Tomáš Tichák

Tabulová hora

„Tak, pánové, na sesternu, kapeme!“

Příběhy si není třeba vymýšlet, odehrávají se neustále kolem nás, jen je třeba naučit se všímat si jich. Pak stačí syrově zaznamenávat. K té teorii jsem nedávno dospěl a rozhodl se ji vyzkoušet. Jeden příběh začal docela slibně na chatě, ale pak se zvrtnul a zčista jasna skončil tady, v nemocnici na Tabulovém vrchu, na očním oddělení s výhledem na hory.

Takže jednoho z prvních žhavých letních dnů jsem se vydal jako vždy pro užitkovou vodu k nedaleké pumpě a zaslechl z blízké chaty hlas: „To jsem zvědav, kam si budou chodit, až to tady vyschne.“ Vzal jsem to osobně a příště sešel ke studni pod kopec. Když si pak houf našich dětí hrál na louce poblíž jiné chaty s jinými dětmi tam bydlícími, pravda dosti hlučně, byly ty naše odehnány slovy: „Běžte si ke své chatě, tady nemáte co dělat.“

Vzpomněl jsem si na své dětství, kdy chaty ještě byly čerstvě stlučené z prken a kdy kolem nich vládl kolektivismus. Společné táborové ohně, sportovní zápasy, ba i schůze na louce. My jsme to ovšem brali neideologicky jako volnost prérie. V širokém okolí jsme znali spousty tajných stezek a podnikali dobrodružné výpravy a osnovali indiánská přepadení. Dnes i z těch čtyř veřejných a civilizovaných cest do lesa zbývá s bídou jedna: dvě jsou zabrány ohradami kolem chat, jedna neprostupně zarostlá ostružiním – do lesa už totiž skoro nikdo nechodí, neboť musí oplocovat a jinak zhodnocovat a zviditelňovat svůj majetek.

Pak jsme zajeli domů umýt se řádně placenou vodou, a když jsme chtěli jako obvykle otevřít na pavlač, abychom vyvětrali z bytu horko, řekl nám soused: „Chtěl jsem to říct už dávno, ale teď, když se byty budou prodávat, už budeme pavlač užívat jenom my.“ A na vysvětlenou dodal: „Jistě to chápeš, dneska už se každý stará o to svoje.“ A tak jsme se raději rychle vrátili ochladit do přírody. Vyvlekl jsem třicet litrů vody do kopce a vzápětí přestal vidět na levé oko.

Další spád příběhu byl rychlý. Už druhý den jsem procital z narkózy po operaci a zdál se mi strašný sen o tom, jak přijíždíme na chatu, kolem níž bagry a buldozery ryjí základy pro betonovou zeď, oddělující nás, poslední ubohé rovnostáře, od řádných majitelů nemovitostí.

„Vizita, pěkně polohujeme!“

Již mnoho let sním o souhvězdích jižní oblohy a nejvíc o Tabulové hoře, několika malých hvězdičkách nad stejnojmenným vrchem u Kapského Města. Vznáší se nad ní Velké Magellanovo mračno, úžasně krásná galaxie, známá nám seveřanům jen z fotografií a románu Stanisława Lema. A teď, ten paradox, jsem se ocitl v nemocnici na olomouckém Tabulovém vrchu, kde s několika stejně jednookými nemotory postáváme na rozpálené terase, vrážíme do sebe a toužebně vzhlížíme k obloze. Ale každé mračno je nakonec zase jen šedým zákalem, strženou sítnicí či kazem ve sklivci.

Všímat si příběhů kolem, zaznamenat je… Stačí to? Před nedávnem mi napsal jeden význačný profesor-matematik o mém předposledním fejetonu: tematicky jej prý zaujal, ale neporozuměl mu. Chtěl jsem po pravdě odpovědět, že je mi to moc líto – od koho už jiného by se mi mohlo dostat vysvětlení? Ale pak jsem si to rozmyslel, mohl by to pochopit jako jízlivost.

Když jsem se byl k ránu projít na terasu – v noci jsem toho jako obvykle kvůli horku mnoho nenaspal – zahlédl jsem mlhavým zrakem vznášet se nad Jeseníky srpeček Měsíce, a to mě aspoň trochu potěšilo. Pak jsem na chvíli usnul, než mě vzbudil amplion.

„Očenka umýváme.“

Tomáš Tichák

Související články

Tomáš Tichák: Řekni své ANO!

Václav Burian, Tomáš Tichák: Pravice, levice, zmatek

Tomáš Tichák: První jarní den

Obsah Listů 4/2006

Tomáš Tichák

Tabulová hora

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu