Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Protektorátní tisk dne 27. září 1941 uveřejnil Výnos o vyhlášení výjimečného civilního stavu. Následujícího dne otiskly noviny úřední zprávu ČTK: „Ministerský předseda Eliáš zatčen. Z nařízení zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera gen. Heydricha byl ministerský předseda autonomní protektorátní vlády Ing. Eliáš zatčen pro velezradu a zemězradu a odevzdán lidovému soudu Německé říše k vynesení rozsudku. Zastupující říšský protektor zbavil současně zatčeného jeho úřadu jako ministerského předsedy protektorátní vlády.“
Soudní přelíčení bylo stanoveno na středu 1. října 1941. Ještě týž den ve 13.43 hod. přečetl předseda soudu rozsudek – trest smrti. Výkon trestu byl odložen na dobu pro okupanty vhodnější. Došlo k tomu teprve 19. června 1942, den poté, co v kryptě a na kůru pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze svedlo svůj poslední boj sedm parašutistů. Mezi nimi tři členové výsadku Anthropoid, kteří vykonali rozsudek odboje nad katem českého národa Heydrichem. Téhož dne byl přiveden v podvečer před popravčí četu na kobyliské střelnici z pankrácké věznice generál Alois Eliáš. S parašutisty padl za společnou věc.
Letošní oslavy 61. výročí vítězství nad nacismem měly zvláštní průběh. Jejich součástí se stal státní pohřeb legionáře a účastníka 2. odboje, armádního generála Aloise Eliáše, v letech 1939–1941 předsedy vlády tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Za nejvyšších vojenských poct byla jeho urna spolu s urnou manželky Jaroslavy uložena v Národním památníku na Vítkově.
Konečně se dostalo vrcholné pocty muži, vyznamenanému již v roce 1996 Řádem Bílého lva, který byl totalitním režimem a stalinskou historiografií dehonestován jako údajný kolaborant a odsouzen k zapomenutí. Musíme opravit výroky, které zazněly z televizních obrazovek: že se na generála Eliáše zapomnělo už v roce 1945. Nezapomnělo. Prezident Edvard Beneš, s nímž Alois Eliáš spolupracoval za války a okupace, povýšil divizního generála v roce 1946 na generála armádního a pamětní deska s bustou na domě na křižovatce ulic dnes Francouzské a Jana Masaryka připomíná místo jeho narození. Ostatně i Národní soud v Praze, který soudil v roce 1946 protektorátní vládu, ocenil hrdinství generála, „jehož snahou bylo organizovat národní revoluci“. Více šlo po roce 1945 sotva udělat.
Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 v Praze na Královských Vinohradech ve skromných poměrech. Otec pracoval jako krejčovský pomocník. Přesto syn vystudoval reálku a v letech 1901–1908 Vysoké učení technické. V roce 1911 složil státní inženýrsko-zeměměřičskou zkoušku a několik let působil jako civilní geometr v různých částech Rakouska-Uherska. V roce 1913 vykonal vojenskou službu u 28. pluku v Praze a po vyhlášení války Srbsku narukoval 28. července u téhož pluku, který byl vzápětí odvelen na východní frontu. Byl mezi prvními, kdo po několika dnech (31. srpna 1913) dezertovali. V dubnu následujícího roku přešel do ruského zajetí celý 28. pluk. Císař František Josef vydal prohlášení, ve kterém oznámil „svým národům, že s bolestí nařizuje, aby tento pluk byl pro zbabělost před nepřítelem a velezradu vyškrtnut z jeho vojska“. V této době geometr A. Eliáš pracoval jako vojenský technický úředník ruské vlády na stavbě železnic na horním toku řeky Ob a na jaře 1916 na železniční trati do Markary na Kavkaze. Zde se dověděl o formování legií a 28. srpna 1917 se přihlásil v náborovém středisku Kajnsku. Po absolvování kursu v Borispolu byl zařazen do zvláštního útvaru, který pod vedením kpt. Petra Husáka odjel na západní frontu. Sibiřskou anabázi tak neprožil. Do Francie dorazil v listopadu. Po absolvování důstojnické školy a dalšího vojenského výcviku v městečku Cognacu byl koncem února následujícího roku v hodnosti podporučíka přidělen k 21. československému střeleckému pluku jako pobočník velitele 1. praporu. Po povýšení na poručíka už jako velitel praporu prodělal na samém konci války těžké boje u Terronu a na řece Aine východně od Vouziéres. Do vlasti se vrátil jako štábní kapitán, vyznamenán Řádem čestné legie, Francouzským válečným křížem se stříbrnou hvězdou a Pamětní medailí účastníků Velké války.
Po návratu domů se podílel na bojových operacích o Těšínsko a zejména o Slovensko. Po skončení bojů v roce 1919 se rozhodl setrvat v nově se tvořící československé armádě, kde bylo zapotřebí důstojníků prověřených v legiích, v hodnosti majora pěchoty. Po krátkém působení v Čáslavi jako velitel 21. pěšího pluku jej generál Husák, který řídil ministerstvo obrany, povolal za svého pobočníka. V listopadu 1921 byl Eliáš vyslán na francouzskou válečnou školu. Po jejím absolvování působil v operačním oddělení hlavního štábu ministerstva obrany (do roku 1929) a v únoru 1932 byl jmenován druhým zástupcem náčelníka hlavního štábu. Poté necelý měsíc velel 2. pěší brigádě v Chomutově, načež byl jmenován stálým členem československé delegace na světové konferenci v Ženevě. V diplomatické činnosti se seznámil důvěrněji s ministrem zahraničí Edvardem Benešem, s nímž sdílel obavy z neúspěchu konference a z nebezpečí nového válečného konfliktu. Zde také poznal čs. zástupce Společnosti národů Arnošta Heidricha, se kterým v době Benešovy nepřítomnosti v Ženevě vedl politickou agendu naší delegace. Mezi řadou zahraničních diplomatů, politiků a vojáků se poznal s členem německé delegace von Neurathem, příštím říšským protektorem.
Po návratu z Ženevy v polovině roku 1933 následovala služba v severním pohraničí (Chomutov, Litoměřice), kde nacistická pátá kolona začala vyvolávat rozbroje a neklid. Koncem roku 1936, už jako divizní generál, byl jmenován velitelem V. armádního sboru v Trenčíně. Zde pochopil narůstající problémy luďáckého separatismu a vážnost jeho nebezpečí pro jednotu Československa. V Trenčíně zastihly Eliáše události roku 1938. V době Mnichova patřil Alois Eliáš ke skupině generálů, kteří byli připraveni bojovat. Po přijetí mnichovského diktátu, odstoupení pohraničí a abdikaci prezidenta Beneše povolal gen. Jan Syrový Eliáše do Prahy, aby mu pomohl v úřadě předsedy vlády. Pověřil jej funkcí svého náměstka v řízení ministerstva obrany. To přivedlo generála Eliáše k příští vládní funkci. Nový ministerský předseda Rudolf Beran nabídl Eliášovi řízení ministerstva dopravy, které vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafu. V této podobě měl resort mimořádný význam pro udržení fungujícího státního útvaru, okleštěného mnichovskou dohodou.
Přestože se sytém parlamentní demokracie hroutil pod tlakem politické pravice, stejně jako soudržnost se Slovenskem, generál Eliáš se příliš nerozmýšlel a v nezáviděníhodné době ministerskou funkci přijal. Jednota nově vzniklého Česko-Slovenska začínala být vážně ohrožena. Poměrně málo je známá úloha generála Eliáše v rozhodném řešení této situace. Stupňující se požadavky slovenských extrémistů na vytvoření autonomní vlády a ustavení Slovenského sněmu hrozily s víceméně otevřenou podporou nacistů (návštěva slovenských politiků včetně Tisa v Berlíně, Mnichově i ve Vídni) odtržením Slovenska. Zejména ozbrojené formace Hlinkovy gardy, projevující totalitární ambice, vyvolávaly nebezpečí státního převratu. Eliáš svolal 12. února 1939 přísně tajnou schůzku v Unhošti u Prahy se svými nejbližšími spolupracovníky (Jiří Havelka, Vlastimil Šádek, Vladislav Klumpar, Ladislav Feierabend, Hubert Masařík). O průběhu schůzky se zachovalo několik zpráv. Podle ministra zemědělství Feierabenda považoval Eliáš situaci na Slovensku dle informací zpravodajců za natolik závažnou, že vyžadovala změnu slovenské autonomní vlády dr. Tisa. Autonomní vláda byla součástí centrální vlády pražské a prezident Emil Hácha měl právo slovenskou vládu odvolat.
Generál Eliáš podrobně referoval o nutnosti vojenského zásahu pro zajištění jednoty státního celku. Připustil, že reálnou odpovědí na tento krok může být vojenská akce ze strany Německa, ale byl přesvědčen, že rozpad státu způsobený vnější silou by byl z mezinárodněpolitického hlediska přijatelnější než rozpad vnitřní povahy. Pokud by dr. Tiso měl nadále zůstat ve vládě, argumentoval Eliáš, budou radikálové v Hlinkově lidové straně usilovat všemi prostředky o vyhlášení samostatnosti a na jakýkoliv zákrok bude pozdě. Po delší debatě účastníci setkání vyslovili souhlas. O rozboru situace byl informován prezident i ministerský předseda Rudolf Beran. A rovněž nepřítomní ministři František Chvalkovský a gen. Jan Syrový.
K vojenskému zásahu došlo v noci z 9. na 10. březen 1939. Na Slovensku byl vyhlášen výjimečný stav, armádní jednotky obsadily ústřední sídlo Hlinkovy gardy a některá strategická místa. Policie internovala několik desítek radikálů HLS, mj. Vojtěcha Tuku a Alexandra Macha, předseda autonomní vlády dr. Tiso strávil noc izolován v jezuitském klášteře. Armáda obsadila nádražní stanice na hlavních spojích, v ulicích se objevily vojenské a policejní hlídky, na centrálních křižovatkách i obrněné vozy. Vojáci i policie dostali nicméně striktní příkaz nepoužít zbraně. Po vojenské stránce proběhla akce bez problémů, ani ozbrojené složky Hlinkovy gardy se nepokusily o odpor. K vážnějšímu incidentu došlo pouze v Prešově. Dramatická výzva politického představitele Hlinkovy gardy Ferdinanda Ďurčanského k odporu, pronesená z vídeňského rozhlasu, zůstala bez odezvy.
Napjatou politickou situaci poněkud zklidnil půlnoční projev Karola Sidora, místopředsedy pražské centrální vlády. Po jednání K. Sidora a Martina Sokola, umírněných činitelů HLS v Praze, jmenoval prezident Hácha novou vládu v čele s Karolem Sidorem. Armádní jednotky ještě během noci vyklidily Bratislavu a stáhly se k zajištění přístupových cest k městu. Během dvou dnů se situace uklidnila natolik, že se zdálo, že akce splnila úkol. Ve skutečnosti pouze urychlila spád dalšího vývoje.
Dne 14. března přijel na pozvání Adolfa Hitlera dr. Tiso do Berlína. Tam mu Hitler vytkl, že nebyl vyhlášen samostatný slovenský stát, ačkoliv Slováci dostali záruku podpory Německa. Podobně jako dr. Emil Hácha o den později dostal údajně i Tiso ultimativní požadavek: buď Slováci okamžitě vyhlásí odtržení, nebo Němci dají volnou ruku Maďarům, kteří nezapomněli na někdejší Horní Uhry, případně se Němci o Slovensko podělí s Poláky a Maďary (Pavol Čarnogurský: 14. marec 1939, Bratislava 1992). Po Tisově návratu z Berlína vyhlásil Slovenský sněm samostatný Slovenský stát.
O den později přijel na pozvání Adolfa Hitlera do Berlína dr. Emil Hácha. Byl přijat „se všemi poctami hlavy státu“, ale hned nato mu bylo striktně sděleno, že Adolf Hitler bere pod svou ochranu Protektorát Čechy a Morava. Došlo na variantu č. 2 Eliášovy prognózy z Unhoště: Česko-Slovensko se rozpadlo vnější silou. Ostrý protest proti okupaci předal v zahraničí vládám Anglie a Francie E. Beneš, později protestovala i Eliášova vláda, o čemž se mlčí, snad ani neví. Branný odpor po odtržení okrajových území se soustavou opevnění byl prakticky nemožný. Beranova vláda nabídla prezidentu Háchovi demisi a vyzvala občany ke klidu. Státní prezident ji nepřijal, a tak se první protektorátní vládou stala stávající vláda Rudolfa Berana. Hitlerovým dekretem byl do čela protektorátu dosazen říšský protektor jako Hitlerův zástupce. Po měsíci vojenské správy přešla tato agenda do rukou vlády se silně omezenými pravomocemi. Mohla plnit pouze příkazy Úřadu říšského protektora a všechna její vlastní rozhodnutí byla podřízena jeho souhlasu. Říšským protektorem byl ustaven Konstantin von Neurath, který nastoupil do úřadu 5. dubna 1939. Úřadoval v Černínském paláci.
Beranova vláda mohla působit po okupaci jen po přechodnou dobu. Vládu bylo nutné reorganizovat. Největším problémem byla funkce předsedy. Byl to šéf kanceláře prezidenta Háchy dr. Jiří Havelka, který navrhl Eliášovu kandidaturu. Jeho schopnosti a povahové vlastnosti mu přinesly autoritu u většiny politiků. Ani Neurath, který, jak víme, se znal s generálem Eliášem z Ženevy, zřejmě po konzultaci v Berlíně nic nenamítal. Nacisté potřebovali někoho, kdo měl důvěru občanů a zároveň uklidňoval mezinárodní veřejnost. Eliášovo legionářství a činnost za první republiky se rozhodli tolerovat. Jediný K. H. Frank, mezitím jmenovaný šéfem útvaru SS a policie v protektorátu, Eliášovi od začátku nedůvěřoval. Právem. Generál zůstal vlastencem a československým vojákem, i když 27. dubna 1939 převzal úděl ministerského předsedy protektorátu.
Pouze několika zasvěcencům bylo známo, že generál Eliáš přebírá funkci jako člen „rady starších“ odbojové organizace Obrana národa, kterou s generály Josefem Bílým, Sergejem Vojcechovským a Hugem Vojtou založili v březnu. Šlo o největší ilegální vojenskou organizaci druhého odboje. Funkci převzal s plným vědomím nebezpečí, které mu hrozilo ze strany okupantů, a s rizikem nepochopení ze strany těch, kdož neznali okolnosti. Obvyklá konstatování, že Eliáš s odbojem spolupracoval, jsou nepřesná. Zatímco podepisoval či přednášel nezbytné projevy loajality, organizoval odboj. Jedno oddělení svého úřadu umístil do boční části Fürstenberského paláce – ve skutečnosti představovalo tajný vojenský štáb ON, řízený gen. Františkem Havlem. Mezi členy patřil zejména zkušený zpravodajec a významný představitel odboje pplk. František Hieke-Stoj.
Jinou významnou zpravodajskou složkou, která působila pod Eliášovou kontrolou, byla konspirativní síť tvořená tiskovými referenty dozorčí služby. Šlo převážně o zpravodajské důstojníky bývalé armády. Byla sice ustavena ještě Beranovou vládou, ale v konspirativní odbojovou složku byla přetvořena za vlády Eliášovy. V jejím čele stál Eliášův přímý podřízený gen. Zdeněk Schmoranz. Každý z referentů měl v okrese, kde působil, vytvořenou vlastní zpravodajskou síť. Kódované zprávy dostával ministerský předseda, velící důstojníci domácího odboje a političtí činitelé v zahraničí. Vzhledem k tomu, že Z. Schmoranz byl současně ředitelem ČTK, bylo možné pro předávání informací do zahraničí používat i tiskových agentur, zejména francouzskou agenturu HAVAS. V srpnu se sešel Eliáš se Schmoranzem, aby projednali psychologickou taktiku dalšího působení. Základní směrnice zněla: nevzdávat věc Československé republiky, neponechávat věc osvobození jiným a nikdy neklesat na mysli. Gestapo odhalilo Schmoranzovu organizaci krátce poté a těžce ji narušilo. Generál Schmoranz, zatčený 25. srpna, skončil s dalšími na popravišti.
Eliáš se podílel na organizování Obrany národa rozmisťováním důstojníků rozpuštěné armády do civilní správy v místech, kde to bylo žádoucí. Tak v součinnosti s členem vlády Dominikem Čiperou, generálním ředitelem zlínského Baťova koncernu, bylo na exponovaná místa Baťových závodů ve Zlíně, do baťovských průmyslových škol, internátů Baťovy školy práce i správních úřadů města Zlína, jehož byl D. Čipera starostou, přemístěno několik desítek demobilizovaných důstojníků, vesměs členů Obrany národa. Šlo mj. o generála Otakara Zahálku, pozdějšího velitele této organizace.
Vlastní zpravodajskou síť, vytvořenou vzhledem ke specifickým problémům slováckého regionu, měl Eliáš na jihovýchodní Moravě. V tomto etnickém prostředí vznikla živná půda pro separatistický nacionalismus, rozvíjející se paralelně se slovenským luďáckým expanzionismem, ale též pro fašizující nálady. Zde zajišťoval zpravodajskou službu pro vládní místa, prezidentskou kancelář a úřad předsedy vlády generál Josef Šnejdárek. Po odchodu do emigrace pověřuje Šnejdárek svého spolupracovníka z Moravsko-slovenské společnosti učitele Josefa Vávru, pozdějšího člena výkonného štábu 1. čs. brigády Jana Žižky, infiltrací do nově vzniklého regionálního spolku Národopisné Moravy, kde se soustřeďovaly protichůdné politické směry. Hlavním úkolem bylo brzdit fašizující tendence a udržet spolek pod kontrolou vlády a Národního souručenství. Situace v regionu byla natolik vážná, že si vyžádala v roce 1940 osobní Eliášovu návštěvu. Vávrova mimořádně náročná, zpočátku úspěšná činnost byla v průběhu let 1940–1941 oslabena, když se dostal do rozporů s představenstvem spolku. Vávra ztratil postavení nejen v Národopisné Moravě, ale byl nacisty odvolán i z veřejné funkce osvětového referenta a zbaven místa učitele.
Generál Eliáš byl v kontaktu s dalšími významnými organizacemi domácího odboje, jako byly Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Obec sokolská v odboji, a nakonec, byť jen krátce, i s organizací ÚVOD, která sjednocovala činnost nejdůležitějších odbojových organizací. A výjimečně i s vojenskou skupinou Tří králů.
Mimořádný význam mělo rádiové spojení a součinnost s exilovou reprezentací a dr. Benešem. Tak bylo možné koordinovat činnost. Zachoval se o tom dostatek archivních dokumentů, mj. i závažné osobní vzkazy obou politiků. Týkaly se zejména setrvání dr. Emila Háchy a generála Eliáše ve funkcích a hranice jejich nucené loajality k okupantům. Ve spojení s odbojem a se zahraniční emigrací byla Eliášova činnost v okupované Evropě zcela výjimečná.
Jakkoliv těžiště Eliášovy činnosti spočívalo nepochybně v aktivní účasti na organizování odboje, nemohl zanedbávat nepříjemné povinnosti plynoucí z funkce předsedy vlády. Co značně ztěžovalo Eliášovu již beztoho obtížnou situaci, bylo, že partnerem při úředních jednáních byl K. H. Frank, zatímco Neurath zvolil kontakt s Emilem Háchou. Příležitostné setkání s říšským protektorem bylo pro Eliáše spíše určitou úlevou (hovořili francouzsky).
Studentské demonstrace 28. října 1939 přerostly ve srážky s okupační mocí, které se opakovaly při pohřbu Jana Opletala 17. listopadu 1939. Následovalo uzavření vysokých škol, zatčení tisícovky studentů a poprava devíti studentských představitelů. Generál Eliáš požádal Háchu, aby zakročil u Neuratha a spolu s ministrem Havelkou a ministrem vnitra Ježkem vypracovali zprávu, která prokazovala, že střety s mocí byly vyprovokovány z německé strany. Předseda vlády požádal protektora Neuratha o vysvětlení, proč byly popravy provedeny bez soudu, v tzv. „zvláštním řízení“ (Sonderbehandlung). Dostalo se mu odpovědi, že Němci považovali demonstrace studentů za schvalování zahraničního odboje. Po vládě požadovali, aby se od zahraniční odbojové akce distancovala.
Prezident Hácha vystoupil s výzvou ke klidu a odmítl „zasahovaní emigrace do vnitřních záležitostí země“. To nacistům nestačilo. Následovalo Frankovo výhrůžné vystoupení v prvních prosincových dnech na Staroměstském náměstí. V arogantním projevu prohlásil, že „Češi musí zanechat dvojité hry… zrádci také sedí v protektorátní vládě“. Eliáš musel tentokráte zajít v distanci od zahraniční akce dále a zahraniční aktivity E. Beneše označil mj. za „činnost soukromé osoby“.
Horké chvíle zažívala vláda při zprávách o formování čs. jednotek na území Francie a zejména o vytvoření Československého národního výboru v listopadu 1939 v Paříži, nemluvě o událostech, jako bylo prohlášení československé vlády v exilu z 22. 7. 1940, že se nachází ve válečném stavu s Německem. Stejně obtížné bylo reagovat na německé vojenské úspěchy při přepadení Polska a tažení Evropou. Říšské úřady vyžadovaly, aby kromě povinné několikadenní vlajkoslávy zaujal stanovisko prezident a předseda vlády, případně i vláda.
Při zaujímání stanoviska k zahraničnímu odboji musel Eliáš hledat neobyčejně pečlivě formulace, kterými by neoslabil význam zahraniční akce před mezinárodní veřejností. Emil Hácha si v těchto otázkách vysloužil brzy kritiku zahraničního odboje pro přílišnou loajalitu. Generál Eliáš se snažil Háchu omlouvat tím, že jeho projevy jsou vynucené, ale sám se snažil volit při podobných příležitostech pečlivě každé slovo, aby neohrozil zahraniční akci. Také Beneš byl k Háchovým projevům poté smířlivější.
Vytrvalou snahou zmírňovat nebo alespoň oddalovat nátlakové požadavky okupantů i zdůrazňováním národní identity a vlastenectví se protektorátní vláda v čele s Eliášem výrazně odlišovala od vysloveně pronacistických kolaboračních garnitur, jako byly vlády maršála Petaina ve Vichy nebo V. Quislinga v Norsku či Ante Paveliče v Chorvatsku.
Začátkem listopadu 1939 byla náhodně prozrazena činnost Obrany národa. Zatčením člena vedení Politického ústředí poslance Ferdinanda Richtra byli přímo ohroženi mimo jiné Eliášovi ministři Ladislav Feierabend a Jaromír Nečas. Gen. Eliáše o tom informoval sám von Neurath a požadoval okamžitou demisi ministra Feierabenda. Eliáš Feierabenda bez ohledu na osobní riziko přesvědčil, aby nepodával demisi a emigroval. Nečas uprchl okamžitě. Také Feierabendovi se podařilo po několika dnech nalézt spojení a uniknout přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Francie. Z pověření Eliáše informoval dr. Beneše o situaci v protektorátě. Eliáš ministrův útěk Neurathovi vysvětloval, že uprchl jen proto, že se obával známých metod gestapa. Protektora se snad Eliášovi podařilo přesvědčit, ale K. H. Frank dal z titulu svého úřadu gestapu pokyn, aby byla získána v této věci usvědčující fakta proti Eliášovi. Státní tajemník zahájil proti Eliášovi soukromou válku.
V čs. emigraci vznikly obavy, aby po útěku obou politiků nebyla Eliášova vláda nucena podat demisi. Eliáš znepokojenému Benešovi sdělil, že vláda je odhodlána setrvat na svém místě, ale nevylučuje, že bude nucena svá stanoviska formulovat vyhroceněji. Vztahy mezi Eliášovou vládou a Čs. národním výborem v Paříži se za této situace znovu upevnily. Útěk Ladislava Feierabenda si vynutil nejen doplnění, ale i reorganizaci vlády. Nejzávažnější změnu představovalo vynucené jmenování Jaroslava Krejčího místopředsedou vlády na místo Jiřího Havelky, který ale zůstal kancléřem prezidenta Háchy.
V roce 1940 se vláda věnovala otázkám kulturního a hospodářského života. V polovině února sice bylo přejmenováno Wilsonovo, Masarykovo i Denisovo nádraží, ale naopak se podařilo vládě uvolnit cenzuru pro divadlo, film a vydávání vlasteneckých děl, o která byl mimořádný zájem. V tisku bylo možné připomenout 90. výročí narození prezidenta Masaryka a státní prezident položil dokonce u jeho hrobu věnec. V hospodářské oblasti se naopak Eliášovi nepodařilo už déle oddalovat uskutečnění celní unie protektorátu s říší. Celní hranice byla zrušena od října.
S vojenskými úspěchy na západě (25. 6. 1940 válka oficiálně skončila!) začali nacisté stupňovat požadavky. Státní a veřejní zaměstnanci museli skládat zkoušky z německého jazyka. Vláda byla donucena vydat nařízení proti „neárijcům“, dosud vytrvale odkládané. Židé byli vyloučeni z veřejné správy, politického života a svobodného podnikání. Nacisté začali ostentativně zveřejňovat informace o popravách osob zatčených pro odbojovou činnost, která byla gestapem odhalována. Generálu Eliášovi a vládě začali znepříjemňovat život aktivističtí novináři Krychtálek, Lažnovský, Vajtauer, Ryba a další.
V průběhu válečných operací ve Francii se Čs. národní výbor přemístil z Paříže do Londýna, kde bylo 9. srpna vytvořeno čs. státní zřízení na území Velké Británie. Byl zřízen úřad prezidenta republiky, úřad vlády a Státní rada. Prezident Beneš jako hlava okupovaného státu jmenoval vládu v čele s ministerským předsedou Msgre Janem Šrámkem, vzápětí uznanou Velkou Británií. Jejím členem se také stal dr. Ladislav Feierabend, což znamenalo zřetelné ocenění dosavadní činnosti Eliášovy vlády. Shodou okolností byl týž den zatčen primátor Prahy dr. Otakar Klapka, což představovalo nové a daleko závažnější ohrožení Eliáše, který se s primátorem pravidelně stýkal. Z výslechu primátora Klapky a dalších osob vyšlo najevo, že Eliáš tajně pracuje jak s odbojovými složkami, tak s emigrací. V dané situaci nicméně nacisté zásah proti němu nepovažovali za únosný, potřebovali v protektorátu klid. Eliáš stále vzdoroval. Sváděl právě s nacistickou správou zápas o výklad pojmu „státní prezident“, z něhož odvozoval, že protektorát je autonomní státní útvar, který má určitou právní suverenitu. Vláda po právním rozboru potvrdila tento názor, avšak K. H. Frank jej kategoricky odmítl.
Emil Hácha se pokusil po dohodě s Eliášem připomenout Hitlerovi požadovaný slib věrnosti, který před rokem v souvislosti s výročím 28. října odmítl učinit. Šlo jim o možnost intervenovat v zájmu zatčených studentů, legionářů i dalších osob. Nepočítali však s tím, že německé sebevědomí po válečných úspěších stoupne. Z Berlína přišlo chladné odmítnutí. Pro A. Eliáše to znamenalo na jedné straně úlevu, současně prohlubovalo obavy o vlastní osud. Mezi četnými oficiálními gratulacemi k jeho životní padesátce (29. 9. 1940) byla sice i gratulace Neurathova, ale Frankova chyběla. To bylo výmluvné.
K. H. Frank v té době připravoval s Neurathem memorandum chystající postupnou likvidaci českého národního života. Dne 31. srpna 1940 bylo předloženo Hitlerovi ke schválení. Nacisté, ovládající prakticky celou Evropu, se rozhodli přikročit ke „konečnému řešení“ otázky středoevropského prostoru, o kterém se o něco málo později nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich vyjádřil, že „Čech nemá konec konců v tomto prostoru co pohledávat“. Na důvěrné konferenci o politice v českomoravském prostoru, svolané Frankem na 9. října 1940 do Prahy, bylo rozhodnuto soustředit se na systematické poněmčování obyvatel protektorátu, neboť vystěhování devíti miliónů obyvatel nebylo možné. Zásadně se měla změnit výchova mládeže: „Němčina se musí stát postupně jediným vyučovacím jazykem, české dějiny budou z učebnic vyřazeny, vysoké školy zůstanou definitivně uzavřeny. Čeština musí jako jazyk zaniknout. Germanizační opatření musí doprovázet razantní policejní metody včetně deportace a likvidace.“
Jakkoliv šlo o tajný plán, Eliáš se o něm dověděl. A pochopil, že proti němu bude protektorátní vláda naprosto bezmocná, že nadále bude možné spoléhat už jen na odboj. Rádiová výměna informací mezi Prahou a Londýnem, zajišťovaná z domova odbojovými skupinami, probíhala v roce 1940 bez větších problémů. Co však Londýn znepokojovalo, bylo, že na relace a výzvy reagoval již delší dobu pouze předseda vlády. Hácha se odmlčel. Znepokojený prezident Beneš, usilující o dosažení mezinárodního uznání čs. vlády, požadoval vysvětlení. Na stanovisku protektorátní vlády mu záleželo. Zároveň zmocnil významného představitele odboje Zdeňka Bořka-Dohalského, aby to s Háchou osobně projednal. Dohalský po rozhovorech s Háchou, ale i Eliášem a ministrem Kalfusem mohl dr. Benešovi sdělit, že jmenovaní jsou připraveni splnit požadavky Londýna. Hácha souhlasí se společným postupem, nepodepíše žádný akt mezinárodní povahy ani plebiscit, který by mohl ohrozit postavení vlády v Londýně. Emotivně Dohalskému sdělil, že je „starý člověk a chce umřít ve cti“. Generál Eliáš prohlásil, že stojí na společné linii a neustoupí od ní. V případě vynuceného plebiscitu je rozhodnut podat demisi. Totéž vzkazuje i Kalfus. Uklidněný Beneš neprodleně seznámil s depeší z domova britského zástupce u čs. vlády Bruce Lockharta, ministra zahraničních věcí Anthonyho Edena a předsedu vlády Winstona Churchilla. Domů sdělil, že stanovisko Prahy má závažný význam pro definitivní uznání čs. vlády v zahraničí.
Začátkem roku 1941 protektorátní vláda projednala realizaci staršího rozhodnutí protektora o osvobození majetku Říše a říšských organizací (NSDAP apod.) od pozemkové a domovní daně a schválila přepracované legislativní normy o čestném žoldu válečným vysloužilcům, namířené proti legionářům. Eliáš nemohl odříci pozvání Neuratha a Franka na koncert německé filharmonie ve Španělském sále k výročí 15. března, který navštívil s Háchou. Spolu s vládou 30. dubna navštívil výstavu Die Deutsche Grosse. Jistou úlevou byl pro něj nepochybně slavnostní koncert ke 100. výročí narození Antonína Dvořáka.
Nepříjemné bylo pro Aloise Eliáše a většinu členů vlády odvolání ministra dopravy Jiřího Havelky, který byl zároveň státním prezidentem zproštěn funkce kancléře. Důvodem zásahu proti Havelkovi bylo, že odmítl interview o přepadení Jugoslávie nacisty pro Krychtálkův plátek Večer. Nebyl sám, Krychtálkův požadavek odmítli i ministři Krejčí a Ježek, ale odnesl to pouze Havelka, kterého K. H. Frank nesnášel. Předsedy vlády se Havelkovo odvolání těžce dotklo. Přestože se názorově rozcházeli, zejména ve vztahu k dr. Benešovi, byl Havelka pro své pragmatičtější postoje pro Eliáše i pro Háchu užitečný pro hodnocení situace. Eliášovi byl oporou v opatřeních proti vlajkařům. Háchovi se nakonec podařilo aspoň uchránit Havelku domácí internací před uvězněním. Dodejme, že informaci o datu přepadení Jugoslávie, získanou Eliášem od skupiny Tří králů (pplk. Josef Balabán), včas předal dr. Beneš jugoslávskému velvyslanci. V květnu si Němci bez souhlasu vlády přisvojili smíchovskou Bertramku, ze které si protektor Neurath zřídil Mozartův památník Velkoněmecké říše.
Dne 22. června pak prezidenta čekala povinnost opakování slibu věrnosti Říši v souvislosti s 1. výročím napadení Sovětského svazu. Po Háchově vynuceném prohlášení vzkázal Beneš do Prahy, že považuje za nutné vyvolat situaci, v níž by prezident a vláda rezignovali. Oficiálně uznaná čs. vláda by se musela od protektorátní vlády distancovat, a to by nebylo žádoucí. Dr. Beneš se domníval, že v dané situaci by bylo lepší, kdyby vláda přešla rovnou do rukou politických dobrodruhů anebo kdyby protektorátní autonomie zanikla. Eliáš v depeši ze dne 2. července 1941 s Benešovým hodnocením vyslovil souhlas.
Během července došlo mezi Prahou a Londýnem k výměně několika depeší. Beneš informoval Eliáše podrobně o svém jednání se sovětským velvyslancem Majským a Eliáš mj. sdělil do Londýna, že „přímé nasazení Čechů do boje proti SSSR nehrozí“, a dodal, že na dojednaných stanoviscích se nic nemění. Následující Eliášova zpráva ze srpna 1941 však představuje určitou korekci, hovoří o obtížné situaci doma, zejména hospodářské. Za dané situace je proto nutné dodržovat veřejnou správu v chodu a předčasná změna protektorátního režimu by byla nezodpovědná. Tato depeše je poslední informace od generála Eliáše odeslaná rádiem. V září pak potvrzoval Eliáš totéž Londýnu prostřednictvím ing. Karla Stallera z brněnské Zbrojovky, který se chystal na služební cestu do Španělska. V závěru zprávy však ujišťoval Beneše, že bude-li to vyžadovat mezinárodní situace, jsou připraveni k demisi, a to i v případě, že by to vyžadovalo oběti. „Čekáme Vašich příkazů.“ Těch se už nedočkal.
Eliášův osud se začal naplňovat od prvních měsíců nového roku. Říšské ministerstvo spravedlnosti se 20. ledna 1941 obrátilo na Neuratha s dotazem, zda nemá proti generálovi Eliášovi zakročit – má dostatek důkazů, aby mohl být zatčen. Z Černínského paláce došla odpověď, že z mimořádně závažných důvodů nelze nyní souhlasit. Zejména řádný chod hospodářství v protektorátu nutí udržet klid. Do hry však vstoupil K. H. Frank, který se nemohl dočkat Eliášova pádu, přestože odklad byl v podstatě stanoviskem „Vůdce“. Obrátil se na říšského vůdce SS Heinricha Himmlera: naopak je nutno věc neodkládat, Eliáš by mohl podat demisi anebo jako Feierabend a Nečas uprchnout.
Frank nakonec svůj požadavek prosadil. Na 26. září ho pozval Hitler do hlavního stanu v Rastenburgu ve východním Prusku. Zde se dověděl, že protektor Neurath byl ze zdravotních důvodů odvolán z funkce a na jeho místo jmenoval Hitler Reinharda Heydricha, povýšeného na Obergruppenführera. To znamenalo, že na programu dne je Eliášovo zatčení. Téhož dne, kdy Frank jednal s Hitlerem v jeho „vlčím doupěti“, odjel generál Eliáš na inspekci stavby dálnice Praha–Brno. Před odjezdem informoval v úřadě Huberta Masaříka, že se mu po návratu do Prahy ozve. Neozval. Z inspekční cesty byl odvolán a vyzván Frankem, aby se dostavil do Černínského paláce. V předpokoji Neurathovy rezidence na něj čekalo gestapo. Následujícího dne to sdělil šéf pražského gestapa Hans Geschke Háchovi. Ještě 27. září večer hlásil pražský rozhlas, že po dobu Neurathovy nemoci bude úřad říšského protektora zastávat Reinhard Heydrich. Nazítří přinesl tisk titulkovou zprávu o zatčení předsedy vlády.
Dalším Heydrichovým opatřením bylo vyhlášení výjimečného stavu. Druhý den po Eliášovi byl zatčen i Hubert Masařík a v následujících dnech nastalo hromadné zatýkání představitelů i řadových účastníků odboje. Heydrichovým úkolem bylo především decimovat odboj, který po útoku Hitlera na Sovětský svaz přešel k aktivnímu odporu.
Generál Eliáš byl delší dobu vyšetřován v Petschkově paláci, poté umístěn v policejní věznici SS v sanatoriu v Podolí a nakonec po vynesení rozsudku vězněn na Pankráci. Jedenáctistránkovým obžalovacím spisem, vypracovaným velmi ledabyle, byl usvědčován ze spolupráce s odbojem, z podpory rodin zatčených nepřátel Říše a emigrantů a z různých výroků Říši nepřátelských, z činnosti směřující k obnově Československé republiky. Rozsudek byl vynesen 1. října 1941. Z odůvodnění, které se opíralo pouze o svědectví zatčených, bylo zřejmé, že o generálově skutečné odbojové činnosti se gestapo mnoho nedovědělo. Výkon rozsudku byl odložen. Prezidentu Háchovi slouží ke cti, že požádal Hitlera o změnu trestu smrti na doživotí, ale na tajný vzkaz prezidenta Beneše, aby odstoupil, už nereagoval. Ani na opakovanou výzvu. Kontakt protektorátní vlády s čs. emigrací skončil.
Význam osobnosti generála Aloise Eliáše zhodnotil Jan Masaryk v projevu z Londýna po zprávě o jeho popravě: jeho jméno zařadil po bok generálů Josefa Bílého a Huga Vojty jako představitelů odboje. Zasloužených nejvyšších poct se mu dostalo až v obnovené demokracii. Dluh by měla ještě splatit historiografie.
Lubomír Boháč (1926) je historik a publicista.
Lubomír Boháč: Konfident gestapa v čele zlínské radnice?
Václav Vrabec: Odsun a domácí odboj
Josef Škvorecký: Radost z konce války a uzlový bod historie?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
