hizballáhu – předejít hrozbě, třeba i nevelké, že Izraelci a Palestinci dokáží vyjít ze šlamastiky, ve které se ocitli. Je-li tomu tak, dosáhl Hizballáh dalšího vítězství.

Opravdu těžko se divit, že se Ahmadinežád usmívá.

(Midrasz 9/2006, Varšava)

Konstanty Gebert (1953) je polskožidovský novinář, příslušník někdejší demokratické opozice; věnuje se zejména zahraniční politice, mj. mezinárodním vztahům na Balkánu. Publikuje také pod pseudonymem Dawid Warszawski. Žije ve Varšavě.

Související články

Zdeněk Müller: Prohlubující se propast

Vladimír Merta: Hrdinství a jeho by-product

Pavel Nováček: Vzestup a pád civilizací

Zdeněk Müller: Islámští teroristé: kdo jsou a co s nimi

Obsah Listů 5/2006

Konstanty Gebert

Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu