Zdeněk Müller

Islámští teroristé – kdo jsou a co s nimi

Každý z nás už toho byl někdy v posledních letech svědkem. Na jedné straně atentáty, násilí a radikální islám, na straně druhé muslimové jedním dechem odsuzující teror a zároveň schvalující boj za osvobození jakýmikoliv prostředky. Naposledy třeba Hasan Muneeb, předseda Islámského centra v Brně (viz MF Dnes 13. 8. 2006). V jisté shodě s tím jsou dá se snad říci „realisté“, již tvrdí, jako kupříkladu nedávno George Soros v listu Le Monde (7. 9. 2006), že „politická hnutí používající teroristickou taktiku nepatří do stejného pytle“ a na „rozdílné podoby terorismu je třeba reagovat rozdílně“. Máme si tedy myslet, že jsou dvojí teroristé: jedni špatní, s nimiž se nejedná a nebude jednat nikdy, k nimž patří zřejmě al-Káida a její akolyté, druzí, pokud nikoliv dobří, tedy alespoň přijatelní jako třeba palestinský Hamás nebo libanonský Hizbulláh, s nimiž by se snad mohlo nebo dokonce mělo jednat.

Pokud důvodem rozlišování je podle Hasana Muneeba to, že „kdo bojuje za osvobození vlastního území, nemůže být označen za teroristu“, pro Sorose je to „zakořenění ve společnosti“. Zřejmě se myslí zakotvení ve společnosti národní, jež je u Hamásu a Hizbulláhu nesporně silnější ve srovnání s al-Káidou, která působí nadnárodně a globálně.

Jak to tedy je s těmi teroristy a jejich terorismem? Jisté je, že pojem terorismus se dnes používá hojně, bezesporu proto, že jiný nemáme. A zároveň platí, že toto označení nijak nepomáhá k definování a pochopení radikalismu Alláhových bojovníků směřujícího jak do nitra muslimského světa, tak proti Západu. Terorismus je pojem starý, zatímco válka radikálního islamismu, nebo spíše jeho dvě války – dovnitř a navenek muslimského světa, a její metody a cíle jsou docela nové. Stačí se podívat do slovníku koránu: tam lze narazit na pojmy jako džihád (svatá válka proti agresorovi), mudžáhid (bojovník svaté války), šahíd (mučedník svaté války), fidáí (bojovník na cestě Alláha), ale výrazy jako irháb (teror) či istišhád (sebevražedný akt obětování se) jsou moderní.

Metoda boje islámského radikalismu je jednoznačně inovací s nevypočitatelnými důsledky. Jedná se o atentáty sebevraha-mučedníka (mustašhid), jenž je připravován a formován sériově. Na rozdíl od ruských anarchistů 19. a počátku 20. století, což byli pro svou věc zapálení individualisté („hořeli v srdci“, jak je charakterizoval v románu Běsi F. M. Dostojevskij), nemnoha tamilských separatistů, kteří se vrhají na konkrétní cíl, a japonských kamikadze, kteří měli ve svých letounech palivo jen na cestu k cíli, jímž byly americké válečné lodě v Tichomoří, nikoliv zpět, jsou noví islámští bojovníci početnější a jednají promyšleně a z vlastní vůle. Ač naplněni vírou, nedělají si těžkou hlavu s výběrem obětí. Zřejmě dobrovolníci, možná manipulovaná individua, což je však názor především pozorovatelů zvnějška, se tato početná a neviditelná armáda, působící od Maroka po Javu, rozešla se všemi dosavadními vojenskými strategiemi a staví na hlavu osvědčené teze generálních štábů. Žádná klasická armáda není schopna tento nový terorismus porazit.

Slovníky se ovšem neshodnou v definici cílů, jichž by mělo být prostřednictvím teroru dosaženo. To, co se na Západě pokládá za neopodstatněné a svévolné násilí, pokládají muslimové nezřídka za osvobozenecký boj. A veřejnost v muslimském světě spatřuje v teroristech své hrdiny. Během druhé světové války byli odbojáři bojující proti nacismu na obsazených území Evropy označováni okupačními německými správami jako teroristé. Asi nikoliv náhodou vydává radikální islamismus své války vedené pomocí teroristické taktiky za boj proti okupaci.

Napaden může být každý

Budiž. Ale kdo okupuje koho a o jakou okupaci se jedná? Po takové otázce každý muslim určitě začne mluvit o Izraeli. Většina Arabů pokládá tento stát za okupační kolonii a za nijak směrodatné nepovažuje to, že Izrael má mezinárodně právní uznání jak ze strany OSN, tak několika arabských a muslimských států. Ovšem vlády dotyčných států, stejně jako OSN, jsou podle názoru islámských radikálů více méně také okupanty, ať už to radikálové víry myslí skutečně vážně nebo symbolicky. Ve smyslu islamistické logiky není totiž OSN pro muslimy zcela legitimní institucí, protože není islámská, a vlády, jež uznáním Izraele připustily možnost dělby jednolitého muslimského waqfu (nezcizitelného dědictví) Palestiny mezi muslimy a jinověrci, jsou uzurpátory moci a mohou být beztrestně svrženy jako nepravověrné. Za území okupovaná západními armádami se považují podle názoru mnoha muslimů i Irák a Afghánistán, přestože tyto armády zbavily obě země jejich despotů. Okupovanými muslimskými zeměmi jsou ovšem za nynější situace i Alžírsko a Egypt, neboť tam vládnou laické režimy kolaborující se Západem. Podobně to platí o Indonésii, Pákistánu, státech Perského zálivu a Saúdské Arábii, neboť mají dobré vztahy se Spojenými státy. Nejinak je tomu s Indií, jež je nyní také napadána, neboť se jedná o laický a nemuslimský stát. Tamních 120 milionů muslimů považují místní islamistická hnutí za vězně bezvěreckého a nemuslimského režimu.

Ať se tedy podíváme kamkoliv, nikde nenajdeme skutečně legitimní stát z pohledu islámských radikálů. Výjimkou snad může být pouze Súdán, kde platí boží zákon islámu šaría a kde stát podporuje boj s nevěřícími na svém území. Ani Írán není zcela bez poskvrny. Vládnou v něm šíité a ti jsou striktně vzato podle sunnitských právních škol koneckonců heretiky. Podle islámských radikálů by tedy mohl obstát asi jen Afghánistán v časech, kdy zde panoval režim hnutí Tálibán. Ovšem i takový stát může být jen provizóriem, neboť podle radikálních stoupenců islamismu je konečným cílem stmelení planetární muslimské obce bez hranic – ummy, kterou by řídil chalífa, náměstek božího posla Muhammada na zemi. Atentáty a války v Palestině, Libanonu, Iráku a Afghánistánu, v New Yorku, Londýně, Madridu, na Bali aj. jsou tak jen etapami na cestě obnovy chalífátu a realizace jeho planetární podoby.

Západ je v očích islámských radikálů nesporně viníkem, ale jeho provinění je méně zásadní ve srovnání s vinou, která lpí na režimech některých zemích muslimského světa. Západním státům se dá podle islamismu vyčítat, že utlačují muslimské menšiny žijící na Západě, například tím, že jako ve Francii zakazují muslimkám nosit muslimský šátek do veřejných škol. Také podporují „bezbožné“ vlády v dár al-islám, na půdě platnosti islámského práva. Zvláště spojenectví Saúdovců s USA je trnem v oku zastáncům islamismu, protože jim brání zmocnit se posvátných měst Mekky a Medíny. Ibn Ládin nemá v plánu převzít moc ve Spojených státech, a pokud svým pěšákům dal rozkaz zaútočit na samotném americkém území, pak jen proto, že Američané jsou překážkou jeho plánu vládnout nad Mekkou. Osvobozenecká válka islámských radikálů nezná hranice. Nikdo před ní není chráněn, neboť všude jsou nějací utlačovaní muslimové a nějaké státy podporující tento útlak. Útok může být veden stejně tak v Číně, kde žijí islamizovaní Ujguři, nebo v Brazílii či Argentině, kde se nacházejí syrsko-libanonské emigrantské enklávy. Všude se dají nalézt nějací nepřátele islamismu a každý může být bez varovaní napaden. V souvislosti s karikaturami islámského proroka to na vlastní kůži nedávno pocítili i jinak nenápadní Dánové.

Muslimové nejsou podle teorií islamismu vystaveni útlaku jen ekonomické nebo politické povahy. Teroristické útoky směřované na neislámské státy a „bezbožné“ vlády muslimského světa lze zdůvodnit rovněž snahou islamismu zastrašit neislámské civilizace a zastavit to, co islamismus považuje za zhoubný vliv na muslimské společenství. Často citovaná autorita islamistické propagandy, egyptský vzdělanec a polemik Sajjid Kutb, stoupenec Muslimského bratrstva, kterého poslal hlasatel moderního arabského nacionalismu a spolutvůrce Hnutí nezúčastněných Abd an-Násir v roce 1966 na šibenici, napsal: „Současný svět je rozdělen na dva protichůdné tábory: islám na jedné straně a džáhilíja na straně druhé.“ Džáhilíja je koránský termín a označuje stav společnosti předcházející pozemskou pouť a aktivitu proroka islámu Muhammada. Kutb dává tomuto starému pojmu moderní obsah: džáhilíja značí barbarství a ignoranci neislámských zemí a společností a třeba s ní bojovat všemi prostředky a vždy, když se objeví vhodná chvíle a příležitost.

Vícehlavá hydra

Teoreticky sice lze odlišit dár al-islám a dár al-harb, tedy dva zcela rozdílné a nesmiřitelné světy, ale prakticky s tím vždy byla a je potíž. V dnešní době je to o to těžší, že komunikační prostředky dovolují překonávat sebevyšší bariéry z betonu a ostnatých drátů. Nelze spoléhat už ani na to, že intoxikaci myslí a duší lidí v muslimském světě „nečistými“ a falešnými hodnotami jiných civilizací, především západní, zabrání geografická vzdálenost a přírodní překážky. Také se nedají zničit všechny rozhlasové a televizní přijímače a satelitní antény. Ale tuto nevýhodu lze změnit ve výhodu. Je třeba najít dostatečně odhodlané bojovníky za islám schopné provést patřičně šokující atentát. Světová média pak dokonají dílo zcela zadarmo.

Teroristé tedy zřejmě nechávají umírat a sami umírají za osvobození muslimů, a to nejen kvůli stavu, který se dá vydávat za agresi faktickou – vstup cizích armád na půdu islámu nebo její opanování bezvěrci. Obětují a obětují se zároveň s cílem vytrhnout muslimy z psychického rozpoložení a způsobů jednání a chování, jež pokládají za nedůstojné poklonkování cizím, zhusta západním hodnotám. Přitom kapitálním hříchem v tomto znečištění západními zvyklostmi je ženská emancipace v moderním sekulárním pojetí. Politický a zároveň psychologický ráz muslimské osvobozenecké války lze vysvětlit dvojím pojetím džihádu, který je jak svatou válkou proti nevěřícím, tak vnitřním bojem s lidskými poklesky a špatnostmi. Bojující muslim nemusí dělat rozdíl mezi politickým a psychologickým, mezi vnějším a vnitřním. Pokud vede válku proti nevěřícím, bojuje zároveň s nečistými hodnotami, a pokud bojuje s nepravými hodnotami v sobě a kolem sebe, vede také válku proti bezvěrectví, falešné víře a džáhilíji.

Islámští radikálové přitom útočí jak na nemuslimy, tak na muslimy. Muslimských obětí islamistického terorismu je v celkovém součtu podstatně více než obětí nemuslimských. Tento paradox má teologické zdůvodnění, neboť podle vykladačů koránu, zejména těch nejrigoróznějších, jako byl Ibn Tajmíja (1263–1328), jehož učení se mimo jiné promítlo do dosud platné saúdskoarabské wahhábíje, se muslim, jenž nedodržuje striktní předpisy islámu, stává odpadlíkem a je třeba ho zlikvidovat. Otázkou je, kdo stanoví striktnost předpisů a hranice pravého islámu. Kromě šíitského islámu, jenž zavedl určitý typ duchovenské hierarchie, nemá islám svého papeže, svou nejvyšší duchovní autoritu. Každý vykladač koránu a zbožných tradic má jen takovou legitimitu, kterou si přisvojí a kterou mu jeho posluchači a žáci připíší. Korán neříká nic jiného, než to, co jeho vykladač nechává v dané chvíli z koránského textu promlouvat. A tak jedni mohou tvrdit, že islám je tolerantní, neboť korán praví „nebudiž donucování ve víře“, a druzí naopak vyzývat k ostražitosti a nedůvěře k nemuslimům podle koránského verše „neberte si za přátele židy a jinověrce“. Není pak divu, že islámští radikálové jsou buď roztříštěni na způsob samotného islámu, nebo volně napojení po vzoru al-Káidy. Teroristická hydra nezahyne, když bude zbavena hlavy, neboť podobně jako islám nemá hlavu jen jedinou.

Máme tedy vůbec nějakou šanci s terorismem Alláhových bojovníků skoncovat? Jejich ambice, jež jsou jak metafyzické, tak politické, neuspokojí nikdy nic. Pokud vznikne palestinský stát, zůstane Izrael. Pokud by zanikl Izrael, zůstanou Spojené státy. Pokud se Spojené státy stáhnou do sebe, zůstanou vlády, jež se nechovají islámsky. Pokud by se podařilo z Arábie vyhnat Saúdovce, bude tu ještě Indie a její demokracie. A koneckonců vždy se najdou nějaké nezahalené ženy. Že by nějaké ústupky islamismu vedly k zániku terorismu, který plodí, o tom lze silně pochybovat. A ten, kdo na to dosud věří, nezná podstatu tohoto radikalismu. Stejně tak je iluzorní si představovat, že vyřešení lokálních konfliktů v Palestině, Iráku, Afghánistánu či Čečensku bude znamenat konec světového islamismu.

Demokracie s nadějemi i riziky

Nezbývá tedy nic jiného než žít s terorismem a přizpůsobovat se této reálné, soustavné a stále univerzálnější hrozbě. Většina evropských států zaujala zdrženlivou pozici v naději, že tak unikne nejhoršímu. Najdou se i tací, již by neváhali hodit islamistickému krokodýlovi sem tam nějaké sousto v bláhové naději, že na ně nezaútočí. Jejich opakované ostré kritiky Izraele nepřímo naznačují, kdo by měl být první obětí v řadě. Kontrastuje to s postojem Američanů, kteří se snaží, byť klopotně a nikoliv zadarmo a bez vlastních ztrát, změnit prostředí, z něhož moderní islámský radikalismus vyrůstá. Vycházejí přitom z hypotézy, že islámský terorismus je plodem frustracích arabského světa, jež mají převážně politickou a hospodářskou povahu. Islamismus se stal přijatelnou alternativou pro zbožné střední vrstvy, které se ve většině arabských zemí nemohou svobodně uplatnit v hospodářském, politickém a kulturním životě. Absence svobody, potlačování myšlenkové autonomie a udržování omezeného pole pro společenské uplatnění žen spolu s vědomím stagnace muslimského světa ve srovnání se Západem zahání zejména mládež, jež je v těchto zemích mimořádně početná, k utopickým fantaziím a k nábožensko-romantickým dobrodružstvím. Klíč k řešení spatřují Američané v rozšíření demokracie a liberalismu v muslimských zemích. Energie muslimů, zacílená dosud na iluzorní islámský ráj, by se tak měla dostat zpět na zem k věcným a konkrétním otázkám vezdejšího světa.

Tato rozvaha má své opodstatnění. Obdobně soudí muslimští liberálové, kteří vládnou momentálně v Turecku, Malajsii a Iráku. Ale jedná se o příliš realistický a materialistický pohled, který arabskému světu nesedí. Arabská veřejnost dává přednost nostalgickému pohledu do minulosti. V ní hledá jakýsi ztracený zlatý věk a spíše než po demokratických institucích touží po novém Saladinovi. Demokracie navíc vyžaduje určitý stupeň společenské soudržnosti příslušného státního celku. V arabských zemích, jejichž hranice byly vymezeny ve 20. letech minulého století Evropany, se však každý raději identifikuje se svou vlastní nábožensko-etnickou komunitou než s uměle vytvořeným národem. Bezprostřední potřeby a přání davů mládeže nemohu demokracie a liberalismus uspokojit okamžitě, neboť obojí předpokládá dlouhý proces a nejde o jednorázová opatření provedená ze dne na den. Přestože jsou Američané silně religiózním národem, jejich stratégové nedokázali odhadnout sílu islámu a zaujetí pro tuto víru. Nabízené výhody liberální demokracie nejsou zatím s to rozředit hluboce zakořeněnou islámskou náboženskost.

Americký projekt není zajisté dokonalý. Kdo však nabízí jiné řešení? Vyhne se nám snad terorismus, když budeme dělat, že ho nevidíme? Z islamismu se stalo planetární hnutí. Na počátku byl jen arabský, posléze pronikl do celého muslimského světa a nakazil i muslimy žijící na Západě. Bez ohledu na to, kdo je americkým prezidentem a kdo ministerským předsedou v Izraeli, budou islámští radikálové pokračovat ve svých akcích, protože je pokládají za správné. Evropané dnes vidí hlavně chyby americké strategie. Zřejmě pokládají za realističtější tolerovat arabské tyranie, jež o sobě tvrdí, že také bojují s terorismem. Avšak podporovat tyrany znamená současně přispívat k růstu klientely radikálního islamismu. Je to past, do níž by nás islámští radikálové rádi zahnali.

V duchu staré zásady – nelze-li protivníka porazit, snažme se ho rozdělit – doporučují realisté typu George Sorose rozlišovat mezi vyznavači islamismu, kteří užívají teroristické metody. Hamás či Hizbulláh nejsou al-Káida. Předseda brněnské Islámské nadace Hasan Muneeb nás zase ubezpečuje, že „Arabové by žili v demokracii velice rádi“. Jen jim je třeba dát šanci. Obojí má svá pro a proti. Svobodné volby mohou přivést k moci zastánce islamismu, kteří třeba dokáží s násilím skoncovat. Ostatně, kdo než právě muslim může lépe pochopit jiného muslima a zabránit mu, aby se dal do služeb terorismu? Konec teroru nepřijde do islámu zvnějška. Mohou se o to zasadit jen samotní muslimové. Ale demokratickou cestou se mohou k moci dostat i ti, kteří pak po vzoru Hitlerových nacistů demokracii následně zničí. A navíc, stane-li se z islamismu skutečně totalitarismus 21. století, jak to někteří předpovídají, octne se v první linii tváří v tvář radikálnímu islamismu Izrael. Z minulosti dobře víme, co vzešlo pro celé lidstvo z toho, když Evropa připustila, aby se první obětí nacismu stali Židé a s nimi v roce 1938 i svobodný a demokratický stát Československo.

(Ponecháváme autorův přepis arabských jmen a názvů, někdy odlišný od zvyklostí českých médií.–red-)

Zdeněk Müller (1947) je arabista, stálý spolupracovník Listů.

Související články

Zdeněk Müller: Prohlubující se propast

Vladimír Merta: Hrdinství a jeho by-product

Pavel Nováček: Vzestup a pád civilizací

Konstanty Gebert: Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Obsah Listů 5/2006

Zdeněk Müller

Islámští teroristé – kdo jsou a co s nimi

Napaden může být každý

Vícehlavá hydra

Demokracie s nadějemi i riziky

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu