Marcel Tomášek

Aféry v širších souvislostech

Často se u nás mluví o prorůstání korupčních struktur do veřejné správy a ovlivňování politických rozhodnutí na nejvyšší úrovni ze strany lobbistických a zároveň kriminálních skupin. Ale je opravdu vhodné používat k popisu této situace termín korupce?

Klasické vysvětlující korupční schéma je stále ve středoevropských zemích těžko použitelné. Korupce znamená narušení určitých pravidel, předpisů nebo norem spojených s určitými pozicemi, rolemi a funkcemi, ve střední Evropě však tato pravidla, předpisy nebo normy existují pouze omezeně, ve skutečnosti jsou teprve utvářeny. Podobně mezi klíčové znaky korupce obvykle patří, že se její případy objevují jednotlivě, a že tedy představují jistým způsobem výjimku, potvrzující převážně bezproblémové respektování a naplňování oněch rolí, pozic a funkcí. Byla definována různá stadia korupce – náhodná, spontánně regulovaná, organizovaná a systémová. Korupce se ale korupcí nejeví, jestliže se stává pravidlem. V takovém případě vzniká systém fungující v souladu s určitými normami a racionalitou, jež nejsou vlastně důsledkem pokřivení, ale tvoří podstatu systému ve smyslu jeho dlouhodobého rozvoje.

Nelegálnost v ekonomickém životě vyspělých volně-tržních systémů se objevuje spíše nahodile. Naopak v postsocialistických ekonomikách leží nelegální a „šedozónové“ aktivity velmi blízko samotné podstaty nového ekonomického režimu a utvářejí každodenní praxi. V důsledku oslabení zákonné ochrany vlastnictví v 90. letech přestaly být ekonomické transakce jasně rozlišitelné na linii veřejného, případně kolektivního, a privátního zájmu. Nové postsocialistické uspořádání se vyznačovalo rozsáhlou škálou stínových aktivit. Ty byly regulérní a často důležitou částí ekonomiky. V západní Evropě by byly jednoznačně nezákonné a nepřípustné, ale konkrétně v České republice přispěly rozhodujícím způsobem k „odkrytí“ a „nalezení“ privátního kapitálu a jeho rychlého napumpování do žil nově utvářeného systému volného trhu.

Pokoutně a nezákonně generované kapitálové zdroje odrážely specifické podmínky privatizačního a poprivatizačního dění. Široká škála hospodářských fenoménů, tak typická pro minulých šestnáct let, může být chápána jako jisté „znárodnění“ investičních rizik, převedení rizik a ztrát na daňového poplatníka nebo na kolektivní investory (individuální investující prostřednictvím investičních privatizačních fondů). Tyto jevy byly usnadněny praktikami v bankách převzatých nekontrolovaným managementem (IPB) nebo v polostátních bankách dlouhodobě kontrolovaných státem jen formálně, případně jednajících spíše na politickou objednávku. Později byly sanovány finančními toky přímo od státu.

Pololegální repertoár nedostatečně legislativně upravených podnikatelských praktik byl doplněn metodami vytváření finančních zdrojů otevřeně zákony porušujícími či dlouhodobě tolerovanými, jako například neplacením dovozní daně za naftu po jejím deklarování jako topného oleje. I další sofistikované daňové podvody zasahovaly celé sektory ekonomiky. Naposledy odhalil tyto mechanismy boj různých zájmových skupin o ovládnutí produkce biolihu. Stejně jako v průběhu 90. let se politicky řízená státní správa podílela na tolerování praktik umožňujících bezprecedentní zisky různým ekonomickým skupinám. Jak vyplývá z aktuálních událostí, i v současné státní správě se uplatňují na ministerské úrovni obdobné mechanismy jako v době ministra Kočárníka. Může hospodářský režim, který byl takto iniciován a dlouhá léta udržován (a pojil se tedy s dlouhodobě se utvářející specifickou ekonomickou a politickou kulturou), někdy v dohledné době dosáhnout vyspělosti západních tržních demokracií, jejich schopnosti seberegulace a vytěsňování aktivit šedé či jednoznačně ilegální zóny ekonomiky? Spíše se zdá, že je v zájmu aktérů, kteří se prosadili v počátečním období změn, prodlužovat režim se specifickou ekonomickou a politickou kulturou, která se neslučuje s vyspělou demokracií a svobodným trhem.

Předčasná konsolidace?

Chápání společenských změn posledních dvou dekád ve střední Evropě je spojeno se třemi základními paradigmaty, jež se prosadily sousledně ve třech základních vlnách. První vlnu spojujeme s termínem transition, pro nějž nemáme v českém prostředí vhodné označení (tím není „transformace“, spojená výhradně s druhou paradigmatickou vlnou), ale můžeme používat označení „tranzice“. Součástí první paradigmatické vlny je demokratická konsolidace, která je chápána hlavně jako konsolidace v politické oblasti (stabilizace pluralitního politického systému) a v oblasti lidských práv (důležité je např. dodržování práv etnických a jiných minorit). Vzhledem k podobnosti tohoto paradigmatu s podmínkami liberalizačních změn jihoevropských a latinskoamerických diktátorských režimů přehlíží tento přístup ke společenské změně ve střední Evropě klíčovou problematiku souběžnosti zásadních změn v politice a ekonomice. Přece jenom jihoevropské a latinskoamerické diktátorské režimy byly založeny na tržním hospodářství, i když často s vysokým stupněm dirigismu.

Druhá paradigmatická vlna je spojena s termínem „transformace“. Ta je příznačná takzvanou path-dependencí, to znamená závislostí na předešlé cestě, která rozhodujícím způsobem určuje vývoj reforem a míru jejich úspěchu. Tato chronologicky druhá vlna již odrážela jistou strukturálně omezenou schopnost středoevropských společností stát se vyspělými tržními demokraciemi svobodného trhu. Ovšem zdroje strukturálně daných omezení změn hledala v komunistické minulosti, vinu za oddalování a nedůslednost většinou přičítala aktérům bezprostředně navázaným na struktury předešlého režimu.

V souvislostech s nedávnými odhaleními by měla být věnována pozornost třetí, v České republice poněkud přehlížené vlně. Ta je spojena s takovými koncepty, jako jsou „předčasná konsolidace“ polského ekonomického sociologa Richarda nebo častěji zmiňované „ovládnutí státu“ (state capture) amerických ekonomů Hellmana, Jonese a Kaufmanna. Tato pojetí v různé míře naznačují omezenou schopnost existujících „transformačních režimů“ rozvíjet se směrem k vyspělým svobodně tržním společnostem. Příčinou jsou mechanismy „vyhledávání renty“ a „zacyklovanosti“ mechanismů, které se během transformačních změn staly nedílnou součástí těchto režimů. Tyto mechanismy jsou výsledkem překrývání ekonomických a politických zájmů. Jejich překrývání a provazování ovlivňuje regulaci a způsoby fungování institucí nově vytvářených a znovubudovaných ekonomických a politických systémů. Elster, Offe a Preuss ale zároveň poukazují na problém nedostatečné takzvané vertikální konsolidace, totiž snahy, aby pravidla, podle kterých jsou politické konflikty a střety týkající se rozdělování řešeny, byla platná sama o sobě a nestávala se samotná objektem takovýchto konfliktů. Jak daleko jsme se v průběhu minulých šestnácti let posunuli od tohoto specifického režimu „mezi socialismem a volným trhem“?

Systémová krize?

Systémovou podstatu přetrvávajících vad středoevropských politicko-ekonomických režimů lze velmi dobře vysvětlit na příkladu České republiky. V transformaci je cílem státu komercionalizace, tj. zavádění volného trhu, nikoliv tedy „odtržnění“ vybraných oblastí jako v případě klasického, historicky etablovaného sociálního státu. Přesto ekonomika „transformačního režimu“ zažívá určitou dvojakost, významný tlak jde v opačném směru: k jakémusi znárodnění investičních risků, získávání kapitálu a vyrovnávání ztrát neetickými a zákon narušujícími praktikami, běžnými v celých sektorech ekonomiky. Kapitál je vlastně získán od státu nebo kolektivních vlastníků, kteří se objevili v průběhu privatizace (např. malí a individuální akcionáři). Politická reprezentace naplňuje zájmy takto se prosazujících ekonomických aktérů s tím, jak se etabluje, ruku v ruce s nimi.

Nejjednoduššími úniky politické reprezentace ze zřetelně rozporuplného a obecně kontraproduktivního uspořádání jsou manipulace a zanedbávání, přecházení transformačních cílů. Obecnější cíle změn mohou být veřejnosti představovány nekonečně dlouho v nekompromisním stylu a zároveň na expertní a technické úrovni uskutečňovány úplně jinak, většinou v souladu s partikulárními lobbistickými zájmy. Tento zásadní nesoulad byl zaznamenatelný u koaličních vlád vedených ODS v polovině devadesátých let, stejně tak jako v případě vlád, v nichž dominovala ČSSD. Tehdy se sice „prostor nesouladu“ zúžil, neboť po privatizaci velkých bank bylo omezeno množství podniků se státní účastí, o to víc se ale předmětem „expertních a technických“ aktivit staly regulérní státní zakázky, které již se samotnými transformačními změnami neměly příliš společného (D47, Internet do škol, Státní lesy apod.). Oblastí, která spojovala v rámci opoziční smlouvy střídající se politické garnitury ODS a ČSSD, byla Česká konsolidační agentura a prodej klasifikovaných pohledávek převzatých touto agenturou v rámci ozdravování bank před jejich privatizací nebo převzetím jinou bankou za zlomek nominální hodnoty.

Symbióza a provázání ekonomických zájmů vázaných na ČSSD a ODS, respektive často převázání se z ODS na ČSSD (např. představitel bývalého Motoinvestu Tykač) představovala další rozsáhlou vlnu transformačního dění, která nebyla daleko od „útěku před právníky“ ODS v 90. letech. Spor ohledně pohledávkového zlatého dolu, jehož prostřednictvím byla „znárodňována“ investiční rizika a ztráty privátních aktérů na účet daňového poplatníka a veřejného zájmu, nastal postupně teprve s důsledky převzetí IPB ČSOB.

Zkusme zhodnotit dopad mechanismů „předčasné konsolidace“ či „převzetí státu“. Kolik nejvlivnějších a nejmovitějších českých podnikatelů by v přehledech běžně a opakovaně publikovaných v českém periodickém tisku (např. Lidových novinách, Týdnu) spadalo do kategorie seriózních podnikatelů, akceptovatelné v západoevropském prostředí? Pochopitelně škála provinění proti zákonům a dobrým mravům, ve vyspělých tržních demokraciích obvyklých, je nesmírně široká. Jde od PPF, vyvozující svůj vznik jakožto klíčové finanční skupiny v ČR od privilegované pozice při privatizaci České pojišťovny, dané jednoznačným střetem zájmů v případě ministra Kočárníka (nástup do České pojišťovny bezprostředně po odchodu z ministerského postu), až po nechvalně známé Krejčířovy „podnikatelské aktivity“. O to víc nyní zaráží účast nejvýznamnějších investičních a podnikatelských aktérů, kterým se povedlo zbavit se „zápachu“, v němž zakládali svá finanční impéria v 90. letech, na legalizaci pochybně ovládnutých a převzatých podílů v některých českých podnicích (právní pomoc PPF Pitrovi v licitacích ohledně kontroly Setuzy).

Jedna z otázek, kterou přinesly výsledky posledních voleb, zní: do jaké míry hrozí v případě široké koalice či tolerance vlády ODS sociálními demokraty obnova symbiotického vztahu ODS a ČSSD, umožňujícího další naplňování partikulárních lobbistických zájmů, vázaných na personálně nepříliš obměněné vlivové skupiny v těchto stranách?

(Vzniklo s podporou MŠMT ČR: výzkumný záměr Reprodukce a integrace společnosti MSM0021622408; redakčně kráceno, obsáhlý seznam pramenů vypuštěn.)

Marcel Tomášek (1971) je sociolog, politolog a publicista. Působí na FSS MU v Brně.

Související články

Miloš Pick: Modernizace, nebo privatizace sociálního státu?

Slavoj Žižek: Pokusy uniknout logice kapitalismu

Otakar Turek: Byla alternativa ke Klausově transformaci?

Obsah Listů 5/2006

Marcel Tomášek

Aféry v širších souvislostech

Předčasná konsolidace?

Systémová krize?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu