Gustav Aulehla

1968: tanky, pak kočárky

Pane architekte, kde vás zastihla srpnová okupace?

Byl jsem v Mariánských Lázních, domů jsme se vraceli přes Prahu. Z těchto dvou měst jsou fotografie, které jsem vybral pro Listy.

Vy jste na ten zážitek zřejmě nikdy nezapomněl a nechtěl zapomenout.

Fotografoval jsem i v dalších letech sovětskou posádku u nás v Krnově. Lákalo mě to i na jiných místech. Když jsem viděl někde kasárna… Ale bál jsem se. Stejně jsem z toho měl v Krnově strašný průšvih.

Ta vycházka s kočárky je pozdější, ne?

Ano, to už je důsledek okupace. Fotografie je z Krnova.

Nyní se o vás píše a mluví jako o pozdním objevu…

Abych řekl pravdu, doufal jsem, že se ty fotografie dostanou na světlo světa, ale nespěchal jsem. I když mně někdy bylo líto, že vznikaly dějiny fotografie bez jediné zmínky… Cítil jsem morální povinnost, pořád jsem si říkal, že ta doba musí být zachycena. A snažil jsem se ji zodpovědně zachytit. Jakési zadostiučinění tedy cítím.

Fotografujete dál?

Baví mě moje profese. Samozřejmě je dobré vydělat nějaké peníze, ale kdyby mě to nebavilo, už bych toho nechal. Intenzivní fotografování jsem pověsil na hřebík v roce 1990, právě když jsem začal soukromě podnikat. To nešlo dohromady. Měl jsem představu, že definitivně se rozloučím s fotografií výstavou v Olomouci, a potom to zabalím. Viděl ji ovšem Vladimír Birgus a celé to roztočil.

Projektování vás taky uspokojuje jako tvorba?

Jistě. I když úplně volné zakázky nejsou, člověk musí hledat kompromisy mezi svojí představou a požadavkem investora. Uznáním, které mě těší, je, že můj projekt budovy lesní správy v Jablůnkově byl oceněn v rámci okresu jako Stavba roku.

Může fotografie říci víc než slovo?

Ideální je, když se spojí dohromady. Ale fotografií je z té doby málo. Často se fotografie snížila na estetizování.

Profesor Birgus o vás píše, že jste se vůbec nepokoušel prosadit, i když jste byl členem fotografického kroužku. Je to tak?

Před rokem 1989 jsem se prosadit nemohl, protože jsem nemohl ukazovat ty věci, které jsem dělal. Pokud jsem je ukázal, vždycky jsem měl průser. (Smích)

Gustav Aulehla (1931) se narodil v Olomouci. Učil se zedníkem, absolvoval stavební průmyslovku. Od roku 1956 žije v Krnově, kde dodnes působí jako projektant. O jeho snímcích napsal teoretik Vladimír Birgus, že „jsou většinou komponovány velmi jednoduše, ale jsou v nich eliminovány rušivé podružné prvky a často je v nich kladen záměrný důraz na kontrasty dvou i více motivů a paralelních dějů. (…) I když jeho snímky patří do humanistického dokumentu, oslavují obyčejný život a nepostrádají humor ani lyričnost, jsou syrovější a nekompromisnější, než tehdy u nás bylo zvykem.“ V poslední době vystavoval Gustav Aulehla v Pražském domě fotografie, v opavském Domě umění a v olomouckém Vlastivědném muzeu. Krátce ho svým divákům představila Česká televize.

Související články

Emil Pališek: Nefotografuji proti něčí vůli - 3/2006

Rafał Milach: Osamělá města - 2/2006

Karel Tůma: Hornoslezská konurbace - 1/2006

Obsah Listů 4/2006

Gustav Aulehla

1968: tanky, pak kočárky

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu