Jiří Franěk

Osudová pospolitost – mé vyznání

Když se sejdou dva židé, mají tři názory. Dovolte, abych k nim přidal čtvrtý, se kterým nebude skoro nikdo souhlasit. Je mi jasné, že najdu více nesouhlasu než souhlasu mezi židy i nežidy, bude mi vytýkáno, že neznám dost literatury, zvláště v angličtině, francouzštině a hebrejštině, že necituji, takže práce nemá vědecký charakter, že obdobné názory se vyskytly tu i onde. Přiznávám, že nemluvím o svém oboru, že jsem příliš stár, než abych mohl dost do hloubky začít studovat literaturu, že vycházím předně ze své osmdesátileté zkušenosti…

Už nějaké to století se židé dohadují, zda jsou národem či náboženstvím. Na tuto otázku není odpověď, jako na každou falešně položenou otázku. Musíme se ptát, Co nebo Kdo jsou židé. Dnes je doslova v módě tvrdit, že židé jsou národ. Nebudeme chodit do ciziny, abychom přemýšleli, kdo byl Beaconsfield–D´Israeli, Maurois, Marx. Zůstaňme v Čechách. Byl snad generál legií a český spisovatel František Langer Žid, anebo Čech? Byl Julius Zeyer Žid, anebo Čech, český básník? Byl Ivan Olbracht Žid, anebo Čech? A to už nemluvím o Karlu Poláčkovi. Samozřejmě, že bychom mohli snadno překročit práh literatury, tak třeba Ančerl, ten snad také není Žid, ale Čech. Takže tvrzení, že Židé tvoří národ, není zřejmě bezpochybné.

Ale bylo to tak vždy? Nebyli snad na počátku svých dějin Židé skutečně národ, který se ničím nelišil od druhých národů? Nesporně se jím stali. Všechno, co čteme v Bibli před egyptským zajetím, považuji za staré pověsti židovské. Zpočátku šlo se vší pravděpodobností jen o semitský kmen, který dnes nazýváme, i pod vlivem Bible‚ Židy. Teprve v Egyptě se začala tvořit židovská pospolitost, byli to nejen původní Židé, kdo se hlásili pod prapor Mojžíšův, ale jistě i nespokojení tehdy hamitští Egypťané, otroci, ovšem i další Hamité, přímořské národy, Hyksósové a vůbec vše, co bylo utlačováno. Pod vedením nespokojeného egyptského prince doslova utekli z Egypta. Geniální Mojžíš, asi jeden z vůbec největších zjevů lidských dějin (vedle Krista, Spinozy, Marxe, Einsteina – všechno to byli židé), vodil tuto doslova „sebranku“ čtyřicet let po poušti. Je několik výkladů, proč tak Mojžíš činil. Dovolím si přidat další, pokud to přede mnou už neučinil někdo jiný: že z této různorodé masy hnětl princ Mojžíš národ, a uhnětl jej. Neumím hebrejsky a bohužel nejsem s to od těch, kdo hebrejštinu ovládají, dostat jednotnou odpověď: Byli hebrú „lidé na okraji“, tedy otroci, chudina, proletariát?

Nenáviděný monoteismus

Když Židé utíkali, vyrazili Egypťané za nimi a chtěli se na ně vrhnout. Nevím, proč se tomu říká pronásledování Židů, a ne starověký antisemitismus. Tady to začalo, snaha Egypťanů byla jednoznačná, dohonit je, ujařmit, zotročit a jako rodící se národ zlikvidovat. První pokus o holocaust. Mojžíš byl se vší pravděpodobností egyptský princ, který asi znal monoteistickou nauku svého předka Achnatona (původně Amenhotepa), nebyl-li jeho potomkem v přímé linii – což je ovšem naše fantazie. Možná že Mojžíš dokonce žil v jeho době. Achnatonův monoteismus se jednak zvrhl prohlášením Achnatona za boha (což byl ovšem oklikou návrat k minulosti), jednak monoteismus byl od dalšího faraóna krutě pronásledován. Je si možno představit, že aspoň část těch, kdož se uchýlili pod Mojžíšova křídla, byli ještě (možná tajní) vyznavači monoteismu. I to by vysvětlovalo zuřivou zlobu, s níž byli pronásledováni, zbytky monoteismu vymycovány a pochopitelně z Egypta prchající Židé pronásledováni.

Geniální Mojžíš tedy uhnětl na poušti z různorodé společnosti židovský národ. Nedosti na tom, dal mu i náboženství, které trvá dodnes. Vrátil se – na zcela nové úrovni – k monoteismu. Přesto se dopustil prvního ústupku ve prospěch daleko srozumitelnějšího pohanství, když „hovořil s Bohem“, a tento Bůh mu dokonce daroval desatero. Těch ústupků bylo víc (Bůh požaduje oběť), křesťanství dokonce ustoupilo velmi radikálně směrem k pohanství vírou v trojjedinost boží a ústupky islámu nelze ani spočítat, například ta bezpečná jistota, se kterou očekává ráj ten, kdo zemře pro šíření Alláhovy víry. Vraťme se k tomu, že desatero prý Mojžíšovi předal Bůh. Asi tohoto pohanského prvku bylo třeba, aby lid uvěřil. Nicméně desatero, tento první zákoník, platí dodnes a veškeré zákonodárství z něho vychází. Mojžíšovy vklady do rodícího se judaismu byly příčinou už tehdy vzniklých základních předpokladů antisemitismu. Prapůvodní, nejstarší, už egyptský antisemitismus byl trestem za monoteismus, za víru v jednoho Boha, a byla to pomsta kněží za odebrané desátky. Byla to pomsta nejprve kněží egyptských, potom vůbec pohanských, po Kristu kněží křesťanských a dnes fanatických kněží muslimských. Nechme pro dnešek stranou, jak se pohanství objevovalo v židovství, jak ne všichni rabíni plnili svou pokornou službu.

Další a největší zásluha – také Mojžíšova? – se ovšem stala zároveň největším zdrojem antisemitismu. Dar písma. Písmo není židovský vynález, bylo známo stejně tak v Mezopotámii, jako v Egyptě, ale toto písmo bylo střeženým majetkem kněží, lid neměl k písmu žádný přístup. To platilo i po celý křesťanský středověk, prostý člověk neměl právo umět číst. Zajímavá paralela: v Čechách husitství přineslo širokou znalost písma, známý je výrok Enea Silvia Piccolominiho (pozdějšího papeže Pia II.), že v Čechách každá babka zná bibli lépe než kněz v Římě. Husité byli nakonec poraženi. Mojžíš však pevně spojil náboženství se znalostí písma. S uměním číst. Každý muž od chvíle, kdy byl uznán za dospělého, musel číst v Písmu, v Bibli. Onen vznikající židovský národ získal tak nesmírný náskok proti všem tehdejším národům a i mnoha národům pozdějším.

Kdo umí číst, většinou se naučí i psát. Mezi uměním číst a spisovatelstvím je jistě určitá spojnice. Vlastně odsud vede přirozená cesta k jedné velice výrazné charakteristice židovstva. „Národ knihy.“ Už v tom názvu je obsaženo: také národ myslící, národ Bible, národ filosofů, národ spisovatelů atd. Ale také – pozor – proti jednoduchým zářezům na prutu, které byly schopny říci pohanskému kupci nanejvýš jen například celkovou sumu pohledávky, mohl si už starověký židovský kupec vést řekněme tomu účetnictví a dělat poznámky, kde a jak s ním zacházeli a podobně. A mohl snáze počítat než ten, kdo počítal z hlavy nebo nějakým primitivním počitadlem. Daleko více Židů tedy dokázalo obchodovat už ve starověku a Židé se stali náchylní k zacházení s čísly. Myslím si, že cesta od počtů k matematice není tak vzdálená, jak se domnívají někteří dnešní matematici.

Možná, že zvládnutí písma bylo i popudem k prohlášení Židů za národ vyvolený. Dovolím si jen podotknout, že ne každý předpokládá, že Židé jsou národ vyvolený. Jedno je však jisté: znalost písma pomohla Židům k tomu, že vynikali v mnoha oborech, ale to (to také) vedlo k antisemitismu. Antisemitismus měl už v dějinách hrůzostrašné formy, ale ti, kdo přežili, byli otužilí. A tak se brzo vzmáhali, jenže to vedlo k antisemitismu, po pronásledování se znovu (i díky znalosti písma) vzmohli, což vedlo k antisemitismu… a tak dále, je to zatím věčný koloběh.

Odchod křesťanů

Židé se tedy po putování pouští usadili v Palestině a žili zde normálním způsobem jako národy okolní. Byli rolníky, vinaři, řemeslníky, učenci i úředníky. Jedno je však zajímavé – všechny, i okolní národy se snažily expandovat. Židé, a v tom se podobají starověkým Řekům, se rozstěhovávali. I když židovská víra byla pevná – a to Židy spojovalo – není vůbec myslitelné, že by život v cizích zemích neměl na Židy vliv, jednota židovského národa se nutně začala drolit, a totéž muselo platit o náboženství, i když asi nejsou žádné stopy, že by drolení náboženské bylo hluboké a trvalejší. Docela naopak, židovský monoteismus i s vedlejšími předpisy (které nejsou dodnes nijak svázány s podstatou judaismu) lišil židy od pohanů, takže tato odlišnost přispívala minimálně (nazvěme to tak) k antagonismu, který už zde existoval. Snad by se dal nazvat antisemitismem dávno před vznikem tohoto pojmu, který „zavedl“ roku 1879 německý teolog, a sám antisemita, Adolf Stoecker (1835–1909).

Vznik křesťanství situaci ještě více zkomplikoval, nejprve existovali takzvaní židokřesťané, potom se obě vyznání důsledně oddělila a vznikla mezi nimi nevraživost, která ovšem nepřerostla pro středověk únosnou míru. Židé se v té době stále více a více rozstěhovávali, a i když soudržnost, to už hlavně náboženská, byla obdivuhodná, zřejmě už tady docházelo víc a víc k erozi židovského národa jakožto národa. Postupně se Židé měnili v židy. Zároveň židé užívali svých předností, k nimž patřila nesporně i fyzická zdatnost. Židovští kupci cestovali po celé Evropě, a nejen Evropě. Že cesty nebyly bezpečné a že kupec raného středověku musel být duševně i fyzicky zdatný, je nabíledni. Ostatně Prahu popsal, tedy „objevil“ tehdy vyspělému světu židovský kupec; nejen komunistická historiografie mluvila raději o arabském nebo o arabsko-židovském kupci. V druhé polovině tisíciletí se situace změnila (ovšem Ben-Jusefova cesta do Prahy patří už této druhé polovině prvního tisíciletí) v neprospěch židů, a po dalších několika málo stoletích přišla křižácká tažení. Křesťané sice už dávno (zcela v pohanském duchu) prohlásili Krista za Boha, ale židé to stále neuznávali. Za křižáckých tažení byli však snadnějším cílem než Palestina, takže docházelo k velkým pogromům proti židům, zvláště těm, kteří stáli na cestě, kudy křižáci táhli. Ve středověku v křižácích máme tedy dalšího předchůdce holocaustu. Židé byli pak pravidelně vypovídáni z jednoho státu po druhém, opět přijímáni, často jen mlčky. Tehdy se aškenázští (=němečtí) židé utekli do Haliče, která byla jednou polská, jindy ruská; nutno uznat, že Rusové (v pozdním carismu i za sovětů příkladná země antisemitismu) vlastně přijali židy blahosklonně.

Tak jsme se letem světem dostali až do století osmnáctého a pak devatenáctého. Byla to francouzská revoluce, která proklamovala rovnost lidí, tedy i rovnost židů s ostatní společností. To vedlo ke vzniku asimilačního hnutí, jeho filosofem se stal Moses Mendelssohn. I u nás jsme měli několik mluvčích asimilace židů, takzvaných českých židů, anebo též čechožidů. Jedním z nejstarších, o němž se hovoří často jako o zakladateli moderního českého židovství, byl Viktor Vohryzek. Byl velmi nábožný a židovství pro něho bylo jen náboženstvím. Byl i radikální vůči jiným představám i vůči rodícímu se sionismu. Jeho pokračovatelem byl filosof Jindřich Kohn, dodnes nedoceněný. Hlásal docela jiný směr (demosofii), z jeho spisů lze vyčíst zcela odlišné filosofické přesvědčení, které v jeho duchu můžeme nazvat „panasimilací“. Kohn vidí asimilaci i v přírodě. V přírodních vědách se užívá spíše termínu adaptace, ovšem slovníky jako základní význam obou termínů uvádějí přizpůsobení se. Nevím už, kdo řekl (ovšem o přírodě): adaptuj se, nebo zemři. Ve společnosti to platí rovněž, adaptuj, asimiluj se, nebo zemři. Na druhé straně vidíme u mnoha společenství urputnou životnost všeho odlišného, všeho, co dané společenství dělá svéprávným. Poražení Skotové se „asimilovali“ k Britům, Bretonci k Francouzům, nejrůznější kmeny k ústředním Rusům (a zároveň si úzkostlivě střeží své národní zvyky a prvky). Židé kupodivu odolávali dlouho a odolávají dodnes. Ale zdá se, že po tisíciletích vznikla únava. Dnešní židovstvo je zcela proniknuto asimilací, ti, kdo se nazývají asimilanty, se snaží přizpůsobit se okolnímu národu, ve kterém žijí, identifikovat se s ním. Každý jednotlivec sám za sebe. Ti, kdo se domnívají odolat adaptaci, tedy sionisté, se snaží asimilovat se jako celek. Chtějí se podobat ostatním národům, mít svou zemi, vlast, mít svůj jazyk, svůj stát, jak to hlásal už Jindřich Kohn, který považoval sionismus za druh asimilace, proto i hlásal smír mezi sionisty a asimilanty.

Asimilanti v užším smyslu slova byli netrpěliví, vydělování židů z obou stran, tedy z obklopujícího prostředí i židů samých od prostředí, trvalo tisíciletí, asimilanti to chtěli změnit za necelou stovku let. To, že se to málo dařilo, neznamená, že asimilace neexistuje, že byla „poražena“. Skoro naopak, i tlakem sionismu je vedena do důsledků a není problém si vybavit židy, kteří se beze zbytku hlásí k české národnosti. Sionismus svého druhu vlastně existoval po celou dobu židovského galutu, moderní a formulované sionistické hnutí vzniklo vlastně jako odpověď na to, čemu se falešně říká „neúspěch“ asimilace (sto let asimilace je z hlediska historie okamžik), která nepřinesla okamžitý výsledek a hlavně změnu v chování nežidovského světa. Sionismus byl (v devatenáctém a dvacátém století hodně) a někdy ještě je s asimilanty rozhádán. Rozumné hlasy jednoty asimilace a sionismu se začaly brzo ozývat, za teoretika této jednoty je možno považovat Jindřicha Kohna. Zopakujme, asimilanti se chtějí přizpůsobit jako jedinci, sionisté jako celek rovný ostatním národům. Po holocaustu, alespoň v mysli většiny, protiklad asimilace a sionismu téměř zmizel.

Sionismus rychle mohutněl po holocaustu a zvláště po vzniku státu Izrael, ustavení státu bylo vlastně cílem sionismu. Není bez významu, že nežidé v Izraeli jsou oficiálně také Izraelci, neboť toto pojmenování nabylo dvou významů, obdobně jako si to představovali zakladatelé československého státu: Čechoslováci budou Čechoslováci (tj. Češi a Slováci), Němci, Maďaři, Rusíni i Poláci. Ve světě mutatis mutandis tomu tak je. Francouz znamená příslušník francouzského národa, a to jak ve Francii, tak i mimo ni, ovšem i Alsasan, Bretaněc řekne se samozřejmostí, že je Francouz, a nemyslí tím státní příslušnost. Sám jsem byl svědkem, jak se arabský student z Izraele hlásil jako Izraelec.

Zdánlivě mrtvá asimilace ovšem žije velmi intenzivně. U nás, také v důsledku chování pražské obce vůči asimilantům, došla asimilace do krajnosti a lze vyjmenovat mnoho židů, kteří stojí zcela mimo židovský život. Vzniká tady několik otázek. Přestává být nepraktikující žid židem? Co všechno musí asimilující žid plnit, aby mohl být ještě považován za žida? Zda, kdy a který sionista je přímo povinen odjet do Izraele? Podobné otázky si mohou klást i židé např. ve Spojených státech nebo ve Francii. Koneckonců vidíme, že všechny tyto problémy v praxi ústí (už asi dvě století) v otázku, zda jsou židé národem (tedy Židy) v Izraeli i mimo něj. Anebo jsou náboženstvím mimo Izrael a národem v Izraeli? Domnívám se, že otázka je daleko složitější a problém velice hluboký.

Národ potenciální

Jak jsem vysvětlil, myslím, že starověký židovský národ nevznikl etnickým „dělením“ semitů. Podle mého soudu diaspora neuchovala národní jednotu židů. Je těžko tvrdit že arabští židé jsou týž národ jako židé ruští a haličtí, tím méně šikmoocí židé. Tento názor zastával významný francouzský vědec, semitolog (a filosemita ve smyslu filojudaista) a polemizoval s ním Masaryk, který považoval židy za národ (ač byl také filosemita). Masarykovo upřednostňování sionismu před asimilací lze lehce vysvětlit. Ne nadarmo byl nazýván posledním obrozencem. Probuzení „spícího“ národa mu bylo velmi blízké, a proto s velkými sympatiemi sledoval růst sionismu a obnovu židovského národa a státu. Je ovšem zcela mylné domnívat se, že tím odmítal asimilaci. Masaryk byl demokrat a chápal i možnost přihlásit se k tomu i onomu národu, jsou-li k tomu dané předpoklady. Jeho spolupráce s více než desítkou asimilovaných židů je toho dokladem. Zatím jsem neobjevil, že by asimilaci odsoudil.

Také Solženicyn, který napsal knihu Dvě stě let pospolu, kde vykládá dějiny židů v Rusku, je přinejmenším na rozpacích. Židy jako národ bere se samozřejmostí, vůbec mu nepřipadá na mysl, že by tomu mohlo být jinak (což je specificky ruské), vítá dokonce svým způsobem vznik Izraele, ale nejraději by viděl soužití ruských židů s Rusy v Rusku. Přitom si Solženicyn nevšiml, že už v carském Rusku žili vedle sebe naprosto rozdílní židé ruští a kavkazští. Je těžko nazvat obojí jedním národem. Čeština má zde dva velmi šikovné pojmy, národ a národnost. Jsou to dvě židovské národnosti. Škoda, že národnost nemá jen jeden význam a že vznikají problémy při tvorbě adjektiva.

Je ovšem mimo vši pochybu, že u židů existovala potence národa, daná vírou v Sion a Palestinu jako vlast nebo pravlast i ve středověku. Přesto je dnes skutečně těžko nazvat židy po celém světě jedním národem. I když snad už neexistují šikmoocí židé čínští a možná jen výjimečně židé indičtí, kdy se zcela smísili s Rusy požidovštění Chazarové (ruské jméno Kagan, Kaganovič není od Kohen, ale je chazarského původu), ale existují židé černoští, a to jak v Africe, tak v USA. To je zcela na náboženském podkladě. Přitom nemám na mysli dnes už přestěhované židy habešské, s jejichž zařazením měli rabíni velký problém. Náboženští židé ne vždy patří k židovskému národu.

U evropských židů je to těžký problém. Lze tolika židům, kteří vynikli jako básníci a politici, upřít příslušnost k národu, pro který pracovali? Nebyli tedy Mendes-France, Leon Blum, ministr Lang Francouzi? Nebyli Kurt Eisner a Rathenau Němci? Nebyl filosof Bergson Francouz? A filosofové Cohen a Cohn Němci? A mohli bychom pokračovat v poezii, hudbě, malířství atd.

Nejvíc se to ovšem týká válečných situací, za první světové války i ti nejprostší židé bojovali s plným nasazením na francouzské straně, ti druzí na německé (němečtí židovští důstojníci a vojáci s vyznamenáním měli v Terezíně – na chvíli – určité výhody). Jakkoliv může být spor o to, zda Jiří Langer byl žid náboženský, nebo národní, nemůže být nejmenších pochyb o tom, že generál MUDr. František Langer, legionář i účastník druhého odboje a český spisovatel, byl Čech (ostatně vydavatel jeho spisů svědčí, že jej psaní Žid s velkým „ž“ rozčilovalo). Že mezi účastníky druhého odboje bylo mnoho židů i Židů, je obecně známo, ale i mezi původními legionáři – a ti se určitě cítili Čechy – bylo dosti židů.

V psychologii a zvláště v pedagogice se střídají období, kdy se dítě považuje za „tabula rasa“ a za hotového člověka. V prvním případě je tedy člověk nepopsanou tabulí a všechny city, vědomosti, dovednosti, znalosti atd. na ni vpíše teprve společnost, počínaje rodinou. V druhém případě je i vědec přesvědčen, že se člověk rodí už se všemi vlastnostmi. Tato druhá teorie se pak v moderní době objevila jako teorie genů, popřípadě zúžená na teorii DNA. Věda zde dělá nesmírné pokroky, ale její absolutizace je nebezpečná, vede až k rasismu: mohlo by se ukázat, že někteří nejvášnivější židé vlastně židy nejsou, a naopak jsou jimi naprostí nežidé. A vůbec by se mohlo prokázat, že mnoho lidí má blíž k opicím než k člověku. Jistěže existuje dnes americký národ v našem slova smyslu. Americký černoch, indián a běloch určitě nemají společnou DNA. Kam podle DNA zařadíme konvertity, kteří dnes stojí v čele staroslavné pražské židovské obce, a přitom jsou zcela nežidovského původu? A konvertitů přibývá.

Židé a Izraelci

Tyto teorie pronikají světové myšlení. Komunistická filosofie a doktrína racionalismus hlásala, ale ve skutečnosti byla zcela mystická, pojmy jako třída, třídní boj, základna, nadstavba se fetišizovaly, staly se zcela mystické. Svět na ně reaguje jako na racionalismus, a to vedlo a vede k obrovským nedorozuměním, zkreslením, slepým ulicím vývoje. Ale to není v této chvíli naše starost, jde o to, jak to souvisí se židovstvím. Velice úzce. Židovství je pojímáno mysticky a myticky, nadreálně, iracionálně, tajuplně, záhadně. Židovský národ je chápan jako jednou provždy daný, neměnný, neopustitelný, takže všichni židé tvoří národ. U nás to vedlo a vede k tvrdošíjnému psaní Žid s velkým Ž, i když je to proti duchu pravopisu a proti Pravidlům českého pravopisu (velké Ž se předepisovalo jen za Protektorátu), i když jde o lidi, kteří k národnímu židovství mají velmi daleko. Tento nesmysl skoro ve všech novinách podporuje i Židovská obec pražská, jejíž přihlášení k židovskému národu je víc než problematické, stejně jako vnucování tohoto hlediska všem pražským židům. (Moderní židovský národ však v Izraeli nesporně vzniká.)

Mohu jen opakovat, že asimilovaní židé jsou dnes daleci jakéhokoliv negativního stanoviska vůči státu Izrael, spíše naopak, jsou jeho zastánci a upřímní propagátoři. Těžko si však představit, že by asimilovaní židé v české vědě, kultuře, obchodě sami sebe prohlásili za členy národa židovského.

Jestliže otázka židovského národa je objektivně komplikovaná, není tomu tak s židovským náboženstvím. Židovská víra nezná dnes nic takového jako islám, tedy nějaký zákaz náboženství opustit. Jistě, dříve tomu tak bylo v ortodoxních komunitách (píše o tom Olbracht), ale ani tam snad k vraždám nebo výslovnému pronásledování odpadlíků nedocházelo. Z druhé strany konvertitů přibývá; a kdyby nebylo ortodoxního postoje rabína a vedení Židovské obce pražské, přibývalo by věřících židů daleko více. V Izraeli například ruští přistěhovalci jsou nevěřící nebo velmi vlažně věřící. Hlásí se tedy k židovské národnosti. Nemalá část přistěhovalých židů se k židovské víře nehlásí. Otázka židovské víry zůstává v moderním světě čistě volním aktem. Přestože se národnost a náboženství v Izraeli stále mísí, není to náboženství, které rozhoduje o aktivním přistěhovalectví do Izraele. Přestěhování židů z Etiopie, kde bylo náboženství zřejmě určující, je asi výjimkou. Nemůže být tedy náboženství rozhodujícím faktorem, kdo je či není židem.

Asi také není sporu o tom, že z obyvatel Izraele je většina židovské národnosti, stejně velká část je židovské víry. Snad by se dalo říci, že tvrdé jádro Izraele tvoří ti, kde se tyto dva faktory spojují.

Nerozhoduje-li národnost ani náboženství, zbývá považovat za žida toho, kdo se za něj sám považuje. Ano, jsou židé, kteří nejsou národnosti židovské a jsou nevěřící, v řídkých a složitých případech i jiného náboženství, a přece se považují za židy, díky tradici, díky tomu, že přežili holocaust anebo jejich rodiče či prarodiče jej přežili. Pak bychom měli židy tří kategorií: národnostní, náboženské a židy vnitřního přesvědčení a spříznění. To do značné míry platí. Mohli bychom ovšem nalézt židy, kteří se za ně považují, ale okolí to odmítá. To by asi byl případ francouzského kardinála Lustigera, který se hlásí ke svému židovství i ke své církvi katolické.

Je přece nepřijatelný názor, že kdo se přestal považovat za člena židovského národa a není ani věřícím, prostě přestal být židem. To bychom například museli přijmout tezi, že Hitler nehubil židy, ale v rámci ničení židů i mnoho členů jiných národů. Poněkud podobně uvažovali komunisté, kteří hrůzné ztráty židovských obyvatel Československa prostě sčítali jako ztráty Čechů a Slováků.

Situace, kdy se někdo považuje za žida, ale společnost jej takto nepřijímá, je jistě poměrně vzácná, daleko častější je, že se jedinec nepovažuje za žida a okolí jej tak přijímá. Jean Paul Sartre usoudil, že žid je ten, koho společnost jako žida chápe. Takových příkladů je z běžného života a z historie jistě mnoho. Dnes svatá Edita Steinová se pravděpodobně za židovku nepovažovala, skončila však v osvětimské plynové komoře a nepochybně ji mnoho lidí, i věřících katolíků, přijímá jako židovku. Ano, Hitler stanovil přesně, kdo je – podle něho – žid a kdo není, a to zcela bez ohledu na to, jak byl daný jedinec vychován a zač se považoval. To bylo za nacismu neodvolatelné, ale vlastně to bylo a je neodvolatelné dodnes. Rozhodne-li se okolní společnost, že ten či onen je žid, nepomůže ani svěcená voda. Nepomohla zcela nedávno ani pokřtěným židům.

Mohli bychom tedy přijmout takovéto grafické zobrazení, třebaže snad ne zcela přesné:

Grafické znázornění společnosti ve vztahu k židovství

Odmítli jsme tedy celosvětové židovstvo jako národ i jako náboženství a odmítáme i jednoduchou formulku, podle níž kdo není židovské národnosti ani židovského náboženství, prostě není žid – co tedy vlastně je? Hned zpočátku jsem řekl, že otázka, jsou-li židé národ nebo náboženství, popřípadě obojí, je mylně položená.

Badatelé dělí živočichy na kmeny, podkmeny, druhy, čeledi apod. Jsou to takzvané taxony. Objeví-li se nový druh, zařadí jej, anebo vytvoří novou čeleď, nový podkmen. Antropologové, ale i sociologové, historici a popřípadě další se spokojují s ustáleným dělením lidstva, alespoň tak, jak jsem se to učil ve škole: rasy, kmeny (to má dvojí význam), skupiny národů, národy. Terminologie není ustálená, je zcela individuální podle jednotlivých vědců, a také se mění. Ale vždy má určitou podobnost. Náboženství pak má vlastní posloupnost a dělí se na monoteistické, pohanské, bez boha a snad ještě další. Židé podle těchto kritérií jsou národem semitského kmene bílé rasy a nejstarším monoteistickým náboženstvím. Vidíme však, že s tím nevystačíme, chceme-li se podívat skutečnosti do očí. Židé dnes jdou mimo dělení na národy a náboženství je také neurčuje. Taxon pro ně je teprve nutno vymyslet (bude jenom pro ně a jsem si vědom, že to vzbudí zase nelibost, „židé chtějí vždy něco zvláštního“). Takové taxon už zde bylo, zmínil jsem, že Hitler je nazýval rasou, ale to mělo už dávno jiný význam. V pozitivním významu nazýval židy „rodem“ filosof Jindřich Kohn, přičemž dával tomuto termínu nový význam. Pražská obec, když se chce vyhnout pojmenování židů jako národa i náboženství, mluví o komunitě. Ale i to má už jiný význam, respektive významy. Je asi možno uvést další pokusy židy pojmenovat. Domnívám se, že židy nakonec spojuje tragika jejich osudu. Proto se mi zdá nejvhodnější české pojmenování „osudová pospolitost“! Je jistě možno vymyslet něco jiného a možná příhodnějšího. Němci vhodný termín mají: Schicksalgemeinde. Francouzsky „destnée fatal“? Angličtinářů je teď tolik, poraďte, common destiny, society, fatality? Latinské termíny jsou všechny zadané, a tak jsem se poradil s řečtináři, zatím vítězí ko…nš moirˇ(koiné moira).

Vznikem sionismu opět vzniká židovský, respektive izraelský národ, ale dále trvá ve světě náboženské židovstvo a nemalý počet se považuje za židy, ač se cítí členy jiného národa, a není náboženský. Nakonec dospívám k závěru, že žid je ten, koho společnost za žida považuje. Osudová pospolitost…

Jiří Franěk (1922), profesor UK, je literární vědec, rusista.

Související články

Zdeněk Müller: Návrat historické ance aneb Vadí nám sionismus?

Rozhovor s Leo Pavlátem

Obsah Listů 5/2006

Jiří Franěk

Osudová pospolitost – mé vyznání

Nenáviděný monoteismus

Odchod křesťanů

Národ potenciální

Židé a Izraelci

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu